OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Láska nezná čas - Jaspis - 1. kapitola

30.11.2013 (11:00) • LotosovaKami • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 2009×

PROLOG!!!

Znovu se nadechla. Je těžké něco takového vstřebat. Při představě, že bude mít dítě, maličké děťatko, se musela usmát. Představila si ho ve své náruči. Zmenšeninu Gideona - sladkého, krásného chlapečka. Přejela si rukou po břiše. Byl to neuvěřitelný okamžik. Všechno jako by jí rázem docvaklo. Konečně všemu rozuměla. Bude mít miminko.

„Gwenny, pojď sem rychle!!!" Gideonův tón byl naléhavý, a přestože si přála mu tuto radostnou novinu sdělit, rozhodla se počkat, než jí ukáže to, o čem mluví. Prošla z koupelny do obývacího pokoje. Najednou opatrně, aby neublížila svému děťatku. Gideon vzrušeně ukazovala na chronograf, který ležel na poličce. Měli ho tam s Gideonem už dlouho. Ten druhý zůstal ve sklepeních u Strážců, ale tento dostala od pradědečka Lucase a nechala si ho. Tak nemuseli s Gideonem za elapsováním jezdit až do lóže. Gwendolyn k němu došla a zírala na šest nově vytvořených děr v druhém meším kruhu připojeném k tomu hlavnímu.

„Objevily se tam zničeho nic, když jsi byla v koupelně," řekl téměř radostně Gideon, ale ona si to při slově koupelna dala dohromady. Co se stalo, když byla v koupelně? Zjistila, že čeká dítě, a téměř současně se na chronografu objevil nový kruh. Křečovitě si přitiskla ruce na břicho. Ne, jejímu dítěti se to přece nestane. Bude žít normálně. Žádné přeskakování časem. Čím víc zírala na druhý kruh, který začínal přesně mezi jejím rubínem a Gideonovím diamantem, tím víc si byla jistá, že není cesty zpět. Po tváři se jí koulela slza. Je nutné, aby k tomu odsoudila své dítě?

„Gwenny, co se děje?" Gideon ji, poplašen slzami, pozoroval. Rozeběhla se k němu, posadila se na pohovku a zabořila svou hlavu do jeho trička. Nezapomněla si přitisknout dlaň na břicho, aby ochránila to miminko před celým světem, který se proti němu spikl. Nemohlo to skončit? Museli být další cestovatelé v čase? Ale sama znala dobře odpověď. Ano, museli.

1. kapitola

Ze záznamů Strážců

3. 8. 2013

Heslo dne: Spem si supremum morienti

Dne 22. 7. ze sklepení elapsoval Diamant do doby Isaka Newtona, aby ho poprosil o dopočítání dat narození a zvířat cestovatelů časem z nového kruhu, a po čtyřech hodinách se vrátil s úplnými výpočty. Netvářil se však příliš vstřícně a okamžitě odjel domů. Zanechal nám ovšem papír s popisem cestovatelů.

Seběhla jsem dolů s chystala se vyskočit do deště. Pak jsem si jí ale všimla. Seděla na pohovce s nohama přitaženýma k tělu a měla opět nasazený svůj nechvalně známý pohled civění do prázdna. Rozběhla jsem se k ní a chtěla ji utěšit. Znovu jí říct tu větu, kterou jí vtloukám do hlavy už dlouhou dobu. On zato nestojí. Nestojí.

„Mami, neplač. Nestojí za to. Netrap se tím," pohladila jsem ji po hlavě. Ještě před několika lety byla máma normální. Chodila elapsovat, psala se mnou domácí úkoly, vařila a hrála si s mou mladší sestrou Rosalie. To už teď ale nedělá. Jenom sedí a civí do prázdna. Už ani nechodí elapsovat. Jenom sedí doma, a když náhodou přeskočí, tak se ani nehne a prostě brečí v minulosti. Takže poslední dobou chodím elapsovat sama. Už se těším, až přeskočí Matt od tety Charlotte, abych nemusela elapsovat sama. S mámou to dřív bývala zábava, ale samotnou mě v tom sklepě sedět nebaví. Já elapsuji už rok. Je mi sedmnáct.

„A proč tehdy vůbec odešel?" vyklouzne mi dřív, než jsem to schopná zastavit. Konečně vyplula na povrch otázka, která nám s Rosalie vrtá hlavou už léta. Proč tehdy zmizel?

„Protože jsem udělala obrovskou chybu. Hroznou chybu," znovu se rozplakala a já ji hladila dál po vlasech. Bude to dobrý! Musím si to občas v těchto chvílích připomínat, jinak bych se zhroutila s ní.

„Není to tvoje chyba. To on. Je to zmetek." Nestojí mě přliš úsilí to říct, protože je to to, co si doopravdy myslím. Nikdy mě nenapadlo, že by třeba mohl být hodný nebo milý. Opustil nás. A proto byl zmetek. Někdo, kdo něco takového udělá, prostě zmetek je.

„Nevíš, co říkáš. Byl to skvělý člověk. Ale já jsem mu to neřekla. Neřekla jsem mu to," mumlala si máma dál a já hořela zvědavostí. Co mu neřekla? Nejradši bych mámu nějak pošťouchla, ale vím, že musím počkat, až to vyklopí sama.

„Co jsi mu neřekla?" zeptala jsem se nakonec. Nešlo to vydržet. Bylo to silnější než já. Máma se na mě podívala jedním z těch svých podivných pohledů.

„Neřekla jsem mu, že jsi Jaspis. A přitom jsem to tušila od začátku. Zijstil to, až když ti bylo pět. V době, kdy si myslel, že máme dvě úplně obyčejné dcery. Až když elapsoval za Newtonem, aby ty data dopočítal. A viděl tam přímo tvoje datum narození v kolonce u Jaspisu," pronesla máma jednu z nejdelších řečí, které jsem od ní za poslední dobu slýchala. Položila mi hlavu do klína a dál usedavě plakala. Všechno se mi to nějak dávalo dohromady. On to nevěděl? Nevěděl to, když jsem měla v krvi časocestovací gen ze všech stran? Vždyť on ho měl jako diamant, máma ho měla, babička Lucy a dědeček Paul taky. Jak ho to mohlo nenapadnout? I když byla pravda, že Rosalie ho taky nezdědila. V době, kdy přišel na svět Matt a vyšlo najevo, že bude Granát, se všichni divili, jak to, že je z rodiny Montroesů. Vždycky totiž bylo známé, že v linii deVilliersů se gen dědil na chlapce a u Montroesů na dívky. Potom ale jeden vědec přišel s teorií, že se to s novým kruhem prohodilo. Vždyť já byla taky deVilliersová a byla holka. I když jsem technicky vzato měla i část z Nefritové linie. Všichni vždycky říkali, že můj táta byl chrabrý jako lev. Že se v minulosti ničeho nebál. Ovšem to jsem neměla nikdy šanci zjistit. Protože se sebral a odstěhoval se i s druhým chronografem na nějaké místo v Londýně, které ani nevíme, kde je, a poklidně si elapsuje ze svého nového domova.

Z mých úvah mě probrala Rosalie, seběhla po schodech a prohlásila: „Myslela jsem, že jsi měla elapsovat za Lucy a Paulem," pak ale pohlédla na mámu na mém klíně a vzdychla. Rosalie bylo čtrnáct, ale vždycky působila starší. Nejenže tak vypadala, ale i se tak chovala. Tak jsme to obyčejně dělávaly. Já šla elapsovat a Rosalie se starala o mámu. Sedla si vedl mě a přendala máminu hlavu na její klín a rukama mě odháněla pryč, ať už jdu. Znovu jsem jí slíbila, že budu Lucy a Paula pozdravovat, a vyběhla ze dveří.

Všude bylo mokro a pršelo rychle dál, takže jsem vskočila do prvního taxíku a za chviličku byla u lóže. Proběhla jsem chodbičkami až k madame Rosinni. Vždycky když jsem jela někoho navštvívit nebo něco vyřídit, musela jsem si na sebe vzít šaty z té doby. Nějak jsem to překousla a vyčkala, než mě konečně propustila. Tohle bylo pro mě hotové mučení. Všechny ty protokoly a otázky. Vždycky všechno jenom odkývám a těším se, že konečně vypadnu někam, kde mě nebudou obtěžovat.

Proto se mi i tentokrát ulevilo, když jsem se objevila v tom sklepě. Proběhla jsem lóží nahoru a několikrát zoopakovala strážným heslo dne, což byla latinsky věta Nikdy není pozdě. Když jsem se konečně nadechla, zase jsem ucítila vzduch svého oblíbeného období. 20. léta 19. století. Jezdila jsem za babičkou Lucy a dědečkem Paulem do různých období, ale nejradši jsem měla právě tohle. Období těsně po válce, kdy ještě nebyla světová krize a všichni prožívali "Zlatá 20. léta". Lucy s Paulem bydleli s mými strýčky a tetami kousek od lóže. Bylo zvláštní, že jsem měla tetičky a strýčky, kteří ve většině případů byli mladší něž já. Nejstaršímu Juliovi bylo jedenáct a nejmladší Amalii pět. Já vím, že je to divné, ale mají pět dětí. Ale tak to zřejmě v roce 1924 chodilo normálně.

Šla jsem pěšky, jelikož na to, abych si objednávala kočár, mi ta vzdálenost přišla směšně krátká. Lucy s Paulem měli velký bílý dům v anglickém stylu u jedné z vedlejších ulic. Ze začátku jsem ale šla po té hlavní.

„Gwenny, Gwenny, jsi to ty?" ozvalo se za mnou povědomým hlasem, který jsem neuměla přiřadit. Prudce jsem se otočila a zírala na černovlasého muže, který na mě mával. Viděla jsem, jak mu po tváři přeběhlo zklamání, když poznal, že nejsem ta jeho Gwenny. Přesto na mě dál fascinovaně zíral. Už jsem se chystala, že odejdu, když na mě znovu zavolal.

„Hej, děvče. Pojď sem na chviličku." soudila jsem, že je tu dost lidí, aby mi na veřejnosti nemohl ublížit, tak jsem se k němu vydala. Hned jak jsem ho viděla zblízka, byly mi jaho rysy povědomé, ale on promluvil dřív než já.

„Znal jsem ženu, která měla úplně stejné vlasy jako ty." Už jsem opravdu chtěla jít za Lucy a Paulem, tak jsem jenom odsekla:

„Na světě je spousta žen s černými vlasy," pokrčila jsem rameny. On ale zavrtěl hlavou.

„To ano, ale tyhle mají úplně stejný načervenalý nádech, jako měly ty její." Pokusil se natáhnout po pramínku vlasů. Rychle jsem ho pleskla přes ruku. Měl ale pravdu, moje vlasy měly osobitý načervenalý nádech. To mě ještě víc rozzlobilo.

„Já ale ta vaše Gwenny nejsem. Jsem Madeline," málem jsem na něj prskla, ale rychle jsem se otočila na podpatku a chtěla vykročit. Cítila jsem ale, jak za mnou muž lapá po dechu.

„Maddy, Maddy? Jsi to ty? Když jsi byla maličká, mělas docela blonďaté vlásky," řekl přiskrčeným hlasem a já se fascinovaně otočila. Jak mě ten muž mohl vidět, když jsem byla malá? Byl přece docela z jiné doby? Viděl, že ničemu nerozumím, a tak bez váhání natáhl ruku a řekl: „Gideon deVilliers." A já najednou věděla, odkuď to všechno znám. Ty lícní kosti a uhlové oči, které tak slušely mé sestře. Už jsem věděla, po kom zdělila tu krásu. Ruku jsem mu nepodala.

„Co jste si myslel? Že se vám vrhnu kolem krku? Po tom, co jste udělal mé matce?" vyprskla jsem na něj a obrátila se k odchodu. Nechtěla jsem s tím člověk trávit už ani minutu. Znovu se mi to všechno vrátilo. Že nás opustil. Že odešel. A po tom zmetkovi jsem se jmenovala.

„Já? Já že jsem jí něco udělal? To ona mi neřekla, že jsi další cestovatelkou časem." Chytil mě pevně za ruku a nepustil ji, dokud jsem se znova neotočila. Pozoroval mě jestřábíma očima a očekával mou odpověď.

„A co by to změnilo, kdyby ti to řekla?" odsekla jsem. Viděla jsem, jak zaváhal. Sklopil oči a pohlédl ven zpod dlouhých řas. Svým způsobem jsem chápala, co na něm mámu tak uchvátilo, ale to ho neomlouvá.

„Lhala mi," odpověděl teď docela tiše.

„Chtěla tě ušetřit strachu, dokud to šlo," zakroutila jsem hlavou. V jeho obličeji se zračila nějaká mně neznámá emoce, která mu úplně kroutila mimické svaly. Zničeho nic se zeptal:

„Jak se s ní a s Rose máte?" Nikdo neříkal mé sestře Rose. Pro všechny to byla Rosalie. Zhluboka jsem se nadechla, abych si pročistila hlavu.

„Jak myslíš? Celé dny si jenom děláme starosti, aby máma neskočila v čase a někdo jí tam neublížil. Celé dny čelíme rozzlobeným profesorům, protože mamka nedorazila na třídní schůzky. Ale co jim asi máme říct? Naše mamka se duševně složila. To asi ne, co?" Viděla jsem, že jsem ho dokonale odrovnala. Stál tam a zíral na mě s otevřenou pusou, ruka mu po mé paži sklouzla. Já ji měla konečně volnou, a tak jsem se rychle rozeběhla za babičkou a dědou. Tentokrát na mě nevolal.

Když jsem byla u Lucy a Paula, stále jsem musela myslet na moje setkání s tátou. Oba se mě snažili všemožně pohostit, ale já prostě nemohal být v klidu. Můj strýc a tety kolem mě pobíhali a vyptávali se mě na budoucí hračky, tak jako vždy. Lucy mě konejšivě hladila po ruce a vyptávala se, jestli je mamce líp. Když jsem ji tam viděla sedět, vzpomněla jsem si, že Lucy s Paulem mou mámu taky kdysi opustili, protože to pro ni bylo lepší. Přála jsem si, aby to táta udělal ze stejných důvodů, ale věděla jsem, že je to jinak.

Jakmile mi konečně uběhl čas v minulosti, byla jsem za to ráda. Obyčejně jezdím na návštěvy do roku 1924 ráda, ale dneska bych nejradši zůstala doma. Vzpomínka na tátu byla až příliš živá. Těšila jsem se na teplo domova, na Rosalie a i na mámu. Jenom mi tři, tak jak to bylo vždycky, co si pamatuji. Místo abych se musela odemknout dveře, mi někdo otevřel. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Na prahu stála máma v kostičkované zástěře s plechem v ruce a mile se na mě usmívala. Byla taková, jako dřív. Přece jsem si to všechno nemohla vymyslet. Jsem přesvědčená, že ráno seděla zabalená v dece na pohovce a zírala do prázdna.

„Někdo nás přišel navštívit, miláčku." zlehounka mě políbila na tvář a sundala mi bundu z ramen. Kdybych věděla, že se dokáže chovat normálně, na ty třídní schůzky bych ji pustila. Prošla jsem do obýváku a zírala ně něj. Seděl klidně u stolu vedla Rosalie. Ta se na mě usmála a zvesela mi zamávala. Nemohla jsem odtrhnout pohled od těch dvou párů uhlově černých očí. Věděla jsem, že náš odpolední rozhovor bude pokračovat, ať budu chtít, nebo ne. Ale já jsem chtěla jenom, aby se od mé matky držel dál, než jí stačí znovu zlomit srdce.

Autor: LotosovaKami (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Láska nezná čas - Jaspis - 1. kapitola: