OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Když má srdce svoji hlavu 11

22.08.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 78×

Z ostudy kimono

Otravně pronikavé řinčení budíku se mi s každým novým pípnutím zarývalo hloub a hloub do omámené mysli a svým dotíráním způsobovalo citlivým spánkům notně znatelné zemětřesení.

Nelibě jsem svraštila čelo, takřka s použitím hrubé síly rozevřela slepená víčka a naštvaně pěstí třískla do příslušného čudlíku. Jakýkoli pohyb se nejevil vhodnou volbou, ihned po umlčení přístroje na mě totiž zaútočila nesnesitelná bolest hlavy.

V tu samou chvíli jsem byla uzemněna odpornou pachutí rozprostřenou v ústech a ztěžklý jazyk přilepený na horním patře komplikoval polknutí těch málo vytvořených slin.

S útrpným zabručením jsem si hřbetem dlaně z líce a koutku úst setřela zaschlou cestičku, přičemž jsem se snažila rozchodit otupělé smysly a rozvzpomenout se na události proběhnutého večera.

Narozeninová párty Ino.

Poslední věc, která mi utkvěla v paměti, byla další láhev saké objednaná rozverně naladěnou Anko. Zasténala jsem a znovu pevně zavřela oči. Opila jsem se. A nyní jsem se vypořádávala se svou první kocovinou.

Ačkoli jsem se do sedu vytáhla pomalu, bolehlav neúměrně zesílil a obrátil mi žaludek naruby. Spěšně jsem shodila nohy z postele a uháněla do koupelny, kde jsem jeho obsah okamžitě vyzvrátila do záchodové mísy.

Sprostě jsem zaklela, když jsem si do obličeje chrstla množství studené vody. Připadala jsem si, jako by mi někdo celou noc tloukl do mozku dvouručním kladivem. Opatrně jsem zašvidrala do zrcadla, jež mi vrátilo onomu dojmu dost podobný odraz; skleněné, zarudlé oči, nažloutlá pleť a bezbarvé rty.

Otevřela jsem lékárničku a v dobré víře do sebe třesoucíma rukama hodila dva aspiriny.

Opětovně jsem se pokusila si na plátně podvědomí přehrát posloupný průběh večírku, leč marně. Dokonce jsem se přistihla, jak samým soustředěným svírám okraje umyvadla.

Znervózňovalo mě to, nevědomost v břišní oblasti zasela vzrůstající semínko čirého děsu a pocitu beznaděje, jichž jsem se nedokázala zbavit. Obvykle se nemýlící šestý smysl napovídal, že bych si měla pamatovat něco důležitého. No, nebylo tomu tak, přetrvávající namáhání limbického systému navíc zhoršilo tupou bolest ve spáncích, tak jsem to vzdala.

Po hrnku černé kávy, poctivém vyčištění zubů a důkladné sprše jsem vypadala o poznání lépe. Prášky zabraly a přinesly kýženou úlevu, během vysoušení vlasů jsem se tedy nanovo odvážila zachytit alespoň střípek z té černé díry, ale před očima se mi míhaly jen rozmazané, nejasné záblesky.

Matně jsem si vzpomínala, že jsem chtěla tancovat. Došlo na to? Pod náhlým přívalem trapnosti jsem se oklepala. Z mlhoviny zapomnění také vylezlo na povrch, že mě Naruto doprovázel domů. Asi mě musel odnést dovnitř, protože vysoké boty byly spořádaně složené u dveří pokoje. Za žádného z naší rodinou uctívaných božstev jsem si však nedokázala vybavit, o čem jsme si povídali. Nejistě jsem polkla. Doufala jsem, že jsem v jeho přítomnosti nijak přiblble neblábolila, vzhledem k vypjatým emocím uplynulých týdnů… Potřebovala jsem zjistit víc.

„Co že jsem vyváděla?!“

„Au, au, neřvi mi do ucha, Čelisko!“ zabrblala Ino odtažitě, i ji trápila nepříjemná opice. Z jejího nenadšeného přivítání jsem poznala, že si plánovala lenošit minimálně do oběda, má brzká návštěva ji předčasně vytáhla z pelechu.

„Proč jsi mě nezastavila?“ zabědovala jsem, což kamarádku přimělo si pohrdlivě odfrknout.

„S tím tancováním na stole jsi byla fakticky neoblomná,“ prohlásila na svou obranu. „A víš, jaký je s tebou pořízení, když si cokoli zamaneš…“

Zničeně jsem si schovala obličej do dlaní. Začínala jsem litovat, že jsem se sem pro odkrytí potemnělých skvrn včerejška vůbec vydala.

„Zabij mě, prosím,“ zakvílela jsem vystresovaně.

„Poslyš, Sakuro, nedělej z toho apokalypsu. V tom baru byli převážně jen naši přátelé.“

Rezignovaně jsem vypustila nahromaděný vzduch a pak souhlasně přikývla. Měla pravdu, juchání na stole mezi tolika přítomnými bylo sice ponižující, ale neznamenalo konec světa. Náhlým popudem jsem blondýnu propíchla podezřívavým pohledem.

„Požádala jsi Naruta, aby mě odvedl?“ zeptala jsem se.

„Ne, nabídl se sám,“ ubezpečila mě. Jelikož jsem na ni dál zahlížela s nedůvěrou, s protočenými panenkami pozvedla pravačku a vztyčila dva prsty. „Přísahám.“

Zamyšleně jsem si skousla spodní ret.

„Proč, něco se přihodilo?“ otázala se s potutelným úsměvem zvědavě.

„Ne!“

„Jak si můžeš být tak jistá? Vždyť máš totální okno.“

Drtivě jsem po Ino šlehla očima.

„Protože to je Naruto, o kom se tady bavíme. Věřím mu.“

„Spíš jsem myslela, že bys mohla něco provést ty. Ne on.“

„Ino!“ zavrčela jsem s rozzlobeně staženým obočím. Nicméně se mi hrudník sevřel obavami. Určitě to schválně zdramatizovala a ve skutečnosti o nic nešlo.

„Už musím jít,“ řekla jsem a chvatně se měla k odchodu. Potřebovala jsem se zavrtat do práce a přijít na jiné myšlenky.

Uondaně jsem se doplahočila do kanceláře, kde jsem své zmožené tělo s táhlým heknutím upustila na židli. Zkušenými pohyby jsem si protáhla krční svalstvo, poté jsem si sundala boty a ušlapané končetiny hodila na stůl.

Absolvovala jsem neskutečně hektický den a můj ne právě stoprocentní stav to nikterak neulehčoval. Neprodleně po příchodu jsem musela vyřídit stížnosti týkající se nedostatku zdravotnického materiálu, doplnit léky, vyřešit konflikt dvou rozhádaných pacientů a nasupeným kopnutím spravit automat na kafe. Aby toho nebylo málo, zavolali mě k ošetření jednoho závažně zraněného Jounina, což obnášelo komplikované, tříhodinové léčení pomocí chakry.

Aiko, vstoupivší po nesmělém zaklepání do místnosti, mě zastihla s hlavou zvrácenou ke straně a slastně zavřenými víčky.

„Omlouvám se za vyrušení, ale potřebuju pomoct s hlášením pro Tsunade-sama, o tom dopoledním nesváru, který vyústil v přeražený nos toho pána se sádrou a rozbité nemocniční vybavení,“ soukala ze sebe s námahou.

Její tichý příchod mě vylekal, trhla jsem sebou a málem se v křesle převrátila dozadu, jak jsem překotně odklízela bosé nohy z hordy úředních listin. Řádně jsem se usadila za stůl a trochu zahanbeně jí pokývnutím nabídla místo naproti. Zahanbeně jednak proto, že mě lapla při flákání, jednak z důvodu, že ten zmíněný úraz jsem měla na svědomí já.

„A je to, snad to bude takhle stačit,“ pronesla jsem s vymluvenými hlasivkami po diktování nadějeplně a jednorukou masáží se pokusila odehnat navracející se strnutí šíje.

Energické zabušení na dřevo Aiko ušetřilo před vyjádřením názoru.

„Vstupte!“ zvolala jsem ochraptěle a dle jejího příkladu upřela zrak na dveře, jež po otevření vyplivly Naruta.

„Naruto-kun!“ vyhrkla asistentka, čile se zvedajíc z nad papírem shrbené pozice.

„Aiko-san,“ oplatil jí oslovení nahrazující pozdrav a vřele se na dívku usmál, ta se okamžitě začervenala.

„Naruto? Co tě sem přivádí?“ Znenadání se mnou přehnal nával znepokojení.

„Čau, Sakuro-chan. Překážím při něčem?“ obratně se vyhnul otázce.

„Oh, jsme už hotové,“ poznamenala světlovláska aktivně, než jsem ze sebe stihla něco vyloudit. „Zrovna jsem na odchodu,“ dodala a široce se usmívajíc, sbírala rozložené dokumenty.

Zařezaně jsem seděla a hlodala se zevnitř do tváře. Nechtěla jsem s ním zůstat o samotě, obzvlášť ne s tím znovunabytým pocitem nejistoty, jež se po vzoru rána ozval prostřednictvím smrsknutých útrob.

Vynadala jsem si, jelikož jsem nedokázala vykoumat rychlou výmluvu k zadržení Aiko v pracovně. Můj z rázu odumřelý mozek prostě žádnou nevypotil, takže jsem mladou pomocnici musela nechat jít.

„Náročná směna?“

Narutův měkce podaný dotaz mě vytrhl z téměř zoufalého civění na nyní zavřené dveře, jimiž mě s ním Aiko zde uvěznila. Sebrala jsem odvahu a pohlédla do jeho hřejivých, modrých očí, které mě důkladně studovaly.

„Jo.“

Nebyla jsem schopná déle vydržet to psychické napětí, tak jsem se rozhodla zavést řeč na ono téma jako první.

„Děkuju, že jsi mě v noci doprovodil domů. A omlouvám se za nepříjemnosti, musela se mnou být složitá manipulace.“

„Žádný nepříjemnosti se nekonaly, Sakuro-chan. Víš, že pro mě nejsi nikdy přítěží.“

Nepatrně jsem přikývla, zatímco jsem si pod deskou stolu nervózně žmoulala zpocené ruce.

„Snad jsem neudělala nic nepřístojného?“ sondovala jsem přiškrceně.

Azurové duhovky zajiskřily pobavením.

„Ne, vůbec,“ odpověděl a mně se ohromně ulevilo, až jsem si hlasitě oddechla.

„I tak slibuju, že se to nebude víckrát opakovat, alkoholu se ani nedotknu,“ dušovala jsem se. „Udělala jsem ze sebe úplný pako. Ino mi říkala, že jsem tancovala na výsluní!“ zaskuhrala jsem nad svým chováním opovrženíhodně. Na to vyprskl potlačovaným smíchem, evidentně se skvěle bavil.

„Nebylo to tak zlý,“ ujistil mě s rošťáckým ušklíbnutím a současně napochodoval k okraji mého sekretáře.

Nedůvěřivě jsem ho přeměřila obezřetnýma očima, ten jeho nezbedný výraz se mi v nejmenším nezamlouval.

„Takže, proč jsi vlastně přišel?“ otázala jsem se zase.

„Splnit životní přísahu,“ prohlásil Naruto vážně. Nechápavě jsem zamrkala.

„Splnit životní přísahu?“ zopakovala jsem polohlasně.

Se záludně přivřenými kukadly a rozpustile troufalým úsměvem souhlasně přitakal. Z blonďákova podivného počínání mi vylétlo obočí do závratných výšin, bezhlesně jsem pozorovala, jak se posouvá k mé židli.

„Co to znamená?“ vyhrkla jsem se zvýšenou ostražitostí rozhozeně.

Měl něco za lubem, o tom nebylo pochyb. Hodlal si ze mě nějakým způsobem vystřelit? Zastavil se těsně vedle mého sezení a bez varování mě za použití postranní opěrky natočil čelem k sobě, vnímala jsem každičké bodnutí zděšeného mrazení, jež mi po páteři přejelo od zátylku k bedrům, když jsem k němu vzhlédla. Než jsem se pořídila jakžtakž vzpamatovat, ovinul mi obě horní končetiny kolem podpaží a plynulým, silným zatáhnutím mě postavil na stále obnažené nohy.

„Co to mámmmhh?!“

S třesoucími se koleny jsem přimrzla na místě, ačkoli jsem v první vteřině neměla ponětí, co se tady děje. A pak, jakmile se mé zabrzděné smysly probraly k životu, jsem šokujícím prozřením vytřeštila oči.

On mě políbil! Naruto mě líbal… na ústa.

Můj paralyzovaný mozek procitl a já si záhy byla intenzivně vědoma pevných, bádavých rtů vzrušivě přiléhajících k těm mým. Levačkou mě obepínal kolem pasu a tiskl k sobě, zatímco druhou ruku přidržoval u tváře, kde mi zhrublými bříšky prstů jemně mnul líčko. Ty moje, nadobro znehybněné prožívaným zážitkem, ochable visely podél těla.

Pociťovala jsem, jak mi krev závratnou rychlostí mizí z hlavy, což mělo za následek menší závrať. Veškeré vjemy zesílily a plně se zaměřily na spalující kontakt našich rtů, na pomalé, zkoumavé pohyby, pod nimiž se mé chvějící rty zdály hebčí, jako by se přizpůsobovaly jeho drsnějším, smyslně zvídavým.

Polibek nebyl dlouhý; zčistajasna horkým jazykem polaskal můj spodní ret, jenže se ještě před rozhoupáním k nějaké reakci od mé maličkosti odtáhl. Zmapoval mě omámením napůl pootevřenými, potemněle modrými studánkami a přerývavě se nadechl.

„Víš, od tebe se předpokládá, že zavřeš oči.“ Narutův rozpačitý, neustálený hlas ke mně dolehl skrz jakýsi mlhavý závoj.

Zalapala jsem po vzduchu, jelikož jsem po celou dobu měla zadržený dech a ihned na to byl můj nos vyplněn jeho vroucí, jedinečnou vůní.

Pozvolna spustil pravačku z mého pobledlého obličeje, rozpálená dlaň na zádech však spočívala dál. Stál natolik blízko, že mi na chřípí dopadaly mladíkovy teplé výdechy.

Byla jsem si jistá, že by nohy vypověděly službu, kdyby mě nepodpíral.

Nemilé pálení ve skráních naznačovalo, že se mi životně důležitá tekutina navrací zpátky na své místo.

„P-Proč jsi to udělal?“ vykoktala jsem zastřeným šepotem. O krok ustoupil a uvolnil mě ze sevření.

„Splnil jsem přísahu,“ uchechtl se nakřáple. Tvářil se vítězoslavně a sám sebou potěšeně, zároveň se ode mne ale vzdálil do bezpečí, neboť se obával očekávané rány. To nebylo třeba, protože jsem ztuhle okupovala ten stejný bod a s pusou dokořán na něho bezvýrazně zírala. Pokoušela jsem se vstřebat fakt, že mě Naruto políbil a také správně vyhodnotit ta vyřčená slova.  

„Něco se minulou noc stalo, že jo?“ zaskřehotala jsem, když se mi konečně rozsvítilo. „Musela jsem udělat cosi… hloupýho!“

„Hloupýho ne,“ utvrdil mě, načež se mu škádlivě zablesklo v očích. „Hloupýho rozhodně ne. Asi je načase jít. Měj se, Sakuro-chan.“

A v tomto rozpoložení mě tu zanechal, se sytě červeným ruměncem, vypoulenýma očima, bušícím srdcem, dýchacími cestami pořád zaplněnými jeho vůní a v neposlední řadě s neviditelným obtiskem rtů přetrvávajícím na mých.

Chutná po rámenu, pomyslela jsem si spontánně, když jsem si je samovolně navlhčila špičkou jazyka. A je to výborný.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Když má srdce svoji hlavu 11: