Love is unpredictable - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tak, je tu první kapitola povídky "Love is unpredictable". =)
Tonksová jde na svou první schůzi Řádu. Ale neřekli jí, jak se má dostat do domu s popisným číslem dvanáct, když tam je jen dům číslo jedenáct a třináct. Pomoc však přijde cobydup. Příjemné počteníčko. =)

06.07.2011 (14:00) • Deiny • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1534×

Jsem v háji! Naprosto ztracená! Proč se to muselo stát zrovna mně?

Proč jsem se musela zamilovat do Remuse Lupina?

Abyste v tom ale měli jasno, povím vám celý příběh od začátku.

1. kapitola - Legrace

Ten den, kdy jsem ho poznala, začal jako každý jiný. Jen něčím byl maličko výjimečný. Dneska jsem šla na svou první schůzku Řádu. Byla jsem z toho nadšená! Nemohla jsem uvěřit tomu, že si vybrali právě mě! Mě, Tonksovou, nemehlo první třídy.

Rodiče se mohli dnes ze mě zbláznit. Vyváděla jsem jako šílená už od rána. A ani nevím, proč jsem se tak těšila. Možná proto, že uvidím Siriuse Blacka. Mého příbuzného, kterého jsem neviděla od doby, kdy ho neprávem odsoudili do Azkabanu.

Když byl čas jít, vyšla jsem před náš dům a přemístila jsem se na místo, kde sraz měl být. Grimauldovo náměstí 12.

Přemístila jsem se na poklidné místo. Kolem nebylo nic. Jen široká ulice, na jedné straně domy. Za mnou byl park. Rozhlédla jsem se po číslech domů. Deset, jedenáct… třináct? A kde… kde je číslo dvanáct?

Nevěděla jsem, co dál mám dělat. Jak se tam mám dostat? To je teda skvělé. Řeknou mi, kam mám přijít a v kolik. Ale jak se tam mám dostat, to mi neřeknou. A to by měli říct!

Přemítala jsem, jak se tam dostat. Když někdo za mnou promluvil.

„Promiňte, slečno, hledáte tu něco?“

Nadskočila jsem. Strašně jsem se lekla! To je neomalenost takhle mě vyděsit! Mohlo mě to i zabít! Otočila jsem se na tu osobu a automaticky jsem na něj začala křičet.

„Sakra! Nemůžete si třeba odkašlat? Nebo něco takového? Lekla jsem se vás!“ vyčítala jsem neznámému. Byl to muž.

Podívala jsem se mu do tváře. V tu ránu mě zahltila lítost. Na tváři měl dvě podlouhlé jizvy, které se mu táhly přes celý obličej. Zajímalo by mě, co se mu stalo. Vím, že je neslušné na někoho civět s otevřenými ústy a s vykulenýma očima. Ale copak to šlo dívat se na něj jinak?

Ten muž měl krátké vlasy a oblečení nebylo kdo ví jaké. Naopak. Bylo otrhané a ošuntělé. Muž se na mě usmál.

„Ach, omlouvám se, slečno. Nechtěl jsem vás vyděsit!“ omlouval se.

Zavrtěla jsem hlavou. No nic. Konec konců, jak sám říkal, nechtěl to udělat.

„Ale ne! Omlouvám se, že jsem na vás tak vyjela. Jen jsem se strašně lekla.“

„Ne, ne, mě se nemůžete omlouvat. Je to v pořádku, že jste se lekla. Je to přirozená vlastnost každého člověka,“ řekl, stále s úsměvem na tváři.

Chvíli jsme tam stáli naproti sobě, nic neříkali. Bylo to trochu trapné. Pak po dobré minutě ticha opět promluvil.

„Mohu se zeptat na vaše jméno, slečno? Byl bych rád, kdybyste mi ho řekla,“ uchechtl se.

Váhala jsem, jestli mu ho říct mám, či ne. Pořád je to cizí člověk, který mě vyděsil k smrti. Ale zase na druhou stranu vypadá mile a nezdá se, že by mi chtěl ublížit.

„Tonsková,“ odpověděla jsem mu, avšak jen příjmení. Za své jméno se tak trochu stydím. Je hrozné! To mu říkat nebudu! Tohle mu musí stačit.

„Těší mě, já jsem Remus Lupin,“ představil se mi a natáhl ke mně ruku. Uchopila jsem ji a jemně stiskla, ale Lupin si ji vyzvedl výše, maličko se předklonil a na hřbet ruky mě políbil. Byl to gentleman. Hned na to ji zase pomalu spustil dolů.

„Kampak se chystáte, slečno Tonksová?“ optal se mě mile.

Schůze!

„Ach, pane Bože! Schůze! Musím už jít!“ vykřikla jsem a otočila se k domům číslo jedenáct a třináct. V tom jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jak se tam dostat.

„Jste čarodějka?“ zeptal se, což mě docela překvapilo.

Přikývla jsem.

„Tak to mám pocit, že jdeme na schůzi spolu,“ řekl. Vykulila jsem oči.

„C-cože? Vy jste také členem… ehm… Řádu?“ zeptala jsem se překvapivě. No nazdar! Budu ho potkávat na každé schůzi! No to se teda těším.

Lupin se zatvářil zaraženě.

„Promiňte, jakého Řádu?“ nechápal. Srdce se mi rozbušilo o sto šest. Co když je to nějaký smrtijed? A snaží se vyzvědět něco o řádu?

Stála jsem tam jako opařená a nevěděla co si počít. Nemůžu mu o Řádu říct. Lupin se ale najednou rozesmál.

„Omlouvám se vám moc. Samozřejmě o Řádu vím, jsem v něm už dlouhá léta,“ řekl a myslela jsem, že ho zabiju. Takhle si ze mě utahovat. To si tam s ním užiju. Doufám, že když budeme někde muset být na stráži nebo tak něco, že nebudu s ním.

Lupin se smál, ale nakonec jsem se musela smát také. Opět mě vyděsil k smrti, ale já hloupá mu na to pokaždé skočím.

„Tohle už mi nedělejte!“ smála jsem se.

„Ne, nebudu. Omlouvám se. Ale líbí se mi vaše výrazy,“ přiznal, pořád se smíchem.

„To je teda hezké. A víte co je ještě hezčí? Už jsme dávno měli být na schůzi. Vy máte štěstí, že jsem takové nemehlo, jinak bychom se takhle neseznámili. Nevíte jak se tam dostat? Mě jen řekli, že to má být na Grimauldově náměstí 12, ale já tu vidím jen dům číslo jedenáct a třináct. A neřekli mi, co mám udělat, abych se tam dostala.“

Lupin se zasmál.

„To je teda přivítání, že vám neřeknou, jak se tam dostat.“

Postavil se před domy číslo jedenáct a třináct a něco zašeptal. Moc mi to nepomohlo, protože zase nevím, jak se tam dostat. Takže příště se tam taky nedostanu, musím se zeptat Siriuse. V tom se domy začaly od sebe oddalovat, avšak se mezi nimi se netvořila žádná pomalu se rozšiřující ulička. Mezi nimi se pomalu rýsoval další dům – stejný jako ty ostatní v řadě. Když byl vidět celý, všimla jsem si i čísla popisného, dvanáct. Pousmála jsem se. Ano, tenhle dům hledám.

„Račte vstoupit, krásná slečno Tonksová,“ řekl Lupin. No páni, jestli se chová takhle ke každé ženě, musí ho mít každá ráda. A jeho manželka – pokaď nějakou má – musí být nadmíru spokojená.

Lupin šel vedle mě a já jsem šla do domu. Otevřel mi dveře a já s poděkováním vstoupila dovnitř, do úzké chodbičky. Bylo to tam trochu strašidelné. Nikdy jsem tu ještě nebyla a nějak velký dojem to na mě neudělalo. Nemohla bych se tady zdržovat dlouho. To by mě děsilo!

Po zdech visely obrazy kouzelníků a čarodějek. Možná to byli také další příbuzní z rodu Blackových. Prohlížela jsem si zrovna strop, který byl vysoký, ale nijak zvlášť jinak zajímavý, když jsem o něco klopýtla a padala si to dolů.

Lupin se mi opět začal smát, ale pomáhal mi vstát.

„Jste v pořádku?“ optal se mě starostlivě.

„Ano, jsem. To víte, jsem strašné nemehlo. Tohle se mi stává každou chvíli,“ uchechtla jsem se.

Podívala jsem se, o co jsem zakopla. Byl to kus trolí nohy a v něm bylo pár deštníků, které teda teď už nebyly uvnitř, ale na zemi. To jsou věci. Co tady ještě najdu?

Lupin mávl hůlkou a všechno to napravil.

Pokračovali jsme dál úzkou chodbičkou přes malou předsíňku a dolů po schodech. Pod schody se rozprostřela velká kuchyň, s dlouhým dřevěným stolem uprostřed. Kolem stolu byly židle, na kterých sedělo plno kouzelníků a čarodějek. Členové řádu. Je jich více než jsem myslela. Jakmile mě Sirius spatřil, vstal a šel ke mně.

„Doro! Tak rád tě vidím!“ vykřikl a rozpřáhl paže. Pusa se mi roztáhla do širokého úsměvu.

„Siriusi!“ zvolala jsem, šťastná že ho opět vidím. Objala jsem ho a pevně si ho přitiskla k sobě. On udělal totéž. Chtělo se mi brečet štěstím, že ho zase vidím! Neviděla jsem ho dvanáct let, co byl neoprávněně v Azkabanu a to je dlouhá doba! Když jsem byla malá, byl se mnou hodně často. Pokaždé, když měl čas, zašel k nám domů, podívat se na mě. Měla jsem ho moc ráda a pořád ještě mám!

„Tak moc jsi mi chyběl,“ řekla jsem a odtáhla se maličko od něj. Sirius se na mě podíval.

„Taky jsi mi moc chyběla,“ usmál se. „Páni, z tebe je už velká slečna. Ani nevíš, jak mě mrzí, že jsem nemohl být s tebou, když si vyrůstala,“ řekl tónem, který zamrzel.

„O všem ti povím, ale teď máme mít schůzi,“ uchechtla jsem se a podívala se na ostatní. Všichni si mě měřili zkoumavými pohledy.

„Och, ano! Přátelé,“ řekl Sirius, objal mě kolem ramen a posunul trochu dopředu, aby na mě všichni důkladně viděli. „Tohle je Nymfadora Tonksová, naše nová členka řádu,“ představil mě. Vrhla jsem po něm vyčítavý pohled.

„Takhle mi už nikdy neříkej!“ zašeptala jsem mu varovně.

„Promiň,“ omluvil se. „A neříkejte jí jejím jménem, prosím vás. Nemá to ráda,“ dodal ještě Sirius a ušklíbl se. „Tak pojď, posaď se,“ vybídl mě a vedl mě do čela stolu, kde původně seděl on sám. Posadila jsem se tam, ač nerada, protože takhle si mě všichni mohli i nadále zvědavě prohlížet. A to jsem plánovala být tam tak trochu nenápadná. Siriusi, to je teda podpásovka, pomyslela jsem si.

Schůze probíhala celkem v klidu, ale tak trochu jsem nevnímala, o čem se tam mluví. Soustředila jsem se na pohledy ostatních, co po mě „nenápadně“ pokukovali. Všimla jsem si, že je tam i Pošuk Moody. Když jsem si ho všimla, pousmála jsem se. Další, koho znám. Takže mi to tu nebude tak úplně cizí.

Když skončila schůze – což jsem poznala jedině tak, že se všichni začali zvedat ze židlí – zavrtěla jsem hlavou, abych se probudila z toho transu a také byla na odchodu.

„Doro?“ zavolal na mě Sirius. „Spěcháš domů? Nebo máš chvíli čas? Chtěl bych si s tebou popovídat,“ usmál se na mě tím svým milým úsměvem, který mi za celou tu dobu, co jsem ho neviděla, tak chyběl.

„Ne, domů nespěchám,“ usmála jsem se také a šla k němu.

„Tak zatím nashledanou, slečno Tonksová,“ řekl Lupin, když procházel kolem mě. Než jsem však stačila cokoli říct, byl už skoro u dveří.

„Tak pojď, půjdeme nahoru. Tady je ještě pořád moc lidí a jak je znám, tak se tu ještě nějakou dobu zdrží.“

Přikývla jsem. Sirius mě objal opět kolem ramen a vedl mě do malé předsíňky, kterou jsme prošli i při příchodu, a po schodech nahoru.

„Siriusi, můžeš nachvilku, prosím tě?“ zavolal někdo na Siriuse.

„Promiň, hned to vyřídím. Jdi zatím úplně nahoru a tam na mě počkej, ano?“ řekl omluvně. Přikývla jsem a šla. Sirius se otočil a šel ze schodů opět dolů.

Prohlížela jsem si znovu dům. Bylo tam všechno možný. Dívala jsem se zrovna na skleněnou nádobku, ve které bylo… cosi, když jsem znovu zakopla. Jak jsem dopadla, ozvala se velká rána, takže všichni museli vědět, že se něco nahoře stalo.

Radši se budu dívat pod nohy a ne všude kolem, vyčítala jsem si v duchu. V tom se ozval strašlivý křik.

Autor: Deiny (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction