OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Králova krev - 15. kapitola

06.07.2016 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1593×

Procházela jsem chodbou, v každé ruce třímala jednu zbraň a moje vysoké boty vydávaly tiché klap klap. Cítila jsem se nabitá mocí, opilá silou, kterou jsem nikdy nepocítila. Cítila jsem chuť prolévat krev, stát bok po boku Bratrstvu a bojovat s nimi. Usmála jsem se, když jsem uviděla svůj odraz v prosklené stěně, která mě oddělovala od zahrady Christianova domu. Byla jsem nebezpečná šelma na lovu. Tesáky jsem měla vzteky prodloužené, dlouhé vlasy mi v ohonu visely na zádech a moje oči fosforeskovaly. Chtěla jsem boj víc než cokoliv jiného.

Rozrazila jsem dveře do pracovny a hovor ustal. Všichni se na mě podívali, Bratrstvo s úctou v očích, můj otec nesouhlasně a Christian vnitřně běsnil.

„Bude se stmívat… Máme hodinu a potom vyrážíme,“ řekla jsem klidně.

„Nikam nejdeš,“ prohlásil Christian tiše.

Vztekle jsem se otočila a zavrčela. Vzedmula se ve mně vlna vzteku, milovala jsem ho, ale stál mezi mnou a touhou chránit svůj rod. A věděla jsem, že pokud budu muset, přejdu i přes něj. Nic mě nezastaví.

„Neopovažuj se mi říkat, co mám dělat! Já jsem tvůj monarcha!“ zařvala jsem a nepoznávala vlastní hlas. Byl vzteklý, chladný… Ledový.

Christian zůstal klidný. Nepohnul se, jeho postoj byl uvolněný, nebál se mě. A to mě na tom rozohnilo nejvíc. Měl přede mnou sklonit hlavu. Já byla jeho vládce.

„Nosíš pod srdcem moje dítě, monarcho.“ To poslední slovo vyznělo jako výsměch.

„Správně,“ usmála jsem se. „Nosím dítě, ale je jenom moje. Nejsme ve středověku. Můj otec stojí nad každým zákonem a Stvořitelka tě má za psance. Kde se budeš dovolávat práv nebo nároků? Jdi mi z cesty a já možná zvážím, jestli ho někdy uvidíš.“

Wrath se prudce nadechl a já poznala, že jsem přestřelila, když Christianovy rysy ztvrdly a jeho oči naopak potemněly.

„Teď mě poslouchej, Savannah,“ zašeptal. „Jestli tě tam pustím, bude to moje dobrá vůle a budu ti v patách jako stín. A ty mi už nikdy nebudeš vyhrožovat nároky na mé dítě, rozumíš? Protože jestli to ještě někdy uděláš, přivážu tě nahou k posteli a budeš v ní, dokud neporodíš, abych ti ukázal středověk.“

Trhla jsem hlavou ke straně, ale neustoupila jsem mu. Měla jsem splašené hormony, moje tělo chtělo boj a bylo mu jedno, jestli to bude souboj vůlí nebo těl.

Otec nezasáhl, cítila jsem, že v tomhle je s Christianem za jedno. Ve světě upírů to dítě bylo Christianův dědic, nemohla jsem mu ho vzít. Ne bez boje.

Otočila jsem se na Vishouse a zaměřila se na jeho ruku v rukavici. Potřebovala jsem, aby mi vysvětlil to, proč jsem přišla dřív. Totiž znak, který se mi objevil nad pravou kyčlí. Malá spirála točící se jako had po mé čisté kůži.

„Potřebuju tvoje znalosti, Vé,“ řekla jsem a vyhrnula si tričko, abych si stáhla džíny níž. Spirála jemně zářila pulzujícím světlem. V pravidelných intervalech, jako by kopírovala tlukot srdce.

„Ach, Stvořitelko,“ vydechl Rhage.

„Co je to?“ zeptala jsem se.

Vé ke mně přistoupil a poklekl. Nejdřív se podíval na Christiana a potom na mého otce. Když se ani jeden nepohnul, dotkl se prstem spirály. Na chvíli se jasně rozzářila a potom pohasla.

„Je to znamení ochrany. Ale tak silné, jakou může poskytnout jenom Stvořitelka. Stvořitelka nebo….“ Nechal ta slova viset ve vzduchu a mezi obočím se mu utvořila vráska.

„Nebo co?!“ štěkl Wrath netrpělivě.

„Nebo něco stejně silného jako ona. Zázrak stvoření.“ Jeho oči se upřely na mé břicho a potom se postavil.

Sundal si rukavici a jeho ruka začala žhnout. Namířil ji mým směrem, ale než vypustil smrtelnou energii, z mého středu vzešel stříbrný půlkruh a zářil před mým tělem, aby hned potom vystřelil a odhodil Vého na stěnu.

Oklepal se rychle, přesto měl vrávoravý krok, když se vracel ke mně. Nikdo se ani nepohnul. Vé se usmál a nasadil si rukavici.

„Chrání tě,“ pronesl s úsměvem.

„Cože?“ zakroutila jsem nechápavě hlavou.

„To dítě, chrání tě. Má v sobě magii a používá ji, aby tě chránilo. Ta značka je symbolem ochrany, magické bariéry. Moje značka ničí, ta tvoje tě má chránit.“

Dotkla jsem se místa, kde jsem den ode dne cítila větší tlak a nevěřícně rozevřela oči. Moje dítě… Můj syn… Byla jsem si jistá jako nikdy v životě, že nosím chlapce. Budoucího krále. Tvorečka, který můj život obrátil vzhůru nohama a přinutil mě se nad ním zamyslet. Nad jeho smyslem, abych mohla zjistit, že to on se jím stal. A nejen smyslem mého života, stal se vším důležitým, vším, pro co jsem byla ochotna dýchat a bojovat. Pro jeho budoucnost, pro budoucnost, ve které nebude žádné zlo, ve které se nebude muset ničeho bát. A proto jsem musela jít do noci, abych mu vybojovala lepší svět, lepší místo pro život.

„Savannah, už nejsi zodpovědná jenom sama za sebe,“ zkusil to Wrath znovu. „Chystáš se do války, která není tvoje.“

Zdvihla jsem hlavu od svého břicha a zahleděla se do očí, které se podobaly těm mým v tolika ohledech. Wrath stál mírně rozkročený, hlavu hrdě a bojovně vztyčenou, Beth po svém boku. Královská rodina budila dojem moci, pevné a neporazitelné. Přesto jsem hluboko v jeho duši viděla strach. Panickou hrůzu, kterou před světem nehodlal dát najevo. Strach, že by mohl ztratit víc než trůn nebo vlastní život. Strach, který ho paralyzoval, totiž strach o mě.

„Jdu do války mého lidu vybavena magickým štítem. Já jsem poslední člověk, o kterého by ses měl bát, tati,“ zašeptala jsem mírně.

Neomráčil ho můj krátký proslov, ani moje slova, že nemusí mít obavy. Ale to poslední slovo na něj zapůsobilo jako rána do hlavy. Stál omráčeně, chvíli jako by ztuhl, načež vykročil a objal mě.

„Veď je…“

Ta tichá slova byla svolením a zároveň předáním otěží. Otočila jsem se k Bratrstvu a pohlédla na muže, kteří byli cítit po smrti. Byli její poslové a dnes v noci stáhnou do pekla mnoho životů. Měla jsem nad nimi moc, jakou měl jenom Wrath. Pro tuhle chvíli jsem byla jejich spolubojovník, byla jsem jejich královnou… Jejich bratrem.

„Dnes večer si vezmeme zpátky náš domov a vyšleme bezduchým jedinou zprávu. Nikdo nám beztrestně nevezme, co je naše, a nikdo neohrozí náš rod. Kdo se nám postaví do cesty, zemře. Ať je to bezduchý, upír nebo člověk,“ řekla jsem pevně.

Mohutný řev se stal ozvěnou a já se usmála, když jsem viděla žízeň v několika párech očí. Žízeň po krvi. Takovou, jakou jsem v nich chtěla probudit, nenasytnou, nezkrotnou… Smrtící… 

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Králova krev - 15. kapitola: