OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Když má srdce svoji hlavu 9

14.06.2024 (10:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 234×

S pravou nohou pokrčenou, patou zapřenou o sedátko židle a kolenem nezdravě přimáčknutým až pod bradou jsem seděla u kuchyňského stolu, nezaujatě v ústech převalovala sousto vafle, jejíž zbytek jsem dřímala v ruce, a nadmíru soustředěně z ohromné bichle četla postup nové lékařské techniky.

Tsunade-sama mi už lekce nedávala, já se však z vlastní iniciativy nadále zajímala o zdokonalování, zrychlování a zvyšování efektivity léčby zraněných.

Byla jsem do studie natolik pohroužená, že jsem absolutně nevnímala dění u snídaně.

Dalo mi to zabrat, ale po víkendovém přecházení od ničeho k ničemu, zoufalých pokusech nedbat na doznání dotírající v hlavě a zamítat vyvozování jakýchkoli důsledků jsem přišla na fungující řešení mého problému. Obnášelo to zahlcení svérázné mysli důležitými a hlavně užitečnými informacemi. Sice to znamenalo si kromě náročných směn v nemocnici přibrat ještě časově vytěžující ležení v knihách, nicméně dosažený úspěch v podobě totálního citového otupění se mi zamlouval. V pozdějších nočních hodinách jsem padla do postele jako medvěd uléhající po vyčerpávajícím období k zimnímu spánku a vydržela bezesně přežít do zazvonění budíku. Nutno podotknout, že se tento proces na mém chování viditelně podepisoval.

„Sakuro! SAKURO, slyšíš mě?!“ zařvala mamka, až jsem nadskočila, pečivo namazané marmeládou mi vyklouzlo ze sevření a se znělým plesknutím přistálo na podlaze.

„Copak hoří? Podívej se, co děláš,“ vyjela jsem na ni podrážděně a sehnula se pro zdevastovaný pokrm. Teprve s nosem téměř u země jsem si všimla rozprsknutých tmavých flekanců pode mnou, pravděpodobně višňový džem odkapával již nějakou dobu.

Narovnala jsem se a zadívala se na otce, jež si nezúčastněně pročítal noviny, a u něhož jsem hledala oporu.

„Opravdu nevím co s tebou,“ postěžovala si vytočeně. „Tohle si uklidíš, umyješ nádobí a po práci se stavíš v samoobsluze na nákup! Já to nestihnu, jdu pomáhat Hadao-san přerovnávat sklad, nepřišlo jí objednané zboží, tak musíme vystavit do výlohy starší látky,“ zaúkolovala mě přísně a s nasupeným výrazem rázovala z místnosti.

Nebylo mi dopřáno za ní křiknout řádně rozohněnou odpověď, neboť se po chvíli ozvala tupá rána následovaná dutým žuchnutím a posléze nepříčetným řevem: „Kolikrát jsem ti říkala, aby sis odsud ty krámy odnesla?!“ Došlo mi, že se přerazila o stoh naučné literatury vycapený pod věšákem. Rezignovaně jsem přivřela oči a s očekáváním mnohem násilnější dohry jsem se přikrčila, naštěstí se mužský zástupce rodiny Haruno vydal zachránit situaci a svou výbušnou ženu uklidnit.

„Ta holka je snad zamilovaná.“ Zaslechla jsem brblat mamku. Položila jsem lokty do rozevřené příručky a prsty si žalostně vjela do vlasů.

Hrubé zabouchnutí dveří ohlašovalo, že konečně odešla. Neochotně jsem se zvedla, chopila se mycí houbičky a pustila se do likvidování nepořádku, abych nemusela čelit taťkovu podrobujícímu pohledu.

„Děje se něco, zlato?“ zeptal se, když jsem stála u dřezu a zarytě šůrovala hrníčky od čaje.

„Ne, nic. Nedělej si starosti, tati,“ ujistila jsem ho, aniž bych se otočila.

„Víš, že kdyby sis chtěla promluvit…“

„Není o čem, vážně. Jsem v pořádku, navíc musím běžet,“ přerušila jsem ho, vložila poslední talíř na své místo, lípla otce na čelo a chvatně se vytratila z bytu.

Měla jsem rodiče ráda, jen jsem s nimi moc dobře nevycházela. Především s mamkou jsme se často dostávaly do křížku, patrně kvůli její složité povaze, která byla o dost vznětlivější než moje.

V dětství jsem jim svým způsobem vyčítala, že se nestali shinobi a také nevykonávali hrdinské skutky. S přibývajícím věkem mě štvalo, že neměli pochopení pro mé povinnosti ninji, sny a cílevědomost a nutili mě k domácím činnostem, i když jsem se třeba vrátila vyždímaná z mise či rozlámaná z tréninku s Tsunade-sama. Povrchně jsem si myslela, že dostatečně neoceňovali snažení své dcery a tím pádem nebyli pyšní na mé pokroky, úspěchy.

Po válce to bylo ještě horší, zpočátku mě hrdě objímali a tvrdili, jak jsou šťastní, že jsem živá a nezraněná zase doma, jenže postupně jejich postoj zapadal do starých kolejí.

Rozmlouvali mi zapálenost pro nemocnici a přesvědčovali k normálnímu zaměstnání a poohlížení se po vhodném manželovi, jež by převzal obchod. Nedávno jsem se shodou okolností dozvěděla, že taťka trpí nesnesitelnými, nevyléčitelnými bolestmi zad a práce v malé pekárně přistavěné k domu pro něho byla čím dál více vysilující.

Možná tak činili z finančních důvodů, zřícení a zrekonstruování poloviny budovy podnikání vskutku nepomohlo, nebo se o mě navzdory vyjednávanému míru báli, vždyť na bitevním poli zemřelo tolik mladistvých se slibnou budoucností, či mě jednoduše chtěli chránit před dalšími ztrátami.

Kdo ví?

Rozdílné úhly pohledů na můj nadcházející život náš vztah rozhodně nijak neutužovaly.

Zhluboka jsem si povzdechla, vešla do kruhové haly s mramorovými dlaždicemi a kývla na recepční, načež jsem se automaticky odebrala do kanceláře.

Po převlečení do pracovního mundúru jsem zasedla ke stolu, podepsala výjimečně neodstrašující množství dokumentů a pak se s propouštěcími formuláři uloženými v deskách vydala na pochůzku po odděleních.

Před pokojem situovaném zhruba v polovině chodby druhého patra jsem se nakrátko zastavila, z útrob místnosti se linulo spokojené dětské broukání, lehce jsem se pousmála a na zaklepání vstoupila dovnitř.

„Zdravím, jak se dneska daří?“ zeptala jsem se Zoishi prozpěvující miminku v náručí jakousi povědomou ukolébavku.

Požitkářsky se na mě usmála, pokývala hlavou a opět věnovala nejvyšší pozornost své zrovinka zívající ratolesti. Podobnou reakci jsem očekávala, malý musel několik dní ležet v inkubátoru, tak se ho nyní nemohla nabažit. Chápala jsem to a dál neobtěžovala, přešla jsem k nohám postele, vzala si její zdravotní kartu a poctivě projela veškeré zaznamenané údaje.

„Výborně, vše se zdá být v pořádku. Nevidím důvod vás tu držet, zítra můžeš jít domů,“ oznámila jsem jí mile a přes okraj desek sledovala dívčin výraz.

Mnoho toho nenamluvila, nesháněla se po příbuzných, kteří se za celou dobu neobjevili, nestěžovala si na bolesti, jež jí po tak složitém porodu dozajista sužovaly, ptala se pouze po děťátku, jemuž doposud nevybrala žádné jméno.

Sestry o ní zezačátku prohlašovaly, že je němá či přinejmenším zakřiknutá, protože na sále nevydala jedinou hlásku bolesti.

Já jsem ono na první dojem zvláštní chování naopak přisuzovala její tiché povaze. Byla spíše takový ten pozorující typ, kdy máte pocit, že vám vidí málem i do žaludku. Některé to vcelku znepokojovalo, nýbrž mě fascinovalo. I když jsem se považovala za profesionála, nedokázala jsem po zkontrolování pacientčina stavu jen tak odejít, cosi v jejím pohledu mi to prostě nedovolovalo, proto jsem vždy zůstala déle a povídala si s ní, byť jenom o všedních věcech, třeba o jídle nebo počasí za okny. Asi to bylo premiérou, kterou jsme si pří zákroku společně prošly.

„To je dobře. Děkuju, Sakuro,“ odpověděla a laskavě se na mě podívala. Slova vděku jsem odmávla, přemístila se ke stolku a nalila jí do sklenice trochu čaje.

„Smím se na něco zeptat, Zoishi? No, trávím tu poměrně dost času a všimla jsem si, že za tebou nikdo nepřišel… Ví otec toho mrněte, že jsi tady?“ nadhodila jsem po získaném svolení jemně, abych ji svou zvědavostí nevyděsila.

„Ano, ale nemůže za námi přijít, je totiž na lepším místě. Umřel,“ dodala, když jsem se zatvářila zmateně.

V tu ránu bych si za takovou neomalenost nejraději nafackovala.

„Ah, to mě mrzí, neměla jsem ti šťourat do soukromí,“ omlouvala jsem se rychle.

„Nevadí, tobě můžu důvěřovat,“ odvětila s kdoví odkud se beroucí jistotou.

„Má rodina pochází ze Zvučné a na rozdíl ode mne je na to taky jaksepatří pyšná. To, že si jejich jediný potomek z mise přivedl milého z Konohy, nedokázali přenést přes srdce a vydědili mě. Navzdory odlišným postojům se mi nechtělo odcházet z rodné vsi a zpřetrhat veškerá pouta, Taie jsem však velmi milovala a představa života bez něho mě zabíjela. Přestěhovala jsem se sem, zanedlouho otěhotněla a po půl roce mi ho vzala válka, přesto nelituji. Hádám, že jsi zhruba v mém věku, zajisté máš ponětí, jak mocná čarodějka láska je,“ řekla smutně a zároveň tak nějak optimisticky, že mě to přinutilo pozvednout zrak a pohlédnout do její drobné, bledé tváře. Jakmile do mě zabodla ty bystré, tmavě hnědé duhovky, přeběhl mi pod jejich tíhou mráz po zádech. Fajn, spletla jsem se, tohle bylo sakramentsky zneklidňující!

„Em, já…“ začala jsem zdráhavě, leč vyjít s pravdou ven se zdálo nad moje síly, o citech k Narutovi jsem nezvládla mluvit ani před cizím posluchačem.

„Nemusíš se mi svěřovat, Sakuro,“ pousmála se chápavě. „Jen měj na paměti, že strávit i mizivou chvilku s někým, koho miluješ, je lepší než samota.“

Těžce jsem polkla a jala se hypnotizovat špičky prstů vykukující z bot. Jako by tušila, v jaké komplikované situaci se právě nacházím a snažila se mi poradit. To by ale znamenalo porušit mé stanovené ignorující pravidlo a přejít do akce, jež mohla skončit i zruinováním drahocenného přátelství. Toho jsem se bála nejvíc, ne odmítnutí či ztrapnění, nýbrž scénáře, v němž o něho nadobro přijdu. To představovalo příliš velké riziko.

Rezignovaně jsem si povzdechla a nacvičeně tohle téma zašlapala kamsi do hloubi podvědomí.

„Pojďme se zaobírat něčím veselejším, tvoje propouštěcí papíry,“ nadhodila jsem radostně a zamávala před ní příslušným listem.

„Ne, počkej! Já sama. Podrž mi ho a já si to zatím vyplním,“ navrhla.

„Dobře,“ souhlasila jsem nakonec a nejistě od ní přebrala malý uzlíček ve sněhově bílé zavinovačce. Klučík znovu zazíval a trhavými pohyby si protáhl miniaturní ručičky. Jaksi samovolně mi nad tím výjevem povyskočily koutky. Zkusila jsem s ním malinko pohupovat a přitom jsem pozorovala jeho blažené pomlaskávání.

Stěží jsem vnímala, že někdo zaklepal na dveře.

„Sakuro-chan? Uf, jsi tady, to jsem rád. Jé, to je ten prcek, kterýmu jsi pomáhala na svět?“ zajímal se Naruto, když se rozkoukal po místnosti.

Pozdravil usmívající se Zoishi a okamžitě se hrnul ke mně, aby mohl obhlédnout nového obyvatele Listové.

„Co tě sem přivádí, Naruto? Stalo se něco?“ otázala jsem se.

„Ne, jen jsem ti chtěl říct, že mi bude babča Tsunade dávat hodiny hokagování. Zastává názor, že připraveným štěstí přeje, tak mě pomalu začne zasvěcovat do úřadování a všech věcí s tím spojených,“ pověděl mi nadšeně, přičemž samým vzrušením nevydržel stát na jednom místě.

„Vážně? To je skvělá zpráva,“ odpověděla jsem upřímně a povzbudivě se na Jinchuurikiho zaculila.

„Můžu si to zkusit? Nikdy jsem takhle malý dítě nechoval,“ překvapil nás svým dotazem blonďák.

Zaraženě jsem se otočila na Zoishi, jež prosbu vlídně odsouhlasila.

„Nastav ruce, já ti ho položím do náruče,“ přikázala jsem a váhavě k němu přistoupila o dva kroky blíž. Při předávání jsem se k Narutovi musela úplně nahnout, zadržela jsem tedy dech a zakázala si spustit oči z miminka. Nebylo to tak jednoduché, jak jsem si plánovala, neohrabaně jsem si tam zapomněla levačku a při vytahování jsem mu jejím hřbetem přejela po tričku od pupíku až k hrudníku. Vyjukaně jsem vystřelila oči vzhůru a samozřejmě působením zákona schválnosti jsem se střetla s tou blankytnou modří.

Nadpřirozeným tempem jsem ustoupila a skryla paži za zády, nemálo podobna děcku, které se dotklo něčeho nepovoleného.

Hlavou se mi najednou zableskla fotografie z vyfantazírované budoucnosti, na níž jsem byla vyobrazena s Narutem v láskyplném objetí, držela jsem obdobný přírůstek, zatímco jemu na noze viselo chundelaté štěňátko.

Rozhozeně jsem se odvrátila, pro zabavení se vydala upravit záclony a dodat květinám vystaveným na parapetu trochu závlahy.

„Hodně spinkej, ať zesílíš, pak můžeš trénovat a stát se vynikajícím ninjou,“ promlouval po vzoru sudičky Naruto pološeptem.

Již dříve jsem si všimla, že má rád děti, uměl s nimi jednat, ony ho poslouchaly a vzhlížely k němu. Jednou bude vynikajícím Hokagem, vzorným otcem i manželem, pomyslela jsem si a zároveň kdesi pod levým ňadrem pocítila nárůst beznadějné frustrace.

„To stačí, měli bychom je nechat odpočívat,“ prohlásila jsem rázně a potom ostražitě pozorovala, jak ukládá malého zpátky k matce. Musela jsem uznat, že si vedl šikovně.

„Říkal jsem si, že bychom mohli zaskočit na oběd, Sakuro-chan,“ překvapil mě Naruto.

„Promiň, až jindy, mám tu ještě spoustu povinností. Další pacienti se určitě taky těší na propuštění,“ odbyla jsem ho přes rameno a gestem ruky odporoučela k odchodu.

Cosi sklesle zamumlal, rozloučil se a odešel.

„Opravdu už musím, držte se a koukejte mě někdy navštívit,“ promluvila jsem na tiše přihlížející Zoishi, sbalila si desky a kráčela ke dveřím.

„Sakuro?“ zarazila mě zničehonic. „Mnohdy má srdce vlastní důvody, které rozum nechápe.“ Neodpověděla jsem, ani se neotočila, prostě jsem beze slov vyšla z pokoje.

Stála jsem na chodbě a civěla do protější zdi, bylo mi ze sebe nanic, toužila jsem zalehnout do postele, připlácnout si polštář na kebuli a brečet, dokud by se všechny ty skličující emoce nevyplavily.

Vypustila jsem nahromaděný vzduch a s úmyslem pokračovat v práci se rozeběhla vpravo. Tedy, chtěla jsem.

„Uh, kam ten spěch?“ vyhrkla bolestivě Tsunade-sama, do níž jsem čelně narazila.

„Omlouvám se, mistře. Není vám nic?“ zeptala jsem se zahanbeně.

„Ne, nějaká ta boule mě neskolí. Vlastně jsi mi vpadla přímo do rány, mám pro tebe zajímavou nabídku. Nemysli si, jsem si tvé pracovitosti vědoma; trčíš tu celé věky, tak mě napadlo, že bys kdejakou misi uvítala,“ spustila dobromyslně.

Odolala jsem nutkání si hlasitě zavýsknout, svou radost jsem omezila na horlivé přikývnutí doplněné vděčným úsměvem. Vypadnout z vesnice bylo přesně to, co jsem potřebovala.

„O co půjde?“

Uvolněně jsem se s batohem na zádech brodila loukou hrající tisíci barvami a povolně nastavovala tvář odpolednímu slunci. Dvoudenní výlet mimo Konohu mi vlil novou energii do žil.

Užívala jsem si příjemně tráveného dne ve společnosti Geninů, jež jsem měla za úkol naučit rozeznávat základní léčivé i jedovaté rostliny od pouhopouhého plevele. Od časného rána jsem s nimi procházela různá osvědčená místa, ukazovala jim příklady, pojmenovala je a trpělivě čekala, až si je zaznamenají do herbáře.

Nebyl to obvyklý postup, spíše trest pro mladé ninji vyslouživší si nejhorší hodnocení testu v poznávání bylin.

Nejprve byli vcelku otrávení, hlavně Konohamaru a Watase, tak jsem z toho zkusila udělat jakousi soutěž obnášející uhádnutí deseti neoznačených vzorků. Hlavní cenou se kupodivu staly mé dopingové koule určené pro zvýšení výkonu při tréninku.

„Šestá nápověda, tahle namodralá květina je vhodná k léčbě žaludečních vředů a protizánětlivě působí proti infekcím, pro mediky vskutku užitečná záležitost,“ oznámila jsem jim před vstupem do lesa, kam jsme si poté, co si každý zapsal svou domněnku, šli obhlédnout houby a mechy.

Nedala jsem se uchlácholit poklidně se jevící krajinou a zkušeným zrakem skenovala okolí. Třebaže boje skončily a projednával se mír, všelijací hanební lapkové stále přepadali potulné cestující, mezi sousedícími vesnicemi se vedly spory o majetek a území a především, Orochimaru i bývalý tým Sasukeho-kun nebyl po uvolnění Tsukuyomi nikde k nalezení.

„Zajímalo by mě, k čemu tohle jednou využiju,“ durdil se Dango na konci utvořeného špalíru.

„Lépe ti to pomůže rozlišovat jedy,“ odpověděla mu Choko.

„Jedy jsou pro slabochy, pořádný ninja zaútočí nějakou ultimátní technikou,“ přizvukoval kolegovi Ame.

„Pst!“ okřikla jsem je, když jsem uzřela se cosi mihnout ve větvích.

„Co je to? Nepřítel?“ vyzvídal ctihodný vnuk.

Zdviženou dlaní jsem jim naznačila, aby se nehýbali, sama jsem přitom napínala všechny smysly a pokoušela se detekovat přesnou polohu cizí čakry, ale neznámý ji bravurně maskoval. Pomalu jsem se sehnula, zvedla ze země kámen a svižně ho vrhla k místu, kde jsem si byla vědoma záchvěvu v koruně.

„Zůstaňte, kde jste, semkněte se v obranné pozici!“ rozkázala jsem sebrance šeptem a tryskem vyrazila za rozmazanou šmouhou opouštějící nedaleký strom.

Z pouzdra jsem vytáhla kunai a nepozorovaně se skryla za rozložitý kmen, kde jsem zklidnila adrenalinem rozkolísané dýchání, načež jsem s očima na stopkách vykoukla do prostoru. V tu ránu by se ve mně krve nedořezal, neboť jsem ucítila prudký poryv větru a během pouhého zlomku vteřinky za sebou někoho zaregistrovala.

Nestihla jsem ani polknout, když mi údajný protivník lehce poklepal na rameno.

„To jsem já, Sakuro-chan.“

Vyšvihla jsem obrat o sto osmdesát stupňů a zírala do jeho roztáhlého úsměvu.

„Naru-!“

„Ne tak nahlas. Pojď, vystřelíme si z nich, budeme předstírat, že tě chci unést,“ zachechtal se s uličnickým mrknutím ďábelsky.

Nestačila jsem odpovědět, poněvadž se hned natahoval dopředu, asi mě zamýšlel popadnout kolem pasu a někam přepravit. Z nevyhnutelného fyzického kontaktu jsem dočista zpanikařila, hrubě do něho strčila a pro všechny případy odskočila stranou. Již při dutém zvuku po dopadu jsem usoudila, že je něco špatně. Zem se hrozivě prohnula a posléze se pode mnou propadla úplně.

„Uvahááá!“ zařvala jsem a pak jen padala do temnoty.

Jáma sice nebyla hluboká, přibližně čtyři metry, přistála jsem však dost nemotorně a ozvěna ostrého prasknutí nevěstila nic přívětivého.

Zlomila jsem si kotník.

„Sakuro-chan! Sakuro-chan! Nejsi zraněná?“ ptal se polekaně, nahlížeje do výkopu o rozměrech zhruba jeden krát dva metry.

Vychrchlala jsem dávku prachu, kterou jsem vdechla a vzhlédla k němu.

„Ne, je-!“ umlkla jsem, jakmile jsem zaslechla známé skřípění samostřílu. Jako ve zpomaleném záběru jsem vypoulila oči, na břitký okamžik pohlédla do těch jeho nápodobně vyděšených a potom jsem už pouze sledovala, jak na mě letí salva nabroušených hrotů krátkých šípů.

Zády a rozpjatýma rukama jsem byla zapřená o stěny z hlíny, z nichž trčely pichlavé kořeny, přičemž jsem si seděla na nohách skrčených v nepřirozeném úhlu. Neměla jsem šanci se odtamtud včas vyhrabat.

Takhle to skončí? Kvůli strachu ze sblížení skapu v nějaký provizorní díře?

Pevně jsem semkla víčka a čekala na neodvratitelné, vtom jsem byla naléhavě přimáčknuta na studenou stěnu a mocným trhnutím, při kterém jsem se praštila do hlavy, vynesena zpět na světlo.

Zatímco jsem zápasila s bezvědomím, okrajově jsem vnímala vzrušené hlasy mladého doprovodu, škubající stahy ve spánku a Narutovy přerývavé nádechy a výdechy hravě držící tempo s těmi mými. Došlo mi, že mě svírá v náručí a dle třasu kolen je z toho kvapného sledu událostí stejně mimo jako já.

Kapitulovala jsem, těsněji ho objala kolem krku a zabořilo mu tvář do bundy svěže vonící jehličím. Dovolila jsem si tento krátký luxus a nechala ho opřít si bradu o moje temeno.

„Je to moje chyba, mrzí mě to,“ promluvil polohlasně.

„Ne, to já… zareagovala jsem nepřiměřeně, jsem nemehlo,“ prohlásila jsem, naštvaná spíš na sebe. Tohle se fakt mohlo stát jenom mně.

„Nejsi, neměl jsem se poddávat prvnímu pitomýmu nápadu,“ trval si na svém.

S blonďákovou pomocí jsem došlápla na zdravou nohu a posadila se k pařezu, kde jsem si ihned začala léčit úraz.

„Odnesl to akorát kotník, nic vážného. Až se dám dohromady, vrátíme se zpátky do vesnice,“ oznámila jsem všem.

„Ale, Sakuro-san, chtěli jsme tady přece přespat,“ ozvala se dotčeně Choko.

„Navíc se pomalu stmívá,“ přitakal Naruto svědomitě.

„Kde ty ses v týhle pustině vůbec vyloupl, šéfiku? Docela náhoda, nemyslíš?“

„No, stařík z Ichiraku nedostal objednaný koření a přísady do rámenu, tak jsem se nabídl, že mu je osobně zajistím,“ vysvětlil nám důvod svého výskytu zde a rozpačitě se při tom drbal ve vlasech.

Samozřejmě mě přemluvili, takže jsem o dvě hodiny později seděla opodál ohně, mlčky pojídala rýžovou kouli a naoko netečně přihlížela, jak parta Geninů hltavě naslouchá Narutovým duchařským příběhům. Ty byly založené na skutečnosti, neboť se týkaly sedmi po lese rozmístěných pastí, které můj týmový kolega během pátrání objevil. Shodli jsme se, že je museli vykopat vesničané blízké osady na obranu proti zbloudilým válečným bojovníkům.

Skrz mihotavé plameny jsem pozorovala jeho zapálenou tvář, často zkřivenou v hrůzostrašnou grimasu, což dokonale navozovalo příhodnější atmosféru.

Při jedné obzvlášť strašidelné pasáži mi naskočila husí kůže a rozšiřovala se po celém těle, když náhle stočil zrak mým směrem a poťouchle se usmál.

V mžiku jsem uhnula pohledem a zvedla se, potřebovala jsem na vzduch.

„Kousek odsud je potok, dojdu se opláchnout,“ zahuhlala jsem a ledabyle máchla ke svému zaprášenému obličeji.

Chladná voda mi pomohla zchladit rozbouřené buňky a bušící srdce, tudíž jsem se zakrátko mohla vydat zpět. Vypadalo to, že už všichni spí. To mě potěšilo, také jsem si zalezla do spacáku a čekala, až mě únava vtáhne do říše snů. Těsně před usnutím jsem z vedlejšího lože zaznamenala šustění a nato mě někdo váhavě chytil za ruku. Nevytrhla jsem se, místo toho jsem se spokojeně usmála a pro dnešek si malý prohřešek odpustila.

„Hele, brácho Naruto, prozraď mi aspoň tyhle tři kytky, ať vyhraju,“ probudil mě Konohamarův podvodem zabarvený šepot.

„Uh, to se ptáš toho pravýho, já poznám tak leda bodlák. Jaká je vlastně odměna?“ rozeznělo se mi přímo za zády.

„Bojové pilulky Sakury-san,“ odpověděl první hlas.

„Ach tak… jediný, co ti poradím, je – nepřej si zvítězit,“ ušklíbl se druhý.

Cože?! Pravděpodobně touží po smrti skýtající plno utrpení!

Za co? Že kritizuje tvůj výtvor, nebo že jste měli v noci láskyplně propletené prstíky? počastovalo mě svým příspěvkem dlouho se nevyjadřující vnitřní já.

Za oboje!

„Bylinky se ale koukej naučit, správné identifikování jedu dokáže zachránit nejeden život a Sakura-chan je v tom nejlepší! Nebýt jí, Gaara z Písečné by byl bez bratra.“

Dobře, dáme mu ještě šanci, co říkáš? 

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Když má srdce svoji hlavu 9: