OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Krysař I. Tón

18.11.2015 (11:00) • UsagivonWonderland • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1222×

Někdy je poněkud obtížné vybavit si začátek. Konec - ten když za něco stojí, ten si pamatují všichni. Ale určit pevnou hranici začátku se zdá s odstupem čím dál složitější. Všechny ty všední dny mi jsou tolik daleké, že se slévají v jeden monotónní celek bez jasnějšího určení času a prostoru. Jednání, schůze, sex, jídlo, jednání, schůze, schůze,... Myslím, že za průlom toho všeho bych mohl označit moment, kdy jsem viděl, co zůstalo z jeho těla. Několik ohořelých cárů masa mezi sutinami, které museli hledat vojenští psi, jediný pozůstatek po velikém vůdci, kterým Iason bezesporu byl. Kam se poděly dlouhé vlasy, roztavené zlato v pevných pramenech? Proč mi je exploze tak drze ukradla z prstů, vyrvala mi je jak čubě štěně? Tenkrát jsem ten pocit ucítil poprvé v životě. Prázdno, jisté svírání, jako by mi železný obr drtil vnitřnosti a chtěl je vytáhnout ven. Samota, která mě sžírala, stejně jako kyselina. A moje mysl mi nedopřála žádné úlevy, naopak. Nemohl jsem spát, celé noci jsem zíral do stropu a chtěl svého přítele pomstít. Moje podstata se sevřela, když jsem si to jednoho rána uvědomil. Sluneční paprsky na mé tváři to věděly dřív než já. Nebylo se komu mstít. Tedy se mi nedostalo žádného zadostiučinění za smrt muže, kterého jsem miloval už od našeho mládí. Řekl bych, že to byl spouštěč všeho, ale ne úplný začátek.

Kdybych řekl, že jsem zanedbával svoje povinnosti, nevystihlo by to moji situaci tenkrát v Tanaguře. Žil jsem pouze z vína a v jeho opojení vydával zvláštní opatření. Jedna z mých osudových chyb bylo stáhnout leteckou jednotku z hranic a převelet ji do hlavního města jako osobní vzdušnou stráž pro každého člena Syndikátu. Hlodala ve mně paranoia z vlastní smrti a vedla mě spousta sobeckých pohnutek ke zvláštním činům. A v rozporu s nimi jsem spoustu nocí trávil ve vyhlášených bordelech Midasu, oddával se drogám z černého trhu a slasti z vybraného zboží, které mi jako elitnímu Blondiemu předhazovali.

Mezitím se spojili vzbouřenci s nepřáteli z jihu. Abych vám to přiblížil. S Iasonovou smrtí se zhroutil Syndikát jako takový, protože byl bez vedení, které se nejspíš očekávalo z mé strany. A jakmile oslabila Tanagura, oslabil se celý řád Amoi. To vycítily i další planety a neváhaly zasáhnout, ukousnout si kousek krásného bohatství i pro sebe. Netrvalo to ani dva měsíce, než začala padat pohraniční provincie, slumy se přidávaly dobrovolně. Myslím, že už vím, kde začít.

„Stříbrná pěší jednotka na severní hranice!'' vykřikl jsem na kapitána, který ihned můj rozkaz předal přes malé zabudované zařízení v helmě dál. Okna se zachvěla pod sílou tlaku z další bomby, která rozsekla vzduch. Midas pod námi se rozzářil v oranžové barvě, jako by někdo opět zapojil elektřinu. Zář zahalil hustý černý kouř a zase uvrhl náš výhled na město do tmy. Stůl uprostřed místnosti se klepal v rytmu kolem prolétávajících stíhaček.

„Město dál nevydrží, pane!'' pokusil se přehlušit hluk zvenku kapitán, vysoký a schopný muž. Vždy dokázal splnit vše, co jsem chtěl. A teď jsem chtěl Midas! Protože když ten padne... My padneme s ním. Jediným švihnutím paže jsem mu srazil helmu z hlavy a přitáhl ho k sobě, až se naše obličeje téměř dotýkaly.

„Položíš mi to město vítězně k nohám. A jejich hlavy s ním!''

„Všechno je... Ztra-ztraceno... Pane! Musíte se...'' s hrůzou a porážkou v očích se mi pokusil odporovat. A byla to jeho poslední slova. Vaz praskl stejně snadno, jako když lámete špejli. Se skřípěním kovových dvěří vběhl dovnitř Mamon, mladík s platinovými vlasy, které byly dnes slepeny potem a špinavé od sazí.

„Jupiter padla. Síť je odpojena. Tanagura je v rukou nepřítele.''

Na důkaz jeho slov se budova Syndikátu zachvěla v posledním chabém pokusu o obranu, než zcela zhasla a poddala se útokům zvenčí. Nastal zmatek, strašný zmatek. Hlava přes hlavu, dunění těžkých nohou, když se nás soukromá garda snažila bezpečně dopravit spletitými uličkami ke vznášedlům, která by mohla dostat elitu a vládce Amoi z dostřelu zbraní, dost daleko, aby přežili a dali zemi zase dohromady. Kolem létaly střely, trefovaly se a míjely, z jedné strany i druhé, za každým rohem čekala jiná překážka. Připomínalo to jatka, prolévající vzácnou krev, když někomu z Blondies už vypověděl štít. Sklo z velké prosklené stěny se rozlétlo a zavládlo jako nestranný soudce nad životem a smrtí, nevolilo si stranu, zabíjelo všechny stejně. Slyšel jsem naříkání a sténání, kletí a dopadání těl na podlahu, další střely. Pokropila mě krev muže přede mnou, který mi doteď dělal ochranu, teplá tekutina se mi rozlila po celém obličeji. Nevnímal jsem ji. Adrenalin mě poháněl dál, nutil mě chtít žít dál, dostat se do bezpečí letounu.

Rampa byla nad střechami všech ostatních domů. Miloval jsem ten výhled za deštivých dnů, melancholický pohled na shon města pod nohama. Nyní se pode mnou rozprostírala jen ďáblova výheň, jazyky šlehající po všem, co ještě zůstalo živé. Něčí ruce mě zatlačily do vznášedla a těsně zabouchly dvěře, aby stihly odrazit jednu ze střel, které se toužily zakousnout do masa. Stroj se začal trhaně zvedat k obloze, nespokojeně sebou cukal a házel, jak se postupně otevíraly trysky.

Uvnitř nás bylo pět, pět nad zkázou pod námi. Nejvyšší možnou rychlostí se vznášedlo hnalo k severu, k našim jediným spojencům, kde bychom mohli přečkat a posbírat síly na odplatu.

„Pane Raoule, jste zraněn?'' otočil se jeden z členů stráže, který řídil. Mačkal páky a tlačítka, popohánějíc nás tak k cíli. Vedle mě seděl ještě Aurelius, kterému chyběl kus paže. Krásné zlaté vlasy byly zkoupané ve vlastní krvi a obličej se mu křivil do zvláštní bolestné grimasy. Očima nevnímal, byly zamlžené a nepřítomné, vypovídaly jen o nepředstavitelné agonii. Zbytek byli vojáci, nedůležití a téměř zbyteční. Sevřelo se mi hrdlo pod tím náporem strachu. Zbyli jsme jen dva? Ne, určitě ne. Za námi určitě letí další vznášedlo s dalšími...

„Nic závažného, poručíku. Soustřeďte se na správné souřadnice, svého ošetření se dočkám později.''

Přikývnout už nestačil. S velkým rámusem odlétla jedna z trysek přístroje, který se okamžitě začal točit v turbulencích. Klepal se a házel sebou v marné snaze opět nabrat rovnováhu jako pták bez křídel. Z boku se kouřilo. Prudce klesal k zemi i pes poručíkovy marné snahy o jeho řízení. Řítil se do pustiny pod námi jako neřízená střela, protínal vzduch. Ohlušovalo mě to, nic jsem neviděl, mé veškeré smysly ustoupily do pozadí. Věděl jsem, že tohle je konec, ještě chvíli před nárazem. Ne, žádný hluk jsem nevnímal. Přišel totiž až po bolesti, se kterou všechno umlklo a zčernalo, jako by měla být vysvobozením.

Ale nebyla. Cítil jsem ji dál, tak palčivou, až mě ochromila a zbavila vědomí.

Autor: UsagivonWonderland, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Krysař I. Tón: