OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Králova krev - 5. kapitola

17.08.2015 (10:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1538×

Klekla jsem si na zamrzlou zem a smetla z náhrobku poprašek sněhu. Hrob vypadal pořád stejně. Zlaté písmo, ta malá hrdlička vytesaná v pravém rohu i nápis… Sandra Blacková, milovaná matka. Zasáhla mě vlna emocí a já se neovládla. Slzy mi vhrkly do očí nečekaně a nemohla jsem zabránit tomu, aby mi nestékaly po tvářích a nepadaly na bělostnou pokrývku, na které jsem klečela.

„Ach, mami,“ zašeptala jsem utrápeně. „Proč jsi mi to neřekla?“

Věděla jsem, že se odpovědi nedočkám, ale musela jsem ta slova vyslovit. Svým způsobem už jsem jí možná rozuměla. Byla jsem dítětem muže, který nepatřil do jejího světa. A já byla jediným pojítkem, které měla.

Položila jsem na její hrob bílé růže. Ty milovala… Když měla světlejší dny, říkávala, že jsou květy bílých růží jako políbené anděly. Zbaveny všech hříchů.

Naposledy jsem se dotkla chladného kamene a postavila se na nohy. Vydala jsem se cestou mezi hroby ke svému autu a hlavu jsem měla skloněnou. Sněžilo, poměrně hustě.

Najednou mě obklopila mrazivá aura. Zarazila jsem se. Nebylo to kvůli ročnímu období, tohle pocházelo zevnitř mě.

Zachvátila mě panická hrůza. Strach tak silný, až se mi chvílemi zadrhl dech v hrdle. Jediné, na co jsem dokázala myslet, byl Wrath. A potom se mé tělo rozplynulo, byl to tak zvláštní pocit, a zhmotnilo se v uličce uprostřed města, jak jsem poznala.

Ocitla jsem se uprostřed boje. Byl tam Vishous, Rhage… a Wrath! Bojovali s muži, kteří vypadali jako zplozenci pekla.

Nevěděla jsem, proč jsem se ocitla tady. Ale stále jsem byla schopna vnímat jenom tu tíhu na hrudi. A potom jsem to pochopila. Můj zrak zabloudil ke střeše protějšího domu a citlivé oči rozeznaly střelce. Klečel na jednom koleni, zbraň opřenou o rameno. Jeho oči se na vteřinu střetly s mými. A já věděla, že nezaváhá. Mířil na Wratha, který právě probodával hruď jednomu z těch mužů. Uličkou se prohnalo oslnivé světlo.

Nezaváhala jsem ani na chvíli, rozběhla jsem se a veškerou sílu vložila do skoku. Zabralo to, mé tělo udeřilo do toho Wrathova takovou silou, až jsem bolestivě sykla, ale on se složil k zemi. Kulka zasáhla kontejner, který jí stál v cestě.

Zdvihla jsem hlavu a cítila, jak se ve mně probouzí jakási moc. Pulzovala mi celým tělem, proudila krví a já toužila po boji. Vycenila jsem zuby a vnímala, jak se mi prodlužují špičáky. Temně jsem zavrčela s pohledem upřeným na toho střelce a sáhla Wrathovi k pasu, abych vytáhla dýku, kterou tam měl upevněnou.

Potom jsem se odhmotnila na střechu. Střelec se na mě otočil a zaujal postoj k boji. Viděl jenom upírku, u které nepředpokládal, že by měla jakékoliv bojové schopnosti. Možná jsem ještě nestála tváří v tvář nepříteli, ale dělala jsem Krav Magu dost dlouho na to, abych si s ním uměla aspoň trochu poradit.

Zaútočil první. Vrhl se na mě s bojovým pokřikem a já se svezla na podlahu. Podrazila jsem mu nohy a zadunění, které vydala jeho hlava, když se uhodil do podlahy, mi přineslo uspokojení. Sáhla jsem po něm a v těle mi proudil adrenalin. Vytáhla jsem ho na kolena a přiložila ostří dýky k hrdlu.

V tu chvíli se na střeše zhmotnila dobrá polovina Bratrstva. Těžce jsem oddychovala a pohled jsem měla upřený do Wrathových očí.

„Ta děvka je snad potomkem pekel!“ prskal muž, kterého jsem držela ve smrtelném sevření.

Byl to obyčejný člověk, cítila jsem jeho strach, pronikal mi do nosu a… vnímala jsem moc, která procházela každou buňkou mého těla. Tak silná.

„Ne,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Potomkem krále… A ty ses ho právě chystal zabít.“

S těmi slovy jsem pohnula pravou rukou a cítila, jak dýka klouže přes kůži po mase. Pustila jsem jeho bezvládné tělo a postavila se. Trhla jsem hlavou do strany a uviděla svůj odraz ve skleněné výplni dveří.

Nepoznávala jsem se. Oči mi fosforeskovaly v nepřirozeně zelené barvě a vlasy jsem měla rozevláté do všech stran. Na tváři mi ulpěla krev, a měla bych se cítit vyděšená. Měla bych v tom obrazu vidět zrůdu, ale já viděla bojovnici. Viděla jsem někoho, kdo vzal život ve jménu spravedlnosti.

Zabila jsem, což pro mě jako pro lékařku mělo být něco nepředstavitelného, ohavného. Já ale cítila jenom úlevu, že ten muž už nikdy nebude ohrožovat moji rodinu.

Otočila jsem se k Bratrstvu a viděla jejich nevěřícné výrazy. Všichni do jednoho se na mě dívali, jako by to bylo poprvé, co mě vidí.

„Chtěl tě zabít,“ řekla jsem klidně, jako bych se snažila svoje chování obhájit.

Wrath jenom potřásl hlavou, a než měl šanci promluvit, na střeše se zjevila postava v rouchu. Věděla jsem, že je to Stvořitelka. Beth mi o ní už vyprávěla, matka upírů.

„Míšenka, králi,“ podotkla a v hlase jí zazníval pohrdavý podtón. „Její krev je nečistá, dokonce víc než krev tvého syna. Přesto je důstojným nositelem královského jména. Svaž ji s nějakým mužem, nebo ji k tomu přinutím sama. Bude za nás bojovat ne kvůli tomu, že jí v žilách koluje tvoje krev, ale že jí pod srdcem poroste naše dítě.“

Zamračila jsem se a upustila dýku na zem. Ta se zařinčením dopadla na betonovou podlahu a upoutala tak pozornost Stvořitelky. Vykročila jsem k ní a cítila, jak zpod roucha září nadřazenost.

„Nebudu se s nikým vázat,“ odpověděla jsem jí sama.

„Nemluv se mnou tímto tónem!“ Její hlas byl jako bič. Stejně ostrý a nelítostný.

Wrath se postavil po mém boku a chytil mě za paži. Přinutil mě, abych se postavila těsně k němu, a jako by se mě snažil chránit vlastním tělem.

„Udělám, co žádáš,“ řekl klidně.

„Máš na to týden, králi.“ S těmi slovy se jednoduše vypařila.

Wrath mě otočil čelem k sobě a setřel mi krev, kterou jsem měla na tváři. Viděla jsem v jeho očích obavy a uvědomila si, že je to poprvé, co se o mě někdo opravdu strachuje.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se.

„Nechci se vázat, ať už to znamená cokoliv,“ vytrhla jsem mu svou paži.

Wrath si promnul oči a otočil se na Vishouse, který se díval všude kolem sebe, jako by stále hledal problémy.

„Odveď ji domů,“ přikázal příkře.

„Půjdeš taky,“ ozvala jsem se. „A vůbec, neměl jsi tady vůbec být. Pokud se nepletu, tak hlava celé té vaší rasy by měla sedět v bezpečí na trůně. Nehledě na to, že jsi otcem od rodiny.“

Wrath se ke mně otočil a já věděla, že se bude zlobit. On ale vypadal spíš zamyšleně, než že by zuřil. Nevěděla jsem proč, ale nějaký pud ve mně mi říkal, že musí být v bezpečí. Nechtěla jsem si přiznat, že je to pouto otce a dcery. Připisovala jsem to své nedávné proměně.

„Ano,“ kývl rozvážně hlavou. „Jsem otcem… A jsem otcem dvou dětí. O jedno se ještě nějakou dobu nebudu muset bát, ale kvůli tomu druhému mi dnes málem vynechalo srdce, když jsem viděl, jak se mu těsně u hlavy mihnula kulka. Mohla jsi zemřít, Savannah!“

Konec té věty už zněl rozzlobeně. A to mě dopálilo. Jako by mi zamával rudým šátkem před očima, napřímila jsem se a postavila se mu čelem.

„Zachránila jsem tě!“

„A sama sebe jsi ohrozila!“ vrátil mi to.

Střechou se prohnala vlna moci, to jak se naše dvě ohnivé povahy střetly. Zamračila jsem se a nehodlala ustoupit. Cítila jsem, jak se mě snaží nalomit, jak jeho vůle nutí tu mou ustoupit. Byl to souboj a já věděla, že jediné škobrtnutí by mě stálo víc než jenom pomyslný šrám. Tady šlo o mou hrdost.

„Jsem dospělá, a jak jsi viděl, naprosto schopná postarat se o sebe sama!“

„Vážně?“ nadzdvihl lehce obočí.

A potom se všechno seběhlo moc rychle. Chytil mě za paži a smýkl mnou proti vlastnímu tělu, zády k sobě. Potom mi přiložil mohutné předloktí na krk a přitlačil. Bylo to jenom lehké, ale já cítila, jak se mi kyslík těžko dostává do plic.

Zalapala jsem po dechu a snažila se uvolnit, ale byl silný. Jeho tělo bylo jako zeď, nemohla jsem dělat nic jiného, než se podvolovat tomu tlaku.

„Byl to nezkušený člověk,“ vrčel mi do ucha. „Kdokoliv jiný by tě zabil.“

Chtěla jsem odpovědět, ale nešlo to. A potom ten tlak povolil. Zničehonic jsem byla volná. Přede mnou stál iAm, strašidelně vrčel a štítil mě tělem.

Viděla jsem, jak se proti němu rozběhl Rhage, a zakročila. Podklouzla jsem iAmovi pod rukou a tentokrát ho chránila já.

„Dost!“ vykřikla jsem.

Wrath se vzpamatoval první. Ačkoliv na něj iAm záměrně zaútočil a vztáhl ruku proti králi, tvářil se nevzrušeně.

„Odveď ji odtud, Temný,“ řekl mu tiše.

iAm mě chytil za ruku a chystal se zmizet. Než to stihl uskutečnit, Wrath ho chytil pod krkem a přiblížil obličej těsně k jeho.

„Jestli to zkusíš ještě jednou, dám si tě k večeři!“ zacvakal mu zuby před obličejem.

iAm se ani nepohnul. Nevypadal, že by se bál. Byl jako socha. Klidný, bez emocí. Jenom já jsem cítila, jak se mu zdvihá rychleji hruď.

„Nechal jsi nás ve svém domě a já si toho vážím,“ promluvil. „Ale jestli se jí ještě dotkneš…“

Ta slova vysela ve vzduchu jako dusno, které nastane, když dlouho nezaprší v horkých dnech. Stiskla jsem iAmovi ruku a nečekala, jak se rozhodne. Odhmotnila jsem se první. Ale ne domů. Odhmotnila jsem se do sídla, kde byl teď patrně můj nový domov.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Králova krev - 5. kapitola: