OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Když má srdce svoji hlavu 15

07.12.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 60×

Názorná ukázka moci

Probudil se zády naštorc rozvalený na posteli s hlavou stočenou ke straně a polštářem vroucně přitisknutým na hrudníku. Po obhlédnutí slibně se jevících podmínek za nezataženým oknem se zahleděl na rozpraskanou omítku na stropě a pod nastupujícím přívalem šťastného opojení se mu koutky roztáhly do přiblblého úsměvu typického pro jedince opilého láskou.

Energicky odhodil zmuchlanou pokrývku, vymrštil se z pelechu a oděný pouze v trenkách a starém tričku vyšel na balkón, kde se po protažení horních končetin lokty uvolněně opřel o oprýskané zábradlí.

Prsty si zasněně přejel po rtech, jež aktivovaly schopnost paměti a rázem do mozku vyslaly veškeré uložené detaily, celým tělem mu následně projela elektrizující vlna euforie spolu s touhou udělat něco bláznivého. Zápasil s neodolatelnou chutí rozeběhnout se po vzoru svých dětských let s plechovkami pestrobarevných nátěrů k monumentům a ukázat těm kamenným tvářím i spoluobyvatelům, v jakém rozpoložení se nyní Uzumaki Naruto nachází.

Intenzivní, horlivé chvění uhnízděné v žaludku doprovázené husí kůží na pažích potvrzovalo opravdovost vytouženého úspěchu. Řízení se prvotními instinkty se chlapci, známému pro svůj talent překvapovat, vyplatilo - čekalo ho rande s milovanou dívkou. Žádný kamarádský oběd po splněné misi, nýbrž skutečná romantická schůzka, na jakou chodívají zamilované páry. Rozhodně hodlal naplánovat jedinečný, nezapomenutelný večer.

S neposedným svrběním v útrobách a uličnickým uculením obrátil zrak k azurovému nebi dovedenému k dokonalosti baculatými mraky, líně si plujícími v poklidné harmonii.

„Byl bys na mě pyšný, Zvrhlý poustevníku. Dattebayo!“ Poháněn nahromaděným elánem, vyskočil na rozviklaný kovový rám kdysi dávno laxně svařený nějakým ne zrovna pečlivým pracovníkem a na důraz nahlas vyřknutých slov vzhůru hbitě vytrčil pravačku se zvednutým palcem.

„My na tebe pyšné jsme!“

„Milujeme tě, Naruto-kun!“

„Pojď s námi do horkých pramenů, umyjeme ti záda!“

Samým úlekem na špatně přichycené konstrukci zavrávoral a nebýt Konohamarova včasného zásahu v podobě upevnění uvolněné šprycle, nejspíš by kdoví odkud se na ulici vynořivší fanynky skončily jako tři rozplácnuté mastné flekance.

„Co to vyvádíš, šéfiku? Tluču na dveře, seč můžu, a ty se tady vesele vystavuješ!“ lamentoval Ctihodný vnuk s rukama založenýma v bok.

„Uf, to bylo o fous. Díky,“ ulevil si Naruto, stojící po obratném přemetu k příchozímu čelem na pevné zemi. „Radši zapadneme dovnitř.“

„Em, co tě sem vlastně přivádí, Konohamaru?“ zeptal se ho v malé kuchyňce poté, co si oblékl oranžové kalhoty, nejistě se přitom drbaje v rozcuchaných vlasech.

„Trénink přece! Blíží se Chuuninská zkouška, ve který se chystám excelovat a posunout se tak k titulu Hokage. Tímhle stylem nebude těžký ti ho vyfouknout, hehe.“

„Nevzpomínám si, že bychom se na něčem domlouvali. Navíc jsi nacvičoval novou techniku s Leem, ne?“ snažil se ho blonďák s vidinou důležitějšího programu taktně zbavit. Za jiných okolností by mu rád pomohl, nýbrž potřeboval zapnout mozkové závity a věnovat se organizačním věcem.

„Tehdy před válkou jsi prohlásil, že do Lesa smrti by se hodilo můj Rasengan pořádně vypilovat, tak bychom se do toho měli pustit co nejdřív,“ připomněl svému idolu tmavovlasý mladík natěšeně.

Zapálené nadšení zároveň s patrným náznakem spoléhání doslova čišelo z uhlově černých kukadel. Ten nadějeplný pohled dobře znal ze zrcadlového odrazu, na rozdíl od Konohamaru však věděl, jak vypadá zklamaná tvář ninji bytostně odhodlaného dosáhnout vytyčeného snu, leč odkázaného na ochotu dospělých.

„Pokud jsem ti slíbil lekci, nevidím důvod ji dál odkládat,“ mrkl na něho s úsměvem, popadl na dvou místech lehce naťuknuté jablko a s vervou sobě vlastní se do něho hladově zakousl.

„Koukej do toho dát všechno, protože se nebudu držet zpátky. Ať vyhraje ten lepší,“ vybízel rozzářeného Genina, když ho pouštěl ve dveřích z bytu.

„Hej, Konohamaru, dej si pauzu a pojď na pořádnej dlabanec, po tý dřině si ho zasloužíš!“ zavolal Jinchuuriki na mladého, zpoceného učedníka vytrvale dokola vytvářejícího modrou, rotující kouli zhmotněné chakry, zatímco nedočkavě rozbaloval dvě kouřící porce ramenu doneseného z jeho nejoblíbenější restaurace.

Se zkříženýma nohama se pohodlně posadil na nízký pařez o velkém průměru a s připravenými hůlkami čekal, až se k němu jmenovaný připojí. Ten si za upřímného děkování zabral místo naproti v posečené trávě.

„Itadakimasu!“ popřáli si svorně, načež se, bez ohledu na jakákoli etická pravidla, pustili do jídla. Naruto už vylizoval dno hluboké plastové misky, kdežto jeho viditelně nad čímsi zadumaný společník se sotva propracoval zeleninou k vábně stočeným nudlím.

„Kontrolovat chakru v Rasenganu natolik, abys ho dokázal oddělit od ruky a hodit i na krátkou vzdálenost, je sakra složitý. Nevěs hlavu, když ti to hned nejde,“ pokusil se tmavovlasému povzbuzením dodat optimismus.

„Jo, já vím.“ Zhltl nabrané sousto a nejistě se poškrábal na nose, něco s ním zjevně nebylo v pořádku. „Jak poznám, že mě má nějaká holka ráda?“ zeptal se zčistajasna, což blonďáka přimělo se na něho dlouze, tázavě zahledět. Konohamaru notně zrudl a po uvolňujícím zakašlání se jal rozvést otázku.

„Víš, někdy mám pocit, že se na mě Moegi tak zvláštně upřeně dívá, jako Sakura na tebe, když tropíš kdejakou hloupost,“ vysvětloval pozvolna. Naruto si zasvěceně olízl rty, po nichž se mu záhy přehnal rošťácký úsměv, miloval chvíle, kdy se mu podařilo ji spontánně rozesmát, častokrát to však končívalo výchovnou ránou po palici.

„Myslíš, že je do tebe zamilovaná?“ zeptal se se zájmem. Když nad tím tak uvažoval, jisté náznaky v dívčině projevování v jeho společnosti by tomu nasvědčovaly.

„Cože?! Ne!“ vyhrkl udiveně s vybarvujícím se ruměncem, pravděpodobně si tento možný fakt vůbec nepřipouštěl.

„Mluvím o tom čistě teoreticky. Vlastně… minulý týden jsem měl sraz s mistrem Ebisu a náhodu jsem na hřišti akademie viděl Hanabi, neohroženě se zastala jednoho kluka, kterému se ostatní posmívali, vypadala tak naštvaně a… Víš, působí starší než její spolužačky. Včera jsem ji shodou okolností potkal na tréninkovém poli a strávili jsme spolu zbytek odpoledne, dokonce se jí povedlo mě jednou porazit,“ zabručel krapet potupně, přičemž si nelibě složil ruce na prsou. Přehnané nároky Hiashiho Hyuugy na své dcery byly všeobecně známé, tudíž to Naruta v nejmenším nepřekvapovalo, rozhodně z toho nevyvozoval ukvapené závěry ve formě Konohamarových nedostatků.

„Takže se domníváš, že by tě mohla mít ráda Hanabi?“ optal se vyloženě zmateně. Hinatinu sestru moc neznal, protože od nich byla o poznání mladší, každopádně doposud nezaregistroval, že by se v tomto směru nějak výrazně projevila, oproti ní byla Moegi k šestnáctiletému mladíkovi doopravdy milá a laskavá.

„Nemám tušení! Proto se tě na to vyptávám!“ zaječel frustrovaně.

„Mno…“ Pravda, s vyznáním lásky již měl určitě zkušenosti, poměrně nedávno mu takovéto city přiznala právě Hinata. Její slova a naprostá upřímnost ho šokovaly a zároveň dojaly; přestože mu v blízkosti klidné, jemné, tiché i velmi pohledné kunoichi bylo příjemně, musel ji odmítnout, neboť srdci se nedalo poručit, a to jeho bilo neskutečnou silou pro jinou. S bolestivým výrazem si v mysli přehrál Sakuřino jednání v Zemi železa, tenkrát byl o jeho falešnosti pevně přesvědčený, nyní pochyboval. Možná byla už tehdy rozpolcená, neschopná se jednoznačně rozhodnout a ve svých citech se časem jen postupně utvrzovala, protože včera jí věřil vše do posledního písmene. Četl v těch skvostných smaragdových očích i v řeči jejího těla, byla v pozoru, když se nacházel poblíž, červenala se, trnula při každém letmém doteku a absolutně neskutečně opravdicky ho políbila. Byl si stoprocentně jistý, že by si s ním pouze krutě nezahrávala.

„Řekl bych, že bys měl zjistit, jestli se v tvé přítomnosti chová stydlivě nebo obráceně - příliš přehnaně, atypicky v porovnání s normálem,“ pronesl nakonec váhavě. „Z jejího vystupování musíš mít dojem, že se vzájemně respektujete, důvěřujete si, je vám o samotě dobře,“ pokračoval s čelem nakrčeným vynakládaným úsilím.

„Počkej! Slyšel jsem, že s námi mnohdy umí solidně zamávat, pokud moc tlačíme na pilu,“ podotkl Konohamaru věcně.

„Kdo neriskuje, nic nezíská,“ odříkal mu starší ninja své motto s důkladným pokýváním hlavou.

„Chceš se s Hanabi vidět znovu?“ zeptal se s lišáckým zajiskřením v průzračně modrých očích.

„Proč by ne? Nejenže je krásná, taky silná, chytrá, šikovná a pochází z hustýho klanu…“

„Takže dáváš přednost takovýmhle holkám… jak to říct… perfektním?“ Neubránil se hlasitému uchechtnutí, když uzřel zamračený výraz svého následovníka v lumpárnách.

„Hanabi je vážně hezká a bude z ní dokonalá žena, její rodina patří skoro ke smetánce, tudíž je na vysoký úrovni, tak jsem to myslel,“ vysvětloval napáchané nedorozumění.

„Hm… asi jo. Jeví se tou nejlepší z nejlepších, viď? Je oblíbená, každý ji má rád, je to lehký a není potřeba váhat,“ shrnul celou problematiku s kapánek zaraženým pokrčením ramen.

„Stejně tak Hinata, vycházet s ní je jednoduchý,“ dodal totožnou věc, na níž Naruto zrovinka myslel, vyměnili si zúčastněné pohledy.

„Člověče, láska je komplikovaná záležitost,“ povzdechl si Konohamaru a nešťastně si rukou podepřel nelibě vytrčenou bradu.

„Souhlasím, kamaráde. Věř mi, je to o dost těžší než ten Rasengan,“ přitakal pobaveně, čile se zvedaje z provizorního sedátka.

Chtěl mu pozvednout náladu a navrhnout menší souboj, když zaznamenal neznámou postavu kráčející k nim podél lesa.

„Uzumaki Naruto?“ promluvil nevýrazný, světlovlasý muž malého vzrůstu škrobeně.

„Ano?“

„Prosím,“ pověděl, nato nechápajícímu mládenci s precizně vystřiženou úklonou podal zapečetěnou obálku a s nabádavým ´přijďte včas´ se odebral k odchodu.

„Co to je?“ vyzvídal mistr v maskování nakukující mu přes rameno, jak roztrhává psaní s povědomým znakem.

„Pozvánka do Hyuuga rezidence, Hiashi-sama mě prý očekává na banket… co to sakra je?“

„Co ti ten otrokář může chtít?“ polemizoval Konohamaru vykuleně.

„Nemám šajnu, ale děsím se už teď.“

„Zdravím, já… dostal jsem tenhle dopis,“ koktal nejistě před vyšňořeným majordomem, jež mu po nesmělém zaťukání zdobeným klepadlem přišel otevřít.

Bledý, vyzáblý muž si převzal podávaný list, mlčky si Naruta přeměřil pichlavýma očima a pak ladným pokynutím ruky naznačil, aby vešel nyní dokořán rozevřenými dveřmi.

„Následujte mě do panství, prosím,“ požádal po zavření mdle, otočil se k němu zády a začal pochodovat do útrob obrovského stavení, přepychem zakřiknutý host se mu v tichosti vydal v patách.

Párkrát byl ve zdejším doju a zahradě, ale nikdy uvnitř domu. Rozhlédl se kolem sebe, hala s mramorovou podlahou byla vymalována jednobarevně, na hladkých stěnách visely draze působící tapisérie a obrazy zřejmě nějakých vlivných lidí. Po obvodu byly v pravidelných rozestupech umístěny nízké sloupy, na nichž stály všelijaké relikvie, od barevných váz až po broušené křišťálové karafy.

Připadal si jako v bludišti, sluha ho vedl dalšími několika rozlehlými síněmi, až stanuli před posuvnými dveřmi, které pro něho s pukrlem opět bezhlesně roztáhl.

Naruto nahlédl do hřejivě osvětlené jídelny s drahým nábytkem, z rázu ho zachvátil úzkostný strach, že omylem něco rozbije. Nevysoký táhlý stůl situovaný uprostřed byl vyroben z bytelného matného kovu s pozlacenýma nohama, pod lustrem nádherně oslnivě zářily.

Jakmile překročil práh místnosti, všichni muži srocení kolem prostřené tabule povstali, na závěr se ze svého polštářku v čele zvedl i Hiashi a svižným tempem k němu zamířil.

„Děkuji, že jsi přijal mé pozvání na večeři, Naruto,“ pravil suchým hlasem, během čehož mu uhlazeně potřásl pravačkou.

„Em, je mi potěšením,“ vypotil přijatelnou frázi pracně, ačkoli si nevzpomínal, že by v textu byla zmínka o jídle, dle jeho názoru mu ani nedával prostor k odřeknutí. Tím se potvrdilo chlapcovo podezření na objasnění onoho doposud neslyšeného termínu.

„Hinata dodělává s hospodyněmi poslední úpravy pokrmů, posaď se zatím, prosím.“ Posunkem mu přidělil místo vedle jediného prázdného, s největší pravděpodobností starší dcery, vlevo od vůdce klanu postávala Hanabi, po hromadném usazení do měkkého mu plaše věnovala střídmý úsměv.

„Naruto, tihle pánové jsou významnými členy klanu Hyuuga,“ představil ty netečně se tvářící primadony důležitosti Kuramova vypadlého chlupu.

Po krátkém zaváhání nad vhodným pozdravem pouze uctivě kývl hlavou. Někteří gesto oplatili, jiní si ho s arogantností vepsanou ve tváři nestydatě prohlíželi kalnýma očima, jako by ho testovali či co. Bylo to krajně znepokojující, přesto se snažil zůstat klidný a vyrovnaný. Vzhlédl k autoritativně se tyčícímu Hiashimu a zjistil, že i hostitel ho probodává takřka zlostným pohledem, vsadil by všechen ramen na světě, že hluboko v nitru zápasí s nutkáním podrobit Naruta Byakuganu.

„Je všeobecně známo, že náš klan je v současnosti nejsilnější ve vesnici, máme velmi přísná pravidla a zákony; mí věrní společníci jsou stále hodně obezřetní, pochop, i po tolika měsících truchlí kvůli životům ztraceným ve válce, nicméně si doopravdy cení tvé odvedené práce, obdivují tě za pomoc, jež nás znatelně dovedla k vítězství,“ pronesl vemlouvavě, Naruto sklopil zrak na talíř před sebou, neboť se pořád nacházel pod tíhou levandulových panenek s rentgenovými schopnostmi těch nesympatických lidí.

„Uh, děkuju,“ procedil přes zatnuté zuby.

„Jsi první osoba z venku, která se k nám dostala takhle blízko,“ svěřil blonďákovi své tajemství nadutě, paže si přitom překřížil hrdě na prsou a v očekávání projevu cti na něho shlédl. Snad si myslel, že bude samým štěstím skákat dva metry vysoko. Upřímně, podobnou výhru si přál srovnatelně jako Tsunade poukaz do nealkoholického baru.

Před jakýmkoli vyjádřením ho, díkybohu, zachránil příchod dvojice žen nesoucích stříbrné tácy přeplněné různorodým sortimentem pochutin. Z typické barvy a tvaru očí seznal, že každá z nich ovládá Kekkei genkai poskytující při boji téměř tři sta šedesáti stupňové zorné pole, což Naruta znechutilo; zřetelně patřily do dané pokrevní linie, ale pracovaly na pozici služek pro hlavní větev.

V závěsu za nimi cupitala Hinata dřímající v rukou oválný podnos s vábně se jevícím salátem pokapaným bílým dresinkem. V okamžiku, kdy spatřila Naruta, zalapala po dechu, zastavila se a viditelně zbledla. Evidentně nebyla předem seznámena s identitou cizího strávníka. S vidinou psychické opory od známé, vlídné tváře ji přivítal úlevným pousmáním, to dívku povzbudilo k rozpohybování končetin a dosáhnutí cíle cesty.

„D-dobrý podvečer, Naruto-kun,“ řekla a začervenala se.

„To vypadá skvěle, Hinato! Dělala jsi to všechno sama?“ vykřikl ohromeně, takže zrudla ještě víc.

„Ne, jenom salát a nadívané kuře, zbytek vařily Hanako-san a Kira-san,“ popravdě přiznala zásluhy u dveří stojících hospodyň, které se na něho při zmínce svých jmen stydlivě usmály.

„Aha, pak tedy děkuju za fantastický výkon v kuchyni,“ ocenil tu oku lahodící práci dobrosrdečně, nevšímaje si nevrle šklebícího se Hiashiho.

„Už nic nepotřebujeme, můžete odejít,“ vyštěkl na nebohé posluhovačky, záhy se však mnohem mírněji obrátil k nesouhlasně se mračícímu hrdinovi: „Prosím, dej si cokoli, na co máš chuť.“

„Přeješ si, abych ti n-nandala nějaké d-dobroty, Naruto-kun?“ zeptala se Hinata laskavě, jelikož se chtěla vyvarovat hrozící výměně názorů ohledně zacházení s poddanými, třebaže ve skrytu duše otcovým tvrdým metodám také neholdovala. Než se návštěvník nadál, chopila se jeho talíře a začala na něj klást ty nejlepší kousky jednotlivých chodů.

Obvykle si liboval v příležitosti kdekoli se zadarmo najíst… proč se teď, u nepoživatelných žabích blafů, cítil tak nepříjemně? Výhradně byla na vině panující atmosféra, hned v závěsu téma hovoru, muži probírali politiku a nutili ho poslouchat jejich vize budoucnosti Konohy, mluvili naráz, překřikovali se a dožadovali se porozumění. Hinatina přerušování a dotazováni, zdali chce přidat to či ono, byla nejzábavnější část večeře.

Stěží pozřel pár soust, neustále se na něco vyptávali, hodnotili jeho vlastnoručně vyvinuté techniky, zajímali se o vztahy mezi Jinchuuriki, spekulovali nad dalšími kroky Tsunade-sama, dokonce měli tolik neomalenosti rozebírat onen den, kdy zaútočil Kyuubi, což vyústilo v choulostivou debatu o kontrole nad ním.

Strávil tam tři nehorázně unavující hodiny, jelikož se snažil vyhýbat ožehavým otázkám, vymlouvat jim nepravdivá tvrzení a hájit veřejnosti zpřístupněné rozhodnutí Rady. Třeštila mu hlava a bolelo ho břicho, jídlo bylo sice výtečné, leč okolnosti konzumace měly za následek křeče v žaludku. Při zašvidrání po neúprosně tikajících ručičkách nadto s hrůzou zjistil, že se měl před deseti minutami sejít se Sakurou a prožít do paměti se vrývající rande, které kvůli dnešní vytíženosti ani pořádně nepřichystal.

Prsty si nepokojně vjel do vlasů, zhluboka se nadechl a hlasitým odkašláním si pročistil hrdlo.

„Um, omlouvám se, nerad bych vás dál rušil od jistě neodkladných povinností,“ zahuhlal a raději se postavil.

„Oh, docela jsem ztratil pojem o čase, samozřejmě tě nebudeme zdržovat, před odchodem bych si s tebou však ještě rád pohovořil o samotě, pokud nic nenamítáš,“ vyřkl prosbu, z níž se nešlo vyvléknout bez úhony. Toužil mít to utrpení za sebou, tak na návrh přistoupil neradostným pokrčením ramen. Přítomní chlapíci zázrakem poslušně odchvátali ke vchodu, z čehož Naruta přepadla nepopsatelná závist, jen Hinata ne a ne odejít, se semknutými rty váhavě přešlapovala opodál.

„To platí i pro tebe, dcero. Jdi!“ zavelel odměřeně.

Jakmile se tiše vytratila, Hiashi odpochodoval k příručnímu baru, odkud vyndal lahev saké se dvěma šálky, po okraj je naplnil a nonšalantně donesl ke stolu.

„Nebudu chodit kolem horké kaše,“ hovořil, zatímco oba usedli na původní pozici, „řadím se k těm, co nepochybují, že se dříve nebo později staneš Hokage. Jsi schopný, houževnatý, cílevědomý a ovládáš umění přesvědčovat, vesměs všichni shinobi Ohnivé země tě uznávají, podpora davu je totiž klíčová.“ Z těch lichotivých řečí byl nesvůj, k muži jeho formátu pochlebování vůbec nepasovalo, za tím se muselo skrývat cosi velkého.

„Věřím, že svázání s nejmocnějším klanem by postoj feudálního pána přiklonil na správnou stranu. Taktéž bych mohl využít konexe na vyšších postech,“ nabídl s grácií, ba Naruto na něho hleděl nechápavě, jeho mozkové buňky přestaly již dávno fungovat.

„Navrhuji spojit rody, Hinata po mně jednou převezme vedení a hádám, že sňatku s tebou by se nebránila,“ znenadání v jedné větě vysvětlil důvod celé téhle absolvované komedie. Mladý ninja se nervózně ošil, těžce si povzdechl a posléze na dlouhovlasého upřel nezlomný pohled.

„Doopravdy si vážím vaší důvěry a pohostinnosti, Hinata je skvělá dívka se slušným vychováním, jsme blízcí přátelé a mám ji rád, ale moje srdce patří někomu jinému,“ řekl skálopevným hlasem.

Hiashi si ho chvíli měřil štěrbinami mezi naštvaně staženými víčky, načež se posměšně uchechtl: „Já vím, pekařově dceři.“

„Ano, miluju Sakuru-chan,“ zopakoval, udržuje nad jeho poznámkou vztek na uzdě. Raději se nepozastavoval nad záhadou, odkud dané informace nabyl.

„Pokud chceš docílit vytyčeného snu, měl by sis ujasnit priority, vztah se spodinou tě stáhne ke dnu,“ oznámil Narutovi drsné vyhlídky.

„Se vší úctou, ve svým životě mám naprosto jasno, dávám přednost lásce před kariérou!“ opáčil nevyvratitelně, zaražený vlastní otevření a zapáleností před bezcitným Hyuugou, kterému došlo, že udělal chybu. Přiměl se potlačit nová urážlivá přirovnání a přešel na odlišnou taktiku.

„To se přece nevylučuje. Dohodnutá manželství se neuzavírají z lásky, přesto mohou probíhat v souznění. Splníš povinnosti, vydobudeš titul a pak si diskrétně smíš dělat, co se ti zlíbí, Hinata je shovívavá, nevadilo by jí to.“

„C-cože?!“ vyjevil se, když si dal dvě a dvě dohromady. „Radíte mi, abych p-podváděl vaši dceru?!“ Při představě Sakury v roli příležitostné milenky málem upadl do mdlob, nemluvě o lhostejném smýšlení otce nad osudem potomka.

„Bláhový chlapče, takhle žije většina populace.“

„Já tedy ne! A teď mě omluvte, jdu pozdě na schůzku.“ Aniž by čekal na svolení, zvedl se a ukončil toto za vlasy přitažené jednání, jež mu furt nešlo na rozum.

To si povíme, až okusíš mé osvědčené kruté metody. Hiashi Hyuuga nikdy neprohrává! přislíbil tomu moralistovi v duchu, zavdávaje si s ledovým klidem ze svého kalíšku.

„Naruto-kun!“ vybafla Hinata poté, co se stylem pokus omyl vymotal z členité budovy na terasu. „Já… promiň, skutečně mě nenapadá, čeho se to mohlo týkat, ale hlavně se jím nenech zviklat,“ zaprosila sklíčeně. Taťkovo počínání ji pekelně trápilo.

„Neomlouvej se, jsem v pohodě, o mě si nedělej starosti, nedám se tak snadno zmanipulovat,“ konejšil tmavovlásku s krapet posmutnělým úsměvem, věčně musela skákat, jak on pískal, bylo mu toho andělského stvoření líto.

„Víš co, pojďme si propletením malíčků stvrdit, že zůstaneme, jací jsme, ať na nás naléhá kdokoli s čímkoli,“ vytasil se s přísahou. „Především v politickým směru,“ dodal s ušklíbnutím.

„Slibuju,“ připustila nezvykle hlasitě, koukajíc mu zpříma do očí.

„Já taky. Měj se, Hinato,“ rozloučil se a před sestoupením z ohoblovaných schodů ji dobrácky poplácal po paži.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Když má srdce svoji hlavu 15: