OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu XV.

09.07.2019 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1190×

Návrat ke kořenům

Vtrhli jsme do jídelny jako velká voda. Válečná trojka, Sif, Thorův druhý brácha (ten, co nebyl Tyr a já si za boha nemohla vybavit jeho jméno), Tyr, Frigga a Odin už byli uvnitř. Stáli v kruhu a všichni do jednoho se mračili. Odin přidržoval svou ženu, která byla, zcela očividně, na pokraji slzavého údolí. Toto břemeno si od něj převzal Thor, jakmile se tu zjevil.

Odin, při pohledu na Lokiho, zavrčel: „Co tady dělá? Dal jsem vám jasný příkaz, lady Imogeno!“

„Má královno, můj králi.“ Rychle, leč uctivě jsem se uklonila. „Odpusťte mi mou troufalost, avšak domnívám se, že si oba vaši synové zaslouží zde být. Nebýt Lokiho, neměl byste komu vydávat příkazy, Všeotče, protože bych tu jednoduše nebyla.“

„Jak se opovažujete! Já rozhoduji o tom, kdo sem patří a kdo ne!“

„Odine, žádám tě, dovol mu zůstat! Potřebujeme jeho schopnosti,“ zasyčela Frigga. Až teď jsem si všimla, že ve tvářích byla zelená jak sedma. Muselo se dít něco hodně blbýho, že se i sám nepředvídatelný Odin – víceméně bez komentáře, jen se semknutými rty – stáhnul a nechal nás žít.

Přistoupila jsem blíže ke kruhu přítomných, ignorujíc jejich vražedné pohledy směrem za mě (k Lokimu), a postavila se mezi Volstagga a Hoguna, kteří mi udělali místo. Loki udělal totéž, jen se zařadil mezi blondýnu a blonďáka - Freye a Freyu, jak mi bylo milionkrát zopakováno Thorem.

„No ty kráso!“ vyjekla jsem, jakmile mi zrak padnul na věc v centru pozornosti všech. Jednalo se o poměrně velkou, neobroušenou, kamennou podstavu, do níž byly zabodány tři oštěpy z temného, blyštivého kamene. Osobně jsem tipovala, že šlo o obsidián, ale to teď byla ta nejméně podstatná věc. Na hrotech oštěpů, které čouhaly z podstavy, byly napíchané tři lidské hlavy.

Dala jsem si ruku před ústa, neboť se mi zvednul žaludek. Poznala jsem je hned na první dobrou – byli to diplomati, které jsme, zhruba tři týdny zpátky, vypravili do Muspelheimu. Jeden z nich mi vejral vypoulenýma, mrtvýma očima přímo do tváře. Ze zašpičatělých uší jsem usoudila, že to byl ten elf z Ljösalfheimu.

„Ale copak, má lady? Nemůžete se dívat na vlastní dílo?“ ozval se odkudsi zprava Sifin hlas. Střelila jsem k ní očima, ne snad proto, že by mi pohled na ni dělal dobře. Stálo přede mnou hrozné dilema. Co bylo lepší – tři mrtvé hlavy utnuté v půli krku a napíchané na obsidiánové špejle jako ražniči, nebo ledový ciferník bohyně sportu a fitness center?

Nevím, jak vy, ale já volím hlavy…

„Není to moje vina, sakra!“ Jala jsem se jí oplácet neméně vražednými kukuči. „Vy děláte, jako bych to byla já, kdo tam ty hlavy napíchal! Jak jsem mohla vědět, že se to stane?!“

„Stačilo se zeptat!“ opáčila Sif. „Říkala jsem vám, že Múspelové jsou chladnokrevní zabijáci! Varovali jsme vás, ale vy jste si nedala říct!“

„Nebyli vždy takoví, lady Sif,“ brouknul Tyr na mou obranu. Dobře, tohle neříkám zrovna často, ale TYRE, DÍKY MOC, MÁŠ TO U MĚ! „Pamatuji se na dobu, kdy bylo možné se Surtrem vyjednávat. V jeho hradě na muspelských platech byl slyšet dětský smích, pořádaly se v něm slavnosti, bály a oslavy vanaheimských žní! Všeotče, propůjčoval jste mu lidskou podobu, když s jeho dcerou, Sólveig, navštěvovali Asgard. Kdybychom dokázali přivést ji zpět, možná by dokázala Surtra přesvědčit, že válka není řešením.“

Moment… zdálo se mi to, nebo Tyr právě zmínil moji matku?

„Jenže ty doby jsou nenávratně ztraceny!“ opáčil Volstagg. „Sólveig je pryč, ze Surtra je magor a v hledáčku má Asgard!“ 

„Idealizuješ si současný Muspelheim i jeho samozvaného krále, můj synu,“ prohlásil Odin směrem k Tyrovi. „Náš pokus vyřešit záležitost po dobrém nám nemohou odpárat. Válka je však nevyhnutelná.“

Většina lidí souhlasně mručela.

„Ne, to není. Napadá mě způsob, jak jí předejít, Vaše Veličenstvo,“ ozvala jsem se tvrdohlavě a pokračovala předtím, než se se mnou stihli začít hádat. „Souhlasím s Tyrem ohledně Sólveig. Je mou matkou a já ji dokážu přimět, aby s námi spolupracovala. Jestli je jediná, kdo je schopen Surtra rozněžnit natolik, aby se s ním dalo vyjednávat, musíme se té příležitosti chopit.“ Potom se ozvalo několik šokovaných výdechů.

Ucítila jsem na sobě Lokiho oči a dokázala jsem si domyslet, že mu v hlavě šrotují různé myšlenky, podobně jako všem přítomným. 

A je to venku. Jsem dcerou Sólveig, jediného potomka Surtra, a jednoho krásného dne po něm zdědím muspelheimskou korunu. Norové na mě hleděli, jako bych byla ufon. Chudáci, nedivila jsem se jim.  

„Váš nápad zamítám, lady Imogeno. Sólveig žije v Midgardu, se svým otcem nemá nic společného. Před třiceti pozemskými lety jsem jí dal své slovo, nesmím ji zatahovat do záležitostí Devíti světů,“ odbyl mě Odin.

„Ve vší úctě, otče,“ promluvil Loki. Všechny zraky (včetně toho mého) se tak přemístily k němu. „Ten slib jsi jí dal ty, nikoli její dcera.“

Chvíli jsem na něj jen ohromeně zírala, než jsem se kousla do spodního rtu. Vážně to přijal? Přijal fakt, že jsem měla k trůnu blíž než on? Nechtěla jsem přijít o to, co se mezi námi začalo rozvíjet, stálo mě to tolik sil. Muspelheimský trůn pro mě, narozdíl od vidiny životní lásky a štěstí, neměl absolutně žádnou cenu. Vzdala bych se ho bez mrknutí.

„To je fakt,“ ozval se Thor. „Pro jednou jsem zajedno se svým bratrem. Nechť je lady Sólveig naším posledním pokusem navázat se Surtrem kontakt po dobrém!“

Odin se nevyjadřoval, jen jedním okem těkal ze mě na své dva syny a zase zpět.

Slova se ujal Thorův hnědovlasý, biologický brácha. Bůh ví, jak se jmenoval… „Dobře, tak si na moment představme, že za Surtrem pošleme jeho dceru, a on že ji nezabije ihned poté, co překročí hranice Muspelheimu. Kde máme záruku, že se k němu nepřidá? Víte přeci, co by takové spojenectví mohlo vyvolat!“ 

„Eh, nevíme?“ broukla jsem do ticha, které v místnosti nastalo.

„Ragnarok,“ odpověděl mi Loki, jakoby mimochodem. „Mýtická apokalypsa Asgardu. Surtr povstane z popela Muspelheimu, pozdvihne svůj ohnivý meč a zničí náš svět.“

„To je jen taková hororová pohádka na dobrou noc!“ zahalekal Habán. „Nikdo tady v Ragnarok nevěří.“

„Ale měli bychom,“ odsekla Sif. „Má královno, jste schopna načrtnout alespoň hrubé linie toho, co Asgard čeká?“

Frigga se zamyslela, její obličej přitom získal nepřítomný, zasněný výraz. „Je mi líto, Sif. Nemohu. Budoucnost Asgardu je příliš mlhavá. Vládce Devíti světů musí sám učinit rozhodnutí. Snad pak uvidím více.“

„Půjdu pro ni,“ přihlásila jsem se ještě o slovo. Jakmile jsem získala Všeotcovu pozornost, pokračovala jsem ve vysvětlování: „Doprovodím máti do Muspelhaimu a budu zárukou, že se nespolčí se Surtrem. Odpřísáhla jsem Asgardu věrnost.“

„Dobrá, pak půjdu s vámi. Jen pro jistotu, kdyby se ono setkání nehezky zvrtlo,“ přidal se ke mně Thor.

„Já rovněž,“ houknul Loki. Překvapeně jsem se na něj otočila a nebyla jsem sama. Neurčitě pokrčil rameny a jal se obhajovat: „Je to šílené a nemá to plán. Potřebujete mě.“

S Thorem jsme si vyměnili pobavené pohledy. Takže Loki přece jenom stál v téhle věci za mnou. Spadl mi kámen ze srdce.

Odin si povzdechl, očima putuje k mé osobě. „Neulehčujete mi to, děti moje, věru.“

Nervózně jsem se ošila. A co by si asi tak představoval? Procházku růžovým sadem? Já taky nebyla happy jak dva grepy z toho, že budeme riskovat život mojí mámy i ten můj v norském pekle! A stejně mi to bylo houby platné, protože obojí teď bylo na spadnutí.

„No dobrá, máte to mít!“ pravil Odin nakonec, než se očima přesunul zpět k hlavám na kameni. „Kéž nezemřeli zbytečně. Almenn eiga deyja![1]“

Odin zatnul ruku v pěst a přitisknul si ji k hrudi. Všichni muži v místnosti zopakovali jeho slova a udělali totéž.

***

„No konečně, Nádhero!“ zašklebila jsem se na Lokiho, když se konečně uráčil obdařit Thora a mě svou přítomností v přijímacím sálu na druhém patře. Ignoroval mě, soustřediv se na upravování manžet.

„To ses vážně chystal hodinu, bratře?“ otázal se ho Thor pobaveně. Zakřenila jsem se.

„Alespoň jeden z nás musí Asgard reprezentovat se ctí, když ty něčeho takového nejsi schopen,“ bránila se Zlá čarodějnice ledabyle, než sjel mou i Habánovu osobu hodnotícím pohledem. Přitom se, o chvíli déle, zdržel na mém hrudníku. Zamračila jsem se na něj a už už se nadechovala k protestu. Jenže pak jsem se na Lokiho podívala pozorněji a nezbylo mi než uznat, že mu to vážně seklo.

Já a Thor jsme si s oblečením nelámali hlavu. Oba jsme zvolili obyčejné rifle, pohodlnou obuv v podobě černých kanad a bavlněná trika s dlouhým rukávem. Thor měl na sobě tmavě modrou, zimní bundu s kapucí lemovanou kožešinou, já dlouhý, světle šedivý kabát. Zkrátka nic hrozného, ani převratného – normální, zimní, pozemské outfity.

To Loki byl oděn do padnoucího, šedivého obleku, posetého úzkými, světle hnědými liniemi decentního, kárového vzoru. Přes ramena měl hozený hrubý, elegantní kabát ve vojenské zelené, ze sorty „retro“, a na nohách měl matné, kožené mokasíny v barvě kabátu. V ruce držel kožené rukavice, a já si vedle něj připadala nepatřičně. Jako jeho chudá sestra, služka, řidička, nebo něco na ten způsob.

Střelila jsem k Thorovi nejistým pohledem, vyjadřujícím fakt, že jsem se chtěla jít převlíct do něčeho reprezentativnějšího. Vůdce pluku pochopil, avšak zakroutil hlavou.

„Neztrácejme čas,“ prohodil blonďák, a tak jsem se zamračila. Když k nám Loki přišel blíže s tím, že nás přemístí k Bifröstu, ucítila jsem tolik známé a tolik milované pomerančové květy. Už jsem si ani nedokázala představit, jaký by byl den bez nich.

„Myslím, že mě Heimdall nemá rád,“ posteskla jsem si, jakmile jsme se ocitli na Zemi. Konkrétně v dobře známé ulici na předměstí New Jersey, na níž vlastnili dům mí rodiče. A ještě konkrétněji – přistála jsem přímo v široko daleko jediné blátivé kaluži, což způsobilo, že jsem si okamžitě pocákala nohavice riflí.

„Vítej v klubu.“ Loki ke mně natáhnul ruku, aby mi pomohl dostat se z toho hnusu. S povděkem jsem přijala. 

„Pěkná to tvrz!“ zahalekal Habán při pohledu na kostel.

„Kostel,“ opravili jsme ho s Lokim jednohlasně. Vyměnili jsme si potutelné úsměvy.

„Pochází z 20. let 20. století. Nechal ho tu vybudovat šéf místního černého trhu s lihovinami, než se stal starostou. Když zvýšil ceny chlastu v dobách prohibice, lidi se vzbouřili a sesadili ho. Sebral peníze, zavřel lihovar, odjel na Kubu a lidi splakali nad výdělkem,“ popsala jsem ve zkratce moderní historii okrsku New Jersey, v němž jsem vyrostla.

„To nezní jako špatný konec,“ zasmál se Thor. „Když už jsme u alkoholu, je poblíž krčma? Prahnu po božském moku zvaném pivo!“ 

Loki protočil očima. „U Odina, máme tady nějaké povinnosti!“

„Jen klid, bratře. Nebudeme u O’Conellových věčně,“ prohlásil Habán věcně. „Zatímco ty a  Gen vezmete lady Sólveig na Asgard, já si dojdu pro džber midgardského pokladu. Problém vyřešen!“

Uculila jsem se nad Thorovým odhodláním. Loki mu věnoval opovržlivý pohled a otočil se k němu zády.

„Hele, půjdeš rovně,“ svá slova jsem dokládala horlivým ukazováním, „támhle u toho baráku se zelenými okny odbočíš doleva, ujdeš tak dvacet metrů a uvidíš velkej barák obkládanej dřevěnými deskami. To je vono, maj tam i Heineken,“ zakončila jsem svůj výklad o trase k nejbližší hospodě. „A teď už pojď, nebo tvůj brácha dokvačí po vlastních až do New Yorku.“ Trhla jsem hlavou Lokiho směrem. Kráčel ulicí kupředu, dokonce už i prošel kolem domu mých rodičů a štrádoval si to klidně dál.

Začínala jsem mít strach, že se nám za chvíli ztratí z dohledu.

Stačilo nám udělat pár kroků a stáli jsme přede dveřmi domu našich. Vystoupala jsem po schodech na verandu a chystala jsem se zaklepat na vstupní dveře, jenže jsem se zarazila. Uvědomila jsem si totiž, že se skutečně dělo něco, co bych si dobrovolně nevybrala…

Chystala jsem se rodičům změnit život podobně drastickým způsobem, jako to Thor udělal mně. Chtěla jsem mamku nutit do toho, před čím uprchla.

Na druhou stranu, tohle byla příležitost, jak se domoct většiny odpovědí na mé otázky.

„Tak?“ ozval se, přímo vedle mě, Lokiho hlas. Div jsem překvapením neuskočila. „Nač se čeká?“

„Na mě.“ Přimhouřila jsem oči. Znovu jsem zvedla ruku, že zaklepu, jenže Loki mě předběhl. Natáhnul se a udělal to místo mě.

„Hej!“ vyjekla jsem. „Co si jako myslíš, že děláš?! Jsou to moji rodiče, nemáš-“

„Víš, že v pozemském šatu vypadáš skvěle? Dokonce bych řekl, že lépe než v asgardských róbách," oznámil mi najednou tiše, čímž mi vzal vítr z plachet. U toho se ke mně zezadu nakláněl více, než by bylo zdrávo - tak, že jeho dech mě šimral na spánku.

Nevěděla jsem, co mu mám na to takhle rychle říct, proto jsem se ušklíbla a natočila hlavu tak, abych na něj, v rámci možností, aspoň trochu viděla.  

„Ha! A teď se to snažíš zamluvit," vyčetla jsem mu a pohledem jsem těkla k Thorovi. Jeho pozornost nepatřila nám, byť stál v naší blízkosti. Opíral se rukama o zábradlí a kochal se pohledem na zpustlou ulici. 

To jeho bratr v hrdle zadusil ironické uchechtnutí. „Ne, já pouze uvádím zcela evidentní fakta." 

Než jsem to však stihla okomentovat, dveře se otevřely a v jejich rámu se zjevil můj táta.

A bylo po srandě...

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu XV.: