OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lost of the Love - 4. kapitola

23.11.2014 (10:00) • Sabienna • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1658×

Zírala jsem překvapeně na bratříčka, co tu tak nervně stepuje a podezřívavě si mě prohlíží. Zjevně se mě chystal poučovat, protože měl na tváři přesně ten výraz, který tomu vždycky předcházel a mně tudíž jednoznačně napovídal. Rozhodně jsem si to nehodlala nechat líbit, protože jakékoliv jeho domlouvání nebo poučování, podotýkám na veřejnosti, se rovnalo totálnímu ponížení a mně opravdu zatím bohatě stačí ještě to jistým způsobem čerstvé ponížení, které na mě dopadlo před šesti měsíci.

„Co co jako vyvádím?“ požadovala jsem po něm konkrétní vysvětlení toho jeho nečekaného přepadení doprovozeného o bratrský ochranářský komplex, který vůbec není zapotřebí. Luca se šetřil verbálních projevů, a proto jen pohodil hlavou kamsi napravo, což mohlo znamenat hned několik podnětů.

„Poslal tě sem on?!“ napadlo mě znenadání a nedala bych za to tolik, že mám pravdu.

„Jared? Nee! To je vaše věc a já se do ní rozhodně nehodlám motat. Spíš jsem myslel, že vysedáváš už takhle po ránu a…“ odmlčel se rozpačitě, když přesně nevěděl, jak tu větu ukončit.

„A bavím se tu u skleničky se svým novým kamarádem. Tohle je Diego. Diego, tohle je můj přehnaně starostlivý bráška Luca, pozítří se tu žení a pak tu bude se svojí novomanželkou trávit líbánky,“ představila jsem mu svého známého za barem, čímž jsem prohnaně předpokládala, že odvedu bratrovu pozornost jinam. Diego nejspíš intuitivně vytušil, že mi je tahle konverzace značně proti srsti, takže se aktivně zapojil do hovoru.

„Tak to vás tu na našem ostrově vítám! Vybrali jste si pro takovouhle velkou životní událost vážně skvělý místo. Tady je to doslova kouzelný, a to mi věřte, protože jsem tu už něco zažil,“ uvítal tu velice zdvořile Lucu a nebyl daleko od barmana roku, který umí tenhle ostrov ukázkově prodat.

„No to díky, ale… Tady na ostrově můžete pít se svými zákazníky?“ ukončil s ním tu komunikaci ještě dřív, než stihla vůbec začít. Za to si u mě teda brácha plusový body nezískal, protože on když chce, tak se umí chovat jako hotový mílius a takový většinou i je, takže tahle jeho neurvalost mě rozčílila o to víc. I kvůli tomu jsem s ním dál nechtěla mluvit, protože by to nedopadlo zrovna nejlíp. Diego se pochopitelně stáhnul zpátky a jaksepatří nechápavě, že má můj vlastní bratr takovou potřebu být zbytečně hrubý. Fakticky nemám ponětí, co má Luca za problém…?

„Luco, co je?“ naléhala jsem na něj, aby mi narovinu přiznal, proč je takhle nesnesitelně protivný.

„Proč seš takhle brzo ráno na baru, piješ a držíš se od všech dál?“ zahrnul mě hned třemi různými a pořádně záludnými otázkami najednou v pouhé jedné větě. Neudržela jsem se a hodně ošklivě jsem se na něj zamračila, poněvadž mi obratem docvaklo, kam těmihle dotazy míří.

„Nemůžeme to nechat na jindy?“ naznačovala jsem mu přímočaře, ať toho nechá, protože něco takového jsem opravdu nemínila probírat před někým třetím, natož před nějakým takovým, jako je Diego. Při téhle upomínce jsem neudržela svoje zvědavé oči a zalétla jsem jimi za bar, abych nedobrovolně zjistila, že ačkoliv se Diego usilovně snaží dělat, jako že tu není, tak že naopak pozorně naslouchá každému našemu slovu.

„Jenom chci vědět, proč místo naší společnosti vyhledáváš samotu a chlast, nic víc,“ nebral si se mnou servítky a já jsem nestačila zírat. Takového ho téměř vůbec neznám.

„Protože se toho za těch několik posledních měsíců dost změnilo a ty asi těžko pochopíš, co mě k tomu dohnalo, protože jsi to nikdy nezažil,“ podotkla jsem nevraživě, když mě tu peskuje za něco, čemu vůbec nerozumí. „A já samozřejmě ani nechci, abys to zažil, ale… zkus se vžít do mý kůže,“ dodala jsem bleskově, abych nepřilila olej do ohně, ale spíš tuhle rozvášněnou debatu nějak šikovně zahrála do outu. Luca zaraženě zamrkal, když jsem ho příkře uzemnila a připomněla mu tím, že pro mě ani ten půl rok nebyl dostatečně dlouhý na to, abych se z toho vzpamatovala.

„A ty se zkus zamyslet nad tím, jak tady tohle asi vypadá,“ rozhodil bezděčně rukama jakožto takové gesto, které mělo demonstrovat marnost mého chování. Tohle jeho upozorňování na to, ať beru ohledy na ostatní účastníky jejich svatby, mě teda úžasně rozparádilo. Brát ohledy na ostatní je to poslední, co mě tu zajímá!

„Dokud jsi nepřišel, tak bylo všechno v pohodě,“ přetlumočila jsem mu svůj dojem, který mu nekompromisně sděloval, že jeho společnost již není nadále vítána.

„Pojď se mnou za ostatníma,“ navrhl mi ani ne tak v prosbě jako spíš v rozkazu, ve kterém se ale skrývala notná dávka naděje, abych si dál nestavěla hlavu, neboli abych se mu podvolila. Už jenom proto, že mi to takhle panovačně nařizuje, tak nehodlám učinit. Nebudu skákat podle toho, jak někdo píská, i když ten někdo je z mé nejbližší rodiny a já ho bezmezně zbožňuju.

„Až budu chtít, tak půjdu,“ ujasnila jsem mu rozhodně, aby víc neplýtval svým dechem a ani časem.

„Když se budeš takhle držet od všech dál, bude to divný,“ domlouval mi neoblomně a zjevně si mínil prosadit svou, protože si byl jistý svou pravdou, která byla diametrálně odlišná od té mé.

„Ne ne, divný je to, když s váma jsem, protože… protože…“ zakoktala jsem se, když jsem netušila, jak to svoje sdělení nějak rozumně zakončit. Luca mě zamyšleně pozoroval, stejně tak jako Diego. Oba dva mlčky vyčkávali na zbytek mého monologu. Normálně mě z toho jejich očekávání přepadla nervóza.

„Protože co?“ pobídl mě Luca, když to tiché čekání nevydržel.

„Už se necítím s váma všema tak dobře jako předtím,“ vylítlo ze mě zničehonic, což byla pouze částečná pravda, což Luca ale nevěděl, takže na mě konsternovaně vykulil oči a spodní čelist mu poklesla o pár milimetrů níž.

„Přece sis nemyslela, že to bude jako předtím,“ pronesl Luca jako totální samozřejmost, že jsou věci takové, jak je taky pravděpodobně prozřivě očekával, na rozdíl ode mě. Kdyby mi ten jeho poučný tón hlasu nestačil, přidal k tomu pobavený, sotva slyšitelný smích, který se mě poněkud dotkl.

„Ale ani, že to bude takový rozdíl. Hele, brácho, jsem tu teprve druhý den. To je ještě v normě, ne? Netlač na mě, prosím. Já se k vám přidám, až uznám sama za vhodné, ano? Teď chci být tady a dát si jeden drink, na který mě Diego pozval. Nic dalšího v tom, laskavě, nehledej,“ ukončila jsem definitivně tuhle naši bezpředmětnou debatu, což jsem skrze neverbální komunikaci zakončila i tím, že jsem se otočila zpět čelem k Diegovi. Ale ani tohle pro Lucu neznamenal konec, poněvadž ten, když si něco umane, ani takovéhle rázné odmítnutí pro něj není sebemenší překážkou. Sklonil se ke mně níž, aby mi mohl něco soukromě pošeptat do ucha: „Nečekala jsi přece, že potom, co ses na nás vykašlala a bez rozloučení si zmizela, že tě teďka budou všichni zahrnovat láskou a podporou. Ale ani tě nikdo nezavrhuje nebo neodsuzuje, tak zkus projevit trochu zájmu a zapojit se. Možná pak to bude jako dřív. Zamysli se nad tím, sestřičko,“ prosadil si poslední slovo společně s promluvou do duše a pro jistotu se na mě ještě několik předlouhých vteřin bezprostředně díval a propaloval mě očima. Ať si to chci nebo nechci přiznat, něco na té jeho řeči je. Odkdy je můj brácha takhle pozorný a moudrý?

Ale proteď se stejně budu držet stranou a vychutnám si trochu téhle klidné samoty, včetně toho, že si uklidním pocuchané nervy, což by se mi zajisté nepovedlo, kdybych se přidala k ostatním, mezi nimiž by byl onen strůjce mého nervového poklesku.

S neochotou jsem se zadívala opět na Diega, jelikož jsem se obávala toho, co v jeho dosud rozzářené tváři uvidím. K mému údivu jsem tam nespatřila nic než hotový pokerface, který by mohl statečně konkurovat tomu, který dokáže vytvořit mistr všech pokerfaců, a to pan Leto starší.

„Namíchej mi hnedka další drink, prosím tě,“ nadiktovala jsem si naléhavě, jako by ten koktejl měl být nějaký kouzelný nápoj života, který bez prodlení potřebuju, abych přežila další minutu. No, nějak podobně to aspoň vnímám. Diegovi jakýmsi nedopatřením vyletělo obočí nakrátko vzhůru a pak se opět bleskově stáhlo do běžné polohy a akorát mi to poslušně odkýval. „Nedívej se takhle!“ okřikla jsem ho, když mě popudil i tenhle drobný nečekaný náznak jakéhosi jeho úsudku, který je značně vytržený z kontextu.

„Jak? Já se nijak nedívám,“ ohradil se bez zaváhání, jako by to snad mělo nějakou váhu. Spíš mi to potvrdilo ten fakt, že si na tuhle moji slovní přestřelku s bráchou již udělal nějaký svůj názor.

„Ale díváš. Soudíš mě! A nemáš ani z čeho vycházet, takže s tím přestaň a namíchej mi ten koktejl raději,“ varovala jsem ho, ať se pozdrží všech dalších projevů na předešlé události a přidala jsem k tomu i neústupný a nerudný pohled.

„Já tě nesoudím, Nerio. Akorát si myslím, že není zrovna nejlepší nápad řešit konflikty alkoholem. Nedopadá to většinou dvakrát nejlíp,“ poučoval mě dobromyslně, ale protivný mi to je asi tak jako včera, a to i bez toho jeho povýšeného tónu.

„Odpusť si ty starostlivý kecy. Já vím, co dělám, jasný?! Ten koktejl, Diego!“ odsekla jsem mu vztekle, když jsem musela poslouchat, jak špatně řeším a zvládám psychicky vypjaté situaci. Nebývalo to tak vždycky, ale od jisté doby se prostě nějaké moje vlastnosti změnily. Opravdu ráda bych, aby se některé věci vrátily do starých kolejí, a tohle je jedna z nich. Nejspíš to ale bude běh na dlouhou trať.

„Vždyť si ještě nedopila ani ten první,“ připomněl mi duchapřítomně, kdyby mi to náhodou uteklo. Vrhla jsem po něm pořádně dopálený obličej, aby už konečně hodil zpátečku, protože si zahrává… no, se mnou.

„Dios mío, na co si to hraješ?! Seš přece barman, ne? Tak dělej svoji práci a všímej si svýho. Děkuju ti!“ bublala jsem jak sopka těsně před výbuchem, od kterého nejsem vskutku daleko. Pár dalších jeho věcných poznámek a já se vážně neudržím. Včera jsem mu jednu nenapálila, ale dneska se tak možná stane.

„To jste ve vaší rodině všichni takhle příjemný?“ zahučel uraženě, když jsem mu opět ukázala tu moji méně okouzlující stránku osobnosti, kterou důvěrně poznal už včerejší večer. Však u něj je to úplně to samé.

„To jsi snad viděl sám,“ odbyla jsem ho v rychlosti, abych se věnovala tomu modravému pitivu před sebou ve sklence, kterého jsem měla víc jak polovinu, přestože se mi míchalo druhé, ačkoliv poněkud neochotně a táhle. Obrátila jsem ho do sebe na několik velkých loků, což Diega pochopitelně zaskočilo. Několikrát udiveně zamrkal a potom protáhl uznale ústa dolů.

„Ten koktejl, Diego,“ pobídla jsem ho, ať si s tím mícháním pospíší. Jenom se na mě blahosklonně pousmál, že jako dělá, co může, aby vyhověl své náročné zákaznici.

„A nechceš si o tom spíš promluvit? Vypovídat se rozhodně pomáhá víc než se ožrat do bezvědomí,“ rozdával rozumy dál, aniž by vzal v potaz moje předčasné varování předtím, než skutečně vzteky prasknu. Přestal schválně dělat na tom koktejlu a upřel na mě svoje tmavě hnědé duhovky barvy kaštanu.

„Vždyť mám teprve vypitý jeden drink, mierda! Y lo siento, ale já nejsem ten typ člověka, co po jenom jednom drinku vyžvaní celý svůj životní příběh nějakýmu úplně cizímu člověku,“ ujasnila jsem mu, že se mnou to není úplně tak jednoduché, jak se naivně domnívá a s čím má nejspíš letité zkušenosti.

„Já nejsem nějaký cizí člověk, ale barman. Slýchám stovky smutných životních příběhů a ani je někdy slyšet nechci, protože ty lidi po mně potom vždycky chtějí nějaký objektivní názor na věc a kolikrát jsem z toho všeho tak unavený, že jim říkám jen to, co chtějí slyšet, ale tobě nic říkat nebudu, prostě si tě akorát vyslechnu, toť vše,“ přemlouval mě, ať si od svého trápení ulevím a svěřím mu to, a takovým vstřícným způsobem, že jsem skutečně uvažovala o tom, že bych mu tu svoji sladkobolnou životní zkušenost, která se rovná totálnímu selhání a zklamání, vypověděla. Diego trpělivě čekal na moje důkladné vyhodnocení, zatímco mi konečně dodělával to moje vytoužené pití barvy tyrkysu. Než skleničku postavil přede mne, po celou dobu jsem nad tím přemítala, jestli mám mluvit nebo ne. Zvedla jsem zrak od pití k němu a opět jsem ho přistihla s obočím zdviženým, i když tentokrát pouze levým, že je jako připravený na mou odpověď.

„Možná příště,“ vynesla jsem svoje rozhodnutí, které vlastně nebylo žádné. Jako takový další příslib jsem si neodpustila povzbudivé mrknutí, načež jsem se svezla z barové židličky dolů, vzala jsem si do ruky sklenku a zamířila jsem pryč.

„Tu sklenku chci pak vrátit, Nerio,“ zvolal ke mně, když už jsem k němu byla zády a vzdalovala jsem se. Pobaveně jsem se ušklíbla a potýkala jsem se s nutkáním se na něj zpátky otočit.

„Mohl si rovnou říct, že mě chceš zase vidět,“ opravila jsem ho naprosto sebejistě, ale taky s určitým poškádlením, protože si to rozhodně zasloužil. To už jsem se neudržela a natočila jsem se nepatrně na něj, abych uviděla ten jeho rozkošně užaslý výraz. Když si všiml, že na něj koukám, rozpačitě se pustil do úklidu své pracovní plochy, což dělal již automaticky, takže se na mě u toho pořád díval.

„No to chci, ale i s tou skleničkou,“ přiznal mi bez jakýchkoliv okolků a na závěr se opět zářivě usmál. Ten ale dokáže účinně zvednout náladu, hned krátce předtím, než vám ji totálně pokazí. Nebo vlastně obráceně, to je jedno. Teprve když jsem odcházela, tak mi došlo, že ještě nedávno nás tu pozoroval ten pačesatý darebák, takže jsem se rozhlédla kolem sebe, jestli třeba náhodou už nevyklidil pole. Nikde jsem ho neviděla, takže šel nejspíš vyzvídat k mému bráchovi, jakmile jsem ho vyhnala z baru. Ačkoliv jsem se zbavila jednoho otrapy i druhého otrapy, ještě zde zbývalo spoustu jedinců, od kterých mi hrozilo bezprostřední nebezpečí. Stalo se tak téměř vzápětí, jelikož si mě odchytila samotná Anastasie, které jsem tak zarputile odporovat nesvedla.

JARED

I ten druhý pokus o vysvětlení tehdejších událostí šeredně selhal. Holt budu muset být víc přesvědčivý a naléhavější, neboli jejími slovy a zajisté z její strany i víc otravnější. To mi nedělá sebemenší problém, na rozdíl od toho vysmátýho hezouna, který se na ni dívá jako na kus flákoty. A ještě hůř, ono se jí to zjevně líbí. Nechci se nějak přeceňovat nebo tak, ale mám takový neodbytný pocit, že to dělá hlavně kvůli mně. Nejspíš se mě snaží vyhnat z hlavy i ze svého dosahu, proto na to používá ten nejlacinější, ale taky nejúčinnější trik, jaký může, a který je přímo nasnadě. Copak se ale už nepoučila?! Jednou to takhle přece udělala, s mým bráchou, a já zase s Anahi, a jak se nám to oběma ošklivě vymstilo. Neria není snad takhle pitomá, že ne?! Zahrávat si a opakovat znovu stejný chyby, to jí není příliš podobný. Jestliže ji teda ten náš drsný rozchod od základu nezměnil, což by se taky mohlo stát. Ale to si nemyslím, když jsem s ní mluvil poprvý, poznal jsem v ní tu samou Neriu, jako před těma šesti měsícema. Téměř aspoň tu samou Neriu. Ať se ze sebe pokouší dělat kohokoliv, možná částečně je někdo jiný, nicméně uvnitř ní je pořád ta samá Neria, do který jsem se tak bezhlavě a šíleně zamiloval. A miluju ji neustále. Možná proto bych si s tím frajírkem měl promluvit z očí do očí, aby měl jasno a nezkoušel na Neriu nic, kvůli čemu by mohl mít pak problém se mnou. Nehodlám přihlížet tomu, jak si Neria ztěžuje přítomnost, která je již tak dost složitá, natož ještě když ani nemá vyřešenou poměrně komplikovanou minulost.

Od jejího bráchy jsem se nic nedozvěděl, když se vrátil ze zjevně neúspěšného rozhovoru s ní, který navíc skončil nehezkýma neshodama, jak jsem vypozoroval, takže jsem se společně s ním zdekoval pryč a užíral jsem se vlastníma myšlenkama, aniž bych pozoroval Neriu u toho, jak se skvěle baví s tím cucákem. Zatraceně! Nikdy jsem na ni takhle nežárlil. Nikdy. Neměl jsem to zapotřebí a… věci se měly celkově jinak, ale teď? Já ji snad ani nemůžu vidět s jiným chlapem, abych z toho nebláznil. Ta strašná představa, že by s Neriou mohli zažít to, co já… ta je prostě nestravitelná.

Vyzvěděl jsem od Lucy, že na dnešní den je naplánovaný víceméně zas relax, který nejvíc potřebuje větší zástup něžného pohlaví po tý jejich včerejší rozlučce. My takový oddechový program budeme zas potřebovat nazítří, protože nejspíš dopadneme ještě hůř. Já že normálně nepiju, večer se hodlám zhulákat taky, a třeba mě pak popadne opravdu neutišitelná potřeba s Neriou mluvit a všechno jí objasnit. V podstatě s tím počítám, poněvadž už takhle na to nemůžu přestat myslet. Nerad bych to protahoval po celý pobyt na ostrově. Musíme se někam pohnout, nejlíp co nejdřív.

S klukama jsme se domluvili, že si půjčíme čluny a vyrazíme na otevřený moře, abychom se trochu protáhli. Čluny byly pouze pro dva, takže jsme se rozdělili do dvojic a nějak jsme na sebe zbyli já a brácha. Anebo to ostatní nějak narafičili, protože toho půl roku průběžně sledovali naše opatrný sbližování a vždycky mu sami ochotně napomáhali, jen aby se to mezi náma vrátilo do starých kolejí, a tohle byla vynikající šance. Jenomže oni si asi nevšimli nebo jim nedošlo, že tady je mezi náma trochu dusno právě díky Neriině přítomnosti. Ne že by to bylo všechno zpátky, ale nějaký ten krok vzad se konal. Bylo mezi náma najednou napětí a jakási vzájemná, potlačovaná nevraživost.

A tak jsme se Shannonem pádlovali a pádlovali, přičemž jsme oba zarytě mlčeli a mlčeli. Seděl jsem vepředu, takže jsem nechal bráchu civět na mý záda, což bylo tak otřesně nepříjemný, že se mi myslí dokola točil nápad, že raději z toho člunu vyskočím ven a odplavu zase ke břehu, jestli spolu nezačneme ihned mluvit. Navíc jsem zřetelně cítil, jak mi ty záda propaluje intenzivním pohledem, a že čeká na to, že ledy prolomím jako první já, protože kdoví proč získal ten dojem, že je to moje výsadní povinnost, jakožto frontmana naší kapely. Ale to platí u kapely, ne v našem osobním životě. U Nerii je tenhle předpoklad pochopitelný, ale proč u něj?

„Hmm, tak… viděl jsi už Neriu?“ pustil jsem se do toho rovnou, abych hloupě nekroužil kolem tohohle tématu, které nás tady oba dva zřetelně spojuje. Ovšem, neotočil jsem se na něj a ani můj tón hlasu nezněl příliš zúčastněně, spíš jako že se ho ptám z nevyhnutelnosti situace.

„Ta je nepřehlídnutelná a navíc, když je tu kvůli ní a tobě mezi všema takový pozdvižení...“ Nebál se toho ani v nejmenším a nijak se se mnou nepáral. Nejspíš si o tom chtěl pokecat víc, než jsem se domníval. Mnohem víc, protože on na nějaký odhalování svých myšlenek a citů příliš není. O Nerii mezi náma nepadlo slovo skoro těch šest měsíců, to až tady a teď.

„A seš v pohodě?“ přeptal jsem se ho kontrolně, i když počítám s tím, že bude urputně popírat, jen aby nepřipustil, že ohledně Nerii nezůstává úplně chladným. Jenomže to v podstatě žádný chlap, když je s ním všechno v pořádku a dojde mu, že Neria není úžasná pouze z toho vizuálního hlediska.

„No tak já nejsem ten, co za ní běhá a snaží se s ní marně navázat řeč,“ poznamenal poněkud ironicky, aby si do mě rýpl a taky poukázal na moji patetičnost v tom, o co tady naivně usiluju. Kysele jsem se zašklebil, čehož naštěstí nemohl být svědkem, protože jsem pořád zíral kupředu.

„Máme spolu nedořešený jistý věci. Než jsem jí stihl všechno vysvětlit, tak odjela pryč,“ osvěžil jsem mu nedávný skutečnosti, kvůli kterým se tu můžu momentálně přetrhnout. Takový skutečnosti, který on nejspíš schválně vytěsnil z paměti, aby se rychleji vzpamatoval.

„A přesně o tom mluvím. Pro mě je Neria, na rozdíl od tebe, minulost,“ vysmál se mi natvrdo, což nebylo nic překvapujícího vzhledem k tomu, že má takovou zvláštní potřebu mít nade mnou navrch a shazovat mě, když se jedná o ni. Především asi proto, že se neustále dosazuje do tý role podvedenýho a zrazenýho, se kterou se vyrovnal zřejmě pouze částečně. Nedivím se mu a naprosto to chápu.

„Pro mě není ani minulostí, a dokud s ní tu minulost nevyřeším, tak nebude Neria ani mojí budoucností,“ definoval jsem svoje aktuální pokusy a snahy, protože nemíním marnit žádný z nabízených šancí, který tu mám. I kvůli vlastnímu bratrovi je nezahodím, přestože se ho to pravděpodobně dotkne.

„Chceš ji zpátky?“ položil mi brácha pojednou velice záludnou a důvěrnou otázku, na kterou se mi hlavou prohnala jediná správná odpověď hned necelou minutu po jejím vyslovení.

„Jo, chci, protože ji miluju. A to si zas já dokážu přiznat na rozdíl od tebe,“ vrátil jsem mu to trefně záhy potom, abych mu nezůstal nic dlužný. Já mám za to, že veškerý výčitky týkající se Nerii jsme nechali za sebou, ale očividně nikoliv. S jejím návratem je zpět i tohle. No budiž, můj cíl to ale nezmění. Sice kvůli tomu bratra neobětuju, ale ani Nerii se nevzdám. Musí být něco mezi tím.

„Tak to se mýlíš, bratříčku. Já už ji rozhodně nemiluju potom, co mi provedla… s tebou,“ podával mi svoje názory naprosto surově upřímně, takže jsem o nich absolutně nepochyboval. Ten dovětek tak podivně zamručel, jako by ho to pohoršovalo, což taky že asi jo. To taktéž chápu.

„Ale něco k ní pořád cítíš, to nezapírej,“ stál jsem si za tou svou domněnkou, která se mi čas od času vtírala, když jsem nad tím naším nešťastným trojúhelníkem pomýšlel.

„Nezapírám, ale zrovna tyhle pocity v sobě vzbuzovat fakt znova nechci, když se mi je povedlo během toho půl roku utišit. A ani ti s tímhle tím problémem ohledně jí nechci jakkoliv pomáhat a už se o ní ani nechci bavit. Určitě chápeš proč,“ uzavřel Shannon svérázně tenhle hovor, který se sotva rozběhl, ale beztak jsme si stihli i za tu krátkou chvilku říct to nejdůležitější.

„Jasně, chápu. Akorát se chci ujistit, že nebude další problém mezi náma dvěma,“ zjišťoval jsem situaci v tom našem sourozeneckém vztahu, co si podle něj můžu a nemůžu dovolit.

„Proč se mě na to ptáš, když stejně uděláš všechno proto, abys dosáhl svýho? Nehledě na mě, však už jsme to jednou zažili, ne?“ narážel v hořkosti na moji nedávnou volbu, ze který nevyšel zrovna nejlíp. Místo vlastní krve jsem si zvolil holku. Kdybych vyrůstal někde v monarchii, tak mě za tohle pravděpodobně zavrhnou a vydědí.

„Chceš moje povolení nebo snad požehnání, nebo co?“ usoudil Shannon z kdoví jakých vodítek, který mu poskytla naše debata, a čemuž jsem chtěl svérázně odporovat, jenomže namísto toho jsem se nad tím zarazil.

„Noo, ne tak docela, ale… Jenom bych měl rád jistotu, že tě to nijak nenaštve,“ přeformuloval jsem.

„Abych pravdu řekl, tak trochu mě to štve. Jo, štve mě to, že to nemůžeš nechat bejt a otvírat tak celou tuhle záležitost znovu, ale to nemá cenu. Seš zamilovanej a pitomej, a já doufám, že to zas neposereš a nenabiješ si tu hubu podruhý. Povolení ode mě pro tebe je stejně zbytečný, protože beztak budeš dělat to, co uznáš sám za vhodný. A požehnání ode mě dostaneš, až když ji dostaneš před oltář. Ale teď bych tohle téma uzavřel, protože já k němu nemám víc co říct. Pro mě je to minulost a chci, aby to tak zůstalo,“ uchýlil se k takovýmu sáhodlouhýmu proslovu, ve kterým shrnul detailně svoje dojmy a já jsem tak mohl poznat, že je nejspíš víc zmatený, že si ani neuvědomuje jak moc. Nebudu ho ale dál mást a vyslyším jeho urputný žádosti, jen co na ten jeho výmluvný monolog adekvátně zareaguju. Akorát, že mě ta jeho zmínka o oltáři natolik rozhodila, obzvlášť při tý představě Nerii ve svatebních šatech, že jsem musel několikrát pádlem zabrat, abych se toho zbavil.

„Pro mě bude už vítězství, když ji přesvědčím, aby si mě vyslechla,“ nerozebíral jsem to nijak zevrubně, když už jsem se rozhodl o tom přestat mluvit.

„Jenom moc nespolíhej na to, že se tím pak něco změní. Je to Neria. Není jako všechny ostatní, který by ti okamžitě padly k nohám kvůli tvým modrým očím, aby ses na ně aspoň na sekundu podíval, brácho,“ dodal jeden ze svých poznatků, který by mě jindy asi dobře pobavil, ale zrovna mě to nemile zrozpačitělo. Tohle je teda fakt super podpora od mýho jedinýho sourozence. Nasadil mi tím pořádně otravnýho brouka do hlavy.

„Jo, já vim, ale když překonám tenhle největší zádrhel, třeba pak… Máš pravdu. Neměl bych s tím moc počítat. Je to Neria. Tvrdohlavá, hrdá, spontánní a hlavně zhrzená. Šílená kombinace,“ nechal jsem se unést, když on se zničehonic opět rozpovídal o Nerii sám od sebe. Svůj udivený výraz jsem si nechal raději pro sebe.

„Na šílenství musíš s ještě větším šílenstvím,“ citoval nějaký moudro, anebo se právě stal autorem jednoho moudrýho citátu. No jo, i můj brácha je mužem mnoha skrytých talentů.

„Jak mně chyběly ty tvoje nepochopitelný rady,“ rozesmál jsem se zlehka a hlavně s úlevou, když jsme se najednou bavili takhle nenuceně a s nulovým napětím. Kdo ví, co mu v myšlení přeskočilo, ale rozhodně se mi to zamlouvá. Moct s ním neomezeně probrat to jediný, co probírat chci. Zase se ale nebudu unáhlovat, protože Shannon je poslední dobou náladovější než kdykoliv předtím.

„A mně můj mladší brácha, kterýho bylo odjakživa vždycky všude plno. Konečně už nejseš jak tělo bez duše, což je fakt bezva změna, takže dělej, co můžeš, ať už se to neopakuje,“ nabádal mě s lehkým doporučením.

„Jsem rád, že s tebou můžu zas počítat,“ pochvaloval jsem si spokojeně, že se tu obejdeme bez drama.

„Jasně, akorát nepočítej s tím, že se budu nějak podílet na tom honu za šíleností,“ srozuměl mě záhy, abych třeba náhodou špatně nenabyl domnění, že když se přemohl a promluvil se mnou o Nerie, že se jeho původní tvrzení nějak zásadně změnilo.

„To nebudu, ale klidně si rád vyslechnu další nevyžádaný rady,“ utahoval jsem si z něj, když mi takhle náhle otrnulo.

„Nevyžádaný, nevyžádaný. Já moc dobře vim, že je vážně slyšet chceš. To jsou prostě léta zkušeností,“ přidal se ke mně bez váhání a mně se přitom nezadržitelně vybavily naše starý časy.

„Vždyť seš jen o dva roky starší,“ poukázal jsem na ten minimální rozdíl nejen v letopočtu, ale taky v tom množství zkušeností, aby si přehnaně nedomýšlel. Navíc je tohle jeho prohlášení nanejvýš sporný a diskutabilní.

„Kdybys byl ty ten starší, tak to pochopíš,“ nenechal se zaskočit a užíval si tu svoji jakousi nadřazenost.

„Kdybys byl o ty dva roky zkušenější, tak víš, že se tohle furt tak zbytečně nepřetřásá.“ Ani já jsem se nedal, čemuž se Shannon vzadu ironicky zasmál, což ho nakonec rozesmálo skutečně.

„Dobřee. Každopádně vim, že když se ti podařilo s kapelou dobýt celou planetu, že jednu malou, umanutou Španělku nakonec získáš taky,“ povzbudil mě naprosto nepokrytě, a to jsem velice ocenil, přestože jsem to přešel pouze se zamyšleným pokýváním hlavy. No, tímhle jsem od něj asi to povolení vážně dostal, že? Nejlepší motivace, jakou jsem si mohl přát, když mi jde o lásku mýho života. A já ji prostě dostanu zpátky!

Příště nás čeká oddechová kapitola z Neriina pohledu. Nejprve si Neria popovídá s Fabiem, potom s Diegem a nakonec si ji z baru vyzvedne samotná nevěsta Anastasie. Všem nastoticískrát strašně moc děkuju za podporu! :3

Tuhle kapitolu bych moc ráda speciálně věnovala mojí echelonské sestřičce Týnušce, které jsem to posledně slíbila. Sice je to kapitola zase plná řečiček, ale ty je stejně určitě oceníš. :D Strašně moc ti děkuju za to, jak tu moji povídku miluješ! :D :3 Tvoje nadšení je prostě úžasné a já tě za to zbožňuju, takže ještě jednou děkuju! :3 A taky pro tebe mám animku s klukama a společně s ní ti přeju, ať si taky takhle brzo vyskakuješ a nožka se ti dobře uzdraví! :) ;)

Autor: Sabienna (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lost of the Love - 4. kapitola: