OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Kessy - Prolog

10.01.2013 (19:00) • LotosovaKami • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1348×

Už nikdy nesednu do sedla. Nikdy nebudu malovat. Nikdy nechci slyšet žádnou hudbu. A to všechno, protože to dělal on. Cválal na koni po polích a já měla cválat s ním. Maloval překrásné obrazy. Maloval koně. Měl doma hromady cédéček, která mi chtěl věnovat, ale nikdy se k tomu nedostal. Schází mi. Strašně mi schází.

To, jak se nebesky smál, když jsem spadla z koně do bláta v kroku. To, jak mi podal pomocnou ruku, abych mohla znovu nasednout. Jak mě utěšoval, když jsem sténala, že se to nikdy nenaučím. Jak mě poprvé políbil. Jediné, co mi neschází, je to, jak mi vždycky vyhověl. Bez toho by tu byl.

Kdybych nebyla hloupá a nechtěla ho u sebe. Kdybych nevolala, ať se vrátí na pár dnů domů, seděl by teď vedle mě. Nenasedl by do letadla a teď by jeho tělo nehnilo na dně oceánu. Letadlo by spadlo bez něj a on by přijel za měsíc. Jenže osud k němu nebyl milosrdný. Zabil ho. Ani mi nedovolil naposledy ho vidět v rakvi. Zajistil mu smrt, po níž ho určitě nenajdou. Nechal jeho tělo plavat v Atlantiku. Byla to pomsta za mou sobeckost? Na to mi nikdo neodpoví. A Scott už se na mě nikdy neusměje. Nikdy.

„Madeline, je snídaně," volá na mě máma a já se jako v temnotě potácím dolů. Sedám ke stolu. Už se nikdy nevrátí. Nikdy.  A když se nikdy nevrátí, nevrátím se úplně ani já. Velká část mojí duše bude stále s ním. Musím na něj stále myslet.

„Del, je ti dobře?" Zírám před sebe. Matka se o mě bojí. Od Scottovy smrti uběhly už dva měsíce a já pořád mlčím. Zírám do země. Nechci mámě přidělávat starosti, ale ona neví, jaké to je. Jako by mě někdo zabil s ním.

„Je to hrozné, broučku. Já vím..." Co ví? Neví nic. Nechápe to. „...ale nemůžeš takhle zůstat věčně." Snaží se mi pomoct, ale vidí, že to nemá cenu. „No nic. Já zavolám kluky!" Mluví o mých dvou mladších bratrech. Co ti mě zajímají? Zvedám se od stolu a jdu do školy. O školu se nezajímám. Nevím, z kolika předmětů propadám, ale všem je to fuk. I mámě, která dřív trvala na vyznamenání. I mým učitelům. Zvykli si.

Nastupuji do autobusu. Jsou tu někteří mí přátelé, ale ti už se naučili se mnou nemluvit. Protože neodpovídám. Dívám se z okna a pozoruji ubíhající domy, ale nechávám toho, když spatřím ten Scottův, který má nyní jednu ložnici volnou. Vlastně dvě. Jeho táta umřel před pěti lety a někteří lidé tvrdí, že jejich rodinu pronásleduje neštěstí. Někteří dokonce nabízí Scottovým sourozencům hračky a další věci, protože tvrdí, že je třeba si užít ten kousíček života, který jim zbývá. Ale já tomu nevěřím. Je od těch lidí hnusné, říkat něco takového dětem. Scottova tátu zabil jeden jeho kamarád, když mu při práci na domu, na kterém spolu pracovali, upadla cihla. A spadla přímo na hlavu Scottova táty. A já jsem technicky vzato zabila Scotta, což znamená, že je nepronásleduje neštěstí, ale že si neumějí vybírat přátele a dívky. Zase vzpomínám na Scotta a svět je opět tmavý. Potřebuju se probrat a vystupuji o zastávku dřív. Možná, že když se projdu, pročistí se mi hlava. Jdu dlouhou ulicí a náhle něco upoutává mou pozornost. Hledím přes plot na krásnou ryzku. Poklusává si po výběhu a vesele vyhazuje kopýtky. Na plotě visí cedule:

Kessy - sedmiletá kobyla arabského plnokrevníka na prodej.

Zírám na ta slova a znovu se vracím k výběhu. Hledím na ni a nemůžu od ní odtrhnout pohled.

„Kessy!" šeptám a uvědomuji si, že je to první slovo, které jsem po dvou měsících vypustila z úst.

Doufám, že se vám povídka líbí! Vím, že to pro někoho může být nudné, ale pokusila jsem se vžít do Deliny situace a pochopit, jak se cítila. Moc děkuji za jakýkoli komentář!!!

Autor: LotosovaKami (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Kessy - Prolog: