OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lost of the Love - 2. kapitola

09.11.2014 (13:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1247×

NERIA

Anastasiina rozlučka jednoduše znamenala dámskou jízdu, což se jednoduše rovnalo nule mužů. Velká úleva pro mě. Sice se mi líp, obrazně řečeno, dýchalo, ale to nemělo žádný vliv na můj splávek, který na té holčičí párty pěkně povolil. Ani ne v půlce večera jsem byla už přinejmenším hodně veselá, přinejhorším značně pod obraz, ale skvěle jsem se bavila. A o to jde, ne? Povedlo se mi úspěšně zapomenout na svoje vnitřní trápení a užívala jsem si ty příjemné chvíle s lidmi, se kterými jsem se cítila vždycky zatraceně dobře. Dneska ale o to víc, poněvadž jsem etanolem nebyla zmámená jediná. U nikoho z nich jsem nezachytila nějaký negativní postoj, že by se na mě díval skrz prsty, spíš se všichni mohli přetrhnout, abych se cítila co nejlíp. A taky že jo. Totálně jsem se vykašlala na nějaké předsudky či výčitky a dělala jsem jako že nic. Stará známá dobrá Neria.

Anastasie to s tím svým plánem, jak si tenhle výlet do rajského Karibiku náležitě užít, vzala nejspíš úplně doslova a do toho nejnepatrnějšího detailu, a jednu důležitou položku jsem v něm zjevně hrála i já, protože mi připadalo, že pro dnešní večer zaúkolovala Vicki, aby se mě ujala a zabavila mě. Neměla jsem to ani jedné z nich za zlé, ale přesto jsem se nenápadně snažila se zpod jejich starostlivého dohledu vymanit. Vůbec bych se nedivila, kdyby to byl ve finále bráchův nápad. Ale ne. Tady na tomhle božském místě bych si měla oddychnout, a ne že se budu psychicky namáhat víc než kdy dřív. Ať je to, jak je to, odteď prostě žiju okamžikem! Třikrát aleluja.

„Hele, Vicki, já vím, o co tu jde, takžee… Jsem v pohodě, proto tenhle přísný drobnohled není třeba, fakt,“ ujasnila jsem ji zdvořile a mile, aby si to nevzala příliš osobně, že si dostatečně nevážím její pomoci. Jistěže ano, ale ať si ji nechá, až toho opravdu bude potřeba a klidně i pro někoho jiného.

„Jenže já vůbec netušim, o čem to mluvíš, ale beru to na vědomí,“ pojala to Vicki v žertu, což akorát podtrhla rozverným mrknutím, které víceméně vypovídalo i o jejím stavu. Mockrát jsem zatím nezažila podnapilou Vicki, poněvadž ona nikdy nic na povzbuzenou nepotřebuje, protože ona je to neskutečný živel sama o sobě. Asi jako Tomo, a proto se k sobě ti dva perfektně hodí.

„Noo, já myslím jako… tohle to,“ vyjadřovala jsem se celkem s potížemi, jak jsem to nechtěla říct na plnou hubu. Doplnila jsem to takovou chabou a nejistou gestikulací, která ji viditelně zmátla ještě víc.

„Tohle to je… Any rozlučka a je to kvůli ní,“ uvedla na pravou míru, kdyby mi náhodou unikl důvod tohohle slavnostního sjednocení ženského pokolení. Koukala na mě jako na blázna, ale přitom se na mě shovívavě usmívala, že tu moji zmatenost zcela chápe.

„Nee, já myslím to, jak na mě dohlížíš, i když si nejsem jistá, jestli to je kvůli tomu, abych se tu pak naprosto nezřídila a neudělala nějakou scénu, nebo abys mě zabavila, abych nepropadla náhlé depresi nebo tak něco,“ vysvětlila jsem jí svoje teorie o tom, proč ji Ana pověřila tím mě pohlídat, které podle mě nejvíc připadaly v úvahu. Pozvedla zaujatě jedno obočí a pak si lokla z nějakého barevného drinku, který stále držela v ruce.

„Tak seš tu přece jen první den a odpoledne jsi vypadala docela… nesvá,“ zhodnotila mě jedním vskutku výmluvným pojmem, pod kterým se důmyslně ukrývalo několik dalších, mnohem výstižnějších.

„Musím se jen aklimatizovat, víš. A už na tom poctivě pracuju,“ vyvedla jsem ji z omylu, který byl naprosto pravdivý, ale to vědět samozřejmě nemusí. Už takhle se jí v tmavých očích zračily pochyby. Stejně se na mě ale poťouchle usmívala a po té mojí poznámce mě vyzvala, abych si s ní obřadně přiťukla.

„Zapracujeme na tom spolu, protože se Ana přece pozítří vdávááá,“ zavýskala Vicki nadšeně, když se Anastasie mihla zrovna kolem, takže si ji pohotově odchytila tím, že ji chytila kolem ramen a málem na ni ten obsah skleničky nedopatřením vyhrkla. Ana byla ale natolik rozdováděná, že by jí možná menší ochlazující sprška neuškodila. Anastasie si zas vzala mě pod svá křídla a natáčela hlavu ze strany na stranu, neboli ode mě k Vicki a zase zpátky, přičemž se usmívala jako to sluníčko. Zaměstnanci hotelu už na ni navlékli jakýsi místní kroj velice podobný tomu havajskému, takže se tu producírovala spíš neoblečená než oblečená, ale mezi námi ženskými to nikoho z míry nevyvádělo. Pravděpodobně se k ní brzy pár horkých adeptek ještě přidá. Zábava je vážně v plném proudu…

„Doufám, že se bavíte, dámy,“ houkla na nás, každé do jednoho ucha, a za paže si nás přitáhla obě k sobě, až jsme se sťukly všechny tři hlavami. A všechny tři nás to taky upřímně rozesmálo.

„Coo, Nerio?“ zeptala se speciálně mě, aby ze mě vydolovala jasné vyjádření.

„Ale no ták! Už je to víc jak půl roku. Taková marná zase nejsem, jo?! Zapomeňte na to, to mi taky docela bodne,“ vytkla jsem jim mírně a k mému dobru i za doprovodu smíchu, takže se hřebily nerušeně dál. Raději jsem těch svých pár vět zapila, aby mě nějak nevítaně nerozrušily či tak.

„Když tys byla odpoledne taková…“ hledala ten správný výraz ve svém soukromém slovníčku, ale já jsem jí to záhy hodlala ráda milostivě ulehčit. „Nesvá. Já vim, slyšela jsem,“ doplnila jsem za ni trošku kysele. Vicki se kousek ode mě zahihňala, a tak jsem do ní aspoň jedním prstem dopáleně dloubla, čímž jsem se rozhiňala pro změnu já, poněvadž neměla ponětí, co ten nenadálý mžik bolesti způsobilo.

„Ale už se aklimatizuje,“ dodala za mě Vicki, když jí rázem došlo, že jsem to musela být já, a tak si přisadila, aby měla na vrch. Srandistka jedna…

„Takže se bavíš?“ zopakovala mi svůj prvotní dotaz, abych jí konečně odpověděla.

„Jak bych se tady, s váma všema, nemohla bavit?“ reagovala jsem řečnickou otázkou, která ji zjevně potěšila, když se mým směrem blýskla svým bělostným chrupem.

„Paráda, protože kdyby ne, tak za chvíli se rozhodně bavit budeš. A já doufám, že taky, protože se mi začíná dělat nějak nevolno,“ upozornila nás hned potom, co si škytla. Celou dobu k nám mluvila s takovým silnějším opileckým akcentem, který její holčičí hlásek dělal celkem vtipným. Vlastně hodně vtipným. Sem tam jí taky padaly víčka a urputně mžourala, když se jí určitě rozmazával obzor před ní. Nevěstinka nám trošku přebrala, ale s tím se o její rozlučce jednoznačně počítá. Brácha nesporně dopadne daleko hůř…

„Ale jdi ty! Nemůžeš to zabalit jako první, i když seš nevěsta! A rozhodně ne dřív, dokud nepřijde to překvapení, takže teďka jdeme tančit, ať se sebereš,“ zavelela Vicki a obě nás statečně táhla od baru na parket. Neprotestovala jsem, protože to byl bezva nápad. A Anastasie očividně taky, protože souhlasně kývala hlavou a usmívala se dál. Já fakticky miluju tanec. U něj se dokážu skvěle uvolnit a upustit páru, a společně s tím alkoholem naprosto vypnu. 

Sotva jsme stačily rozvlnit boky, když se všudypřítomná atmosféra diametrálně změnila. Taneční hudba z reproduktorů ustala a okamžitě ji vyměnila živě hraná, rytmická a dynamická hudba složená z všelijakých přírodních hudebních nástrojů. Zanedlouho na parket vtrhla skupinka svalnatých mužů taky poněkud nalehko oblečených a předváděli jakýsi domorodý tanec, který byl doslova strhující. V našich stavech byl strhující. Nicméně ti chlapi byli jeden větší kus než ten druhý. Všechny holky, které dosud okupovaly parket, se poslušně odklidily a přidaly se k ostatním, které fascinovaně sledovaly ten divoký tanec plný testosteronu a svalů. Moje oči si tam našly ale jeden jediný objekt, a to na sto procent rozeného Španěla. I mezi stovkou mužů podobného typu, jakou jsou Portugalci, Mexičani, Brazilci a tak dále, bych rozeznala svého krajana bezpečně vždycky. A tohle byl teda libový kousek. Měl hluboký, uhrančivý pohled, plné rty a mužně rýsovanou tvář. A tělo samý pevný sval. Nemohla jsem od něj odtrhnout pohled, mimo ten jeho působivý zevnějšek, protože on při tom tanci vyzařoval takovou neuvěřitelnou energii, která mě k němu doslova připoutala. Nebyl to pro mě takový údiv, že si všimnul, jak na něj zírám, ale potěšilo mě, když mi ten přímý pohled aktivně a často oplácel. Po celou dobu toho jejich tanečku se mi povedlo z vědomí vytěsnit jiné dvě oči, a to ty nebesky modré, protože jsem byla schopná vnímat jenom jeho.

Jakmile hudba utichla a těch deset pohledných a hříšně sexy můžu v efektivním uskupení skončili tanec, tak ty dvě zuřivé oči si mě opět našly a jako takovou tečku na konec jsem se od něj dočkala i sebevědomého mrknutí a sladkého úsměvu. Wow. Až se mi z toho zatočila hlava. Nebo možná z toho ustavičného přísunu alkoholu a z toho horka, které se tu najednou udělalo. No jo, Ana měla, sakra, pravdu, že se budeme bavit. Kdyby tohle náhodou našim sexuálním fantaziím nestačilo, ti frajeři odkudsi přivezli stůl přeplněný nakrájeným tropickým ovocem, které bylo pečlivě naskládáno na dalším mužském nahém těle. To pochopitelně způsobilo mezi všemi holkami obrovský rozruch, protože každá z nás přesně odhadla, co se bude následovně dít a každá z toho byla nemálo odvázaná. No, já jsem se furt vzpamatovávala z toho očního kontaktu s panem neznámým a pohledným. Nějak na mě příliš zapůsobil. Ono ale s tou jeho výstavní tvářičkou, antickým tělem a dětským úsměvem by bylo divné, kdyby mě nechal ledově chladnou. Byl to přesně můj typ, když zůstanu v krajích své domoviny. A taky by mohl dost dobře znamenat i nějaké to rozptýlení od těch dvou ďáblových bratrů, a to mě na něm lákalo asi nejvíc.

Holky se jako draví predátoři vrhly na toho ovocného muže s obdivuhodným zapálením a spoustu toho dobrého, zdravého jídla skončilo na zemi, jen aby se ty zvědavky dostaly k tomu, co je pod ním. Nejdřív jsem je s ohromným pobavením sledovala, a hlavně svoje největší kamarádky, které byly taky jako urvané ze řetězu. Těžko říct, jestli je zrádnější být v kolektivu připitých žen, anebo mužů.

K téhle společné zábavě jsem se nemohla jinak než připojit. Obzvlášť potom, když mě samotná nevěsta vyzvala, ať jdu za nimi. Nechala jsem kvůli tomu dokonce svůj drink na baru, a to zcela vědomě, a pospíchala jsem k nim. Asi v půlce cesty přede mě předstoupil ten pan záhadný a nenuceným gestem ruky mě zastavil. Tázavě jsem na něj pohlédla vzhůru, poněvadž byl asi o hlavu a půl vyšší než já, a opravdu ztěžka jsem se bránila polichocenému úsměvu.

„Vzhledem k tomu, že ten chlápek pokrytej ovocem je můj nejlepší kámoš, tě nemůžu nechat připojit se k ostatním, protože z nás dvou musíš rozhodně vidět jako prvního nahýho mě,“ pronesl nekompromisně, ale tak uličnicky se u toho uculoval. Kruci! Jeho hlas byl úžasně zastřený a takový nevídaně vábivý. Dokonale podtrhoval jeho podmanivý vzhled. Skoro se mi z něj až podlomila kolena normálně.

„Klídek, tygře. Mě zajímá víc to ovoce než to, co je pod ním. Dostala jsem chuť na papáju, naháčů si tady určitě užiju ještě dost,“ ujasnila jsem mu nepatrně škádlivě, když takhle ošklivě podcenil moje jinak absolutně nezištné úmysly. Na snědé tváři se mu vytvořil nevěřícný výraz, který by se mě asi za jiných okolností zlehka dotknul, jenomže on je natolik charismatický, že jsem mu to ihned prominula.

„Tak až se dostaneš chuť na naháče, ozvi se, krásko. Já se dobrovolně nabízím,“ navrhnul mi bez náznaků jakýchkoliv rozpaků, když mi dělal takovéhle nemravné nabídky a skoro mě očima svlíkal. Ten se toho opravdu nebojí, a i to mi na něm svým způsobem imponuje.

„Jasně. Je fajn v tom mít jasno hned od začátku,“ přislíbila jsem mu a k tomu jsem mu ještě vlastně schválila jeho nekonveční styl seznamování se. Zato uznání jsem si od něj vysloužila zářivý úsměv, který mě ujistil v tom, že je úplně dechberoucí. Do takovýchhle mužů je snadné se zakoukat a ještě snadnější se zamilovat. Ale to mně naštěstí nehrozí a ani nebude nejspíš proklatě dlouhou dobu. Plus u něj je očividné, o co mu jde. Už-už jsem se chystala ho opustit, když udělal znovu takový manévr, který mi to znemožnil.

„Jak se vlastně jmenuješ, krásko?“ uvědomil si, že by bylo asi zdvořilé se aspoň představit. Bod pro něj.

„Neria,“ neobtěžovala jsem se s příjmením. Stejně by mu k ničemu nebylo.

Podal mi elegantně ruku a já jsem přece jen nakrátko zaváhala, kdoví proč. „Fabio, vážně moc mě těší,“ prozradil mi i svoje jméno, které k němu absolutně pasovalo. Fabio je jméno jako dělaný pro zběhlého a zkušeného svůdníka, jakým on zajisté je. Pravačku jsem mu nakonec tedy podala a nechala si ji stisknout v hřejivém a neochvějném sevření. Přitom jsme si oba intenzivně hleděli do očí a byl to takový ten moment, kdy přeskočí jiskra a z té obyčejného zvídavosti se stane opravdový zájem. Na obou stranách, což v našem případě nesporně platí.

„I mě,“ přitakala jsem mu obratem, aniž bych se nad tím aspoň na sekundu zamyslela. Přinutilo mě to se ho konečně pustit, protože jsem byla jak omámená. To přímočaré oční spojení a hebký dotyk mně úplně učaroval. Na něm byla znát také určitá změna, ale pořád se v jeho vrozeném postoji dalo primárně vyčíst, že je to hotový sběratel.

„A neměla bys místo ovoce chuť na jeden drink, se mnou?“ pozval mě zcela počestně bez postranních úmyslů, přičemž k tomu použil velice nefér metodu, jelikož nasadil další ze svých rozkošných úsměvů, ze kterého musel nejedné dámě neprodleně vlhnout rozkrok. Mě prozatím akorát přiměl přikývnout.

„Proč ne, když si ale necháš zajít chuť na mě,“ varovala jsem ho předem a zamířila jsem na něj výhružně ukazovákem, načež na mě provinile zamrkal uhlovými řasami.  

„Nejsem si jistý, jestli je to vůbec možný,“ namítl mi na to zamyšleně, ale v očích mu stejně pohrávaly rozverné hvězdičky. Další bod pro něj za tenhle originální kompliment. Díky němu mi na tváři vyvolal úsměv, který on vřele přijal tak, že mě vzal nebojácně kolem pasu a vedl si mě sám k tomu baru. Ne že by se mi to úplně zamlouvalo, protože jsem byla jako nějaká nesvéprávná, ale naopak mít po boku statné, teplé mužské tělo, které ostentativně vystupovalo s tím, že ta holka vedle něj je pro dnešní večer pouze jeho, to bylo nesmírně příjemné. Každopádně, já už nikdy nebudu jenom tak někoho. Nebo teda, nebudu jen tak někomu patřit. To stoprocentně ne. Takové důvěře se pravděpodobně nikdy nepropůjčím. Nejspíš toho nebudu totiž ani schopná.

„Mimochodem, parádní obleček,“ neodpustila jsem si narážku na jeho stylový pracovní úbor. Beztak bych uvítala, kdyby se skočil převlíknout, protože takhle jsem mu nucená až přespříliš často civět na holý hrudník. No jo, moje rozhozené libido si se mnou dělá, co se mu zachce. Bodejť by ne, když jsem od odletu z L.A. totálně na suchu. A po těch všech mých zážitcích s panem Letem to byl fakticky hotový očistec abstinovat. Teďka se to o to zřetelněji projevuje, a je to pro mě trošku náročnější. Zatím se mi totiž nestalo, že bych měla ten zvláštní pocit v podbřišku jen z něčí těsné blízkosti. Ehm, vlastně ano, ale to se mi stávalo s ním, a to bylo něco absolutně odlišného.

„Je hlavně parádně vzdušnej,“ podělil se se mnou o nejvýznamnější výhody jeho nezvyklého outfitu. Tomu se nedalo jinak než srdečně zasmát, poněvadž on to vyslovil, jako by to byla ta nejúžasnější módní vychytávka ze všech a hlavně jako by to bylo naprosto samozřejmé.

„A jak dlouho už to musíš nosit?“ Jinými slovy jsem se ho ptala na to, jak tu už dlouho dělá, mezitím než nám barman namíchá koktejly.

„Třetí sezónu,“ spočítal kvapem a spokojeně se na mě zaculil. Chodit tu v té ultralehké sukni a natřásat se jako kohout mu musí skýtat i jiné klady než dobrý plat. Všimla jsem si za jeho zády, že si to k nám namířila Natalie, kterou zrovna v oblibě moc nemám. Zaručeně si šla obhlídnout můj nový objev, který ji asi také zaujal, a zároveň s tím pro další pití, které velice pravděpodobně nakonec vytáhne z něj, a u toho já být fakt nepotřebuju. V drtivé většině případů jí stejnak každý muž vyjde vstříc, protože v ní spatří jednoduchou oběť. Ona je přístupná a oni tomu podlehnou. No, to se potom k sobě celkem i hodí.

„Ale, ale, čokoládko naše. Copak ty tady s tímhle krasavcem, když se všechny ostatní baví támhle s tím?“ pustila se se mnou do hovoru, o který jsem vskutku nestála. Nerada jsem odtrhla zrak od Fabia, který mě opravdu těšil na rozdíl od Natalie. Ty její šaty s bezedným výstřihem vyloženě poutaly pozornost k jejímu bohatému dekoltu a říkaly ,zmáčkni ti klaksony, no tak, zmáčkni je‘. Podle Fabiových mírně vykulených očí jsem se v tom pouze utvrdila. Ten by si je s obrovským nadšením zaručeně zmáčkl.

„Morálně podporuju,“ shrnula jsem svoji současnou funkci ve společnosti mého nového španělského přítele, kterou ocenil uznalým výrazem v jeho snědé tváři, že se mi to povedlo takhle trefně vysvětlit.

„Neřikej. Ty už víš, co to slovo morálka znamená?“ Vrazila mi podle kudlu do zad, když mě takhle bez ostychu před ním shodila a ponížila, což mi normálně vyrazilo dech. My dvě se sice nemusíme, ale něco takhle netaktního bych od ní nečekala. Vím o tom, že si docela potrpí na Shannona, tak je dost možná nějaká forma její pomsty, kterou musela nejprve nechat pořádně uzrát. Přesto se mě to dotklo, protože mi teprve v tuto chvíli došlo, že nejspíš není jediná, která ke mně chová zášť kvůli tomu, co jsem provedla.

„Za to ty ses ještě zjevně nenaučila, jak nebýt vlezlá a laciná,“ nechala jsem se strhnout svým temperamentem, abych nezůstala já za tu chudinku, než se seberu a zbaběle zmizím. Odcházela jsem za doprovodu jejího šokem protáhlého ksichtu a na Fabia jsem se raději ani nepodívala, jak mi bylo strašně trapně. O jeho podpoře jsem se přesvědčila, až když mi jeho urostlá postava opět zastoupila cestu. Střelila jsem po něm neurvalým pohledem, aby pochopil, že tohle není správná doba na další plytké tlachy.

„Kouká jí to z očí, že je to pěkná potvora,“ přiklonil se ke mně, což od něj bylo vskutku milé, ale ani to nezlehčilo její obvinění, které mi pěkně zvedlo tlak. „Nebo možná spíš z výstřihu. Já tyhle holky moc dobře znám. Od nich radši ruce pryč, i když ti velí, ať si šáhneš,“ rozvedl svoje předešlé tvrzení, které zase o kousek víc ukázalo, s jakým neuvěřitelným sexistou jsem se to pustila do řeči.

„Nebuď pokrytec, laskavě. Já moc dobře vím, co ty seš zač,“ vyjela jsem po něm nezřízeně, když mě rozezlil ten jeho troufalý přístup. Šarmantní Fabio si očividně nevidí do huby. Nicméně já jsem si o jeho povaze udělala jasnou představu již zpočátku, a ta se mi zatím pouze potvrzuje.

„No a co ty jsi zač?“ nedělal si s tím těžkou hlavu, že jsem ho takhle nezdvořile okřikla a nepřímo ho nařkla zřejmě tak, jak ho nařklo nespočet lidí přede mnou, poněvadž jeho to opravdu absolutně nijak nevykolejilo. To spíš já jsem se zarazila, že ze mě něco takového vypadlo, že jeho to nechalo chladným a že se místo vlastní obrany ještě aktivně ptá. On jistě nedostatkem sebedůvěry netrpí. Zato ta moje nedávno hodně utrpěla, ačkoliv jsem se víc zklamala v jiných. Mělo to dopad i na mě, protože jsem byla směšně zaslepená láskou a přestala jsem být obezřetná. Zklamala jsem především samu sebe.

„Já už jsem svoji životní lekci dostala,“ shrnula jsem do jedné prosťoučké věty, která obsahovala nepopiratelný podtext o tom, že má raději hodit zpátečku. Přešla mě dočista nálada na nějaké hloupé kecy, které beztak nikam nevedou. A jeho suverénní tvářička mě začínala spíš vytáčet než těšit svojí dokonalostí.

„To zní dramaticky,“ podělil se se mnou o svůj dojem, čímž mě chtěl nejspíš rozveselit, ale to jediný, co to teďka zvládne, bude jedině další sladký koktejl.

„Teď už je to jenom drama, předtím to byl spíš thriller,“ zůstala jsem u těch příměrů, když už to takhle načal. Jakmile dozněla poslední samohláska, došlo mi, že jsem to možná trochu přecenila a jeho tím hlavně o to víc vyburcovala k zvědavosti.

„Takže potřebuješ určitě nějaký rozptýlení,“ připomněl mi pohotově, že je okamžitě ochotný mi nabídnout svoje výjimečné služby, což mě akorát víc odradilo s ním dál konverzovat. On si prostě jde za svým, stůj co stůj. Obdivuhodné a momentálně dost otravné.

„To těžko, protože momentálně potřebuju akorát samotu a další koktejl. Zkus to u tý megery, ta bude stoprocentně z tvýho zájmu mnohem nadšenější. Měj se, Fabio,“ rozloučila jsem se s ním neoblomně a krátce, docela ironicky jsem se na něj usmála, přičemž jsem na něj mávla a nato jsem se otočila na patě, abych zmizela pryč. Byla jsem jaksi v ráži kvůli tomu, co mi ta mrcha vyčetla, takže když jsem ji míjela, neudržela jsem se a pustila jsem se do ní: „Příště až se budeš snažit zbavit konkurence, tak používej takový argumenty, o kterých něco víš. Ale radím ti, aby ses do mě už nenavážela, nebo přísahám, že toho budeš litovat. Mimochodem, Fabio je klidně celý tvůj, vy dva se k sobě s tou svojí jednoduchostí skvěle hodíte,“ vyříkala jsem si to s ní poměrně horlivě, jak jsem si musela nějak vybít ten svůj vztek, který beztak vyvolala ona, takže je dobře, že si to odskákala taky ona. Zírala na mě mlčky a otřeseně, když jsem ji takhle na dvě doby sjela před nějakou její další kořistí. Zůstala pořád u těch tanečníků, jen si vyhlídla jiného. Bože, ta je fakt marná…

S dobrým pocitem jsem se nepozorovaně vypařila z rozlučky, poněvadž jsem nikomu svým otráveným obličejem nechtěla kazit párty. Moc daleko jsem ale nedošla, jelikož jsem zakotvila u prvního baru, který se mi připletl pod nohy. Nestál nijak výrazně daleko od toho Anastasina, takže jsem docela dobře mohla vidět veškeré dění v něm, přestože jsem byla někde jinde. Usadila jsem se na barovou židličku a svezla jsem se po loktech až bradou na pult, jak jsem naprosto pozbyla chuť se dál jakkoliv bavit. Neprominutelně dlouhý čas si mě tam nikdo nevšímal. Tím myslím jako barmana, takže jsem se uraženě nadechla a hodlala se hlasitě ozvat. Zvedla jsem hlavu, abych si nehuhlala do rukou, když jsem se náhle příšerně lekla, až jsem málem z té židle spadla, protože přímo naproti mně na mě zkoumavě zíral nějaký mladík. Nejspíš právě ten barman.

„Bueno, mierda, yo estaba tan asustada!“ zabručela jsem naštvaně a pořádně jsem si poposedla, abych znovu nabyla správné rovnováhy.

„No to pardon, ale vy jste mě taky trochu vyděsila, když jste se mi tu válela po baru,“ použil podobně prchlivý tón hlasu jako já, což mě jakože docela konsternovalo. Takhle se chovají zaměstnanci hotelu ke svým hostům?! Odkdy?

„Možná, že kdybyste tu byl a nenechal mě tu čekat, tak se vám tu na tom baru nudou neválím,“ opáčila jsem jízlivě, když na mě takhle neuctivě držkoval, zatímco by se měl smekat, aby tu měl nějaký kšeft. No, mě přešla chuť i na to pití kvůli němu.

„Nejste jediná, komu se musím věnovat.“

„Vážně? A že tu vůbec nikoho dalšího nevidím. No, ale to ostatně není žádný překvapení s tím vaším profesionálním přístupem.“

„Dios mío, já se zas nedivím, že tu sedíte sama a nemůžete se dočkat, až vám něco naleju, protože jste skutečně ta nejkouzelnější slečna, jakou jsem kdy potkal. Kdybych nebyl barman, tak před váma taky uteču.“

„Tak to už docela přeháníš, ne?! Co si to dovoluješ?! Na to, že seš jen barman, se chováš, jako kdyby ti to tu patřilo! Měl bys sklapnout a smekat se přede mnou! Nejenže neděláš, co máš v popisu práce, ale taky seš neskutečně arogantní!“ vybouchla jsem s nervy na pokraji prasknutí, když to z mého úhlu pohledu opravdu šeredně přehnal. Jak tu můžou zaměstnávat takového drzouna?! Jestli jsem předtím byla naštvaná, tak momentálně vskutku nevím, co za sžíravě spalující emoci to cítím. Kdybych se od něj nějakého toho drinku dočkala, tak mu ho momentálně bez okolků chrstnu do toho jeho protivného obličeje, abych mu z něj nadobro smazala ten panovačný výraz, který mě nebývale iritoval.

„Nějak jsem si nevšim, že bysme si potykali, ne? Mierda, co vám kdo provedl, že ste tak nabroušená?“ postěžoval si otevřeně na moji nerudnou náturu, za kterou mohl jednak on, ale také ten expert před ním a nejvíc pochopitelně on. Když bych měla být zcela upřímná, na těchto dvou si pouze vybíjím svoji frustraci kvůli němu. Nic jiného to nebude, a mě strašně štve, že to tak je a že jsem si toho ještě ke všemu plně vědoma.

„A já bych si toho opravdu moc vážila, kdyby ses nechoval jako nehorázný hulvát.“ Ukázkově jsem ignorovala ten jeho nenadálý, avšak nepředstíraný zájem o to, co se mi stalo. Život se stal.

„Stejně jako vy se nemusíte chovat jako prezidentka zeměkoule. To neznamená, že když máte pěknej obličejíček a ani deko tuku navíc, že se z vás všichni hnedka posadí na prdel. Je fajn mít něco i v hlavě a ne jen na ní,“ promlouval mi do duše jako nějaký mudrc, přestože mu ještě nedávno teklo mlíko po bradě. A mně že bude vykládat něco o prezidentování zeměkoule?! Mám toho dneska fakt po krk…

„A dost. Tohle je vrchol všeho! Vážně mě přešla chuť si tady něco dát, takže já jdu udělat tržbu někam, kde je příjemnější personál. Spolehni se, že tenhle bar jako ty ostatní vychvalovat rozhodně nebudu. Sbohem,“ sbalila jsem se a s šíleně rozzuřeným a uraženým obličejem jsem zamířila rovnou na pokoj. Přešla mě chuť úplně na všechno totiž.

„No já bych vám stejně nic ani nenalil, slečinko,“ zaslechla jsem za svými zády toho otravného, sprostého barmana, který mě tímhle úplně odrovnal. Al infierno, v životě jsem nemluvila s nikým tak nezdvořilým s otravným! Co si to jako frajírek dovoluje?! Tohle je i na mě moc…

Když jsem rázným krokem procházela po terase směrem dovnitř hotelu, již z menší dálky jsem si povšimla jisté siluety, mně velice důvěrně známé a kdysi blízké osoby. Ano, jeho. Prudce jsem se zastavila a urychleně jsem přemýšlela, co mám dělat. Hlavně aby si mě nevšiml. Vtom se ale pomalu otočil a zaregistroval mě. Naprosto nekontrolovatelně a spontánně se na mě nejprve zářivě radostně usmál, než mu záhy došlo, že to asi nebyla ta nejvhodnější reakce, takže mu ten úsměv zase urychleně opadl. No do prdele! Já mám dneska fakticky šerednou smůlu! Proč já?! Proč?!!

 Děkuju všem za Váš zájem, kterého se mi u první kapitoly dostalo. :) Udělalo mi to radost. :) Obzvlášť děkuju Suzy, která ztratila pár minut komentářem, který mě moc a moc potěšil. :) 

Příště nás čeká rozhovor Nerii a Jareda, potom část kapitoly bude z pohledu Jareda, který nám nastíní jeho myšlenky a pocity. A taky se objeví Diego a jeho příjemnější stránka osobnosti. :) 

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 2. kapitola: