OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu III.

19.05.2019 (09:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1121×

III. Múspeldóttir

Bylo to blbý. Ještě blbější, než by se vám mohlo zdát. Zejména proto, že jsem stále kotvila na tomtéž pařezu v tomtéž děsivém lese; zásadní rozdíl mezi mým stavem před deseti minutami a mým stavem v tuto chvíli však spočíval v mé nynější, daleko komplexnější zmrzlosti, vyděšenosti a slepotě. Slunce, ať už předtím jevilo jakékoli známky existence, teď definitivně odplulo obdařovat svou přítomností obyvatele dalšího z Devíti světů. Jeho čas na Asgardu vypršel a já se nemohla zbavit špatného pocitu, že můj vlastní čas tady tu ohromnou svítící kouli bude brzy následovat.

Vytí se ozývalo blíž a blíž. Nejprve jsem se snažila uklidňovat tím, že nejspíš šlo jen o nějakého zbloudilého čokla z paláce; jenže když se najednou ozvala tři různá zavytí ze třech různých světových stran, ztratila jsem naději. Dalším elementem byla místní tma. Sakra, nepsalo se náhodou v novinách, že Norsko bylo jednou z těch zemí, kde touto dobou fungovaly polární dny? Takový ten jev, kdy v noci nemůžete usnout, protože vám přímo do pokoje svítí slunce… Kde kruci byly, když je člověk potřeboval? A v neposlední řadě tu, samozřejmě, byla zima. I přesto, že byla druhá půlka září a v Americe vrcholila grilovací sezóna, v Asgardu po setmění teplo jednoduše nebylo.

Pevně jsem stiskla čelisti, čímž jsem donutila své zuby přestat drkotat, a vstala jsem z pařezu.

Thor mě najednou nemohl najít… Tak hlavně, že mě našel mezi sedmi miliardami lidí na Zemi. Totiž pardon, v Midgardu.

Otočila jsem se na místě a vyrazila zpátky cestou, o které jsem doufala, že jsem sem po ní dorazila. Šla jsem a šla, dokud jsem nezjistila, že hrad je v nedohlednu a já se jen zamotala hlouběji do lesa. Zatracená práce! Zatracení, norští šašci a jejich zatracený úkoly. Já věděla, že se, dříve nebo později, ztratím. Mohla jsem jim to říct, kdyby se zeptali!

„Lady Gen, máte orientační smysl?“ nahlas jsem zaparodovala Thorův hluboký tón.

„Jistě že nemá, vždyť se na ni podívej!“ pokračovala jsem v napodobování, tentokrát Sifina hlasu. „To já jsem bohyně sportu, mám krásný, dlouhý nohy a hezčí postavu než Victoria Beckham. Cestu z tohohle lesa bych našla i poslepu, protože jsem dokonalá!“ dodala jsem afektovaně.

„No, a pak tu je ještě Loki, že jo… Ten by určitě z tohohle mýho failu měl přinejmenším druhý Vánoce,“ prohodila jsem realisticky do nicoty.

Došlo mi, že mumlání pro sebe asi nebylo úplně důkazem mého duševního zdraví, a tak jsem s tím přestala. Radši jsem přidala do kroku a modlila se, aby už tomuhle mému nočnímu trápení byl konec.

Právě když jsem pravým chodidlem stoupla na vyvýšený kořen a zvrtla si kotník, ve tmě nalevo jsem spatřila zlaté oči. Bohudík, neměla jsem čas je, v tu chvíli, řešit, protože jsem vypískla a odporoučela se k zemi, jako pytel brambor. Noha mě pochopitelně začala hrozně bolet, jenže strach z náhodných očí v mé blízkosti byl, pro můj pud sebezáchovy, zřejmě důležitějším stimulem.

Pokusila jsem se vstát, což se mi povedlo. Nepovedlo se mi ale na nohu s vymknutým kotníkem stoupnout, protože kdykoli jsem to udělala, vhrkly mi slzy do očí. Sečteno, podtrženo, sportem k trvalé invaliditě.

„J-je tady někdo?“ dostala jsem ze sebe zoufale. Srdce mi bilo až v krku, můj aktuální hlas byl pouze zakřáplou, ufňukanou variantou toho běžného. „J-já jsem… dostala jsem se sem omylem, h-hledám palác. Můžete mi pomoct?“

Odpovědi se mi samozřejmě nedostalo. To ticho kolem se mi ale taky nelíbilo, takže jsem začala jednat. Sehnula jsem se a pokusila se nahmatat něco pevného, co bych mohla hodit do tmy tam, kde se předtím ukázaly ty oči. Chtěla jsem se ujistit, že to byla jen vidina stvořená mým bolestí zmateným mozkem. Nahmatala jsem hrubší větvičku. Narovnala jsem se a zhluboka se nadechla. Musela jsem se zklidnit, protože mě náhlý příval adrenalinu v krvi na chvilku ochromil.

Napřáhla jsem se a vší silou mrštila oním směrem.

Zapraskaly větve a ozvalo se hlasité, nespokojené zakňučení. V ten moment jsem věděla, že musím utíkat, nebo se o to aspoň pokusit.

Rozkulhala jsem se kupředu, kotník nekotník. Nebylo mi to ale vůbec nic platné. Uslyšela jsem za sebou kroky. Dusot nohou, lámající klestí na zemi, drtící šišky a decimující mechy. Ohlédla jsem se přes rameno. Ze všech těch hlasitých zvuků (včetně funění), které se za mnou ozývaly, se mi už tak svíral žaludek, nemluvě o tom, že jsem znovu spatřila děsivé, zlaté oči, tentokrát v celé své kráse, i s jejich majitelem.

Mluvím naprosto vážně, když říkám, že se na mě řítil obrovský, šedivý vlk. A když říkám obrovský, tak myslím opravdu hodně mega. Byl vysoký aspoň dva metry, nemluvě o tom, kolik musel vážit.

První, co mě napadlo, bylo, že tady umřu strašnou smrtí. Druhá myšlenka se ubírala směrem k mým rodičům. Ne jen, že mi pětadvacet let mého života soustavně lhali. Oni mi taky, celé moje dětství, odmítali koupit psa, což se nyní ukázalo jako obrovská chyba. Mít tehdy tu čivavu, možná bych teď věděla, co mám dělat.

Vyjekla jsem, když jsem zaznamenala, že se vlk podivně stáhnul. Úplně jako by se chystal skočit… Pokusila jsem se přidat do kroku, jenže jsem zakopla a už zase jsem se řítila k zemi.

Srdce mi bušilo jako zvony na Montmartre.

Buch.

‚Zemřela na Asgardu, sežrána vlkem,‘ to budu mít vytesáno na hrobě.

Buch buch.

No, pořád lepší, než: ‚Šla po ulici na Midgardu a přejelo ji auto.‘ 

Buch.

Vlk skočil a několik sekund letěl vzduchem. Zavřela jsem oči a v sedu se schoulila do klubíčka tak, abych si chránila hlavu. Ruce jsem dala před sebe, aniž bych si to uvědomila. Nedívala jsem se, proto jsem nezaznamenala, kdy mi dlaně zažhnuly regulérním, spalujícím plamenem.

Uslyšela jsem, jak vlk bolestně zavyl, než se ozvala obrovská rána. Odmítala jsem se podívat, co se stalo. Ruce se mi třásly, třebaže jsem necítila vůbec žádnou bolest. Byla jsem prostě v šoku.

Nedlouho poté se opět ozvalo dusání, tentokrát se však nepřibližovalo k mé osobě, nýbrž se vzdalovalo. Já jsem stále seděla na zemi, schoulená do klubka. Konečně jsem ale převzala kontrolu nad svým dechem a začala jsem přicházet k sobě.

Pomalu jsem dala dolů ruce. Nejprve jsem otevřela jedno oko, pak obě, abych zjistila, že po vlkovi nebylo ani slechu, ani dechu. Pomalu jsem se narovnala a koukla kolem. Nic se nezměnilo, pořád jsem byla ztracená v lese a pořád jsem se bála, že umřu. Teď mi ale v hlavě hlodala myšlenka na to, co asi mohlo vlka přimět utéct. Zřejmě ho něco vyplašilo, otázkou bylo co.

Na chvíli mě napadlo, že když se teď otočím, bude za mnou příšera ještě větší a hrůzostrašnější než byl vlk – takhle to totiž bylo v Jurském parku. Zjistila jsem ale, že za mnou nebylo zhola nic. Pozitivní poznatek – nic horšího, než dvoumetroví vlci, na Asgardu nežije. Jupí!

Chtěla jsem se zvednout na nohy, a už jsem se dokonce i přetočila do polohy, ze které pro mě bylo nejsnadnější vstát tak, abych nešlapala na bolavou nohu. Ale vtom se mi udělalo mdlo a já se zřítila zpátky do sedu. Znáte ty momenty, kdy vás zároveň obleje horko a přitom vám běhá mráz po zádech? Začne se vám točit hlava a vy prostě nemůžete jinak než si lehnout, protože cítíte, že když se nenatáhnete, ztratíte vědomí.

No, já ten pocit neznala, až do teď.

Měla jsem na sobě krásnou, zelenou tuniku z kvalitního materiálu, prošívanou zlatem, a stejně jsem si lehla na tu ohavnou hlínu. Paradoxně se mi vybavil obličej mámy a důrazně mi doporučil, ať se koukám zvednout, když jsem tak hezky oblečená. A v tu chvíli mi bylo smutno. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí Erin i rodiče. Do té doby jsem moc nechápala rčení, že si neuvědomujeme, co máme, dokud to neztratíme. V New Yorku jsem žila spokojený, konzumní život a většinou jsem i měla vše, co jsem potřebovala. Pak přijedu na Asgard a zjistím, že mi chybí moje šílená, tak trochu asgardská, tak trochu muspelheimská, ale nejvíc midgardská rodinka… Netušila jsem, že se kdy něco takového stane.

Napadlo mě, jestli se na mě rodiče přijedou podívat. Koneckonců, měli co vysvětlovat… Můžou sem vůbec, když odsud utekli? A co moje sestra? Je taky ohnivý obr?

Se všemi těmi otázkami, a mnoha dalšími, jsem se odporoučela do limbu.

***

Probrala jsem se ve vězení. Nedělám si srandu, vážně jsem procitla v jedné z asgardských cel. Neptejte se mě, jak bylo něco takového možné, když jsem, ještě pět sekund zpátky, byla kdesi v lese – já prostě nevím. Zvedla jsem hlavu a koukla kolem. Cela byla prosklená, takže bylo vidět ven i dovnitř. Byla tu postel, židle a stolek, na kterém ležela hromada nějakých staře vypadajících knih. U dveří do žaláře postávali dva strážní, ti si mě ale zřejmě nevšimli. Vyrazila jsem proto ke sklu, abych na ně zabušila a připomněla se.

„Tvé chabé pokusy o upoutání pozornosti jsou marné, smrtelnice,“ donesl se ke mně neutrální, naprosto netečný hlas odkudsi zprava. Trhla jsem hlavou oním směrem a zaznamenala nechvalně známého kriminálníka.

Měl na sobě zelenou tuniku dost podobnou té, kterou jsem na sobě, ještě v lese, měla já. Seděl na zemi, opřený o protější zeď a ledabyle listoval v nějaké bichli. Nebudu vám lhát, byla jsem strachy bez sebe.

„Ty…?“ neoznamovala jsem, ptala jsem se. Jak jsem se sem dostala? Jak to, že neměl pouta a mezigalaktický roubík? Zabije mě? Když mě tak moc nenávidí, proč doporučil Thorovi, aby mě přivedl? A proč jsem si, i se všemi těmi strašnými věcmi, které provedl na Zemi, uvědomila, že vlastně vůbec nevypadal zle?

Sakra, Imogeno, vzpamatuj se!

„O-oni ti vzali pouta?“ pípla jsem bojácně. Evidentně se ani nenamáhal mi vykat, tak proč bych se měla namáhat já, že jo.

Loki poprvé zdvihnul oči od knihy. Sledovala jsem, jak mu obličej zkroutil kyselý škleb.

„Ze všech otázek, které se ti honí hlavou, zvolíš tu nejméně podstatnou. Jsi patetická hlupačka, stejně jako celý tvůj druh,“ zasyčel nepřátelsky. Jestli se takhle choval ke všem návštěvám, tak chápu, proč ho všichni obcházeli velkým obloukem.

„Za to ty seš hvězda svý rasy. Vyhořelej čaroděj a litující se princátko bez korunky, ještě k tomu zavřený v asgardským Guantanámu,“ z mých slov sršel sarkasmus, což musel poznat, protože se v momentě ladně vyhoupnul na nohy a rychle se rozešel mým směrem. Podvědomě jsem couvla. 

„Cos to řekla?“ Propíchnul mě svýma smaragdovýma očima.

„Že nejsi zrovna nejchytřejší a nejúspěšnější Asgarďan pod sluncem,“ nemohla jsem si pomoct. 

„Jak se opovažuješ mluvit s bohem, jako-“

„Hele, nechme toho. Víš, proč jsem tady?“ přerušila jsem jeho jistě velmi zajímavé poučování. Nic neřekl, jen mě obdařil zatvrzelým pohledem ze sorty: To ti tak určitě řeknu, ty huso. Proto jsem pokračovala. „Byla jsem v lese. Ztratila jsem se tam, a pak…“ odmlčela jsem se. Sliny mi zhořkly v ústech, když jsem si vybavila, co se stalo pak. Nevěděla jsem, co to do mě vjelo, že jsem se tu svěřovala Jacku Rozparovači jednadvacátého století, přesto jsem nepřestala. „Napadl mě obrovský vlk.“

Loki se usmál, pokřiveně a naprosto ďábelsky, jako by věděl něco, o čem jsem já neměla ani tušení.

„Vidím, že Fenrir splnil svůj úkol,“ promluvil už méně naštvaně. „Zajímavé, že jsi stále naživu, Midgarďanko.“

„Nejsem Midgarďanka,“ opáčila jsem. Byla jsem sice zmatená z toho, co říkal o nějakém Fenylovi, nebo co, nicméně rozhodla jsem se to prozatím neřešit. „Teda, ne stoprocentní. Ale to ty víš, že jo? Thor mi řekl, že jsi ho na Zemi poslal ty.“

Loki si odfrknul, než se znovu zatvářil netečně, jako by právě ztratil veškerý zájem o mou osobu. „I kdyby, je jasné, že to byla chyba.“

„Proč?“

Zatvářil se nejistě. „Proč co?“

„Proč si myslíš, že to byla chyba?“ zeptala jsem se ho zpříma, nečekajíc na odpověď. „Nevím, jestli mě to má jenom urazit, nebo jestli to myslíš vážně, protože tě neznám. Stejně tak ty neznáš mě. Nevíš, v čem jsem dobrá, a nemáš zájem to zjistit.“   

„Jistě že ne, nezajímáš mě,“ oznámil mi ledově. „Jsi impulsivní, paličatá a prostořeká – to je zřejmé už jen z této konverzace. Předpokládám, že také nejsi schopná se podvolit a neuznáváš autority. I kdybych – nedej Odin – souhlasil s nápadem mé matky a rozhodl se ti pomoci porozumět tvé pravé podstatě, neexistuje záruka toho, že mé snahy nepřijdou vniveč. Nejsi hodna mého drahocenného času, Ohnivá.“

Zatnula jsem ruce v pěsti. Měla jsem ho tak akorát plné zuby. Já že jsem nebyla hodna jeho?! To on nebyl hoden mě, zmetek jeden zamindrákovanej!

„Strč si svůj drahocenný čas třeba do prdele. Já tě nepotřebuju!“ vyjekla jsem vytočeně, než jsem zdvihla ruce ke skleněné stěně a začala do ní pěstmi bušit, ve snaze zaujmout pozornost stráží. U toho jsem horečně volala o pomoc. Ani jsem si nevšimla, kolik nehezkých nadávek na účet Asgarďanů, strážných a Norů mi vyšlo z úst. Byla jsem vzteky bez sebe.

Celá tahle maškaráda byla Frižin nápad. Milující matička marnotratného synáčka se rozhodla dát mu hračku – mě – aby, chudáček malá, nebyl tak sám. Já nebyla žádný horký brambor, aby si mě tu předávali, jak se jim zlíbí, sakra! Frigga neměla právo takhle se mnou jednat. Nedala mi na výběr… a kdyby jenom to! Ti norští šašci to všechno spytlíkovali za mými zády.

V určitém bodě mě někdo chytil za zápěstí.

Myslela jsem, že to byl Loki, proto jsem se mu chtěla vysmeknout. On mi to ale nedovolil a já navíc v odrazu ve skle zaznamenala cosi modrého. Chvíli mi trvalo, než jsem se otočila, abych se setkala s krutým pohledem rudých očí. Musel to být on – na takové pohledy měl patent. Kdyby mě nešokovalo, že vypadá jako nějaký Avatar, dala bych mu ránu za to, že se mě bez mého svolení dotknul. Takže ten kurz sebeobrany, na který nás s Erin máti před rokem donutila chodit, přece jenom k něčemu byl… jak potěšující.

I se vším, co jsem vám tu vylíčila, to ještě, prosím pěkně, nebylo všechno.

V momentě, kdy Taťka Šmoula sevřel moje zápěstí ve své modré ruce, mnou prostoupil  abnormální chlad těsně před tím, než mě zaplavilo horko. Koukla jsem na svoji ruku, abych zjistila, že od místa, kde mě držel, moje kůže začala nabírat nepřirozený, rudý odstín. Úplně jako by mě zevnitř spalovalo nesnesitelné, úmorné horko. Jediný problém byl, že nebylo nesnesitelné ani úmorné. Cítila jsem, jak se mi krev rozproudila v žilách a já získala energii, za kterou by se nemusel stydět ani kdejaký vrcholový sportovec. Najednou jsem měla pocit, že dokážu všechno.

Hlavou jsem trhla k Lokimu. Ten na mě čuměl jak vyoraná myš, rudé zorničky rozšířené.

Nebylo mi jasné proč, než trhnul hlavou ke stěně za mnou, která teď odrážela můj nový zjev. Moje ruce byly celé rudé. Kůže na nich byla na omak hrubá a teplá a zdobily ji podivné, světlejší, žhoucí linie, stáčející se v neznámých vzorech. Očima jsem po skle vystoupala ke své tváři. Zalapala jsem po dechu a udělala krok zpátky.

Nevěřila jsem, že to stvoření, které na mě hledělo, jsem byla já – Imogena O’Conellová. Nejen, že měla ta žena rudou kůži, ale z očí se jí ztratily zorničky, bělma i duhovky. Nahradila je jen žhnoucí záře. Místo vlasů – mých vlnitých, hustých, drahocenných, hnědých vlasů – se jí po lopatkách vlnily plameny, z nichž lítaly jiskry. Rty měla tmavě fialové.

„Múspeldóttir,“ vydechnul ohromeně v jazyce, kterému jsem nerozuměla. Ačkoli, no, i přes svou neznalost staroseverštiny jsem se dokázala dopídit významu.

„T-to nejsem já,“ špitla jsem přidušeně. Zdvihla jsem pravou ruku, abych mu dokázala, že se pletl. Osoba v zrcadle však kopírovala moje pohyby.

Loki se tiše, temně zasmál.

„Popírání skutečnosti skutečnost nezmění,“ připomenul mi, přičemž pustil moje zápěstí. Prudce jsem se na něj otočila. Jeho modrá z kůže pomalu vymizela, moje rudá ale zůstávala. Vydala jsem nesouhlasný hrdelní zvuk.

„Proč to nemizí?“

„Zmizí to, až se to naučíš ovládat, nebo až se rozhodnu, že tě toho břímě zbavím,“ prohlásil věcně. „Do té doby se budeš muset naučit žít s vědomím, že celý Asgard uvidí, čím ve skutečnosti jsi, kříženče dvou světů.“

To byla poslední kapka…

„Ty jeden mstivej hajzle!“ Z hrdla se mi vydral bojovný výkřik a já se vrhla jeho směrem. Chtěla jsem ho uškrtit, nebo aspoň podrápat, popřípadě spálit na uhel svými novými, ohnivými vlasy.

Mimochodem, představte si tu reklamu: nový šampon Head and Shoulders s výtažky z černého a hnědého uhlí, pro vaše ohnivé vlasy. Tak neváhejte a upalujte do nejbližší drogerie! A pak záběr na fotbalistu Lewandowského, jak běží po hřišti na penaltu, za ním tři mužíci s hasičákem. Jen pro jistotu, aby dodrželi zásady bezpečnosti.

No, já sama jsem se k Lokiho zavraždění nedostala. Znenadání totiž lusknul prsty a já se probudila v úplně jiné části paláce.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu III.: