OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu II.

11.05.2019 (13:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1180×

II. Závod

Proplétala jsem se chodbami, jen abych po pár minutách zjistila, že jsem byla naprosto regulérně ztracená ve změti průchodů v asgardském paláci.

Rychlá chůze ale zjevně prospívala mému mozku, jelikož jsem si za relativně krátkou dobu uvědomila, že jsem se nenacházela tam, kde jsem původně chtěla být, a tudíž, že už jsem nebyla nucena myslet na svá slova, pronesená k Sif. Baba jedna zapšklá, zakomplexovaná! Vůbec si nevážila faktu, že jsem si – na první pokus – zapamatovala její jméno (to kupříkladu Tlusťoch, Asiat a Flirtující blonďák takové štěstí neměli). Co na tom, že Sifino jméno se mi vrylo do paměti jenom díky jeho neustálému zpodobňování s názvem blíže nespecifikované pohlavní choroby…

Darovanému koni na zuby nehleď.

Upřímně řečeno, nepochopila jsem, jak se s tou babiznou Thor dokázal bavit, aniž by ji třikrát denně preventivně posílal do míst, kam ani slunce nesvítí.

Prudce jsem zabočila doleva, u truhlíku s pokojovým kávovníkem, a dostala se tak na krátkou, sluncem zalitou chodbu s východem na balkón. Oddechla jsem si a přidala do kroku, neboť čerstvý vzduch bylo přesně to, co jsem v tu chvíli potřebovala.

Nešlo o stejný balkón, na kterém mi včera Thorova matka vysvětlovala, s jakým druhem grázla budu mít tu čest – ne. Tahle terasa byla podstatně menší, bez ratanových křesel, jen s malým, dřevěným stolkem, na němž stálo…

Co vlastně? Přimhouřila jsem oči a popošla o několik kroků blíže. Jakmile jsem překročila hranici stínů, praštila mě do očí ohromná, typicky neodbytná sluneční záře. Utrousila jsem na intenzitu paprsků několik nehezkých, pozemských slovíček.

Zpoza mých zad se ke mně dostal hlasitý, srdečný smích.

„Ostrý jazyk – to je dobré znamení!“ donesl se ke mně povědomý hlas. Otočila jsem se tedy kolem své osy, abych se v následující chvíli setkala s pobaveným pohledem flirtujícího blonďáka ze snídaně.

„Uhm… no…“ vyžbleptla jsem nervózně, pohrávajíc si s náušnicí na svém pravém uchu. Vsadila bych se, že se mi v mezičase do tváří nahrnula červeň. „To není vždycky tak úplně pravda.“

Než jsem se nadála, moje pravačka byla v blonďákově a on na její hřbet přitisknul své rty.

Haló, moje ženská sebejistoto, jsi ještě mezi námi živými?

„V případě krásné, záhadné Midgarďanky ano,“ usmál se, nepouštěje moji ruku. „Nepamatuji se, že by si kdy který Asgarďan – vyjma Thora – dovolil vzdorovat Sifině hněvu.“

„Jednou to přijít muselo.“ Pokrčila jsem rameny. Blonďák se mé reakci zachechtal, pak zdvihnul hlavu, čímž mi poskytnul krásný výhled na své blankytně modré oči.

Ajaj, Imogeno… řítíš se do problémů.

„Poslyšte, nechci být zvědavá, ale… co konkrétně je mezi Thorem a Sif? Vypadají… Sif vypadá, že… no, že je do něho blázen.“

„Sif měla pro Thora vždy slabost,“ prohodil líně blonďák. „Jejich vztah je na dlouhé vyprávění. Možná bychom to mohli probrat na cestě do Eiřiny části paláce?“

Eiřiny, Eiřiny… co jenom mi to jméno připomínalo? Že by se tak jmenovala moje učitelka? No, určitě to bylo možné.

„Nabízíte se mi jako doprovod?“ Mírně jsem zdvihla jedno obočí, překvapená jeho nabídkou. Blonďák si ale mé gesto evidentně vysvětlil jinak, než měl, v důsledku čehož začal, stručně řečeno, panikařit.

„Neměl jsem v úmyslu vás jakkoli urazit, lady Imogeno. Je-li vám má přítomnost nepří-“

„Ne! Ne, to je v pořádku. Já jsem, v té změti chodeb, totálně ztracená.“ Zdvihla jsem ruce v uklidňujícím gestu. „Budu moc ráda, když mě doprovodíte. Jen mi musíte zopakovat své jméno, páč už jsem ho tak trochu pozapomněla.“

Výborně, Imogeno, příště se mu klidně můžeš přiznat třeba k té vraždě rybičky, když ti bylo pět.

Cesta s Fandralem (jak se mi podruhé s úsměvem představil) neskutečně utekla. Snažila jsem se vnímat, kudy jsme procházeli, abych příště trasu na ošetřovnu byla schopna najít sama. Ovšem jen co blonďák začal vykládat o Thorově dětství – jak se na něj Sif lepila a říkala mu Tótó; jak na ni později, s Thorem a Hogunem, vymýšleli všelijaké žertíky; jak ji Thor v sedmnácti pozval na ples a ona se pak, ještě dva týdny, nosila chodbami paláce pyšně jako páv – vypnula jsem sektor pro registraci okolních jevů ve svém mozku, naslouchajíc jen a jen jeho slovům. Fandral se také neopomněl zmínit, že Sif hluboce ranilo, když se Thor na Zemi zamiloval do ženy jménem Jane Fosterová. V ten moment jsem k Bohyni fitness center pocítila určitou míru sympatií, ovšem jenom do doby, než jsem si vybavila její z-celého-srdce-tě-nenávidím výraz.

Ani nevím, kdy se téma konverzace přesunulo k mému dětství, a už vůbec jsem si nevšimla, kdy jsme se dostali k nenápadným dřevěným, na bílo natřeným dveřím.

„Nuže, jsme na místě,“ zastavil se, přičemž stisknul moji dlaň ve své. „Nemějte obavy, Imogeno, Eira je moudrá žena. Pomůže vám dohnat vše, co jste v Midgardu zameškala. Brzy se v Asgardu budete cítit jako doma.“

No, zas tak valné mínění jsem sice o výše zmíněném království neměla, ale kvůli jeho modrým očím jsem byla ochotná zfalšovat milý úsměv. Nesuďte mě! Byl (po Thorovi) mým druhým kamarádem na tomhle místě a já mu byla vděčná jak za podporu, tak za transport do špitálního křídla paláce. Dále tu pak spočíval takový malý, nepodstatný fakt, že jeho zadek byl… obdivuhodný.

„Děkuji vám, můj lorde.“ Krapet jsem sklonila hlavu, jako způsobné tradiční asgardské rozloučení. Fandralovy oči se rozšířily překvapením. „Co je? Vy mi můžete říkat lady, ale lord se vám nezdá?“

„Ano, pochopil jsem, proč se vám to oslovení nelíbí,“ uculil se. „Prosím vás, Gen, říkejte mi Fandrale.“  

Tiše jsem se zasmála.

„Vidíte, a ani to nebolelo.“ Škádlivě jsem ho dloubla do žeber, načež jsem stiskla kliku bílých dveří (ne že bych se měla k jejich otevření). Svou pozornost jsem taktéž přesunula z blonďáka na daleko méně přitažlivou siluetu svých rukou. Dělala jsem, že mě moc zajímal stav mých opečovávaných nehtů, ovšem pravda byla taková, že mé mozkové závity pracovaly na plné obrátky.

Mám mu říct, co mám v plánu? – Ne, zbláznila ses? Nepochopil by to, a ještě by tě nabonzoval Thorovi. A to nemůžeme dopustit!

„Fandrale… až tady skončím… víš, myslela jsem, že…“ Vzchop se, ty bábovko! „No, prostě jsem chtěla jít do vězení. Něco jako druhý pokus o navázání konverzace s Hannibalem Lecterem. Doprovodíš mě?“

Zatvářil se zmateně, nejspíš proto, že neznal Hannibala Lectera.

„Myslím Thorova bratra,“ objasnila jsem rychle. „Chci se s ním znova setkat. Bez roubíku a…“ zarazila jsem se, než jsem stihla pronést dodatek o poutech. Ne. Vzhledem k tomu, že on byl psychopat, a já měla svůj život až moc ráda, řetězy byly nutným účastníkem našich konverzací.

Fandral se otočil na podpatku, načež se jal odcházet opačným směrem. Nic víc, nic míň. Přitom ještě zvednul levou ruku, jejímž gestem mi naznačil, ať s ním nepočítám.

Zakřenila jsem se. Abyste věděli, skutečnost, že v tomhle budu sama, mě nijak moc neudivila. Neměla jsem mu to za zlé – kdybych mohla, taky bych se vězení vyhýbala jako čert kříži.

Jenže já nemohla.

„Snad se ho nebojíte!“ zavolala jsem za Fandralem škádlivě, na což zdvihnul i druhou ruku a provedl jí téměř totožné gesto.

Zahihňala jsem se nad jeho úprkem a raději zahučela do místnosti.

***

Toho dne jsem už do vězení nedošla. Po mé hodině s Eirou – která byla, mimochodem, naprosto rozkošným příkladem hodné, čarodějné babičky – si mě vyzvednul Asiat, a společně jsme vyšli ven, do zahrad, obklopujících palác.

Ještě pořád jsem byla trošku mimo ze všech lektvarů, které mi bohyně lékařství představila; dobrý pocit z nově nabytých znalostí však vzápětí nahradil strach a nervozita z běhu, který na mě čekal.

Můj vztah k fyzickým aktivitám se značně omezoval na deset dřepů každé ráno, pětidenní lyžařský výlet s rodinou jednou do roka a rychlou jízdu na dálnici z New Yorku do New Jersey, kde naši vlastnili dům. Jinak jsem sport aktivně provozovala naposledy na střední; asi vám nepřijde zvláštní, že jsem byla zakládajícím členem tamního šachového kroužku…

V běhu jsem byla vždycky poslední, proto jsem ho nesnášela a tiše záviděla spolužačkám-roztleskávačkám jejich dlouhé nohy a fyzickou kondici. Já se musela vždycky spokojit s přípravou v podobě ranního průletu Central Parkem (připouštím, kdybych byla vstávala o pět minut dříve, nemusela bych si ničit zdraví během), zatímco ony měly osmadvacet hodin hopsa-hejsa tréninku týdně. Kdo by s nimi neměnil?

„Jsme zde.“ Asiat kývnul hlavou směrem k nadměrně velkému stromu, čímž mě dostal z rozbouřeného veletoku myšlenek.

Můj bože, nebylo by mi teď líp, kdybych, tehdy v patnácti letech, věnovala čtyři hodiny denně hopsání? Čtyři hodiny… den má čtyřiadvacet hodin. Šestina dne tedy zní jako dobrá cena za dokonalý život, ne? Možná by ze mě teď byl svalovec. Možná bych si přebarvila vlasy na blond a na každém prstě bych měla deset chlapů. A kdybych byla moc šikovná, třeba bych dostala stipendium za roztleskávání, a ne za chemii, tudíž by se mi před nosem automaticky nezavřely dveře do všech univerzitních domů (kromě domu nerdů, tam mě – kvůli mým tehdejším „šik“ hranatým brýlím – vždycky vítali s otevřenou náručí).

„Musíte dorazit k jezeru dříve než já. Zkratky nejsou povoleny, stejně tak používání magie. Pokuste se neztratit v lese, cesta přes něj dokáže být velmi matoucí. Osobně doporučuji jít rovně a nevybočovat z původní trasy. Hodně štěstí, lady Imogeno. Setkáme se v cíli!“

Bylo mi jasné, že na mě Asiat nebude čekat. Ale mohl mi sakra aspoň říct, kudy běžet!

Jeho poznámka o zkratkách tak pro mě byla naprosto nepoužitelná, neboť abych si mohla cestu zkrátit, musela bych znát její původní délku. A to se jaksi nedělo.

Nezbylo mi tedy nic jiného než tupě zírat na jeho vzdalující se záda. Pár sekund jsem zvažovala, jestli bych neměla taky začít běžet, nebo na něho zařvat, ať se kruci zastaví a podělí se o detaily. Jenže obě možnosti jsem zavrhla ve chvíli, kdy mi Asiat zmizel z dohledu. Volat bylo bezpředmětné a – co si budeme nalhávat – běžet, v mém případě, taky.

Odebrala jsem se tedy rychlou chůzí směrem, kterým odběhnul Asiat, doufajíc, že můj chabý orientační smysl dnes odpoledne předvede svůj životní výkon.   

Pochopitelně, dopadla jsem podle svých očekávání: ztracená, promrzlá, sedící na náhodném pařezu v lese, který byl tak hustý, že do něj málem nepronikalo sluneční světlo. I když, důvodem nedostatku světla byl nejspíš západ slunce, jenž se (podle mého odborného názoru), měl odehrát nějakou tu chvíli zpátky. Takže i kdybych chtěla, cestu k Asiatově jezeru jsem, za těchto okolností, jednoduše neměla šanci najít.

Co jsem měla dělat? Pravděpodobně zapálit oheň… No, řekněme, že po řádném zvážení jsem tuto možnost zamítla, jelikož by nebylo dobré, aby les lehl popelem. Rychle jsem si zopakovala základní skautskou výchovu z první třídy, abych zjistila, že jsem ještě stále dokázala morseovkou vyťukat: „Já jsem Imogena a kdo jsi ty?“  

Takže jsem neudělala nic a zůstala na místě.

Koneckonců, Thor s Fandralem (možná i Asiat s Tlusťochem) už mě, tou dobou, jistě hledali.

Nebo alespoň Thor, uklidňovalo mě mé drahocenné ego.

Nemyslela jsem, že se mi povedlo nějak extrémně vzdálit z trati běž-rovnou-za-nosem, proto jsem své šance na přežití viděla v celku pozitivně.

Dokud všeobecné ticho neprořízlo srdcedrásající zavytí.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu II.: