OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Když má srdce svoji hlavu 7

12.03.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 368×

Cesta ninji

Již snad po sté se převalil ve vyhřáté posteli, mimo neklidných třech hodin spánku civěl zbytek noci do popraskaného stropu a přehrával si posloupné události proběhnutého večera.

Celá hostina byla jedno velké divadlo. Na Tsunadiny rady se snažil vyhovět sebemenšímu přání lorda Daimyo i jeho dceři, což se postupem času jevilo nadlidským úkolem, nutil se do hovoru s nimi, do zdvořilých úsměvů a hlavně do ignorování Kiyonina nadbíhání.

Ano, přestože byl v této oblasti naprostým laikem, těch náznaků přízně si jednoduše nešlo nevšimnout.

Byl si vědom, že za tím musí být něco falešného, a když vzápětí Sakura na světlo světa vybalila tu věc se svatbou, byl doma. Ačkoli na něho ono nařčení neustále dotíralo jako Shinův bodavý hmyz po setmění, nedokázal zabránit lehkému pousmání, jež se přehnalo přes rty, jakmile si za zavřenými víčky vybavil její vzteky zarudlý obličej.

Nejspíš vůbec netušila, jak jí to v těch přiléhavých šatech slušelo, kombinace barev dokonale ladila s odstínem zorniček, světlou pletí a vlasy, které v pevném drdolu zvýrazňovaly ženské rysy její drobné tváře.

Změnila se, během války ještě víc pohubla, takže vypadala vyspěleji, zvážněla a lépe se naučila kontrolovat svůj temperament, největší proměnou však prošly její oči, budily dojem nekonečné zelené pláně, ba při hlubším prozkoumání odhalovaly zdrženlivý plamínek nabytého sebevědomí

„Moje krásná Sakura-chan,“ zašeptal do ticha. Byl by přísahal, že na kratičký okamžik ve vzduchu rozpoznal tu svěží vůni linoucí se kolem ní.

Překvapila ho nečekanou diskuzí týkající se jeho milostného života, na podobné téma se spolu doposud nebavili, nicméně po opadnutí prvotního šoku byl rád, upřímně zodpovídal všechny otázky a užíval si její přítomnost, v níž nemusel nic předstírat.

K vlastnímu údivu ji v následných reakcích absolutně nepoznával; nejprve na něho útočila dotěrnými dotazy a pak plaše ustupovala.

„Žárlila…“

I když mu zdravý rozum našeptával, že si to pouze namlouvá, stará věrná intuice ho přesvědčovala o opaku. Cosi v Sakuřiném chování bylo jiné, cítil to, když se k ní přiblížil příliš blízko, srdce jí bilo na poplach a strach, který to v ní vyvolávalo, se odrážel v jejích očích neschopných kamufláže.

Kéž by nás Shizune nevyrušila…

Nepokojně odhodil peřinu a stylem lva zamčeného v kleci začal pochodovat po skromně zařízené místnosti. Byl odhodlaný si udělat jasno, a to co nejdřív!

Zakotvil pohledem na budíku, pořád bylo na jakoukoli akci moc brzy, léta spolupráce s Tsunade ho vyškolila v uvážlivosti ohledně ranních příchodů, obzvlášť po náročné společenské události skýtající byť i pramalou šanci přičichnutí k saké.

Jal se tedy uklízet nehorázný svinčík povalující se všude po zemi, po značném přemlouvání se pustil i do mytí vachrlaté hory nádobí ucelené díky zaschlým zbytkům od jídla, aby se zaměstnal nějakou činností.

Po dobré hodině se oblékl do oranžových kalhot a tmavě zeleného trička vylepšeným vpředu o pestrobarevnou spirálu, potom si vyčistil zuby a balkonem opustil příbytek.

Vzal to po střechách, neboť v momentálním rozpoložení neprahl po žádné společnosti či zdržování.

Při přeskakování hlavní ulice spatřil honosnou karavanu rodiny Daimyo směřující s početným doprovodem k východu z vesnice, což nasvědčovalo přízni osudu.

Mnohem vyrovnanější přistál před majestátně se tyčící kage budovou a po odvahu dodávajícím přikývnutí se rozeběhl ke schodům.

Před kanceláří Hokage bylo nevídaně rušno, úklidová četa zametala široko daleko rozlétané třísky, zatímco zoufale se tvářící truhlář se pokoušel zasadit původní dveře do vyviklaných pantů. Na Narutovo tázavě pozvednuté obočí jen zakroutil hlavou a raději se dál věnoval evidentně zbytečné práci.

Neznámý nešťastník patrně nedisponoval stejnými zkušenostmi, usoudil Jinchuuriki, když přemítal nad příčinou takové spouště.

Nebojácně zaklepal na obnažená futra, načež vstoupil vstříc samotnému peklu čelem.

„Můžu dál, bábi? Nutně s tebou potřebuju mluvit,“ ohlásil se ihned, aby zamezil případnému nedorozumění v podobě vržených předmětů.

Pátá stála s roztomilou prasničkou v náručí u otevřeného okna a hleděla kamsi za horizont, přičemž Shizune po podlaze sbírala rozhozené papíry, jež skládala na zbrusu nový stůl do úhledných komínků. Jelikož se mu nedostalo odezvy, obrátil se na klečící tmavovlásku, ta po krátkém zaváhání souhlasně kývla

„Přišel jsem se zeptat na něco důležitýho a předem tě žádám o otevřenou odpověď,“ řekl pevně. Tsunade se pomalu otočila, odložila mazlíčka do pelíšku a přeměřujíc si ho obezřetným pohledem, obešla ještě vonící kus nábytku, kde své pozadí nakonec umístila na jeho desku a dlaněmi se zapřela o okraj.

„Do toho,“ vyzvala ho neutrálně.

Naruto byl najednou krapet nesvůj, nevěděl, jak se správně vyjádřit, nervózně se poškrábal v kadeřích a rozpačitě zkabonil čelo.

„Mno… Je pravda, že mě lord Daimyo zamýšlí oženit s Kiyone?“

„Ano,“ ozvalo se po půlminutové odmlce.

Ač se na tuto možnost psychicky připravoval, zůstal na ni zírat s pusou otevřenou dokořán.

„Nemeškal a časně zrána sem se vší grácií zašel přednést svůj návrh nepřipouštějící odmítnutí,“ pronesla dřív, než stačil zformulovat vhodná slova.

„Já si ji ale nemůžu vzít, ne takhle… bez lásky,“ vyhrkl, při zmínce o nejhlubším možném citu mu naskočily nachové ruměnce, zadíval se proto na špičky prstů u nohou.

„To jsem mu taky tvrdila, jenže milostpán se v tu ránu uchýlil k výhružkám. Nebudeš-li souhlasit, je odhodlaný vykonat vše pro to, aby tě feudální páni nikdy nezvolili za Hokage, má tu moc je ovlivnit natolik, že ti třeba nedovolí se do konce života zúčastnit Chouninských zkoušek,“ pravila tvrdě, nehodlala mu nic zatajovat.

Co jeho Lordstvo odešlo, urputně přemýšlela, jak z téhle šlamastyky vybruslit a po uvážení pro i proti, se v tom rozhodla Naruta vykoupat. Jestli projde nachystaným testem, byla ochotná mu pomoct dosáhnout vysněného cíle za každou cenu.

„Dříve byla plánovaná manželství běžná, shinobi s kekkei genkai či lidé, jimž byla od narození dána do vínku nějaká moc, byli zaslíbeni mnohdy i generaci dopředu. Prostě neměli na vybranou. Usnadnilo by ti to postup, navíc Kiyone je velmi hezká a poměrně milá,“ vložila se do konverzace smluveným příspěvkem postavivší se Shizune.

„Ale já miluju Sakuru-chan!“ vykřikl Naruto spontánně a s křečovitě sevřenými pěstmi se podíval blondýnce zpříma do očí. Jakživ tohle přiznání nevyřkl nahlas, nýbrž nyní tu stál, s lícními svaly napnutými k prasknutí a zatvrzelým výrazem.

„Vím, že u ní mám mizivou šanci, po svým boku se však s nikým jiným nesmířím,“ pronesl o poznání mírněji a svěsil vypjatá ramena.

„Znamená to, že se hodláš vzdát možnosti stát se Hokage?“ položila mu napětím stěží dýchající Tsunade závažnou a zároveň tak prostou otázku. Místností zavládlo hrobové ticho, dokonce i Tonton ustala v rytmickém chrochtání a sledovala dění.

„Ne, budu bojovat o obojí! Nepřipustím, aby skrze mne ňákej intrikán manipuloval se Skrytou Listovou. Risknu to, přesvědčím staříky, že jsem ten nejlepší kandidát a pokud budou mít pochybnosti, vyvrátím jim je! Protože to je má cesta ninji, dattebayo!“ zaburácel energicky a semknutou pravačkou se chlapácky udeřil do hrudníku.

Počítal s tím, že mu bude žena s brutálním chováním promlouvat do duše, místo toho pozoroval, jak jihne. Zářivě se na něho usmála a pracně zatlačila deroucí se slzy.

„To je ono, Naruto! Takhle se k problémům staví vůdce! Pojď sem,“ zvolala a znenadání ho mateřsky objala, až zapraskaly kosti.

„Ááá, co tě to popadlo, babčo?! Vždyť mě rozmáčkneš!“

„Promiň, nechala jsem se unést. Mám jen hroznou radost.“

Podržela ho od sebe na délku natažených paží spočívajících na chlapcových ramenou a dojatě popotáhla.

„Se vším ti pomůžu, tu rachitickou bandu spolu nějak udoláme… A Sakura taky není tak neoblomná, musíš vytrvat a hlavně zůstat sám sebou,“ šeptala vemlouvavě.

„Jo, ohledně toho… spoléhám na vás obě, že si to prozatím necháte pro sebe.“

„Samozřejmě. A teď jdi, čeká mě psaní jednoho odmítavého dopisu,“ zajásala, když usedala za stůl a gestem dlaně ho vyháněla z kanceláře.

Sem tam znatelný poryv větru mu profoukl čupřinu blonďatých vlasů, když stál se založenýma rukama a v mírně rozkročené póze na hlavách hokagů vytesaných do skály.

S nadnášející pýchou se kochal výhledem na neutuchající píli spoluobčanů podílejících se na rekonstrukcích či novostavbách.

Byl si jist, že zvolil správně. Nesnášel ultimáta, neuznával projevy nadřazenosti a ze skrytu duše nenáviděl rezignování před strastmi, ať byly jakékoli.

I kdyby chtěl, nedokázal by si vybrat mezi snem a touhou po dívce, jež měl v hlavě od prvního setkání.

„Zdá se, že Narutovi Uzumaki není přáno získat něco bez dřiny,“ zamumlal sarkasticky, seskočil na ulici mezi pobíhající živáčky a s horními končetinami zabořenými v kapsách vykročil do svého nejoblíbenějšího podniku v Konoze.

Přestože mu nebylo dvakrát do zpěvu, odpovídal na pozdravy vesničanů a ojediněle zamával malým ratolestem krčícím se za sukněmi maminek.

„Vítám tě, Naruto! Čím mohu posloužit našemu nejmilejšímu strávníkovi?“ zahulákal rozverně Teuchi, jakmile vklouzl pod plachtu jeho restaurace.

„Mm, dám si… vepřový s dvojitou porcí nudlí, prosím,“ objednal si, aniž by pociťoval nějak extra velký hlad, chodíval sem pokaždé, když si připadal ztraceně, ta přátelská atmosféra panující ve stánku ho zvláštně uklidňovala.

„Ayame, všeho zanech, dorazil zákazník číslo jedna!“ křikl kamsi za sebe. Netrvalo dlouho a zezadu se vynořila malá brunetka nesoucí plnou náruč přísad. Automaticky pohlédla směrem ke stoličce, na které vždy sedával, a drobet se zarděla.

„Takhle o mně nemluv, staříku, nebo se budu červenat,“ napomenul ho Naruto, stále nezvyklý na podobné přezdívky narážející na jeho hrdinství. Vřelý postoj Konožanů i nekončící ovace ho ohromně těšily, přece o ně slušně dlouho usiloval, leč domáhání se autogramů nebyl jeho oblíbený šálek kávy, netoužil se vyvyšovat ani dovolávat slávy.

„Při ranním nakupování jsem viděl odjíždět naše vzácné hosty. Znamená to, že odcestovala i ta pohledná dívka, s níž jsi tu onehdy byl a prováděl ji po vesnici?“ vyzvídal od krájení cibule muž opatrně, po očku ho přitom pozoroval.

„Jo, všichni jsou pryč, ale byla to zadarmo drahá návštěva. Z nějakýho důvodu mě považují za výhodnou partii pro sňatek,“ prozradil mu Naruto mdlým hlasem a rozhozeně si začal pohrávat s ubrousky složenými na pultu do stojánku.

„Nech mě hádat, akorát se předem zapomněli optat na tvůj názor?“

„Přesně.“

Bystrý a velmi všímavý Teuchi vědoucně pokýval hlavou, o svých pravidelných zákaznících měl přehled, ne že by jim lezl do soukromí, prostě o ně jevil přátelský zájem. A k Narutovi si za ta léta vytvořil speciální vztah.

„Hlavně se nenech zastrašit jejich vysokým postavením, je to jen tvoje rozhodnutí, neuspěchej ho. Neudělej stejnou chybu jako já, chlapče,“ nabádal ho během míchání obsahu hrnce rodičovsky.

„Ty jsi byl někdy zamilovaný, staříku?“ podivil se blonďák.

„Ano, byla to ta nejkrásnější prodavačka zeleniny v okolí, denně jsem doslova žebral, abych mohl jít obstarat ingredience potřebné do kuchyně a prohodil s ní pár vět. Když se smála, utvořily se jí ve tváři líbezné dolíčky, často jsem kvůli nim předváděl všelijaké šaškárny a plácal nesmysly, až se po půl roce konečně smilovala a šla se mnou na schůzku,“ vyprávěl se zasněným úsměvem a nepřítomným pohledem upřeným do bublající pochutiny. „Bohužel, nebyl jsem jediný, kdo obdivoval její krásu, jakýsi obchodník s dobrým jménem se o ni také ucházel. Zalekl jsem se konkurence a dovolil jejímu otci, aby nás od sebe odřízl,“ pokračoval smutnějším tónem.

„On vám ji přebral?“ pobídl ho po dlouhé pauze Naruto, dychtivý konce příběhu.

„Uhm, vzali se a odstěhovali. Netvař se tak smutně, štěstěna totiž stála při mně, protože jsem ji po deseti letech potkal znovu. Byla vdova a já pořád svobodný, tak jsme navázali, kde jsme přestali a napřesrok se nám narodila Ayame. Prožili jsme spolu nejúžasnější období mého života, i když díky vlastní hlouposti o značný čas ochuzené,“ dokončil a s povzbudivým mrknutím mu naservíroval kouřící pokrm.

Pozorný a lehce zaskočený posluchač na to nic neřekl, zamyšleně se ďoubal v jídle a představoval si Sakuru v bílých svatebních šatech, jak stojí u oltáře vedle neznámého chlapíka ve fraku. Rozbolel ho z toho obrázku žaludek.

Čím dospělejším se stával, tím byla jeho láska zakořeněnější a upřednostňovat její štěstí před svým obtížnější. Je pravda, že se stáhl a dal Sakuře příležitost ke sblížení se Sasukem, jenže ta muka působená nejistotou byla k nevydržení. Už dávno se nejednalo o pouhé zalíbení, nešlo především o vzhled, zbožňoval její bouřlivou povahu, obdivoval posedlost pomáhat druhým, miloval ji celým srdcem a poslední dobou po ní pociťoval až bolestivou touhu.

„Naruto-kun!“

Jako by se probral z transu, zmateně zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Zjistil, že stojí před pomníky padlých a z levé strany se k němu žene něco zeleného.

„Co ty tady, Lee?“

„Přišel jsem pozdravit Gaie-senseie,“ odpověděl mu kamarád chvějícím se hlasem. Vypadal ubrečeně.

„Chybí ti, viď?“ zeptal se Naruto chápavě. Sám zde byl z totožného důvodu, hodit řeč se Zvrhlým poustevníkem.

„Vím, že umřel statečně a otevřením osmi bran přispěl k poražení Madary, ale já se s tím furt nějak nemůžu vyrovnat. S kým budu trénovat na Jouninské zkoušky? On mi rozuměl ze všech nejvíc…“

Bylo mu Tlustoobočnatce vážně líto, nejdřív Neji a pak mistr Gai. Takové věci by se v týmu neměly dít. Přemýšlel, jak mu vlít do žil novou chuť do života.

„Lee, seš dost silnej, nepotřebuješ trénovat. Hele, co kdybys naopak učil někoho ty?“ navrhl po chvíli.

„Prosím tě, kdo by se ode mě chtěl něco naučit?“ opáčil pochybovačně.

„Určitě spousta děcek z akademie… třeba Konohamaru, toho tvůj Listový hurikán přímo fascinuje,“ vymáčkl ze sebe nakonec. Ve skutečnosti mu nelhal, jen si vybavil jeden rozhovor, kdy o něm vnuk Třetího prohlásil, že je to „pošahaný magor s kastrolem na palici“. V duchu si usmyslel, že musí Konohamaru přimět, aby s tímhle nápadem souhlasil.

Vlastně mi dluží službičku…

„Fakt?! Myslíš, že by chtěl být mým žákem? Předám mu všechny svoje triky,“ drmolil nadšeně, přičemž Naruta ohrožoval různými chvaty rukama i nohama zakončenými zdviženým palcem a oslnivým zábleskem zubů.

„Proč by ne? Rasengan umí ode mě. Vsadím se, že další techniku uvítá s radostí. Domluvím ti s ním na zítra rozcvičku, co ty na to?“

„Paráda! Běžím se připravit! Díky!“ zařval, načež z něho zbyla pouze nedočkavým poskakováním udusaná zem.

„Tak to vidíš, Zvrhlý poustevníku. A kdo teď poradí mně? Někdy si přeju, abys mě do problematiky s holkama zasvětil podrobněji…“ spustil, jakmile se před náhrobkem usadil do tureckého stylu.

***

Seděla jsem na placatém kameni na břehu řeky a prsty bosých nohou si hravě máčela v líně tekoucí vodě. Využila jsem přestávky na oběd a nepozorovaně se uchýlila na toto osamocené místo, nestála jsem o společnost ostatního personálu v nemocničním bufetu. Opírala jsem se o dlaně umístěné za zády a obličej nastavovala horkým slunečním paprskům, jež měly na počátek září nevídanou sílu.

Faktem bylo, že jsem se pokoušela utéct sama před sebou, před těmi nezkrotnými myšlenkami a alternativami možných zakončení včerejší konverzace na terase, kdyby se tam nenachomýtla zachránkyně Shizune.

Byla jsem v nich natolik ponořená, že jsem si nově příchozího všimla, až když si hrcnul vedle mě. U Orochimarových očních stínů, to si říkám kunoichi?

„Žádná svatba nebude, Sakuro-chan. Ale mělas pravdu, měli v úmyslu mě oblíknout do chomoutu,“ oznámil mi Naruto, pracně si zouvající boty.

„Odmítl jsem,“ ubezpečil mě poté, co si ponořil dolní končetiny až po kotníky, jelikož jsem nereagovala a již narovnaná raději studovala strukturu „sedátka“ na odvrácené straně. Nitrem se mi zčistajasna rozlila blahodárná úleva, nedala jsem to na sobě však znát.

„Nejsi povinen se svěřovat, vlastně se do toho nemám co plést,“ odpověděla jsem odměřeně.

Nepobírala jsem, kde se ve mně ten vzdorovitý postoj bral, zřejmě jsem se jím bránila před rozechvělými vibracemi, které měla na svědomí Narutova blízkost.

„Měl jsem za to, že bys to ráda věděla. Vzhledem k tomu, jak jsi vyváděla,“ rýpl si, čímž okamžitě dotáhl skóre. Vrhla jsem na něho vražedný pohled a narazila na uličnicky jiskřící nebesa a poťouchlý úsměv.

To mě naštvalo, vyskočila jsem na nohy a než se stihl jakž takž vzpamatovat, pod přívalem rozčílení jsem do něho strčila a zajistila mu neplánovanou koupel. Naneštěstí mi předvedl bravurní rychlost svých reflexů, podařilo se mu chytnout mě za zápěstí a stáhnout s sebou, takže jsme se oba nalézali po pás ve vodě.

„Áá, ty… já tě zabiju!“ vyprskla jsem nepříčetně a vystartovala po něm pravačkou. Opět mě přelstil, skrčil se a ukročil vpravo, což jsem nečekala a neschopná zabrzdit jsem sebou plácla o hladinu. Jelikož jsem do úderu vložila solidní množství čakry, řeka mě spolkla úplně celou. Vynořila jsem se a notně rozkašlala, neboť jsem si lokla, rudá studem jsem si odhodila mokré, přilepené vlasy z tváře a zlostně zaskřípala zuby. Bylo mi do breku. To si odskáče!

Chtěla jsem se odrazit ode dna, mocně do něho vrazit a taky ho potopit, jenže mi na vyhlazených oblázcích ujela noha a já nanovo popředu padala do hlubiny. Tentokrát neuhnul, namísto toho mě zachytil a podepřel vlastním tělem, takže jsem se nacházela hrudníkem pevně přišpendlená na Narutových prsou.

Těžce jsem oddechovala, rukama se intuitivně zapírala v oblasti jeho klíčních kosti a každičkým nervem vnímala paži ochranářsky ovinutou kolem mého pasu.

Pozvedla jsem zrak a podívala se mu do obličeje, ve vteřině se jeho vysmátý výraz změnil ve vážný, silou laseru propalujícíma očima mapoval mou vlhkou pokožku kousek po kousku, až došel ke rtům. Nebyla jsem schopná to zarazit, prostě jsem tam stála a čekala, co bude následovat. Zčistajasna odkudsi vyprostil druhou ruku a nepředstavitelně něžně mě se záminkou odhrnutí zbloudilého pramínku pohladil po líčku, až jsem zalapala po dechu. Skousla jsem si spodní ret a polkla. Jako ve zpomaleném filmu jsem sledovala, jak naklání hlavu lehce ke straně a šnečím tempem zkracuje vzdálenost mezi námi.

Co to, proboha, dělám?!

Poplašeně jsem sebou trhla a první, co mi přišlo na omámenou mysl, bylo cáknout mu vodu do obličeje. Prudce zamrkal a pustil mě.

„Já… musím se vrátit do práce,“ kuňkla jsem, dobrouzdala se ke břehu, na nějž jsem se vyškrábala celkem snadno, popadla kozačky a bez ohlédnutí mašírovala pryč. 

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Když má srdce svoji hlavu 7: