OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Králova krev - 14. kapitola

17.06.2016 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1476×

Probudila jsem se s křikem a celá zpocená. Srdce v hrudi mi burácelo na poplach a můj dech byl zrychlený. Celé tělo se chvělo strachem. Sen, který mě probudil, působil tak reálně, jak jenom mohl. Slyšela jsem křik Bratrstva, jako bych křičela já, cítila jejich bolest, jako by byla mou, a vnímala auru zla, jako by obklopovala mně. A především jsem i na míle daleko pociťovala Wrathovy obavy.

Vstala jsem z postele a rychle se oblékla. Ruce se mi třásly, když jsem z šatníku vyndávala kalhoty a rolák, a třas neustal ani ve chvíli, kdy jsem si nazouvala vysoké kozačky. Nemohla jsem se odhmotnit, moje mysl na to byla moc rozrušená.

Seběhla jsem proto dolů a dusala sněhem v rychlém tempu. Bílá pokrývka vířila pod mými chodidly ve sprškách mokrého sněhu. Srdce jsem cítila v hlavě, bilo mi v uších, a plíce mě pálily námahou a mrazivým vzduchem.

A najednou spolu se sněhem začala vířit i má mysl spolu s tělem. Cítila jsem, jak se rozpadám, jak se moje tělo odhmotňuje. Myslela jsem na otce, abych byla co nejrychleji u něj. Ale když se smršť molekul znovu semkla v jeden celek, oslepla mě oslnivá bílá zář. Dala jsem si ruku přes oči, abych se alespoň trochu zorientovala.

Stála jsem na louce, kde bylo všechno bílé. Tráva, stromy, listy. Všechno tak čisté a nedotčené, ve fontáně opodál zurčela voda.

„Nemohu tě pustit do války s následníkem trůnu pod srdcem, mé dítě,“ přerušil strohý hlas tok mých myšlenek.

Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, komu patří. Stvořitelka přesto plula vzduchem jenom kousek ode mě, její černé roucho ji halilo od hlavy k patě a zpod něj pronikala záře. Matka rasy působila klidným, vyrovnaným a především pevným dojmem.

„Vyrostla jsem ve světě lidí,“ řekla jsem tiše.

„Otázky ti nebyly kladeny, dcero krále!“ štěkla netrpělivě.

Zamračila jsem se a popošla blíž k ní. Obě jsme byly oděné v černé a obě jsme byly odhodlané stát si za svým. Věděla jsem, že mě mohla ztrestat, byla dokonce nad mým otcem, vládl, protože jeho vládu posvětila. Já se stala jeho následníkem, protože tomu tak chtěla. Ale teď stála mezi mnou a bezpečí mé rodiny, a to jsem nemohla dopustit.

„Neznám váš svět, nenarodila jsem v něm, nebyla jsem vychovaná v duchu vašich tradic,“ pokračovala jsem dál. „Vychovala mě má lidská matka a v hrudi mi tluče napůl lidské srdce. A to mi říká, že se ke svému otci dostanu za každou cenu. Tady,“ přiložila jsem si pěst k hrudi. „Tady mám všechno, co jsem zdědila po našem králi. Mám tam hluboko zakořeněnou povinnost ke svému rodu, i když jsem dospívala mimo jeho lůno. Mám tam povinnost ke svému otci, který je v ohrožení, protože právě na tomhle místě to cítím. A s veškerou úctou, půjdu tam, ať mi v břiše roste potomek kohokoliv. Ne proto, abych ohrozila své dítě, ale proto, abych zachránila jeho předky, jeho rod.“

Stvořitelka se vznášela mým směrem s lehkostí, s jakou to uměla jenom ona. Cítila jsem její přemýšlivou auru, nebyla dotčená, dokonce se ani nezlobila, což bylo vzhledem k mému proslovu překvapením. Dávala mi najevo, že mě poslouchá a bere si má slova k srdci. Aspoň jsem si to myslela, když mě hned nesmetla z povrchu zemského.

„Půjdeš tam a zemřeš,“ prorokovala.

„Půjdu tam a vyhraju,“ oponovala jsem jí pevně.

„Budiž… Tvůj osud je zpečetěn,“ mávla rukou a moje tělo znovu začalo vířit.

Ocitla jsem se uprostřed pekla. Dům Bratrstva byl v plamenech a já viděla, jak Layla právě mizí z nádvoří s panikou v očích. Podívala jsem se ke svým nohám a našla tam zbraň. Zvedla jsem ji ze země spolu s nožem a rozběhla se do útrob budovy.

Všude zuřil boj. Můj pohled upoutal Rhage, kterého tiskl na zeď bezduchý, a on už mlel z posledních sil. Zvedla jsem pravou ruku a namířila zbraň jeho směrem. Kulka poslušně vyletěla a zasáhla cíl smrtelnou přesností. Bezduchý zůstal omráčeně stát, a než se nadál, prohnala jsem mu dýku srdcem. Místností se prohnalo oslnivé světlo a upoutalo všechny v místnosti.

RHAGE

Pral jsem se s bezduchým, ale cítila jsem, jak mé tělo opouští síly. Z nějakého důvodu jsem nemohl svou bestii přivolat a bylo to poprvé v životě, kdy jsem si ji přál mít.

A najednou ten tlak povolil a bezduchý uvolnil stisk. Za okamžik mi vybuchl před očima a já se díval na Wrathovu dceru. Stála přede mnou jako ztělesnění smrti, černé vlasy jí kolem obličeje vlály jako prapor smutku a zelené oči se leskly zlostí.

Králova dcera se objevila odnikud a nesla s sebou pach smrti. Nikdy jsem ji takhle neviděl, a když jsem se podíval na své bratry, i oni zkoprněli a dívali se na dívku, do které Wrath vkládal tolik nadějí a která nám měla vládnout.

„Kde je můj otec?“ zeptala se stroze.

Nikdo neodpověděl. Nadechovala se, ale potom prudce trhla hlavou ke straně a odhmotnila se. Ocitla se za bezduchým, který mířil na místo, kde ještě před chvílí stála, a srazila ho na kolena.

„Podržte ho!“ křikla na Vého a Zsadista.

Ti poslechli a ona mezitím sebrala ze země kladivo. Donutila bezduchého, aby si lehl na podlahu, a natáhla na zem jeho ruku hřbetem vzhůru.

„Kdo vás poslal?“ zeptala se.

Nic. Bezduchý si jenom odplivl, ale nepromluvil. Savannah se napřáhla a jedním ladným pohybem kladiva tomu hajzlovi rozdrtila prst.

„Znovu se ptát nebudu a příště to bude celá ruka,“ zašeptala přes jeho křik.

„Děvko!“ zařval bezduchý a Savannah splnila svůj slib. Rozdrtila mu celou ruku.

„Špatná odpověď,“ usmála se.

Potom štíhlými prsty pozvedla jeho hlavu do úrovně svých očí. Díval jsem se na ni také a viděl jenom syrovou krutost.

„Ublížil jsi mojí rodině, víš to? Jistě že ano, a hádej, co bys měl taky vědět? Jsem chirurg, to znamená, že znám lidské tělo líp než kdokoliv jiný. Vím přesně, kam vrazit nůž a které šlachy přeřezat, aby to bolelo co nejvíc. A víš, co je na tom nejlepší?“ usmála se. „Taky vím, jak tě udržet týdny naživu, abychom si to co nejlíp užili.“

Bezduchý se roztřásl a najednou z něj slova jenom padala. V záloze měli ještě několik vozů, které sem mířily. Savannah se postavila a Bratři ho vytáhli na kolena.

„Doufám, že skončíš v pekle, kam patříš,“ pronesla ledové a potom mu prohnala srdcem dýku.

Otočila se k nám všem a vypadala naprosto nepřekonatelně. Tvář měla potřísněnou krví, plameny za ní šlehaly vysoko do vzduchu, když se na každého z nás podívala.

„Jaké jsou ztráty?“ zeptala se.

„O nikoho jsme nepřišli, Wrath s Beth a synem jsou v bezpečí,“ promluvil Vé.

„Sbalte zbraně a odhmotněte se ke Christianovu domu. Bude svítat. Necháme bezduché zabrat dům, budou tady, aby ho prošli, což by jim normálně zabralo pár dní. Vy ho znáte jako svoje boty, nakrmíte se, odpočinete si a za soumraku zaútočíme,“ řekla pevně.

Teď vypadala jako rozená bojovnice. S tím divokým výrazem ve tváři a odhodlaným srdce. Nebyl jsem první, kdo poklekl a zařval. Moji bratři jako jeden muž udělali to samé, poklekli jsme před naší opravdovou královnou, před krví, která vzešla z našeho krále. Před válečnicí, jejíž srdce bilo pro rasu stejně silně, jako srdce jejího otce.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Králova krev - 14. kapitola: