OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu VIII.

12.06.2019 (18:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1128×

Nádhera

„Jak dlouho tu jsi?“ otázala jsem se ho potom, co jsem (toho večera už podruhé) vyšla z koupelny. Měla jsem na sobě tmavě modré, hedvábné pyžamo s krátkým rukávem a dlouhými kalhotami, se vzorem zlatých kolibříků. Při pohledu na Lokiho jsem zjistila, že se rovněž stihnul převléct. Měl na sobě šedivou tuniku a tmavě zelené kalhoty. Ránu na nose měl sice vyčištěnou, ale pochybovala jsem, že se mu dostalo potřebného ošetření.  

Neodpověděl mi na dotaz, jen pokračoval v zamyšleném pozorování mé osoby. Na chvíli jsem měla pocit, že se nedíval na mě, ale přese mě, jako bych byla průsvitná.

„Hej!“ houkla jsem, abych se připomněla. „Já se tu snažím konverzovat, tak bys mohl přiložit ruku k dílu, co ty na to?“

„Dost dlouho na to, abych slyšel většinu té otravné písně,“ zašklebil se. „Champs Elysées se přeceňuje. Až ji uvidíš, budeš zklamaná.“ 

Překvapeně jsem pozdvihla obočí. „No neříkej, žes tam byl.“ 

„Samozřejmě, že ano,“ odbyl mě ledabyle. „Za svůj život jsem viděl miliony míst. Champs Elysées rozhodně nepatří do první stovky mých oblíbených.“

Přešla jsem k patě své postele, na jejíž okraj jsem se posadila. Překvapilo mě, že byl tak sdílný. Vlastně mě to dost vyvádělo z míry. Při normální interakci bychom si už, touhle dobou, nejspíš vjížděli do vlasů.

Napadlo mě, jestli ho náhodou Thor nezdrogoval.

„A jaký místo máš teda nejradši?“ optala jsem se ho zvědavě. Chtěla jsem udržet tuhle naši vzácnou konverzaci v chodu co nejdéle. „Ale musí být midgardský.“

Kysele se zašklebil a mně bylo jasné, že se mu, byť jen úvaha tímto směrem, příčí. „Midgard je-“

„Zadrž!“ přerušila jsem ho zdviženou dlaní. „Stanovíme si pravidla, jo? První, druhé a třetí, neurážej moji planetu.“

„Midgard není tvou planetou. Je to svět, na který zbaběle utekli tví rodiče, aby unikli válce Asgardu s Muspelheimem, jež byla v té době reálnou hrozbou,“ oznámil mi neutrálním tónem, u čehož bedlivě sledoval moje reakce. Nevěděla jsem co na to říct, a tak jsem se zamračila a založila si ruce na hrudi v obranném reflexu.

„Dík za informaci,“ ušklíbla jsem se. „Nechtěl bys, na mým pohřbu, přednést moje poslední slova? Jsem si jistá, že by ti to šlo skvěle.“

„To je nesmysl. Zanechá-li po sobě zesnulý psaný záznam, na Asgardu je zvykem, že ho přečte rodina, popřípadě lidé citově vázaní,“ zkonstatoval.

„Jo, to na Midgardu taky. Tohle ale měl bejt vtip,“ poznamenala jsem suše.

To už se zamračil on.

„Vtipkuješ o smrti, ale uráží tě nahota?“ Obdařil mě dalším ze sorty zkoumavých pohledů a mně se do tváří vtlačila rozpačitá růž. Nejhorší na tom bylo, že to zcela očividně nemyslel nijak zle. Neurážel mě, právě naopak – pokoušel se mě poznat. Klást mi jiné otázky, řekla bych, že se o mě zajímal.

„Ano. Totiž, ne!“ opravila jsem se rychle, než jsem zakroutila hlavou. „Hele, můžeme se bavit o něčem jiném? Co třeba… ehm, počasí?“

Pozvednul obočí, a tak jsem se chopila slova. „Dneska bylo venku moc hezky. Co jsem přijela, ještě tu nepršelo a slunce vám svítí daleko jasněji než nám. Je k němu Asgard blíže?“

„Ne, je stejně daleko jako Midgard, Helheim a další světy ležící na Velké vertikální ose.“ Netušila jsem, že existovala nějaká Velká vertikální osa, ale radši jsem ani nedutala. Ještě by přestal mluvit, a co pak? „Magie našich… předků Ásů však způsobuje, že tento svět setrvává nehybný. Na rozdíl od zbytku světů, Asgard za všech okolností zůstává v perihéliu.“

„Neskutečný,“ vydechla jsem ohromeně. Abyste rozuměli, tím, co mi tu říkal, diskreditoval veškeré základní zákony astrofyziky, a vlastně i fyziky jako takové. „Takže, všechny ostatní světy kolem Slunce obíhaj, stejně jako Země?“

„Ano. Midgard je, z neznámého důvodu, centrem celé soustavy světů.“

„Ha!“ vyjekla jsem nadšeně. „Jsme uprostřed a nemáme párovej svět. To určitě znamená, že jsme důležitý!“

Zpražil mě naprosto chladným pohledem. „Nikdy mě nepřestane udivovat drzost a domýšlivost všech, kteří kdy přišli do styku s obyvateli Midgardu.“ 

„Ne, ne, Nádhero, tohle už nezakecáš,“ oznámila jsem mu pozitivně naladěným tónem. „Midgard je důležitej a Loki to přiznal! Natáčí to někdo?“  začala jsem vyzpěvovat na celý pokoj.

Loki na mě hleděl, nechápaje, co se to děje. Kdesi v půli mého nadšeného projevu se zvednul a kráčel ke dveřím.

„H-hej!“ dostala jsem ze sebe, vyhoupnouc se na nohy. „Kam kráčíš, osobo?“

„Kamkoli, daleko od tvé nesnesitelné osoby!“ štěknul přes rameno.

Nezbylo mi než cupitat za ním, chodbami asgardského paláce, a snažit se udržet krok s jeho dlouhýma nohama.

„Víš, že se mě nezbavíš, že jo? Jsem podmínkou tvýho propuštění,“ houkla jsem udýchaně, při průchodu jednou z chodeb. Loki zamumlal cosi, co jsem nepostřehla. A i kdybych to postřehla, nejspíš mluvil staroseversky, takže bych si z toho stejně vzala houby.

„Jdeme do tvýho pokoje?“ pokračovala jsem v kladení otázek, a on se najednou zprudka zastavil. Nestačila jsem učinit totéž, takže jsem to do něj plnou parou napálila.

„To snad…!“ zavrčel a bylo naprosto jasné, že není z toho mého nemotorného výstupu nadšený. Už jsem počítala, že se tu před ním skácím k zemi jako sestřelený ruský bombardér, jenže Loki udělal něco naprosto nečekaného. Sevřel moje paže v rukách a, než se moje pozadí stihlo důvěrně seznámit s mramorovou podlahou, zachytil mě.

„Uch!“ zafuněla jsem, zatímco jsem se pokoušela vzpamatovat z rozsáhlého šoku. Ani nevím, co mě ohromilo víc. Jestli skutečnost, že jsem neležela rozplácnutá na zemi, nebo skutečnost, že mě od pádu uchránila Zlá čarodějnice ze Západu. Tak jako tak, poděkovala jsem všem svatým.

„Eh… Loki?“ broukla jsem po několikaminutové odmlce. Bůh lží stále svíral moje paže, u čehož mi hleděl do očí tím svým zamyšleným, dost možná i naštvaným pohledem. Konečně jsem pochopila, proč se služky v paláci tak rozplývaly nad očima místního prince. Já do nich teď, ze vzdálenosti zhruba dvaceti centimetrů, koukala s otevřenými ústy, u čehož jsem žasla nad tím, jak bylo něco takového geneticky možné. Leskly se… ne, zářily spoře osvětlenou chodbou, přitahujíc mou pozornost jako neobyčejně silný magnet. Nemohla jsem se dívat jinam. Neměla jsem vůli odvrátit od nich zrak.

Mentální poznámka: napsat děkovný dopis těm, kdo tohohle hezouna zplodili za to, že se dali dohromady.

„Hm?“ zamručel nepřítomně.

Chopila jsem se příležitosti a vztáhla ruku k jeho obličeji. Ucuknul, já se ale nedala odbýt. Bříšky prstů jsem se jemně dotkla jeho levé tváře. Předpokládala jsem, že moji ruku odstrčí, nebo se znova pokusí uhnout před mým dotekem. Jenže on nic z toho neudělal. Stál tam, vysoký, bledý a nadpozemsky krásný. Nedýchala jsem, protože jsem se bála, že by to mohlo narušit to, co se tu právě odehrávalo.

A pak, z ničeho nic, zdi padly. Roztříštily se jako porcelán hozený na stěnu v záchvatu vzteku. Místo přehnaně sebevědomého princátka se na mě díval zlomený muž. V koutku oka se mu dokonce zaleskly slzy. Bolest, ublížení, zrada a lži – to všechno se v těch smaragdových galaxiích zračilo. Nejspíš jsem nebyla psychicky úplně v pořádku, když mi ta vlna upřímných, negativních emocí přišla nádherná. Zalapala jsem po dechu a kochala jsem se, dokud dával.

Zdálo se mi, že hlavu naklonil vstříc mé dlani, jenže ruku do ohně jsem za to dát nemohla.

Hlavou mi proletěl snad milion myšlenek, když jsem se, v rámci možností, vzpamatovala. Co ho zničilo? Kdo tohohle mocného, silného, svéhlavého polovičního Asgarďana srazil na kolena? Bránil se tomu, nebo na defensivu rezignoval? Bál se… ale čeho? Minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti? Věděl něco, co ostatním zůstávalo skryto?

Zpanikařila jsem a sundala ruku z jeho tváře. Na místě jsem nervózně přešlápla.   

„Ehm… jsem v pohodě, už mě můžeš pustit.“

Sledovala jsem, jak mu z tváře mizí veškerá upřímnost. Nahradil ji jeho obvyklý, nečitelný výraz, neboť se ovládnul. S pro něj netypickými, zbrklými pohyby počal hledat východisko z nastalé, trapné situace. Chápala jsem ho – sama jsem najednou nevěděla kam s očima.

Nelíbilo se mi, že tu slabou chvilku takhle jednoduše zrušil. Mohla jsem si za to ale sama. Kdybych nezpanikařila, mohli jsme tu stát ještě tejden. No, minimálně do doby, než by nás tu někdo objevil. 

„P-promiň, že jsem do tebe vrazila,“ prohodila jsem omluvu.

Nevyjádřil se, jen se otočil na podpatku a odebral se, rychlými kroky, chodbou dál.

***

Opatrně jsem za sebou přibouchla dveře Lokiho pokoje tak, abych ho nevzbudila. Jen co cvakla západka, s úlevou jsem si oddechla, zády se o dveře opřela a zavřela oči. Moje myšlenky tančily na stole živelný čardáš s krátkodobými vzpomínkami na to, co se za těmi proklatými dveřmi dělo.

Dostat toho berana do vany a následně do postele byl nadlidský úkol. Mohli byste argumentovat, že jsem poloviční obr, a já bych se, v tom případě, nemohla bránit, protože byste měli pravdu. Takže to, prosím, nedělejte a radši si poslechněte, co vám chci říct.

Odmítal cokoli udělat sám, neboť trval na tom, že je princem Asgardu. Blá blá blá… koho to, sakra, zajímá?!

Pochopitelně jsem mu nejednou opáčila, že nejsem jeho služka, tudíž pro něj nic dělat nemusím. Obdařil mě dosud neznámým, uličnickým pohledem, pokřiveně se usmál a očima sjel po mém těle.

„Vskutku,“ kupodivu se mnou souhlasil. „Kdybys jí byla, nabízela bys mi daleko příjemnější služby než napouštění vany.“

No, a to mně povězte, co jsem mu na to jako měla říct?

Kdyby mi, ani ne tři hodiny zpátky, nevylíčil, jak hluboce mě nenávidí a jak moc mnou opovrhuje, řekla bych si, že se mnou flirtoval. Žádný normální jedinec – bůh či člověk – přece nezmění názor za tři zatracené hodiny!

A tak jsem ten jeho výlev ignorovala. Naštěstí do konce mého pobytu v jeho komnatách už nic takového neudělal. Seděla jsem na menším gauči, který tu měl, a listovala knihou, kterou jsem si vybrala v jeho obří knihovně mezitím, co si dával vonnou koupel.

Když vyšel, byl jenom v ručníku, takže jsem měla skvělý výhled na jeho nahý trup. Byl pohublejší, než se mi předtím zdálo. Volné tuniky to však obratně maskovaly. Zeptala jsem se ho, jestli mu ve vězení dávali najíst, ale odbyl mě něčím, co mohla dost dobře být lež. Měl ploché břicho, na němž se mu – opravdu jen lehoulince – rýsovalo pár svalů. Při všem tom obsazování cizích světů, holt prostě neměl čas cvičit břišáky, no.

Z jedné strany mě těšilo, že nebyl – ke svému charisma velikosti Everestu – ještě taky namakaný svalovec. To už by můj estrogen asi nevydržel…  

„Jdeš spát?“ zeptala jsem se ho, poté, co se oblékl do pyžama a přešel k oknu, z něhož koukal do zahrad paláce.

Otočil se ke mně a ušklíbnul se. Jak taky jinak.

„Ano. Tedy, jen za předpokladu, že mám tvé povolení.“ Jeho tón překypoval sarkasmem. Protočila jsem očima.

„Chtěla jsem ti popřát dobrou noc. Ale chováš se jak vůl, takže mi můžeš vlézt na záda.“

Zmateně nakrčil obočí. Bylo mi jasné, že něco z mého projevu nepochopil. Friggo, proč já?!

„Proč bych se měl pokoušet lézt ti na záda? Byla by to naprosto bezpředmětná akce, nejspíš bys mě ani neunesla.“

„Kriste pane, neber mě doslova! To se na Midgardu jenom tak říká!" zaúpěla jsem. „Mohl bys už, prosím, jít spát?“ požádala jsem ho tak trochu zoufale.

Zády jsem se opřela o područku a natáhla si nohy do strany. Pokoušela jsem se uvelebit, to se mi ovšem nepovedlo.

„Jistě na tom gauči nehodláš spát každý den?“ otázal se do tmy pokoje.

Natočila jsem hlavu jeho směrem, třebaže jsem na něj neviděla.

„Když se budeš chovat slušně, nebudu muset,“ odpověděla jsem. „Ale, přece jenom, tohle je tvoje první noc na svobodě. Chci tě mít pod dohledem.“

Tlumeně si odfrknul. „Tvá víra ve mě je opravdu ohromující.“

„Neštvi a zalez, Nádhero.“

Nic na to neřekl, jen se ozval šustivý zvuk, patrně z toho, jak se, po mém vzoru, pokusil najít pohodlnější pozici ke spánku.

„Dobrou, Loki,“ špitla jsem nakonec, netrpělivě očekávajíc, co se bude dít. Chvíli bylo absolutní ticho. Už jsem přestala doufat, že se dočkám odpovědi.

Jenže pak…

„Dobrou noc,“ prohodil tiše, leč zřetelně. Odmlčel se, než dodal: „Imogeno.“

A to byl ten důvod, proč jsem v jeho pokoji nedokázala usnout. Snažila jsem se namluvit si, že za to mohl gauč, který byl extrémně nepohodlný. Jenže ve skutečnosti za to mohlo moje jméno vyslovené stylem, kterým ho vyslovil. Mějte si mě třeba za patetickou beznadějnou romantičku, ale to, jak se mu moje jméno skoulelo z úst, bylo prostě… ach.

Dlouhou dobu jsem dávala bedlivý pozor na Lokiho dýchání, a jakmile se změnilo – ztěžklo a zpomalilo – opatrně jsem se vyzdvihla na nohy. Tichounce jsem se přesunula na místo, kde jsem odtušila dveře, pomalu je otevřela a…

A zbytek už znáte.

Teď už jistě chápete, proč jsem se do svých komnat odebrala s myslí rozbouřenou jak moře u Salamíny po stejnojmenné bitvě. Toho večera jsem se, i ve své vlastní posteli, převalovala ještě hodiny, než se mi podařilo usnout.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu VIII.: