OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu V.

28.05.2019 (09:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1101×

V. Proměň mě zpátky

„Přicházím v míru,“ začala jsem žertovně, jakmile se za námi zavřely dveře Lokiho cely. ‚Námi‘ míním sebe a dva asgardské vojáky, kteří mi kryli záda. Byli součástí mé dohody s Friggou, abyste rozuměli. Netroufala jsem si do Lokiho cely vstoupit sama, protože bych za sebe nemohla ručit. Byla tu reálná šance, že bych buďto zabila já jeho, nebo by zabil on mě. A já se měla až moc ráda na to, abych to dopustila.

„Zdálo se mi, že jsi při své poslední návštěvě pochopila, že tu nejsi vítaná,“ prohodil ze svého místa na podlaze, ani se na mě nepodíval. Přemístili ho do normální cely, takže se už nevznášel několik stop nad zemí a nemusel mít mezigalaktický roubík. Taky neměl pouta, za to se mu na zápěstí lesknul nějaký kovový náramek. To musela být ta věc, o které Frigga říkala, že dusí jeho magii.

„Pochopila, ale nepřijala.“ Neurčitě jsem pokrčila rameny. „Je mi jedno, co si tvůj psychopatický mozek o mně myslí. Jsem tady, protože věřím, že bychom my dva mohli být přáteli.“

Lhala jsem, jako když tiskne. Poznal to?

Konečně zvedl oči od knihy a podíval se na mě. Nijak nevraživě ani opovržlivě, spíše zkoumavě. Chtěla jsem se červenat, přála jsem si uhnout pohledem, pronést, že to byl špatný nápad a odporoučet se pryč. Jenže mi to něco uvnitř mě, při pohledu do jeho smaragdových očí, nedovolilo. Důvodů bylo několik. Zaprvé, rudá už jsem byla a zčervenat ještě víc jsem mohla jen těžko. Zadruhé, moje zorničky, duhovky i bělma v mojí rozpálené podobě jednoduše neexistovaly, tudíž uhýbat pohledem jsem mohla, jak jsem chtěla – on by to na mně stejně nepoznal. 

A zatřetí… zdálo se mi, že mě sem, proti mé vůli, připoutal. První, co mě napadlo, bylo, že na mě použil jedno ze svých zatracených kouzel. Frigga mě ale milionkrát ujistila, že Loki nebyl kouzlení schopný.

„Jsem bohem klamu a lží. Až to tvá zpomalená, pozemská mysl vstřebá, ty Sedmilhářko, dojde ti, proč nemá smysl pokoušet se mne oklamat,“ už zase mluvil nezaujatě. Znuděným pohledem se přesunul ze mě zpět na knihu a obrátil stranu.

Zatnula jsem ruce v pěsti. Proboha, jak jsem tohle měla vydržet?

„To tvoje slavný božství ti ale bylo celkem k ničemu, když ti Odin s Friggou kecali - ehm, počkej, zamyslím se - celý tvůj život?“ prohlásila jsem ironicky. Uznávám, bylo ode mě kruté naložit s nově nabytou informací tímto stylem. Jenže on si to zasloužil, no ne?

Na nohy se vymrštil rychleji než rychlostí světla. Ani jsem si toho pořádně nevšimla, proto byl pro mě signálem až pohyb stráží kupředu. Očividně to byl i signál pro Lokiho, protože se zarazil.

„Jak se opovažuješ!“ Vzteky k sobě tisknul čelisti, až mu viditelně zbělaly.

„A jsme zase tam, kde jsme byli,“ nesouhlasně jsem mlaskla nad jeho slovy. „Mám déja-vu.“

Tahle naše bezcílná konverzace nebyla ani jednomu z nás k užitku. Potřebovali jsme se začít bavit vážně, protože takhle jsme jenom ztráceli čas. Kéž by to pochopila i zde přítomná, kouzelnická verze Sentinela Prime.

Nosem několikrát prudce nasál okolní vzduch. Že by se pokoušel uklidnit? No, jisté bylo, že mě pořád probodával tímtéž pronikavým pohledem. Já mu však neustoupila, třebaže jsem tisíckrát zatoužila hodit flintu do žita. V této fázi jsem na sebe, náležitě, byla velmi hrdá.

„Až se dostanu z téhle díry, vypiješ si pohár mého hněvu do dna, smrtelnice,“ špitnul naprosto chladně. Z jeho slov mi naskočila husí kůže a já zaváhala. Nevěděla jsem, jestli to byly jenom kecy pronesené v afektu, nebo jestli to myslel vážně. Každopádně mě děsil, a skutečnost, že se ke mně za krátko otočil zády a vydal se zpět ke svému původnímu místu u stěny, jako by se nic nestalo, byla dost nepřesvědčivým argumentem o tom, že nebyl psychopat.

„Stručně řekni, čehož žádáš. Nemám na tebe celý den.“

Jelikož jsem nechtěla umřít strašnou smrtí, jeho rukou, spolkla jsem ironickou otázku, co má tak důležitého na práci, když sedí ve vězení. Uvolnila jsem se ze svého strnulého postoje, jakmile mou osobu opustil jeho naprosto ďábelský pohled. Taky se odporoučel z mého osobního prostoru, což bylo více než potěšující.

Jen pro rekord, oficiálně jsem rozhodně necítila úlevu, a jestli ano, pak rozhodně ne kvůli něčemu, co ON udělal. Abych něco takového přiznala, nemohla bych být obyvatelem planety, na kterou vpadnul.

„Není to očividný?“ ozvala jsem se, v marné snaze zachovat si jakýs takýs badass image.  

Loki se na mě, již ze své staré pozice na podlaze, krutě ušklíbnul. „Mně to očividné nepřijde. Chceš-li mou pomoc, budeš muset překonat svou směšnou hrdost.“

Ach jo, tenhle bastard mi nic nedá zadarmo…

„Ty jeden zpropadený-“

„Pozor na jazyk, lady Imogeno,“ zasyčel varovně, „hovoříte s asgardským princem. Nebudu nadále tolerovat projevy vaší ignorance.“

„Musíš mě, v každé svojí větě, urážet?“ opáčila jsem, co nejklidněji to šlo. V mých slovech ale, i přes to, byl patrný ublížený tón. „Já se s tebou snažím jednat jako s člověkem. Jsem dost možná jediná osoba v tomhletom zpropadeným paláci, která je ochotná sem chodit i přesto, jak se chováš. A ty se mi odvděčuješ takhle!“

„Netvař se, že mě navštěvuješ z vlastní vůle. Dobře vím, že za tím stojí moje matka!“ 

Frustrovaně jsem rozhodila rukama. „No a? Frize na tobě – bůh ví proč – záleží a mně záleží na tom, aby nepropukla válka světů! Máš pravdu, nechci sem chodit! Nechci, protože jsi nebezpečný a nevyzpytatelný. Málem jsi ovládl můj svět a udělal jsi ze mě lidskou sopku! Děsíš mě!“  

Očima sjel ke strážím. Bylo jasné, že mu jejich přítomnost není příjemná. Na moment jsem zvážila, jestli bych je neměla poslat pryč, ale na poslední chvíli jsem to zavrhla. Nebyla jsem v pozici, kdy bych si mohla dovolit vyhodit jediné lidi, kterým tu záleželo na mém zdraví.

Loki se neměl k řeči, proto jsem uhla očima a zhluboka se nadechla, ve snaze získat čas pro zformování vlastních myšlenek.

„Dostaň mě zpátky do mojí lidské podoby,“ přikázala jsem mu tiše.

Loki se zašklebil. „Forma tvé žádosti je hluboko pod mou, a dokonce i pod tvou úroveň. Přijď, až se naučíš používat slovo prosím.“

Zafuněla jsem, protože mi brnkal na nervy. Chvíli bylo ticho, už zase jsme "pouze" zápasili očima.

„Fajn! Tak prosím,“ špitla jsem sotva slyšitelně. Ten vykuk pozdvihnul obočí.

„Nerozuměl jsem vám, lady Imogeno. Měla byste přestat kuňkat, chcete-li dosáhnout svého.“

„Prosím.“

„Soupeříš snad s vánkem o nejtišší šelest?“

„Prosím!“

Teď už se regulérně culil, zatímco já byla rudá až za ušima. Znovu vstal a stráže opět vystartovaly. Tentokrát jsem je ale ujistila, že to bylo v pořádku, a učinila krok vpřed.

Stála jsem sotva dvacet centimetrů od něj. Cítila jsem, že voněl po čaji (což bylo divné, vzhledem k tomu, že byl ve vězení) a také po květinové aviváži, ve které se tu evidentně pralo oblečení. Jaká přesná vůně to byla, jsem nemohla říct s jistotou, každopádně, připomněla mi čerstvě posečenou trávu.

Sakra, Imogeno, na co to zas myslíš? Kroť se! 

„Nebude to zadarmo,“ pronesl vážně a věcně, zhrublým hlasem. Nadechla jsem se k protestu, on mě ale přerušil. „Vězení mne začíná nudit. Zařídíš proto u Odina mé propuštění.“

„Zešílels?!“ vyjekla jsem. Začaly ze mě lítat jiskry a já čekala, že se Loki zdekuje – koneckonců, každý člověk s pudem sebezáchovy by se zdekoval. On ale neustoupil ani o píď. Sledovala jsem, jak jeho kůže zmodrala a postupně pohltila tu vroucí spršku.

Po zádech mi přeběhnul mráz. Ani jako ohnivá obryně jsem se mu nemohla rovnat. Jak jsem mu teda měla čelit ve své lidské podobě? Byla jsem, proti němu, bezmocná. Přála jsem si ho srazit na kolena tak, jako on srazil na kolena lidskou rasu. Toho jsem ale nemohla nikdy dosáhnout, protože on byl – ve všech svých formách – silnější než já. 

Do Muspelheimu s ním!  

„Nechci, aby tě pustili! Patříš do vězení za to, cos-“

„Nikdo se tě neptal na názor, Sedmilhářko,“ prohlásil netečně, než mě pevně a pohotově chytil za bradu. Hlavu mi vytočil do strany tak, aby měl co nejsnadnější přístup k mému uchu, do něhož pomalu zašeptal. Stráže po něm okamžitě vystartovaly, já je ale zastavila zdviženou rukou. „Mé podmínky znáš, je jen na tobě, jak s nimi naložíš.“

Rty se letmo dotknul mého lalůčku, než se odtáhnul, otočil se na podpatku a odkráčel zpět ke stěně. Nechal mě tam stát, ztuhlou a zmatenou jeho důvěrným počínáním. Co to kruci mělo znamenat?! Proč to udělal? Nechtěla jsem, aby kdo kdy viděl, čeho byl – v souvislosti s mou osobou – schopen. Dobyl můj osobní prostor jako katolíci Granadu a jednal se mnou, jako bych byla nějaká jeho hadrová panenka. Neměl nade mnou mít žádnou moc, nedala jsem mu ji… určitě ne vědomě. Přesto se choval, jako bych mu patřila.

 „Nyní, když mě omluvíš, rád bych se věnoval četbě.“

„Běž do háje!“ dostala jsem ze sebe recipročně. „Radši strávím zbytek života ve formě táboráku, než abych se dívala, jak se producíruješ na svobodě!“

S tím jsem se otočila a oddupala z cely pryč. Stráže mě následovaly. 

O pár dní později už jsem ani zdaleka nebyla tak kategorická. Seděli jsme zrovna s Thorem a Volstaggem u stolu v jídelně, já měla hlavu opřenou o ruku a cpala jsem se čokoládou, ve snaze zajíst žal. Nikam jinam jsem v paláci, v téhle mojí formě, nemohla, abyste rozuměli. Odin to zakázal, čímž si našel cestu zpět na můj seznam lidí, kteří si to, jednoho dne, odskáčou. Zrovna v tuhle chvíli byl můj stesk po přírodě tak úpěnlivý, že se Odinovo jméno vyšvihlo ještě před jméno paní Shephardové, mé (nejspíš už bývalé) zaměstnavatelky, která chlastala jak duha a vydírala mě vyhazovem, pokud nebudu držet jazyk za zuby.

„Dáte si s námi medovinu?“ zeptal se mě Habán opatrně, přičemž přede mě nenápadně posunul škopek s tekutinou.

„Ne,“ zamumlala jsem.

„Pak si určitě dáte koláče!“ zvolal Volstagg až příliš nadšeně. „Dnes se pekaři nedrželi na uzdě. Máme tu makové, hruškové, povidlové, tvarohové a dokonce i ořechové. Ty máte nejraději!“

„Já nic nechci! Dokážete to vy dva pochopit?!“ rozčílila jsem se a z mých rukou vystřelila sprška jisker. Zatracená ohnivá genetika!

„Lady Gen,“ povzdechnul si severský bůh hromu, „stále se trápíte pro svůj vzhled?“

„No ty seš koumák, to ti povím!“ odfrkla jsem si ironicky. I bez pohledu na něj jsem si dokázala domyslet jeho nechápavý výraz. „Promiňte… oba,“ dodala jsem rychle. Ono, jedna věc je nebýt v náladě; urazit korunního prince cizí planety, to je ale věc úplně jiná, a dost možná i trestná.

„Neomlouvejte se, drahá přítelkyně,“ prohlásil Thor. „Tím, kdo by se měl omlouvat, je můj bratr.“

Ušklíbla jsem se a pomalu zvedla hlavu ze svých dlaní, abych se na něj podívala. „Svatá pravda.“

Volstagg naráz bouchnul dlaní do stolu tak rázně, že jsem nadskočila. „Ten drzý malý červ! Copak to se dělá, tak nestoudně trápit mladou dámu? Měli bychom si na něj co nejdříve došlápnout, jako za starých časů!“

Mlčela jsem a souhlasně přikyvovala. Ne že bych věděla, o jakých starých časech to byla řeč, ale líbilo se mi, kam tím mířil.

To Habán zdvihnul ruce, snad v uklidňujícím gestu. „Nezapomínejme, že můj bratr je již uvězněn, Volstaggu. Není moc věcí, které můžeme v Lokiho věci ještě udělat.“

„Bráníš ho,“ vydechla jsem ohromeně nad Thorovým jednáním. Nebyla jsem na něj naštvaná… no, sice mi jeho postoj zrovna nehrál do karet, přesto jsem se nemohla přimět cítit k jeho osobě za to hněv. I přese všechno, co Loki udělal, a navzdory tomu, že nebyli biologičtí sourozenci, k němu Thor zcela očividně cítil nějaký druh loajality. Bez mrknutí oka jsem tenhle psychologický jev převedla na sebe a svou sestru, abych zjistila, že jsem se s Thorem dokázala do jisté míry ztotožnit. Taky jsem měla sestru, která mi často a efektivně pila krev. Teda, samozřejmě by záleželo, co všechno bych Erin byla ochotná odpustit. Mimo to jsem ale svůj případný postoj spatřovala vcelku jasně.

„Fascinující…“ Jediný problém byl, že Loki to jisto jistě necítil stejně.

„To jsem neměl v úmyslu,“ odmítnul mou teorii Thor. „Nepodporoval jsem Lokiho v jeho akcích, nepodporuji ho a nikdy ho podporovat nebudu. To, co vám udělal, je neodpustitelné, lady Gen. Osobně se vám zaručuji za to, že si odpyká za mřížemi čas na víc. Dokud se nenaučí jednat s lidmi jako se sobě rovnými, nespatří sluneční svit.“

Semkla jsem rty do úzké linky. Prohlížela jsem si jeho upřímný obličej a hledala sebemenší náznak toho, že by – třeba jenom kapečku – litoval něčeho, co právě naznačil.

Znamenalo to totiž, že mi dával přednost před bráchou. No, v širším kontextu dával přednost spravedlnosti, což bude, pro budoucího asgardského krále, nejspíš pozitivní vlastnost. Mé věci to však, bohužel, nijak nenapomáhalo. Téhle mojí verze vystřižené z katalogu „grilovací sezona“ jsem už měla plné zuby. Nedivte se mi - jiskry ze mě lítaly vždycky, když jsem se rozčílila. Iritoval mě můj odraz v zrcadle – to ve svém pokoji jsem přikryla přehozem na postel, protože jsem se sama sebe nespočetněkrát polekala, když jsem se v noci probudila a šla kolem něj na záchod. Měla jsem plné zuby toho, jak si na mě služky ukazovaly a špitaly si, jak jsem ohavná. Vadilo mi, že se mi většina lidí na Asgardu vyhýbala… nebyla jsem jedna z těch, kteří by byli rádi, že se jich všichni bojí. Když jsem přišla do jídelny, ruch se utišil, a dokud jsem nezalezla do privátu pro Válečnou trojku, Asgarďané zarytě mlčeli. Najednou jsem si, v té zpočátku vřelé rodině, připadala jako vetřelec.    

Na druhou stranu, historie se nehemžila pohlednými, úspěšnými a oblíbenými vojevůdci. Ta přídavná jména se navzájem vylučovala! Když už byl někdo hezký, většinou neměl všech pět pohromadě, a když byl úspěšný, nebyl to krasavec. Napoleon, Kateřina Veliká, Churchill nebo třeba George Washington – ti všichni nebyli žádní Adonisové.

Ale vždyť… já netoužím po vzhledu Trójské Heleny, sakra! Jenom chci zpět své kaštanové vlasy, krémovou pleť a zorničky!  

„Kéž bych tě mohla vzít za slovo, příteli,“ vypravila jsem ze sebe tiše a posmutněle. Thor mě požádal o vysvětlení, já se ale, právě včas, omluvila s tím, že i ohniví obři potřebují čůrat, a vysmahla jsem z jídelny jako Němci z Ruska.

Chvíli jsem se, jen tak, potulovala po chodbách. Trasu do svého pokoje už jsem měla nacvičenou, já ale, ve druhém patře, zcela záměrně odbočila doprava, takže jsem se brzy zvládla ztratit. Tentokrát mi to ale vůbec nevadilo. Potřebovala jsem si rozmyslet, co udělám.

Bylo to strašné dilema. V mém srdci probíhala bitva jako u Gettysburgu. Zvažovala jsem, že tomu psychopatovi Lokimu ustoupím.

Moje morální cítění sice cpalo střelný prach do mušket a Midgarďanka ve mně zas brousila mačety. Jenže pak tu ještě bylo mé lidství - to pravé, sobecké a nespravedlivé - a s ním i touha nevyčuhovat z davu, které se daly na tvorbu ocelových štítů a stmelily se v neprostupné, obranné formaci. Lidskosti a touze po konformitě se, v téhle bitvě, dařilo úspěšně decimovat nepřátelská vojska.    

Doploužila jsem se na nejbližší balkon. Venku bylo vcelku chladno, což mi přišlo vhod. Dlaně jsem položila na mramorové zábradlí, opřela se o něj a s výdechem sklonila hlavu. Krok, který jsem se rozhodla udělat, byl proti veškerým mým zásadám. Prostě jsem to potřebovala rozdýchat.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu V.: