OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu XXI.

28.07.2019 (10:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1239×

Prohraný boj

„Gen, vylez už, musíme jít!“ zavolala na mě Freya zrovna ve chvíli, kdy jsem se chystala otevřít dveře zbrojnice. Samotný akt otevření ji ale nakonec stejně vylekal, trumberu moji zlatou.

Abyste rozuměli, ještě stále jsme byly v asgardském paláci, i když jsme byly mezi posledními. Vojáků už tu pobíhalo jen pár a z velitelů už tu byl snad jen Forseti, který dohromady neměl v bitvě žádnou roli, takže vůbec nevadilo, kdyby přišel pozdě. Ale mělo to naše zpoždění jednu podstatnou výhodu - úspěšně jsme se vyhýbaly Sif.

„Tak jo, nešetři mě. Vypadám jak obrněný transportér, co?“ vydechla jsem zkroušeně. Ze zbrojnice jsem vylezla v plné polní – nějaký švarný mladík, který věděl, co dělá (patrně jeden z milionu Tyrových synů) mi pomohl do různých částí brnění, ukutých ze světlého kovu. Ten jsem, velmi odborně, odvodila být odlehčenou vanaheimskou ocelí, protože materiál brnění odpovídal materiálu mečů, které pro mě Kevan vybíral, ještě když jsme spolu cvičívali šerm.

Freya mě zkoukla nezaujatým, neoslněným pohledem, přičemž pokrčila rameny.

„Nevím, co je obrněný transmontér, ale za to vím, že nevypadáš nikterak neobvykle,“ zhodnotila to diplomaticky. „Ve zbroji není žádná žena ukázkou krásy. Kromě Sif. Ta mrcha je půvabná za všech okolností.“

„Fuj, před bitvou o ní nesmíš mluvit! Určitě to nosí smůlu,“ zašklebila jsem se a jukla dolů, na svůj oděv. Tenhle plechovej outfit jsem nutně potřebovala s někým probrat, a sotva osmnáctiletá blondýnka byla jedinou osobou široko daleko.

„Teda, překvapuje mě, že k tomuhle nedávaj i helmu, to by jim bylo podobný,“ prohlásila jsem ironicky.

Freya zmateně zamrkala. „Co máš na mysli?“

„To brnění,“ objasnila jsem. „I když, faktem je, že to, co už na sobě mám, mi asi bohatě stačí. Stejně ale nechápu, jak to všechno může bejt tak lehký. Skoro to na sobě necítím!“

„To proto, že je dělané z odlehčené, alfheimské oceli, která skoro nic neváží. Moc ráda ti vysvětlím, která část se jak nazývá, ale předně, pojem brnění odkazuje jen na kroužkovou košili,“ poučila mě. Vida, tak přece jen není takový ňouma, jak se zdá.

„Aha, tak tu mám taky,“ přikývla jsem, „ale myslím, že je vadná, páč má v podpaží nebezpečně velký ďoury. Stačí, aby nepřítel věděl, kam bodnout, a je po mně.“

„Nikdo ale netvrdí, že výstroj zaručuje absolutní bezpečí, ty chytrá. Chrání jen ta nejsnadněji napadnutelná místa, zbytek je na šermíři a jeho obratnosti.“ Na tváři se jí usídlil tak trochu káravý pohled, s nímž na mě shlížela ze své výšky. Mimochodem, na to, že nebyla obr, byla Freya dost vysoká. Rozhodně vyšší než metr osmdesát. „Nezbývá ti tedy, než mít důvěru v umění místních kovářů, ale hlavně ve své vlastní šermířské schopnosti.“

„No… ty abys to celý zas nepřekroutila,“ zašklebila jsem se na ni a měla jsem sto chutí vypláznout na ni jazyk. Blondýna jen protočila očima, než prstem ukázala na kovový plát, co kryl mou hruď a břicho. Snažila se změnit téma, a dokonce se jí to i povedlo.

„Tohle je kyrys,“ popsala, než se sklonila a ukázal na pláty na mé holeni. „Holenní plát a helma je přilbice.“

„Zajímavý,“ protáhla jsem naoko zaujatě. Pak jsem s řinčením zamávala rukou ve vzduchu, abych upozornila na předloktní plát. „A co tohle? Na to není v tý šermířský hatmatilce extra termín?“

„Ne,“ ušklíbla se a já se na ni usmála. „Ale máme termín pro lidi, kteří nemají dost zkušeností na to, aby se zúčastnili bitvy, a přeci jsou odhodlaní se jí účastnit.“

„Fakt? Jak se jim říká?“ zvědavě, bezelstně jsem na ni zamrkala, což byla chyba. Sjela mě podmračeným pohledem.

„Chodící mrtvoly,“ setřela mě a já si odfrkla.  „Ty, Gen, já tě vážně nechci nijak urazit, ale jsi si jistá, že dost možná největší bitva v dějinách Asgardu je pro tebe to pravé ořechové?“

„Samozřejmě!“ opáčila jsem odhodlaně a odebrala se kolem ní pryč nádvořím. „Kdybych si nebyla jistá, tak tady nejsem. Navíc, já do Muspelheimu nejdu bojovat, Rusalko moje. Přeberu lidi, odvedu je pryč a fičím Bifröstem zpátky.“

Freya pozdvihla obě obočí a nesouhlasně našpulila rty. „Jasně… no, jestli si myslíš, že to budeme mít takhle jednoduché, tak tě lituju.“

Bohužel se ani v nejmenším nespletla. Heimdall nás přemístil na pěkné, dlážděné nádvoří s kašnou. Bylo veliké, ale tomu se člověk nemohl divit, když byl ve světě obrů, že jo. Lemovalo ho sloupoví, uprostřed byla krásná, mramorová fontána a na zemi leželo několik pohodlně vypadajících polštářů. Dost mi to připomínalo maurský styl patií, který se do dnešních dnů dochoval v domech na jihu Španělska, nebo na severu Afriky. Snad až na to, že v té kašně netekla voda, nýbrž láva.

„Freyo, bacha!“ vyjekla jsem ve snaze upoutat pozornost blondýnky, která se nebezpečně přibližovala pozadu ke kašně. Plavovláska na mě nechápavě zamrkala, ale zastavila se, koukla přes rameno a pak sama poplašeně uskočila.

„C-co to je?!“ vyjekla. „Kde to jsme? Měly jsme se přece objevit v chodbách pod palácem!“

„Měly no,“ broukla jsem smířlivě, pokrčila rameny a popošla směrem k ní. „Ale nehledej v tom nic osobního, tohle je výhradně Heimdallova vina. Nemá mě rád, takže mi vždycky udělá nějakej naschvál.“

Freya podezíravě nakrčila obočí, přičemž se jí na čele objevila taková roztomilá, vertikální vráska. „Mám to chápat tak, že máš s Heimdallem nějaký problém?“

„Ne. To Heimdall má problém se mnou,“ zpražila jsem ji rázně. 

„Tak jako tak, nechtěli byste si to, vy dva, spolu vyříkat jako dospělí lidé? Pokud možno ještě předtím, než se někdo při přemisťování s tebou vážně zraní.“ 

„Ha ha, Rusalko, ten se ti poved,“ prohlásila jsem o nic méně kysele než ona. „Byla bych se i zasmála, kdybychom nebyly bůhví kde uprostřed světa, o který bojují desetitisícové armády. Ale jestli to tu přežijeme, slibuju, že s Heimdallem dám pokec.“

„Ty jsi zase dneska ostrá jak žiletka.“ Protočila očima a já ignorovala sebestředný úcul, který se mi dral na obličej pokaždé, když použila nějaké slovní spojení, které jsem ji naučila já. „Kdybych tě neznala, řekla bych, že-“

„Pšš!“ Rychle jsem k ní přiskočila a zacpala jí pusu rukou, jelikož se mi zdálo, že jsem zaslechla hlasy. Je mi jasný, že takhle začíná vyprávění každého psychopata, takže to radši přeformuluju. Někdo se k nám blížil. Hlasy se ale neozývaly nijak pravidelně, ani hlasitě, proto Freya nic neslyšela a zmateně na mě vejrala těmi svými modrými kukadly.

„Někdo sem jde, musíme se schovat!“ sykla jsem šeptem a pomalu sundávala ruku z jejích úst. Roztržitě jsem těkala pohledem kolem, abych našla nějaké příhodné místo. Freya mě předběhla a ukázala na jeden ze sloupů. Horlivě jsem jí to odkývala a společně jsme se rozběhly tím směrem.

Jeden sloup byl dost široký, aby nás dokázal skrýt obě.

„Kriste pane, co budeme dělat?“ spustila jsem svůj první, předbitevní break-down.

„Ty nic. Já počkám, až přijdou blíž,“ šeptala sebevědomě, „pak využiji moment překvapení a – uá!“

Freya zapištěla a vznesla se do vzduchu. Nejspíš si myslíte, že jsem se musela zbláznit, a já jsem si to o sobě, v tu chvíli, myslela taky. Jenže blondýna prostě v jednom momentě stála vedle mě a v dalším se, s jekotem, odporoučela k nebesům.

„Ne! Freyo!“ Vylekalo mě to, takže jsem začala pištět taky.

V šeru přede mnou se ale brzy zjevily dvě žhnoucí oči a obrovský, hrozivý, rudý obličej orámovaný plamennými vlasy. Srdce se mi rozbušilo rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani kdejaký maratonový běžec, zatímco jsem ucítila v konečcích prstů povědomé mravenčení. Vzduchem se šířil pach spáleniny a Freya řvala jako smyslů zbavená. Bylo jasné, že ten, co ji vzal, byl ohnivý obr, což očividně probralo moji vlastní ohnivou část z klidného spánku na vavřínech. Cítila jsem známou energii, jak se mi rozlévá žilami a proudí do každého koutku mého těla. Z hrdla se mi vydral bojový výkřik a já tasila svůj meč.

„Vydrž, dostanu tě z toho!“

Nemohla jsem mu dát prostor, všechno jsem vsadila na zmíněný moment překvapení. Rychle jsem se vrhla vpřed a sekala hlava nehlava. Byla jsem menší, rychlejší a obratnější než můj domnělý nepřítel. Pod jeho nohama jsem se sklouzla vpřed a mečem jsem u toho máchala kolem sebe, doufajíc, že ho zasáhnu. Nedělala jsem si velké naděje, ale když se čepel mého meče zabořila do tvrdého povrchu obrova stehna a z rány začala valit temná, žhnoucí tekutina dost podobná lávě, byla jsem více než nadšená.

Obr vydal hrozivý, bolestný, hrdelní sten, což mě jen utvrdilo v mém úspěchu. Byla jsem na sebe dost pyšná. Teď už stačilo dostat Freyu z jeho držení, vypadnout odsud a držet se původního plánu. Rozběhla jsem se na druhou stranu patia, jenže to bylo zatraceně daleko, takže vás neudiví, že jsem se brzy unavila. Zpomalovala jsem a zpomalovala, dokud někdo neobmotal ruce kolem mého pasu a nezvednul mě ze země.

„Ne! To ne, okamžitě mě pusť!“ Kopala jsem, bouchala zatnutými pěstmi, snažila se vymanit z jeho sevření. Jenže ani moje hysterie mi nebyla s to pomoct. Sevření na mém těle bylo pevné jako kámen a já byla ve výsledku ráda, že jsem vůbec byla schopná dýchat.

Že to nebyly paže, co mě objalo, nýbrž prsty, a že jsem nebyla v sevření člověka, nýbrž obra, jsem zjistila záhy. Obr si mě přitáhnul k obličeji, aby se na mě mohl pořádně podívat. Natáčel mě a prohlížel si mě jako nějakou jednohubku.

„Tady jsi, mrško jedna kluzká!“ zahalekal mi přímo do obličeje hlubším, hlasitějším hlasem. Cítila jsem jeho dech, a řeknu vám, nebyly to žádný Orbitky. „Chlapi, mám ji! To musí být vona, vypadá jak zmenšenina mojí staré. A je tu ještě jedna navíc!“

„P-pusť mě, ty obludo!“ zaječela jsem na něj. On pomalu zakroutil hlavou.

„To nepůjde, protože já mám za úkol přivést tě našemu králi, hol-“

Znovu jsem se ohnala mečem, tentokrát po jeho prstech. Do jednoho z nich jsem úspěšně zabodla meč, on znovu zasténal. Očividně jsem ho překvapila, protože mě pustil z bezmála čtyř metrů. Když jsem dopadla na zem, šeredně mě rozbolelo koleno, ale věděla jsem, že se musím co nejrychleji zvednout. To se mi sice nepovedlo, ale aspoň jsem se odkoulela za kašnu, o kterou jsem se opřela zády. Za svou duchaplnost jsem vděčila jen a pouze zvýšené hladině adrenalinu v krvi.

„Ty potvoro jedna mrňavá!“ zahřměl obr zpoza fontány. Funěla jsem jak lokomotiva a do očí se mi hnaly slzy. „Vylez!“

Ts, to tak! Protestantům, tenkrát v šestnáctém století, Tridentský koncil taky kázal vylézt ze skrýší, a kam je to dostalo.

„Vylez, nebo ji zbiju!“ zařval znovu a já začala panikařit. Bavil se o Freye? Jistě že se bavil o Freye, nikdo jiný kromě mě a jí tu nebyl! Byly to jenom plané výhružky, nebo to myslel vážně? Dala jsem si ruce na ústa a pevně si je tím zalepila. Nemohla jsem se nechat zviklat, měla jsem tu zatraceně důležitý úkol a nemohla jsem si dovolit zklamat.

Neozývala jsem se, a tak místnost pohltilo ticho, sem tam protnuté Freyiným výjekem.

„No tak, princezno… kdepak je ti konec?“ Tentokrát obr promluvil daleko úlisněji. Chvíli bylo ticho.

„Gen, neukazuj se!“ povzbudila mě Freya.

„Drž hubu, ty děvko!“ zařval.

Ozval se podivný, křupavý zvuk. Freyino ječení ustalo. Napjatě jsem čekala, co se bude dít, a snažila jsem se u toho ani nedutat.

A právě v momentě, kdy jsem si myslela, že nic horšího, než náhodnou, milionkrát silnější a třikrát větší osobu, číhající za fontánou, mi do cesty nikdo postavit nemůže, mě kdosi tam nahoře vyvedl z omylu. Na podlahu jen kousek ode mě něco dopadlo s poměrně hlasitým lupnutím. Trochu jsem se vyklonila z úkrytu za kašnou, abych lépe viděla. Zrak mi okamžitě padnul na objekt, který obr pustil, a já se zděšením zjistila, že nešlo o objekt, nýbrž o člověka.

Freyino tělo, nepřirozeně pokroucené a nehybné, leželo na zemi hned vedle fontány. Její bezchybná, alabastrová pleť pro jednou nezářila mládím, její plavé vlasy nepřipomínaly divoce proudící veletok. Jednu ruku měla pokrčenou v lokti a podivně přetočenou, druhou jako by si tiskla k tělu tak silně, že skoro splynula se stranou těla. Hlavu měla otočenou do strany, tak, že jsem viděla část jejího obličeje. Jediné, co vypadalo přirozeně, byly nohy.

Vnitřní hlas mi říkal, ať se pokusím utéct, dokud to jde. Já ale tentokrát poslechla své srdce a vyrazila jsem ke kamarádce.

„Freyo!“  Přiklekla jsem si k ní a roztřesenýma rukama se jí pokusila dotknout. Jenomže k tomu jsem se tak úplně neodhodlala. Když jsem totiž přišla blíž, plně mi došlo, že končetiny měla polámané, protože nebylo možné, aby je, sama od sebe, dala do takové pozice. Hlavu měla vytočenou bokem taky mnohem víc, než by bylo zdrávo.

Zemřela, protože jí zlomil vaz. Kdybych si to, v tu chvíli, připustila, možná bych ještě i stihla utéct. Opatrně jsem jí položila ruku na levou tvář a pokusila se jí hlavu narovnat. Ozvalo se opětovné lupnutí, které mě přeneslo do reality.

„To ne… ne, ne, ne! Žij!“

Nepřemýšlela jsem. Nedocházelo mi, že obr tu stále ještě byl a že měl na mě krásný, ničím nekrytý výhled. Slyšela jsem jeho mohutné kroky, ale nebyla jsem schopná se pohnout.

„Máme plán, pamatuješ?“ mlela jsem dál k mrtvole své kamarádky. „Potřebuju tě!“

V té fázi už jsem byla hysterická. Upocené, roztřesené ruce jsem stáhla zpět a prostě a jednoduše jsem se rozbrečela. Proklínala jsem Asgard a Odina za to, že mě do toho uvrtal. Proklínala jsem ohnivé obry za to, že mi způsobili tohle trauma. Srdce se mi stáhlo při představě, co se muselo dít před branami města.

Semlela mě vlna beznaděje a smutku, a to nejen kvůli Freye. Na Válečné radě sice patřila mezi těch několik málo lidí, s nimiž jsem si rozuměla – spojovala nás především antipatie k Sif a celkově podobný pohled na svět. Ale mimo to jsme si nebyly zas až tak blízké. Její smrt pro mě přesto měla stěžejní význam. Konečně jsem pochopila, že bylo úplně jedno, kolik Einherjar se téhle bitvy účastní, kolik vojáků a valkýr se bije za čest a slávu svého jednookého krále. Tohle byl marný boj. Ohniví obři byli – minimálně pro lidi – neporazitelní.

„Allmen eiga deya,“ špitla jsem a opatrně jí dlaní zavřela víčka. Druhou ruku jsem si, zatnutou v pěst, přiložila k hrudi.

Brzy jsem ucítila známý pach spáleniny. Hřbetem ruky jsem si trochu setřela slzy a natáhla jsem se po meči. Pomalu jsem vstala a otočila se. Konečně se mi naskytnul pohled na obra v celé jeho kráse. Měl rudou kůži, na níž ohněm žhnuly ornamenty shodné s těmi mými. Na sobě měl brnění a v ruce svíral obrovskou sekeru, o níž jsem si byla jistá, že by mě byla schopna jediným seknutím přetnout vejpůl.

Naprázdno jsem polkla a zvedla meč do vzduchu. Bylo mi jasné, že tady umřu. Mým novým cílem se tak nestalo obra zabít, ale znepříjemňovat mu život jak jen to půjde, tak dlouho jak jen budu moct.

Jakmile se napřáhnul, vyrazila jsem kupředu.

Drazí čtenáři, 

a máme tady bitvu - vrchol příběhu, na který jsme tak dlouho čekali. Do přední bojové linie se sice tak úplně nepodíváme - budeme to sledovat z pohledu Gen, která má odvést obyvatele Múspellu katakombami do bezpečí - ale nebojte, o nic nepřijdete. Bojuje se a v následujících kapitolách se bude bojovat dále. 

Aktuálně jsou před Vámi ještě dvě kapitoly a epilog. 

No, a jak se kapitola líbila právě Vám? Nebojte se mě informovat v komentářích! 

Pac a pusu,

Vaše Tinker :) 

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu XXI.: