OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu XX.

25.07.2019 (15:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1187×

Mjölnir, ty huso

Společně jsme vyšli z mého pokoje a já ho držela za ruku, i když jsem si toho nebyla vědoma. On mě ale držel taky, takže chyba byla na obou stranách. Teda, za předpokladu, že to byla chyba.

Loki se chystal, že tiše vklouzneme do trůnního sálu, kde všichni dostávali od Odina úkoly a kam si všichni zmateně chodili pro rozkazy. Jenže já tyhle jeho snahy stopla těsně předtím, než jsme překročili práh jídelny, přes kterou bylo nutno projít. Zmateně na mě zamžoural.

„Hele, tohle není dobrý,“ vyžbleptla jsem tlumeně svůj vrcholný myšlenkový pochod, načež on pozdvihnul obočí ve snaze vybídnout mě k vysvětlení. „Ten Muspelheim prostě není dobrej nápad!“

„Vážně?“ ozval se naoko překvapeně a tentokrát jsem to byla já, kdo nechápal. „A já zrovna přemítal, jak moc se do té díry těším. Na ty plameny, na milé obyvatele a jejich šlechetného vůdce – rukověť ráje.“

Kysele jsem se na něj zašklebila. „Ty seš zas tak neskonale vtipnej, viď, Nádhero? Nesílí náhodou tvůj humor proto, že za pár hodin zemře spousta lidí?“

„Imogeno,“ vydechnul netrpělivě. „Co přesně ode mě chceš slyšet? Plané řeči o tom, že všechno bude v pořádku? Myslel jsem, že se nenecháš tak snadno uchlácholit.“

„Taky že nenechám!“ hájila jsem se tvrdohlavě. „Hele, já prostě jenom chci, abychom vyřešili nějaký společný postup, nebo tak něco! Vůbec netuším, do čeho jdu! Kolik těch ohnivých obrů je? Kde žijou? Zastihnem je připravené, nebo nebudou tušit, která bije? A co chudáci běžní obyvatelé Muspelheimu? Ti přece nesmí trpět za hloupost svého neschopného pseudokrále!“

Obdařil mě všeříkajícím pohledem, než mě čapnul za ruku a už mě táhnul do jídelny. Zahučeli jsme do Thorova privé a tam k oknu, ze kterého jsme měli výhled přímo na nádvoří.

Sledovali jsme, jak tisíce… ne, desetitisíce vojáku Einherjar proudily přes nádvoří a pozemky cestou k Heimdallově pevnosti. Byl to opravdu dechberoucí zjev – tolik mužů, přitom všichni mašírovali jako jeden. Jejich štíty se leskly v záři slunce a brnění řinčelo v pravidelném rytmu. Pěšáci, kterým za zády klusala kavalérie vedená pravděpodobně Tyrem a Baldrem, začínali mizet za obzorem. Lučištníci byli pod velením Freyi – ano, konečně jsem zjistila, jak se jmenovala ta sotva plnoletá blondýna z Válečné rady – a vojáci s kopím zas pod vedením Freyina bratra, Freye.

Nad pozemními vojsky na bílých pegasech poletovaly valkýry, elitní vojačky vycvičené k boji samotným Odinem. Musela jsem si dlaní zastínit oči před paprsky zapadajícího slunce, abych se na ně vůbec dokázala dívat. Nebylo jich tolik – od oka bych řekla tak dvacet až pětadvacet. Na druhou stranu, jestli byly opravdu tak ó pé, jak tu všichni zvěstovali, asi to bude stačit.

Všichni měli zbraně z niflheimské oceli, protože Loki – i v tom mále knih o Muspelheimu, které místní knihovna poskytovala – objevil, že ničím jiným ohnivé obry nejde zabít. Niflheim byl světem temna, věčné mlhy a (hlavně) ledových obrů, takže to celé se zbraněmi ledu bylo magicky symbolické.

Pohled na nádvoří byl velkolepě děsivý. Srdce mi bušilo jako splašené snad až v krku, zatímco ruce se mi klepaly, proto jsem je zatnula v pěsti. V momentě, kdy si Loki upomínkově odkašlal, jsem se strachy málem vyvředila.

„To je odpověď na tvé otázky. Stačí ti to tak, nebo si přeješ, abych to vyslovil?“

Zašklebila jsem se na něj. „Radši to řekni, ať se ujistím, že jsme na stejný vlně.“

„Odinova vojska jsou neporazitelná,“ prohlásil razantně, z čehož bylo jasné, že svým slovům věří. Nebo se vehementně pokoušel jim uvěřit.

Založila jsem si ruce na hrudi a obdařila ho skeptickým pohledem. „Ale, co tak najednou? Není tomu tak dávno, co ses, princi, div nenosil po paláci s tím, že ovládnout Asgard a porazit Einherjar zvládne každý jötunský batole! A teď se mi tu jako snažíš nakukat, že jsou neporazitelný, jo?“

„Taky neříkám, že to rád přiznávám,“ zpražil mě v neméně sarkastickém stylu. „Ale i já musím uznat, že Válečná trojka, Thor, Sif, Tyr, Forseti, a dokonce i Odin sám, pohromadě budou nesnesitelnou osinou v zadku. Dokonce jsem i rád, že ten zadek pro jednou není můj.“

„Aha, a ty tomu jako věříš i se vším, co ses o Surtrovi za poslední dny dozvěděl?“ vypálila jsem stále stejně rozlíceně. „Copak jsem jediná na týhle zpropadený planetě, kdo moji máti poslouchal, když říkala, jak rozprášil asgardský vojska v první válce?!“  

„Každá živá bytost má své slabé místo, Surtr není výjimkou,“ stál si tvrdohlavě za svým. „Nad to, výbava a trénink Einherjar se, za ta léta, podstatně zlepšily. Výsledek jistě uvidíme v praxi ještě dnes.“

„Jasně… no, jak kdysi řekl Voltaire – to byl takovej midgardskej osvícenskej filosof, víš – nesouhlasím s tím, co říkáte, ale budu do smrti bránit vaše právo to říkat.“ S tím jsem se pokusila kolem něj dostat, jenže on mi to znemožnil tím, že si mě za ramena přidržel u sebe. Zamžourala jsem na něj a zjistila, že už zdaleka nebyl tak klidný, jak se původně zdálo. Poznala jsem to ze způsobu, jakým se na mě díval. Ale zas to nebylo echt jenom o ráži. V jeho očích sice probleskla rudá, ale bylo v nich ještě něco jiného. Nejistého a nervózního… Neznat ho, řekla bych, že se nebál o osud vojáků o nic méně než já, a tohle divadlo s bezohledným princem-vojákem si připravil vyloženě pro mě.

„Tak dost,“ zavrčel tlumeně. „Vojáci uspějí a Surtr padne. Ale abychom v té věci my dva měli jasno, ty se v bitvě o Muspelheim angažovat nebudeš, princezno.“

Byla jsem ochotná ho poslouchat. Dokonce jsem si ve svojí hlavě vymezila místo na kecy všeho druhu, které jsem zase okamžitě vyhazovala druhým uchem ven. Jenže to skončilo v momentě, kdy mi oznámil, co budu a co nebudu dělat. To už můj pohár trpělivost přetekl.

„No nepovídej!“ Ruce jsem si tentokrát dala v bok a hlavu jsem vzpurně naklonila na stranu. Do toho jsem našpulila rty a doufala, že se Loki lekne mého hrozivého zamračení a uteče. „Praštil ses do hlavy, Nádhero? Protože jinak si nedokážu vysvětlit, proč bys věřil, že mi můžeš rozkazovat, co mám a nemám dě-“   

„Tak tady jste!“ To už se k nám, ode dveří, donesl nezaměnitelný baryton. Oba jsme se stáhli a podvědomě od sebe o krok ustoupili. Pak jsme hlavou, téměř v tutéž chvíli, trhli k Habánovi. Ten se ale zrovna otočil směrem do hlavní jídelny a přes rameno houknul: „Nehledat, dohledat! Neutekli, jsou tady… našel jsem je!“

Tentokrát jsem se zamračila na Thora.

„Páni, to seš teda moc šikovnej hledač, Habáne. Najít někoho, kdo se neschovává, to je fakt umění!“

Blonďák na mě hleděl tím svým nekňubáckým, zmateným pohledem, proto jsem rozhodila rukama, prskla a otočila se čelem k oknu, abych se na ty dva kašpary nemusela dívat. Už jsem jich měla tak právě dost… teda, vlastně jsem měla dost celý týhle planety a jejích zbrklých, pyšných, nafoukaných, arogantních a nezdravě egoistických obyvatel. K čertu s Asgardem!

Dokázala jsem si živě představit, jak se Thor Lokiho mlčky zeptal, co to se mnou je, a ten netušil, jak mu odpovědět, proto nad tím jen mlčky mávnul rukou.

„Je mi líto, že jsme vás dali hledat strážemi, lady Gen. Avšak, pokud vás to uklidní, věřil jsem vám a opakoval jsem otci, že jste s Lokim jistě zbaběle neutekli,“ nechal se slyšet silnější z nich, velmi pokorně a velmi upřímně. Copak jsem se na něj mohla zlobit, když jsem si představila ta jeho modrá, upřímná očička?

„No dovol? Kdybych odsud chtěl utéct, už jsem dávno pryč, ty-“

„No no …“ zahučela jsem varovně předtím, než Loki stihnul Thorovi vytmavit nějakou jistě velmi oduševnělou nadávku. Otočila jsem se, se sebezapřením, k těm dvěma čelem. „Hele, když jsi nás dal hledat, Habáne, tak nás asi k něčemu potřebuješ, ne?“

„Vskutku!“ přitakal. „V jednacím sále Válečné rady se koná schůze velitelů. Byl bych rád, kdybyste se jí s Lokim zúčastnili. Snažíme se dohodnout na postupu vojsk a bojové taktice a já se domnívám, že svěží náhled na věc by nám byl, v tuto chvíli, k užitku.“   

Očima jsem doplula na Nádheru, který se tvářil neústupně, nespokojeně a zarputile – zkrátka tak, jak to dokázal jen on. Naštěstí mě jeho pohled nakopnul k řeči.

„Já ti nevím, Habáne,“ pípla jsem rozpačitě. „Je sice moc hezký, že nás tam chceš mít, ale… já jsem v podstatě jenom takovej turista z Midgardu, a tady Loki je… no, prostě Loki. Seš si jistej, že ostatní – konkrétně Sif a Baldr – s námi nebudou mít problém?“

„Lady Gen.“ Thor ke mně dokvačil zhruba na vzdálenost natažené paže a vzal do dlaní moje ramena. Kouknul mi přímo do očí a mile se usmál. „Všichni, kdož mají problém s turisty z Midgardu, mají problém i se mnou.“

„Vida, Ohnivá,“ odfrknul si ten škarohlíd za mnou. „Konečně na sebe můžeš být pyšná. Polepšila sis z boha klamu na boha hromu!“

Moc jsem ho neposlouchala, ale zaznamenala jsem, že s šustěním pláště se nasupeně odporoučel pryč, což se mi sice tak úplně nelíbilo, ale Thorovy modré oči prozatím stoprocentně přitahovaly moji pozornost. Bylo to, jako by mě hypnotizoval, nebo něco na ten způsob.

„Co je mu?“ otázal se blonďák.

„Buď má krámy, nebo je v přechodu,“ pokrčila jsem neurčitě rameny, zatímco Thor pátravě nakrčil obočí a už už se chtěl doptat na něco, čemu nerozuměl. „Nic mu není, jenom má strach, přičemž zlost je způsob, jakým se s ním vypořádává,“ osvětlila jsem část Lokiho myšlenkových pochodů. Přitom jsem zcela záměrně vynechala část o tom, že jeho bratr na něj žárlil, protože měl hluboko zakořeněné, komplexní trauma z dětství. To byla záležitost pro rodinného psychologa, nikoli pro mě.

Radši jsem propletla pravačku s Thorovou levačkou a tahala ho ke dveřím. „Tak už pojď, Habáne! Nesmíme ztrácet čas!“

***

„Vyloučeno! Já nebudu bojovat s tou… slepicí! Nemohu se na ni a na její vojáky absolutně spolehnout!“ rozčilovala se Sif právě v momentě, kdy jsme s Thorem nakráčeli do místnosti. Netušila jsem, o kom se baví, ale z Freyina vražedného pohledu jejím směrem jsem odvodila, že o ní.

„Tyre, opravdu by to nešlo udělat nějak jinak?“ hlesla plavovláska. „Moji lučištníci přece budou ve všech jednotkách, nemohla bych se prostě připojit k jiné?“

„No, konečně! Tyre, neslyšel jsi naši panenku? Zařiď to!“ halekala bohyně fitness center, než se její pozornost přesunula zpět na chudáka blondýnku. „To je snad úplně první rozumná věc, kterou jsi kdy řekla, ty slípko.“

Freya zrudla a začala se nadechovat k řeči. Nemohla jsem jinak, než se jí zastat: „Hele, Sifilido, kroť se. Všichni ví, že se vztekáš proto, že ty jsi žádnou rozumnou věc ještě nikdy neřekla. Ale neboj, všichni ti držíme palce, abychom na premiéru tvýho rozumu nemuseli čekat do nekonečna.“

Bezmála půlka osazenstva se rozchechtala, zatímco ta druhá nás nevnímala. Thor bohužel patřil k těm nevnímajícím, protože přešel k Tyrovi, Baldrovi a nějakým dalším chlápkům, a řešili spolu patrně dost důležité bojové věci.

To třeba takový Volstagg mě zaznamenal hned, zazubil se na mě od ucha k uchu a ještě šťouchnul do Hoguna, aby si mě taky všimnul.

„Lady Gen! Chyběla jste nám!“ vyjeknul tlusťoch a já dokvačila k dlouhému, kamennému stolu, na němž byla natažená dlouhá mapa, po níž byly rozestavěny skupinky cínových vojáčků. Tedy, že byli cínoví, jsem nemohla říct s jistotou, ale bylo to, v téhle souvislosti, jediné slovní spojení, které mi vyvstalo na mysli.

Dohromady se tu ochomýtalo zhruba dvanáct lidí – tedy o chlup víc než na Válečné radě. Předběžně jsem je očekovala a zjistila, že zhruba všechny znám minimálně od vidění. S těmi chlapíky, se kterými se bavil Thor, jsem se ještě bohužel neměla čas seznámit. Všichni stáli okolo stolu, respektive mapy, a bavili se v menších skupinkách. 

„Vždyť vy mně taky, Volstaggu. Život bez vás prostě nemá tu správnou jiskru,“ mrkla jsem na něj přes stůl a postavila se vedle Freyi. „Ahoj, Hogune.“

„Lady Imogeno,“ Asiat se způsobně uklonil, „vítejte.“ 

„No to snad ne!“ prskla Sif. „Co ta tady dělá? Nemá právo tady být, je dcerou Múspellu! Kdo ji sem pozval?!“

„Já,“ zahřměl Thor a všechny zraky v místnosti se obrátily na něj. Všichni zmlkli, Sif zrudla a snažila se předvést co nejvěrohodnějšího pštrosa – strkala hlavu do písku, jak jen to šlo. To Habán se nade všemi tyčil ve své plné výšce a tvářil se, že mu to tu patří. A taky že patřilo. Sálala z něj autorita vůdce a nebýt to můj sladký, mišánkovitý Thor, asi bych se ho i bála. „Lady Imogena se bude boje účastnit stejně jako my všichni, proto jsem ji přizval k účasti na této poradě. Vadí-li ti mé rozhodnutí, Sif, tam jsou dveře.“

Tak, a bylo vymalováno. Sif po mně střelila nenávistným pohledem, v důsledku čehož jsem na ni – velmi dospěle – vyplázla jazyk.

„Nyní k věci,“ pokračoval blonďák. „Tyr vám přednese bojový plán. Jednotky budou rozděleny na čtyři části, dle jejich pozic. Nebojte se přispět svými nápady. Věřte, že všechny zvážíme a, bude-li to jen trochu možné, zakomponujeme je do strategie. Tyre, máš slovo…“

Thor ustoupil doprava a jeho místo zaujal dědula v plné zbroji. Vlastně, všichni tady byli v plné zbroji a já si toho všimla až teď. Freya měla na sobě světlé brnění a v pochvě za pasem se jí houpala delší, úzká dýka. Sif měla meč, stejně tak Frey, Hogun a Baldr. Za Volstaggem byla o stěnu opřená obří, dvojbřitvá sekera a vedle té byl luk, který jsem odvodila být Freyiným. Dál jsem neviděla.

„Chystáme se napadnout hlavní město Muspelheimu a máme informaci, že se Surtr snaží vměstnat do něj co nejvíce civilních obyvatel. Je jasné, že jakmile se naše vojska přemístí, Surtr zavře brány a lidé budou v pasti,“ prohlásil Tyr.

Místností se rozezněl šum, to, jak lidi pohoršeně vyjadřovali své názory svým sousedům.

„O kolika civilech se bavíme?“

„Jsou všichni bojeschopní? Počítáš se starci, dětmi a těhotnými ženami?“ zazněly éterem první otázky.

Odpověděl hromovládce: „Jejich počet nemůžeme říci s jistotou, avšak víme, že armáda Muspelheimu, při posledním sčítání, čítala dvacet jedna tisíc mužů. Odhadujeme, že se ve městě aktuálně nachází zhruba padesát tisíc ohnivých obrů.“ 

„To znamená, že jsme ve výrazné přesile! Našich mužů je přes sedmdesát tisíc, plus valkýry, plus armády Vánů a Ljósálfů!“

„Až na to, že ohniví obři jsou obři, ty génie,“ protočila jsem očima nad Sifiným výlevem. „Nezraníš je ničím jiným než niflheimskou ocelí!“ 

„Máte pravdu… obě,“ ozval se ode dveří dobře známý hlas. Nemusela jsem se ani dívat tím směrem, abych zjistila, o koho šlo. Pastýř si přišel přepočítat a zorganizovat ovečky… „Máme početní převahu, přesto našeho nepřítele není radno podceňovat. Tyre, jaký je tvůj plán na prolomení opevnění města?“

„Vaše Veličenstvo.“ Bůh války způsobně sklonil hlavu, než se dal do vysvětlování: „Na prolomení první linie Surtrových vojáků před hradbami budeme potřebovat minimálně padesát tisíc mužů. Levé křídlo povedu já, pravé Baldr. Forseti povede kavalérii, Freya lučištníky. Poté, co se valkýry zbaví obránců hradeb, rozrazíme brány a vnikneme do města. Zbylých dvacet tisíc mužů necháme, jako rezervu, před branami.“

„Tedy, valkýry ani rezervu jsme zatím moc neřešili, otče,“ přiznal Baldr.

„Již netřeba,“ prohlásil Všeotec. „Tři až čtyři z valkýr se objeví na hradbách, zatímco budou probíhat boje před branami. Nikdo si jich nevšimne, budou neviditelné. Zbaví se soupeřových lučištníků a dosadí na jejich místo členy Válečné trojky a Thora. Ti pak našim vojskům sami otevřou brány.“ 

Hmm, fikané, prohnalo se mi hlavou. Začarování valkýr nejspíš budou mít na svědomí Loki s Friggou.

„Otče, když dovolíš, plánoval jsem vypomáhat lady Gen s evakuací civilního obyvatelstva podzemními chodbami,“ opovážil se směle Thor. Já zalapala po dechu a vytřeštila na něj oči. Aha, takže já budu evakuovat! Přesně jako moje máti před třemi tisíci lety. No, to nezní tak hrozně. Mohlo to být horší. „Z plánu města, který nám poskytla lady Sólveig, víme, že v hlavním městě jsou katakomby, jež ústí na samém kraji Múspellu. Rozhodli jsme se je využít k tomu, abychom dostali prostý lid do bezpečí.“

Odin nakrčil obočí, než pohledem střelil k mé osobě. „Jak plánujete všechny shromáždit na jednom místě? Je jich přes třicet tisíc.“

„Máme zdroj ve středu všeho dění,“ oznámil Tyr. „Vyslal jsem Fandrala do města dnes ráno. Za svůj pobyt informuje tolik lidí, kolik bude moci, o možnosti utéct během bitvy. Bude s nimi až do doby, než mu dá Nidhögg, král Niflheimu, signál o tom, že se mohou přesunout do královského paláce, z něhož vycházejí všechny podzemní chodby. Fandral je dovede do paláce, kde se setkají s lady Imogenou a s Thorem. Společně je odvedou do bezpečí.“

„Nidhögg,“ zasyčel nenávistně Volstagg. „To není samo sebou! Říkám vám, ten proradný zmetek nám nedá nic zadarmo.“

„Souhlasil, že nám pomůže, když mu poskytneme dostatek valkýr a dostaneme do královského paláce jeho družinu osmi ledových obrů. Ti společně překonají strážné a vysvobodí pány šesti světů. Všichni souhlasili s tím, že pomohou lady Imogeně v evakuaci civilů,“ pokrčil rameny Thor.

„No vida, jak se nám to pěkně rýsuje,“ pípla jsem energicky a dost možná i s úlevou. Sif mi ale, jediným svým kukučem, vzala všechnu šťávu.

Teď už to jenom vyhrát…

„Je to, z vaší strany, vše?“ otázal se Odin. Z jeho výrazu jsem neodvodila vůbec nic. Když Thor s Tyrem postupně přikývli, jal se mluvit Všeotec. „Nu, váš plán zní vcelku rozumně, ovšem má několik nedostatků. Nesmíme spoléhat na Nidhögga, je zrádný. Valkýry si, s několika ohnivými obry, kteří střeží vůdce šesti světů, dokážou poradit samy. Jejich strážení, ostatně, nebude pro Surtra prioritou. Proto se aliance s tím hadem Nidhöggem zamítá. Také je vyloučeno, abys, Thore, plýtval svými schopnostmi na tu nejjednodušší část plánu. Lady Imogena si vezme na pomoc někoho jiného, korunní princ Asgardu povede první linie vojáků.“

„Ale, otče, co když-“

„Dost.“ Všeotec lehce zvýšil hlas. Thor se zamračil, jelikož mu nebylo po chuti, že ho otec přede všemi komandoval.

„Ehm…“ ozvala jsem se nesměle. „Promiňte, Vaše Veličenstvo, ale mně evakuace nepřijde jako nejjednodušší část plánu. Budu Thora potřebovat, protože já sama jsem s mečem dost levá. Hodil by se mi k ruce chlap s mezigalaktickým kladivem pro případ, že se něco zvrtne.“

„Mjölnir, ty huso!“ opravila mě Sif. „To kladivo se jmenuje Mjölnir! Žiješ mezi námi už-“

„Budete mít k ruce lady Freyu a lady Sif. Ty s mečem rozhodně levé nejsou,“ odbyl mě Odin.

„Cože?! A-ale, Výsosti, já-“ snažila se protestovat Sif.

„Dost!“ Tentokrát zařval tak moc, že jsem se lekla. A očividně nejen já – Sif se konečně taky stáhla. „Všichni ví, co mají dělat, pokud se nepletu. Považuji tedy-“

„Můj pane,“ promluvil dost úlisným tónem nějaký plešatý mužík. „Smím se zeptat, jak se budete v bitvě angažovat vy?“

„Ale jistě, Forseti. Budu bojovat se Surtrem, neboť musí padnout mou rukou.“

Ach tak.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu XX.: