OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu XVII.

16.07.2019 (13:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 4× • zobrazeno 1226×

Surtr

„Takže? O co tomu magorovi jde?“ zeptala jsem se mámy hezky zpříma. Neplánovala jsem chodit kolem horké kaše, a to ani pro její krásné oči, které tolik připomínaly ty mé. U toho jsem Lokimu předala hrnek s čajem, který se, bohužel, nevešel tátovi na tác s pivem pro Thora a nemalým hrnkem černé, neslazené kávy pro mámu. Pak jsem pokrčila nohu v koleni a usadila se na provizorní sedátko naproti gauči, který okupovali mí rodiče. Byl to drobný, dřevěný bobek dovezený snad z jejich dovolené na Havaji v osmdesátém pátém, o které tak rádi šířili, že kdyby jí nebylo, nebyla bych na světě. Kromě toho, že ta štokrle tvořila jedinečný, rustikální, až éterický element, byl to taky kýč jak bič, a v místnosti laděné do kubistického stylu působila jako pěst na oko.

Thor s Lokim seděli v křeslech vedle mě. Pohodlných křeslech, nutno zdůraznit, protože se nehodilo, aby byť jen jeden z hostí seděl na tom havajském zázraku.

„O moc. Vždy mu o ni šlo, vždy mu o ni půjde,“ odpověděl mi táta.

„Říkal jste, že Surtr zavraždil tisíce nevinných, aby se dostal k vládě nad Muspelheimem,“ připomněl Loki, smaragdovýma očima těkl z táty na mámu. „Co se tehdy stalo?“

Táta vzal z tácu hrnek s kávou a podal ho mámě. Ta se na něj vděčně usmála. Byli tak roztomilí, že mě to dovedlo k nesmělé úvaze o sobě a Harry Potterovi – verze Zmijozel. Byla jsem šťastná, jako Armstrong s Aldrinem na Měsíci, když jsem úspěšně překonala potřebu střelit k Lokimu kradmým pohledem. I když, byl by to nejlepší způsob jak se ho beze slov zeptat, zda existovala naděje, že by snad…

Ne. – Ale když…- Ne, Imogeno! – Jenom na chvilku! – Ani na chvilku!

„Surtr nebyl vládcem Muspelheimu odjakživa,“ začala máti. Nebesa, díky! Dostalo se mi potřebného rozptýlení. „Naše rodina nemá aristokratický původ. Můj otec získal svou moc tak, že se přiženil do královské rodiny.“

Ta část mého já, která nenáviděla myšlenku, že bych se kdy měla stát královnou Muspelheimu proto, že jsem vlastně něco jako princezna, s jejími slovy začala jásat a nadšeně skákat do vzduchu. To jediné procento mé osobnosti, které chtělo ovládnout cizí svět, holt muselo zatlačit slzu.  

„Vzal si korunní princeznu?“ nadhodil Thor zcela racionálně. Hmm, ve věci politických náležitostí se nějak zlepšoval – to abych si na něj začala dávat bacha.

Můj táta na to záporně zakroutil hlavou. „Věřte, princi, přál byste si, aby to bylo tak jednoduché.“

„Můj otec byl a je nejsilnějším ze synů a dcer Múspellu. Pro krále tak bylo nejjednodušší držet si ho na blízku. Velel jeho gardě, měl královu bezmeznou důvěru a těšil se jeho přízni. Jenže pak se – vedle dívek – králi narodil i syn, tedy legitimní dědic. Mému otci to, pochopitelně, udělalo čáru přes rozpočet. Celý život zasvětil získávání vlivu. Ti dva spolu dokonce měli dohodu – jestli se králi do roka nenarodí dědic, připadne koruna Surtrovi. Jestli ano, Surtr se vzdá veškerých nároků na korunu, a zbudou mu jen lenní území, jež mu byla králem dána za pomoc při dobývání a sjednocování území Muspelheimu.“ Máma se odmlčela, přitáhnouc si hrnek s kávou ke rtům. Viseli jsme jí na rtech, napjatí jak Stradivarky před Paganinim.

„Mami, nenapínej nás! Jak to dopadlo?“ vyhrkla jsem netrpělivě. Čekala jsem, že mě za to občasně modrá část mého asgardského garde setře nějakou trefnou hláškou o Midgarďanech a netrpělivosti, avšak kupodivu se nestalo.

Loki ke mně střelil pohledem, který mě dost překvapil. Ani nevím, jestli jsem ho kdy viděla tak zaujatého… živého. Upřímně, trochu mě to děsilo. 

„Co bys řekla? Všechny je s radostí pozabíjel!“ Suché odpovědi se mi tentokrát dostalo od táty.

„To přece není celá pravda, Sörene,“ ohradila se ostře máma. Táta sice nahodil nakvašený výraz, dále se ale zdržel poznámek.

„Surtr využil královy důvěry v jeho osobu a lstí ho vylákal, i s královnou a jejich dětmi, na samotný okraj Muspelheimu. Krále přemohl, zavraždil a jeho mrtvé tělo shodil z větve Yggdrasil do Temnoty. Královně nejprve nabídnul sňatek, který odmítla. Nechtěl ji zabít, dokonce jí dal možnost vzdát se nástupnického práva svého nezletilého syna v jeho prospěch a začít, i s dětmi, nový život daleko od hlavního města. Ta nána pyšná i tuhle jeho nabídku odmítla, proto se jí Surtr zbavil, stejně jako všech jejích potomků,“ dodala ještě a já se zamračila.

„Aha, tak to zásadně mění situaci,“ zašklebila jsem se ironicky. Chápejte, byla jsem konsternovaná. Slyšet něco takového o své vlastní rodině v jednadvacátém století bylo… no, přinejmenším dost děsivé, nehledě na to, s jak velkým časovým odstupem jsem se na tu věc dívala. Navíc, máma zněla, jako by se Surtra zastávala, i když to, zcela evidentně, byl chladnokrevný vrah. „Nezabil je s radostí, ale proto, že musel, aby se dostal na zpropadenej, muspelheimskej trůn! Vlastně bychom ho, možná, měli politovat, ne? Chudák malá, musel je všechny zabít…“

Táta mi věnoval souhlasný pohled, zatímco máti rozpačitě, možná i trochu provinile, odvrátila zrak.

„Nehorázné!“ rozčiloval se Thor. „Jak se mu něco takového podařilo, aniž by to zjistily ostatní světy?“

„Nenechte se mýlit, mladý muži. Asgard o tom věděl, a dokonce i zasáhnul. Ani Einherjar v plné síle, spojená s valkýrami, však na Surtra nestačila,“ pokračovala máti.

Táta souhlasně přikyvoval. „To je pravda, byl jsem u toho, když se Odin rozhodl, že by možná nebylo od věci Surtra zastavit. Kul jsem vojákům zbroj z niflheimské oceli – jediné, která je schopna ohnivým obrům ublížit. Asgardská vojska ale selhala. Odin brzy zavelel ústup, ze sto dvaceti tisíc mužů se i přesto zachránily jen necelé dvě desítky.“

„Musel mít podporu z nitra Múspellu. Sto dvacet tisíc vojáků, včetně kavalérie a valkýr, navíc s tak kvalitní výzbrojí, nemohl porazit sám,“ tentokrát se ozval Loki, poněkud zamyšleně, než zpříma kouknul na máti. Nemohla jsem si pomoct, těkla jsem k němu očima a vzápětí toho zalitovala. Všimla jsem si dvou drobounkých, vertikálních mini vrásek, které se mu objevily u kořene nosu a které mi přišly roztomilé – nevím proč, asi nějaké zatmění mozku.

Se svou pozicí si nelámal hlavu – byl zády opřený, kolena měl dál od sebe, lokty položené na ručních opěrkách. Přesto u toho vypadal tak nějak sofistikovaně, k čemuž přispíval i jeho přemýšlivý výraz. Pro vaši informaci, kdybych tak seděla já nebo jakýkoli jiný pozemšťan, rozhodně by u toho nevypadal důstojně.

„Kdo byl Surtrovým spojencem?“ otázal se nakonec.

„Můj milý, vhodnější by bylo ptát se, kdo jím nebyl.“ Máti ho obdařila smutným úsměvem. „V té době Odin všechny světy drancoval svými loupeživými výpravami. Asgard tak, jak ho znáte dnes, stojí jen díky tomu, co Všeotec nakradl v ostatních světech. Všichni ho nenáviděli. Báli se ho, daleko více než mého otce, a byli ochotni spojit se se Surtrem, aby Odinovo běsnění zastavili.“

Thor vydal hrdelní zvuk, Loki se zašklebil stylem „jako bych to neříkal“.

Mně se rozbušilo srdce. Takže Warden Norton vykoupený z věznice Asgard měl celou tu dobu pravdu. Odin je, v širším kontextu, fakticky příčinou veškerého zla. Přece jenom jsem mu to místo na svém blacklistu vyhradila zcela správně. 

„Tak před tímhle jste s tátou utekli,“ vydechla jsem ohromeně. Rodiče přikyvovali. „Mami, jakou roli jsi v tom všem hrála ty?“  

„Sólveig zachránila zbylé asgardské vojáky a valkýry před veřejnou popravou. Nebýt jí, byli by do jednoho pobiti,“ pověděl mi táta, přičemž mámu chytil za ruku a vtisknul jí polibek na hřbet.

Máma se rozpaky začervenala a zakroutila hlavou.

„Ale prosím tě, Sörene, nedramatizuj to,“ broukla skromně. „Neudělala jsem nic extra. Věděla jsem, co Surtr plánuje, a tak jsem je, těsně před popravou, pustila z vězení a vyvedla je podzemními tunely za brány hlavního města. To je vše. Heimdall mě potom, i s nimi, přemístil Bifröstem do Asgardu.“

„A jak ses teda seznámila s tátou?“ připtala jsem se ještě zvědavě. Ti dva se na sebe nejistě podívali.

Loki si, v tu chvíli, pročistil hrdlo. Nechápavě a možná i trochu nepřátelsky jsem na něj zamžourala. On se vyšvihnul na nohy a k téže věci dal pokyn Thorovi jasným gestem dlaně. Naši se zdáli být asgardským výkvětem dočasně rozptýlení, tudíž jsem se musela smířit s tím, že než ti dva vysmahnou, nedostanu z rodičů nic kloudného.

„Věřím, že je správný čas k odchodu,“ prohodil Loki. Přitom loktem drcnul do vstanutého Thora, který začal tvořit prapodivné, roztržité pohyby.

„Souhlasím!“ zahalekal Habán. „Mám však ještě na Midgardu nějaké zařizovaní. Lady Sólveig, lorde Sörene, bylo mi ctí. Gen, Loki zůstane poblíž.“

Thor si s nimi dost familiárně potřásl rukou, Loki nebyl ani zdaleka tak vřelý, ale rovněž jim podal ruku, poděkoval za informace a přihodil drobný, nonšalantní úsměv. Vždycky, když ze sebe dostal mini úsměv tohohle typu, cítila jsem se jako archeolog, který se musí prokopat přes tunu hlíny a kamení, aby se už sakra dostal k té pyramidě, o které ví, že se nachází jen několik čísel pod ním. I když ví, co má čekat, protože tu pyramidu na modelových snímcích viděl snad stokrát, pořád ten objev stojí za veškerou archeologovu námahu. Ta pyramida je holt dechberoucí, nádherný, unikátní skvost a archeolog zjihne, když ji uvidí.  

Když se loučili, nebylo mi jasné, kam ti dva míří. Napadlo mě, že Thor možná chytí příležitost za pačesy a půjde za Jane – jeho pozemskou láskou, astronomkou. Kam se ale chystal Loki, to bylo ve hvězdách.

„Hele, Nádhero,“ houkla jsem za ním, na cestě ke dveřím. Přitom jsem se bokem opřela o futra. Otočil se ke mně čelem a trpělivě vyčkával, co ze mě vypadne. „Nemusíš odsud odcházet. Vlastně bys tu asi radši měl zůstat. Však víš, kdyby tě zas chytlo to tvoje imperialistický nutkání, a vzhledem k tomu, že New York je odsud jen několik mil…“

Zamračil se. Tu poznámku jsem si prostě nemohla odpustit.

„Budu si dělat, co budu chtít,“ oznámil mi příkře a očima se mu prohnala nebezpečná jiskra. „Pro tvé vlastní dobro ti radím – zbav se iluze, že potřebuji tvé svolení.“   

Protočila jsem očima a založila si ruce na hrudi. Zas byl v ráži, zmetek jeden. „No, ještě nedávno jsi ho oficiálně potřeboval.“

„Ta doba je pryč. Nemáš již nade mnou žádnou moc,“ s tím se ke mně o krok přiblížil. Zatajil se mi dech a já musela bojovat s nutkáním ustoupit od něj. „Zapomínáš, že má magie je volná. Oba víme, že jsem ve všech směrech silnější než ty. Kdybys byla rozumná, bála by ses o holý život.“ 

Přeběhl mi mráz po zádech. Z nějakého nepopsatelného důvodu mi tohle jeho vyhrožování přišlo strašně sexy. Loki zvednul dlaň a já k ní okamžitě zabrousila očima. Začal si pohrávat se svou magií – kolem prstů se mu vlnily zelené plamínky. Ztěžka jsem polkla. Nebylo to totiž nijak zvlášť příjemné. Přesto jsem neustoupila ani o píď, právě naopak – hrdě jsem zvedla bradu a čelila jeho uhrančivému pohledu tím svým.

„Kdybys mi chtěl něco udělat, už bys to udělal. Nejsi zrovna ukázka trpělivosti… teda, ne v souvislosti se mnou,“ vyrazila jsem ze sebe provokativně.

Loki trhnul rameny, jeho pohled přitom konečně nabral uvolněnější, pobavený tón. „Jisté věci nelze uspěchat, Sedmilhářko.“

Kdybych se věnovala jeho ruce, nikoli bitvě u Hastings, aka zásobování jeho osoby vzdorem, možná bych si bývala byla všimla, že se mu v dlani objevila kopretina. Jediná, čerstvá, voňavá kytka, úplně jako by ji zrovna utrhnul někde na louce. Nedal mi ji, jen ji promnul v prstech, a já k té přírodnině zmateně sklopila oči.

Zatímco jsem uvažovala nad tím, jak stvořil něco z ničeho, on se ke mně ještě o něco přiblížil. Letmo se dotknul mého pasu a sklonil se tak, aby mi mohl šeptat do ucha.

„Pomsta je nejsladší s řádným časovým odstupem." Pak už couvnul a vypařil se. Prostě luskl a nebyl tu. Zbyla mi po něm jenom ta jeho kopretina, husí kůže a nechvalně známé šimrání v podbřišku. Netušila jsem, jak věděl, že právě kopretiny byly mými oblíbenými, ale hádám, že budu muset přijmout fakt, že se to ani nikdy nedozvím. Jako u většiny jevů z továrny Zlé čarodějnice ze Západu.

Bůh ví, že jestli se kdy naučím žít s těmi jeho čáry máry, budou mě muset blahořečit.  

Povzdychla jsem si a přičichla ke květině. Tu vůni jsem milovala, protože mi připomínala domov. Nepočítám ale tenhle provizorní výlet na Midgard za účelem udeřit na rodiče, aby mi řekli to, co už jsem dávno měla vědět. Ne, připomnělo mi to můj byt, moji práci, moje auto – zkrátka všechno, co se pojilo k době, která nejspíš už nikdy nenastane.

Srdce se mi podivně svíralo, když jsem kráčela zpátky dovnitř.

„Zůstaň tu přes noc,“ vypálila na mě máma, jen co jsem se zjevila ve dveřích do obýváku. Táta se zdekoval, nechaje tíhu celé téhle konverzace jen a jen na máti. Zavrtěla jsem hlavou.

„To mi u princátek asi neprojde,“ prohodila jsem pobaveně.

„Proč by ne?“ podivila se. „Ať zůstanou taky! Pokojů pro hosty máme dost. Táta už volá Erin, měla by přijet na večeři. Gen, prosím. Naposledy jsem vás dvě pohromadě viděla před třemi měsíci!“

„Kdybyste mi s tátou bývali řekli pravdu hned, vídala bys nás častěji,“ neodpustila jsem si věcnou poznámku. Máma posmutněla.

„Mrzí mě, čím sis musela projít, miláčku. Tvůj otec mi řekl, že se na Asgardu projevila tvá ohnivá podstata,“ pronesla upřímně. „Chápu, žes musela být zmatená, ale ty zase musíš pochopit, že existuje důvod, proč jsme ti to tajili. Pravdou je, že nám vanaheimská vědma kdysi předpověděla, že nejmladší z našich dcer pohltí plameny Múspellu,“ máma se odmlčela, zatímco já na ni vytřeštila oči. „V té době jsme se tomu se Sörenem smáli. Jenže pak jsme odešli na Midgard a přišly jste na svět ty a tvá sestra. Naše minulost nás dohnala i přese vše, co jsme podstoupili pro to, aby se to nestalo.“

Naprázdno jsem otevřela ústa. Takže nějaká buchta z Vanaheimu tisíc let zpátky řekla, že ze mě bude Ohnivá, i když jsem, v té době, ještě nebyla ani ideou v myslích mých rodičů… No jasně, proč ne. Že já se takovým věcem ještě pořád divím.

„Proboha, mami,“ dostala jsem ze sebe pomalu. „To, co mi tu říkáš, je sice fakt hustý, ale ani to vás neomlouvá! Tím spíš jste mi to měli říct dřív! Aspoň bych nebyla úplně mimo, když pro mě Thor přišel!“

Moje máma si povzdechla. „A kdo mohl tušit, že pro tebe přijde? Odin mi přísahal, že naši rodinu, za mou pomoc ve válce s Muspelheimem, nechá na pokoji. Thor neměl právo cokoli po tobě chtít.“

„Ale stalo se,“ utnula jsem ji předtím, než se stihla začít rozčilovat. „Hrozí jim válka, mamko, není divu, že shání pomoc, kde můžou. Válečná rada chtěla do Muspelheimu hnát vojáky hned, jak se dozvěděla, že Surtr uspořádal schůzi světů. S Tyrem se nám je ale podařilo přesvědčit, že to by, v první fázi, nebylo dobrý. Místo Einherjar tam Odin poslal ty diplomaty, jenže ti jsou teďka taky mrtví. Takže si určitě dokážeš představit, jaká panuje aktuálně na Asgardu atmoška.“  

Máma semkla rty do úzké linky. „Ty jim ale nemusíš pomáhat, Gen. Uvědom si, že nemáš vůči Asgardu žádné závazky ani dluhy.“

„No, to už teď vím taky,“ ušklíbla jsem se. „Podívej, nic z toho, co jsem udělala, nemůžu vzít zpátky. Slíbila jsem, že jim pomůžu, a hodlám se toho držet. Teď je jenom na tobě, jestli se rozhodneš mi pomoct. Myslela jsem, že by ses mohla pokusit se Surtrem promluvit. Ohrožuje nejen svůj vlastní život, ale taky životy svých lidí. Očividně mu to ale nedochází.“

Mamka se trochu tajemně usmála, přičemž sklopila pohled. Podezíravě jsem pozdvihla obočí.

„Co je tu k smíchu?“

„Ale nic. Jen jsi mi připomněla jednoho starého známého,“ zamumlala neurčitě. „No dobrá, pomůžu ti se Surtrem, pod jednou podmínkou.“

Skousla jsem si spodní ret.

„Jakou?“ zeptala jsem se opatrně.

„Budeš se držet dál od Lokiho,“ pronesla ostře. Já se na ni zamračila a už už jsem se nadechla k řeči o tom, že jí pranic není do toho, s kým co mám, a tak dále. Ona mě ale předběhla. „Odin se ho ujal ještě v době, kdy jsme se Sörenem bydleli na Asgardu. Viděli jsme ho vyrůstat, a můžu tě ujistit, že z něj nikdy nic dobrého nevzešlo. Všechny ženy, se kterými kdy měl co dočinění, jsou po smrti.“

Semkla jsem čelisti. Napadl mě aspoň tisíc argumentů, kterými bych ji mohla setřít. Jenže jeden je všechny převyšoval – potřebovala jsem její pomoc.

„Co když řeknu, že je jenom moje věc, s kým mám co dočinění?“ zkusila jsem to.

Máma se nosem prudce nadechla. „V tom případě bych ti musela oznámit, že ti nemohu pomoci.“

„Krucinál, mami!“ vyjekla jsem frustrovaně. „Ty mě ničíš!“

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu XVII.: