OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Království za královnu XXIII.

19.08.2019 (11:00) • TinkerTailorSoldierSpy • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1220×

U ledu

Chodbami jsme prošli bez větších trablí. Byla v nich tma, ale obří skupina si dost efektivně zvládla posvítit na cestu sama. K mému údivu tu na nás dokonce nic nevybaflo a úspěšně jsme podzemním stromem cest došli až do zdárného cíle. Třebaže sem zvuky boje doléhaly jen v tlumené formě, napětí se dalo krájet. Všichni mysleli na blízké, známé a rodinné příslušníky, kteří byli nuceni bojovat tam nahoře. Cestou si mě vyhmátla starší paní a s unaveným úsměvem mi sdělila, že si pamatuje moji mámu v dobách, kdy byla ještě mimi obr drandící po Muspelheimu na tříkolce pro batolata.

Bylo divné poslouchat takové věci o rodičích, protože jsem na to nebyla zvyklá. Se ségrou jsme neměly prarodiče (no, minimálně ne na Midgardu) a naši neměli sourozence, takže nebyl nikdo, kdo by o nich mohl šířit informace tohoto typu.

Poté, co madam dohovořila, podařilo se mi mezi obry najít jejich mluvčího a připojila jsem se k němu. Na rameni mu spala malá ohnivá holčička a za ruku ho drželo další, o něco málo větší dítě.

„Ahoj!“ zakřičela jsem vzhůru, aby mě slyšel. „Hele, měli bychom probrat, co se bude dít, až se odsud dostanete. Heimdall vás všechny postupně přemístí na Asgard. První děti, pak ženy a starce a nakonec muže. Navrhuju, abyste v Asgardu počkali na mě a na Thora a společně pak vyřešíme další postup. Co vy na to?“

Shlížel na mě, a když jsem domluvila, pokrčil rameny. „Nepřísluší mi činit žádná rozhodnutí, nejsem jejich vůdce.“

Netrpělivě jsem protočila očima. Dobře, tak polopaticky: „A kdybyste jím byl, souhlasil byste?“

„Nezní to špatně… asi ano.“

„Skvělý! Takže máme plán,“ zhodnotila jsem energicky. „Děkuju za spolupráci, pane…?“

„Říkají mi Calder,“ představil se. Trochu mě překvapilo, že nezmínil i jméno svého otce. Ale co já vím, třeba to bylo zvykem jenom na Asgardu.  

„Tatínku.“ Zatahalo ho za ruku větší z jeho dětí. Chtěla jsem se odporoučet a dát jim soukromí, ale zvědavost mi nedala. Zůstala jsem vedle nich. „Kdy se k nám přidá maminka?“

Obr se zprudka nadechnul a uhnul pohledem. Nemusela jsem být Freud, abych odvodila, že se mu hlavou honily miliardy myšlenek, stejně jako se pocity v něm míchaly a rvaly o prvenství.

„Brzy, broučku,“ ujistil větší ze dvou svých holčiček a já si až nyní všimla, že měla kudrnaté vlasy stažené do vysokého culíku. Kdyby, ve svých cirka pěti letech, nebyla jenom o pět cenťáků nižší než já, řekla bych, že je rozkošná. „Maminka musí bojovat za krále. Jakmile všechny porazí, přijde za námi.“

Ou. Tak to jsem vážně nečekala.

„P-promiňte mi, že vás poslouchám, a ještě se tak blbě ptám, ale… vaše žena je vojačka?“ otázala jsem se Caldera zvědavě. Jeho plamenný pohled se plavmo přesunul ke mně a on přikývnul.

„Ano, je členkou Surtrovy osobní stráže.“

Na jednu stranu mě jeho odpověď vyděsila, na druhou mě potěšilo, že i v Muspelheimu existoval feminismus a že se tu projevil hned v tak radikální formě. Žena vojačka a muž unikající z domova s dětmi – to se hned tak nevidí.

„Musíte na ni být hrdý,“ prohodila jsem zamyšleně.

Povzdechnul si. „Měl bych být a většinu času i jsem. Jsou ale chvíle, kdy je to opravdu těžké,“ přiznal upřímně.

„Ale proč? Máte přece pracující ženu, která vám není přítěží,“ pokračovala jsem v kladení otázek. Zajímalo mě, co se honí hlavou muži na „mateřské,“ protože to bylo aktuálně dost důležité téma i v mém životě. Teda, ne přímo ta mateřská, ale… chápete, jak to myslím. „Nebo se nerad staráte o domácnost?“

„Pche, domácnost je to nejmenší!“ Nevesele se uchechtnul. „Jenže my máme dvě dcery, které potřebují oba rodiče, nejen mě. Výchova dětí je vratká věc, víte? Musí ji obstarávat pár sehraných, milujících lidí, kteří se vzájemně doplňují, podporují, společně čelí problémům a mohou se na sebe úplně spolehnout, za každých okolností. Máte děti?“

Oukej, tak o tomhle nic nevím a, minimálně pro následujících pět let, ani vědět nechci, pomyslela jsem si realisticky.

„Nemám,“ záporně jsem zavrtěla hlavou.

A taky nemáš nikoho, kdo by je s tebou chtěl mít, Imogeno, na to nezapomínej.

„Nevadí. Až je budete mít, pochopíte.“

„No, přesně to je ten problém. Já je asi nikdy mít nebudu,“ zamručela jsem si pod vousy.

Obr nakrčil obočí. „Nechcete mít děti? To je pro budoucí královnu dost nevýhodný postoj.“

„To jsem zase neřekla.“ Ušklíbla jsem se na něj. „Spíš jen zatím nebyl nikdo, s kým bych je chtěla mít, to je celý.“

Naštěstí na mě, v tomto směru, již dále netlačil. Konverzace se po chvíli rozproudila a my jsme se bavili více či méně až do konce cesty. Vysvětlil mi, jak to v Muspelheimu chodilo před Surtrem, že král měl neomezenou moc teprve od něj. Původně šlo o parlamentní monarchii – král měl jen symbolickou moc – legislativní a výkonnou moc mělo shromáždění zástupců všech muspelheimských krajů, kterému se říkalo sněm. 

Než jsme znovu vypluli na zemský povrch, ušli jsme asi pět kilometrů podzemím. Ohlédla jsem se a zjistila, že daleko za námi byla brána města. Neostře jsem viděla pohybující se vojáky a obry, což znamenalo, že se stále ještě bojovalo. Vzduchem se nesl pach síry a spáleniny, bylo pošmourno, způsobené kouřem z všudypřítomných plamenů.

Ani za mák se mi tu nelíbilo. Což nebylo zrovna šťastné, vzhledem k tomu, že ze mě, jednoho krásného dne, bude vládkyně.  

„Pojďte!“ zakřičela jsem do východu z katakomb. Jako první se k přemístění dostavila skupina dětí s třemi dospělými obry, coby dozorem. 

„Připravení?“ Položila jsem otázku, na kterou jsem neočekávala odpověď. Pokusila jsem se na ta dítka usmát, ale myslím, že ze mě vyšel spíš prapodivný, pokřivený škleb. Vzhlédla jsem k nebi a zvolala: „Heimdalle, už!“  

Ani ne dvě sekundy na to se k místu, kde postávala skupinka, snesl sloupec zářivého světla. Obklopil všechny přítomné a ti byli za sekundu pryč. Záře byla tak silná, že jsem musela přimhouřit oči, abych na onen proces viděla. Přemisťování Bifrostem bylo skvělé, protože trvalo sotva sekundu a člověk na sobě nic nepoznal. Osobně jsem měla problém s dopadem do cílových destinací, ale tuhle chybu jsem přisuzovala Heimdallovi s tím, že ke mně chová neopodstatněnou zášť.

Potom, co se skupina přenesla, se přemístili starci spolu s ženami. I k nim se přidali nějací dospělí muži, mezi nimiž byl Calder. 

„Sejdeme se na Asgardu,“ prohlásila jsem a on přikývnul. Tentokrát jsem ani nemusela zvolat Heimdallovo jméno. Přemístil je, aniž bych mu řekla.

S poslední skupinkou to proběhlo stejně. Jen co jsme se zjevili v Himinbjörgu, vyhledala jsem Heimdalla. Obři se začali rozdělovat do skupinek po rodinách. Nešlo si nevšimnout, že pro ty nejvyšší tu bylo těsno.

„Heimdalle,“ oslovila jsem poněkud nejistě vysokého černocha s blankytně modrýma očima. V antologii o severských bozích, kterou jsem si – na doporučení Lokiho – přečetla, se o něm psalo, že je Odinovým levobočkem a že vidí a slyší vše, co se šustne ve všech Devíti světech. Taky měl všechny zuby zlaté a lidi si představovali, že když – kdysi dávno, poprvé a naposledy – navštívil Midgard, oplodnil tři tamní ženy a z jejich dětí se vyklubali tři zakladatelé společenské hierarchie – otrok, sedlák a král. Vzato kolem a kolem, kdyby si na mě nezasednul, řekla bych, že to byl dost cool týpek.

„Lady Imogeno.“ Uklonil se mi, což mě překvapilo. „Rád vás vidím." 

Nevesele jsem si odfrkla a neodpustila si uštěpačnou poznámku: „Nelžete, nemáte to zapotřebí." 

Tentokrát to byl on, kdo pozdvihnul obočí a už už se nadechoval k řeči. Já ho ale přerušila. 

„Tušíte, jak to vypadá tam dole?“

Na moment byl zticha a zdálo se, že se zahleděl někam v dál.

„Situace je velmi nepříznivá,“ pravil věcně. „Loki s Volstaggem jsou zranění, Thor slábne. Na porážku Surtra jim nezbývá dostatek sil.“

Semkla jsem dlaně v pěsti a zprudka nosem nasála okolní vzduch. Takže to bylo hodně zlý. No, co jiného se taky dalo od boje tří asgardských tintítek s múspellským Megatronem čekat. Na druhou stranu, Thor s Lokim byli nejmocnějšími asgardskými bohy, tak kdo jiný než oni by si měl s tímhle arcipadouchem poradit?

„Existuje způsob, jak ho porazit?“ otázala jsem se.

„Ne,“ prohlásil prostě a nevzrušeně. Jeho netečnost mě přinejmenším udivila. „Avšak k dosažení cíle není nutno Surtra zničit, či zabít. Jeho budoucnost – stejně jako budoucnost asgardských princů – zůstává otevřená. V této bitvě ani jeden z nich nepadne.“

Zalapala jsem po dechu. Takže tu přeci jen byla šance?

„Ale vždyť… říkal jsi, že…“ začala jsem nesouvisle drmolit. „To jako, že ho nemusí zabít?“

Přikývnul. Spatřila jsem pomyslné světlo na konci tunelu.

„Jak?“ pokračovala jsem v kladení otázek.

„S pomocí Nidhögga, krále Niflheimu. Ten jako jediný může se Surtrem měřit síly,“ podotknul. „Dostane ho do světa ledových obrů. Surtr tak nepozbude život, avšak…“

„Bude prostě u ledu,“ vydechla jsem ohromeně. Kristova noho, tohle znělo dost dobře a dokonce i proveditelně!

Surtr skončí zaledován ve světě ledových obrů a Múspellové se tak zbaví svého samozvaného krále. Já jim – jako první věc, kterou z titulu královny Muspelheimu, udělám – obnovím právo zvolit si krále, popřípadě obnovím původní systém parlamentní monarchie (samozřejmě jen když si to budou přát). Všichni budeme spokojení a budeme žít šťastně až do smrti.

„Díky, Heimdalle.“ Měla jsem chuť ho obejmout, ale zas tak blízcí jsme si nebyli. „Teď už jen zbývá vzít mě za Nidhöggem...“

Zbytek mise naštěstí proběhl přesně tak, jak proběhnout měl. Překvapilo mě, že vše vyšlo tak, jak to Heimdall naplánoval, bez větších potíží. Ačkoli, nebylo se čemu divit, když to celé zplánoval chlápek, co vidí a slyší úplně všechno. Tedy, mimo hlavní potíž, jménem Surtr, ale i tu se nám nakonec podařilo zneškodnit na dobu neurčitou.

Když jsem dorazila do niflheimského paláce a vysvětlila Nidhöggovi situaci, tvářil se, že bude remcat. Jenže já mu – ve své ohnivé formě – vytmavila, že si musí tu službu s jeho vysvobozením ze Surtrova zajetí odpracovat, aby nezůstal Asgardu nic dlužnej a aby se třeba výhledově nemusel začít zodpovídat Odinovi. Pochopil, přijal a nakonec nám, s družinou několika ledových obrů, pomohl Surtra přemoct a zmrazit.

Hned několikrát jsem, po té ledové soše, jež z muspelheimského krále vznikla, přejela dlaní, neboť jsem potřebovala ujištění, že se z téhle ledové polízanice hned tak nevykroutí. Loki mi vysvětlil, že Surtrovo ohnivé nitro bude na led působit a ten bude postupně tát. Ledoví obři ale slíbili, že ledovou krustu kolem něj budou pravidelně přiživovat, aby neroztál úplně. To vše výměnou za nezávislost jejich světa na Asgardu.

„Máte to mít, příteli! Nechť spolupráce našich světů vzkvétá!“ zahalekal Thor, přičemž si – coby Odinův zástupce a dočasný vladař Devíti (teď už vlastně jen osmi) světů – potřásl pravicí s třikrát větším Nidhöggem.  

Pak nás Heimdall přemístil do Niflheimu, kde jsme obrům pomohli umístit Surtra na samotný okraj, hluboko pod zem – do jednoho z tamních ledovců, který byl tak pevný, že ho úplně neroztopil ani žár ohně, proto bylo možné z něj kout.

Poté, co nás opustil Nidhögg a jeho lidi, jsme v niflheimské pustině zůstali jen já, Loki a Thor. Volstagg, ačkoli byl živ a zdráv, s námi nešel. Tvrdil, že kvůli zranění, mě tím ale neoblafnul. Už při plánování bojového plánu bylo jasné, že nemá Nidhögga rád, což byl ten pravý důvod.

„Musíš být promrzlá,“ zhodnotil Loki můj stav s nakrčeným obočím. Zdvihla jsem k němu oči a pozdvihla jsem koutky v sotva patrném, unaveném leč úlevném úsměvu. Byla jsem ráda, že tu byl. Byla jsem šťastná, že byli s Thorem, Volstaggem a dokonce i Sif naživu. Nemohla jsem se dočkat, až se vrátíme do Asgardu a oznámíme lidem, že válka skončila.

Do koutku mysli se mi draly myšlenky na to, že rovněž bude nutné přeživším oznámit, že spousta vojáků a Valkýr zahynula v bojích se Surtrovými nohsledy. Ovšem to teď byl druhořadý problém v porovnání s klidem, který mě konečně zachvátil.   

„Tady, vezmi si můj kabát.“ Než jsem se stihla nadát, měla jsem kolem ramenou Lokiho svršek, a tak jsem pátravě pozdvihla obočí.

„Zapomněls, že jsem Ohnivá, Nádhero? Můžu se zahřát, kdykoli budu chtít.“

„Hlavně mi neděkuj, udělal jsem to rád,“ zašklebil se ironicky, v důsledku čehož jsem se rozesmála. Hleděl na mě jako na cvoka, což bylo pochopitelné. Ani já sama jsem pořádně nevěděla, čemu se vlastně směju. Každopádně, odpadla ze mě tak tuna obav a starostí, a tak mi i jeho sarkasmus najednou přišel vtipný.

„Mám se ten tvůj výbuch smíchu snažit pochopit?“ zeptal se, přičemž jsem zakroutila hlavou.

Krapet jsem ukročila, abych se postavila před něj. Poměrně napjatě čekal, co udělám. Já zdvihla ruce a pomalu jsem je natáhla k jeho hlavě, respektive k jeho super-ultra-extra-epické, dvourohé helmě, kterou jsem mu plánovala sundat z hlavy. Loki se nejprve zdál být nejistý - z hrdla se mu vydralo prapodivné zafunění - každopádně, z mého urputného snažení správně odvodil, že to jen tak nevzdám. A možná právě proto mi pomohl. 

Společně se nám to podařilo a já si helmu postupně přendala na svou vlastní hlavu. Byla těžká, ale Loki svýma rukama, při přenášení, jistil ty moje. Překvapilo mě, že mi helma padla - nebyla ani moc velká, ani malá - zkrátka obvod Lokiho hlavy až nebezpečně připomínal obvod té mé. Magie? Ne, spíš osud. 

„Pro pána krále, jak v ní můžeš chodit? Je těžká!" 

Pokrčil rameny. „V prvé řadě, síla zvyku, ve druhé krev, slzy a pot."

„Tvých nepřátel, předpokládám."

„Jak taky jinak," poušklíbnul se, než mě začal sjíždět hodnotícím, zamyšleným pohledem. 

Vyzývavě jsem naklonila hlavinku na stranu a pomalu se otočila kolem své osy. „No, tak jak se vám líbím, princi?" 

„Je zvláštní vidět tě v ní. Sluší ti víc než mně, to je jasné." 

„Proč mám pocit, že jsi vynechal nějaké to ale?"

Zacukaly mu koutky. „Vynechal. Vlastně uvažuji, zda náhodou nepácháš hrdelní zločin." 

„Ale nepovídej," vydechla jsem v žertu. „V tom případě jsem si právě vybrala svou korunu."

„Nechceš vládnout," připomenul mi s nakrčeným obočím.

Pokrčila jsem rameny a zatvářila se jako svatoušek. „Co ty víš? Třeba celou dobu jenom předstírám, že neumím lhát, ale ve skutečnosti mi jde jenom o tu korunu." 

„Zamotáváš se do toho,“ podotknul zastřeně. Přitom přišel blíž, a tak jsem neváhala a objala ho. Chvíli mu trvalo, než se uvolnil dost na to, aby kolem mě obmotal ruce. „Je evidentní, že potřebuješ zkušeného lháře, aby tě z pavučiny vlastních nepravd dostal.“

„Jo, no, poprosila bych o pomoc tvýho tátu, ale ten si spí, takže..." 

„Gen," zaúpěl, než čelo přitisknul na to mé. „Ta tvoje prořízlá pusa tě jednou přijde zatraceně draho."

Odfrkla jsem si. „Už přišla. Dva roky zpátky jsem se pokoušela vykecat z pokuty za překročenou rychlost v obytné zóně. Strážník byl černoch, já mu řekla, že mi připomíná Martina Luthera Kinga v nejlepších letech, a zaplatila jsem dvakrát tolik." 

Loki se rozesmál - upřímně a zvonivě - přesně tak, jak jsem to u něj milovala. Odtáhla jsem se, abych si mohla užívat pohled na jeho zelená kukadla zářící pobavením. Kolem úst se mu objevily nepatrné vějířky vrásek, ale to vůbec nevadilo. Takhle jsem ho měla nejradši - bezstarostného, šťastného a upřímného. Jiné jeho formy možná byly mysteriózní, nepředvídatelné a zatraceně sexy, já si ale dávno našla favorita.

„Ale poučila jsem se," dodala jsem ještě. Loki se dosmál, přičemž na mě hleděl s doznívajícím pobavením v očích. „Od tý doby zmiňuju už jenom Morgana Freemana, popřípadě Willa Smithe - podle toho, s jakou věkovou kategorií policistů mám tu čest." 

Uchechtnul se a zakroutil hlavou. „Nemohu nevyzdvihnout, že to je - jak jen to vy, Midgarďané, říkáte - dost sexistický přístup."

„Pf, od tebe to sedí," prstem jsem ho dloubla do hrudi. „O sexismu si my dva pohovoříme, až přijmeš za sluhu chlapa místo ženský a až uznáš, že ženy jsou rovnocenné mužům, Nádhero." 

Loki se už už nadechoval k jistě peprné odpovědi, jenže to už k nám dolehl Thorův hlas. „Hej, vy dvě hrdličky! Jestli tu zůstáváte, přeju vám hezkou zimu. Jestli jdete se mnou, hejbněte sebou!" 

„Zůstáváme!" 

„Už jdeme!" zvolali jsme unisono. Pak jsme se zarazili a vyměnili si nervózní pohledy. Nevěděla jsem, proč byl nervózní můj protějšek, ale mě celkem překvapilo, že tu chtěl zůstat.

„Ví o nás," prohlásil Loki. 

Oukej, tak hlavou se nám, zcela očividně, pro jednou nehonily tytéž myšlenky.

„No a?" pípla jsem směle. „Mám tě ráda a nemám v úmyslu se schovávat, lhát, nebo předstírat, že k tobě nic necítím. Takže, pokud to nejsi ty, kdo se stydí za mě...“

Stvořil hrdelní, chrčivý zvuk, sklonil se, vzal mou tvář do dlaní a políbil mě. Krátce, přesto způsobem, který mi rozklepal kolena.  

„Imogeno, teď není vhodná doba na žerty," brouknul, přičemž mě hladil po tváři. „Vojáci v bitvě viděli mé jötunské já, tudíž je jen otázkou času, než se provalí, že nejsem Odinův syn. Pak už nebude úniku. Budeš mít navždy nálepku té, která se zakoukala do monstra." 

Prokrista pána... vážně mu na mně záleželo. Spatřila jsem to jasněji než kdy dřív. Ty obavy, fakt, že mi prakticky dával šanci mu zlomit srdce. Tolik se od našeho prvního setkání změnil. Nebyl tím sobcem, kterému záleželo jen na vlastním prospěchu. I když, vlastně ne, spletla jsem se. Nezměnil se ani trochu. Byl takový vždycky, jen potřeboval pošťouchnout správným směrem. 

Stál tu přede mnou mezigalaktický padouch, vrah, bojovník, sedmilhář a podvodník, vypočítavý, krásný, zlomený, mazaný, komplikovaný muž a já měla to štěstí, že mi ho shoda okolností postavila do cesty.

Zamilovala jsem se? Asi ano. A paradoxně mi to vůbec nevadilo. 

„Korunu svou nos v srdci, nikoli na hlavě,
postrádá diamanty, leč nezískáš ji hravě,“ přednesla jsem polohlasem úryvek z dramatu o králi Jindřichu VI., na což Lokimu zacukaly koutky.

„Viditelná není, zvaná jest štěstí,
Cestu králů však málokdy klestí,“ doplnil mě a mně se oči rozšířily překvapením.

To jako vážně? On že znal Shakespeara?!

„Nediv se tolik. Nejsi první obyvatel Midgardu, kterého jsem ochoten tolerovat,“ prohodil pobaveně a vtisknul mi poslední pusu na tvář.

Postupně jsme se od sebe oddělili, za mého soustavného kladení doplňujících otázek k jeho relacím k Shakespearovi a Lokiho trpělivého, později už poněkud nerudného odpovídání. Chytil mou dlaň do své, propletl prsty s mými a vyrazili jsme ledovou planinou za Thorem.

Autor: TinkerTailorSoldierSpy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Království za královnu XXIII.: