Love is unpredictable - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Druhá kapitola vypráví o tom, jak se Tonksová snaží něco vyzvědět o Lupinovi. Sirius ji něco o něm poví, avšak Tonksová narazí na něco, co by ji zajímalo nejvíc. Sirius ji to však říct nechce. Po přemlouvání Tonksové něco málo naznačí, ale i tak to pro ni bude těžké rozlousknout, co to má znamenat.

12.07.2011 (14:00) • Deiny • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1266×

2. kapitola – Remus Lupin

„Mudlovští šmejdi! Zrádci vlastní krve!“ začal křičet ženský hlas. Podívala jsem se za tím hlasem. Ozýval se z obrazu, na které byla žena, kterou jsem okamžitě poznala – Siriusova matka. Křičela něco v tom smyslu, že jsme zrádci vlastní krve a že pouštíme „mudlovské šmejdy“ do jejího domu.

Slyšela jsem, jak někdo dupe po schodech a v tu ránu tu byl Sirius. Přiběhl k obrazu jeho matky a pokoušel se zatáhnout záclony a tím ho asi také i utišit. Avšak sám to nezvládal.

Postavila jsem se, abych mu šla na pomoc, ale někdo mě předběhl. Dřív než jsem stačila udělat krok, byl u Siriuse Lupin a pomohl mu. Jakmile zatáhli záclony, rozhostilo se po celém domě opět ticho.

„Prosím, snaž se v téhle části domu nepadat a ani nevydávat žádné jiné, hlasité zvuky, ano?“ zasmál se tiše Sirius a Lupin s ním.

„Ha, ha!“ zažertovala jsem. „Jsi vtipný jak sáňky v létě!“

Sirius se obrátil na Lupina.

„Díky, kamaráde,“ poděkoval mu.

„Nemáš za co. Ale už opravdu musím jít. Zítra mě čeká perná noc,“ řekl tónem, který zněl utrápeně. „Uvidíme se co nejdříve to půjde, ano?“ usmál se.

„Jasně, dám ti vědět a někdy se tu můžeš zastavit i mimo schůzi, Remusi,“ nabídl mu Sirius. Lupin na to přikývl a odcházel dolů. Podívala jsem se na Siriuse. Ten mi pokynul hlavou, ať jdu za ním, tak jsem tedy šla. Vyšli jsme ještě jedny schody a vešli do jedné z mnoha místností domu. Nebyl nějak velký, ani pěkný, ale přesto se zdál útulný. Byly tam dvě postele, po jejich stranách noční stolky, v rohu malý dřevěný stůl a u něho židle. Nad stolem viselo zrcadlo, které však bylo zaprášené.

„Jak dlouho se znáš s tím Lupinem?“ zeptala jsem se Siriuse a posadila se na jednu z postelí, blíže u dveří.

„Hodně dlouho,“ odpověděl mi Sirius a posadil se na postel naproti mně. „Jsme nejlepšími přáteli už od té doby, co jsme začali chodit do Bradavic. Byly jsme taková čtyřka puberťáků,“ uchechtl se.

„Čtyřka?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Já, Remus, James Potter a Peter Petigrew. Ale o tom se teď bavit nebudeme. Musíš mi vyprávět o sobě. Jak ses měla? Už jsem ti říkal, že z tebe vyrostla krásná mladá slečna, máš nějakého přítele?“ zasmál se a já s ním.

Řekla jsem mu všechno, co se stalo od doby, co se mnou nebyl. Tedy neřekla jsem úplně všechno, to bychom tu byli hodně dlouho – i když s ním by mi to nevadilo, mám Siriuse moc ráda. Vyvodila jsem, co z těch věcí je nejvýznamnější, nebo když to bylo něco velkého. Sirius napjatě poslouchal. Občas údivem vykulil i oči, čemuž jsem se musela zasmát. Když jsem skončila, usmíval se.

„Takže bystrozorka a šéfka Oddělení bystrozorů, jo? Teda, jsi dobrá,“ pochválil mě.

„Díky, ale lehké to zrovna nebylo. Akorát když jsme měli někoho sledovat, nebo tak něco. To mě bavilo, protože když jsem metamorfomág, jde to lehce. Změníš si barvu vlasů a podobně tak, že tě nikdo nepozná a je to vyřešený. V tomhle jsem byla nejlepší. Má to své výhody.“

Sirius byl na mě pyšný. Povídali jsme si strašně dlouho do noci. Když jsem si uvědomila, že tu jsem už dlouho, podívala jsem se na hodiny. Doufala jsem, že nebude ještě tak pozdě, abych tu mohla být. Ale byla už skoro půlnoc. Vyskočila jsem z postele, na které už jsem dávno neseděla, leč ležela a rychle se upravila.

„Bože, bude už skoro půlnoc! Siriusi, moc mě to mrzí, ale už musím jít,“ řekla jsem posmutněle. Sirius změnil svůj výraz ze spokojeného také na zesmutnělý.

„Ach, jistě, už je pozdě,“ řekl smutně. „Škoda, že tu nemůžeš ještě být. Chtěl bych dohnat to, co jsme zameškali, když jsem byl… v Azkabanu.“

Smutně jsem si povzdechla a zamyslela jsem se. Také jsem tam chtěla být s ním a domů se mi ani moc nechtělo. Stejně bych se doma jenom nudila.

„A kdybych tady spala?“ zeptala jsem se s úsměvem.

Sirius se na mě také usmál.

„To je dobrý nápad, ale nebudou tě hledat rodiče?“

„Jsem už dospělá!“ upozornila jsem ho. „Můžu být, kde chci, a kdy chci.“

„Tak dobře. Ale nemáš tady věci,“ upozornil na oplátku Sirius mě. Povzdychla jsem si.

„Dobře, takže, půjdu si pro věci a hned budu zpátky,“ slíbila jsem. Sirius přikývl a šel se mnou až ke dveřím. Před domem jsem se rozhlédla, jestli někde není nějaký mudla, který by mě mohl vidět a pak jsem se přemístila před náš dům.

Potichu jsem vešla dovnitř a šla do svého pokoje. Když se rozsvítily světla.

„Doro?“ oslovila mě mamka. Zastavila jsem se a otočila se čelem k ní.

„Ano, mami?“ optala jsem se. Zase se mě bude vyptávat, kde jsem byla a s kým jsem byla. Moje máma si totiž myslí, že jsem ve věku, kdy si žena hledá chlapa a chce se usadit. Ale to já zatím neplánuju. A taky si myslí, že jsem příliš praštěná na to, abych bydlela sama. Což jsem, ale to nevadí. Je mi už tak trochu trapné stále ještě bydlet s rodiči.

„Kde jsi byla?“ zeptala se.

„Na schůzi Řádu,“ odpověděla jsem. Nedůvěřivě se na mě podívala.

„To trvalo až do půlnoci?“

„Ne, to ne, ale byla jsem tam ještě se Siriusem. A vrátím se tam, jen si jdu sbalit pár věcí. Máme si toho tolik co říct a za jeden den se to prostě nestihne. Pár dní u něj budu.“

Neptala jsem se jí na to, ale oznamovala. Pořád se na mě dívala nedůvěřivě, ale já už se jí na to vykašlala a šla si sbalit věci.

Když jsem vstoupila do svého pokoje, rozsvítila jsem a rozhlédla se. Po zemi jsem měla plno věcí a musím uznat, že tam je pěkný nepořádek. Ale co, jsem tu já a nikdo mi sem nechodí. Doufám.

Mávla jsem hůlkou a do kufru se mi začaly skládat věci. Když jsem měla sbaleno, zavřela jsem kufr a pomocí kouzel po popostrkovala před sebou.

„Pozdravuj ho,“ řekla mi mamka, než jsem odešla.

„Budu,“ slíbila jsem a odešla zase z domu. Kufr jsem chytla a přemístila se opět na Grimauldovo náměstí. Sirius na mě čekal přede dveřmi. Vypadalo to, že tam stojí celou dobu, co jsem odešla.

„Promiň, zdržela jsem se. Mamka se vyptávala,“ řekla jsem, otráveným tónem. Sirius se uchechtl.

„Jo, to věřím, ale musíš jí to prominout. Má o tebe starost,“ omlouval ji Sirius.

„Někdy je to ale trochu otravný, víš?“ zasmála jsem se.

Kufr s věci mi Sirius odnesl až nahoru do pokoje, ve kterém jsme byli i předtím. V tom pokoji spal i on sám, na druhé posteli, takže jsem se nemusela ničeho bát. A jsem vlastně ráda, protože tenhle dům je vážně trochu strašidelný.

Šla jsem se zrovna umýt a převléknout se do věcí na spaní. Sirius udělal totéž. Sedli jsme si znovu na postele a povídali si. V tom jsem si vzpomněla na Lupina. Ani nevím, proč. Rozhodla jsem se o něm něco vyzvědět.

„Siriusi, když jste s tím Lupinem tak dlouho přátelé, řekni mi o něm něco?“ zeptala jsem se, tónem, který nic neříkal, aby si nemyslel kdo ví co.

„Proč se ptáš zrovna na něj?“ uchechtl se Sirius. Hm, a stejně ho napadlo to, co jsem nechtěla aby ho napadlo.

„Já nevím. Jen tak,“ řekla jsem mu popravdě.

Sirius mi o něm řekl spoustu věcí, avšak pod podmínkou, že Lupinovi nic neřeknu. V celku mi o něm nic extra neřekl, pak jsem si však vzpomněla, jak říkal, že zítra bude mít pernou noc. Co to asi mělo znamenat?

„A, Siriusi?“ skočila jsem mu do řeči. Vyprávěl mi zrovna, jak se shledali po těch dlouhých letech, co byl v Azkabanu, v Bradavicích, když učil obranu proti černé magii.

„Ano?“ zeptal se a nadzvedl obočí.

„Co mělo být to, jak říkal, že zítra bude mít pernou noc?“ zeptala jsem se. Sirius trochu posmutněl.

„Promiň, ale to ti říct nemohu. Třeba ti to jednou řekne sám, ale já nemůžu. Vím, že ti můžu věřit, jenže tohle je jeho věc a já to nechci nikde roztrubovat. Zeptej se ho na to sama,“ pousmál se, ale byl to takový stále posmutnělý úsměv.

Zadívala jsem se do země. Paráda, takže tohle jsem nezjistila. Zajímalo by mě to, to nemůžu nijak vyvrátit. Ale není slušné se takhle vyptávat a přemlouvat Siriuse, aby mi to řekl. Konec konců, Lupin je jeho nejlepší přítel, jak jsem se již dozvěděla. A dobří kamarádi drží spolu, ať se děje, co se děje.

„Ne, to se ho nezeptám!“ zareagovala jsem na jeho poslední větu, trochu opožděně, ale přece. Sirius se zasmál.

„Proč? Copak s ním máš, že se ho na to nezeptáš? Myslel jsem, že jsi takový ten zvídavý tvor, co se snaží, aby všechno věděl. I to co nemá,“ ušklíbl se.

„No, to jo, jsem. Ale… zase je mi blbý se ho ptát,“ vymluvila jsem se. Nechci se ho na to ptát! On mi to stejně asi neřekne. Pochybuju, že to říká jen tak napotkání každému, kdo se na něco takového zeptá. „Prosím, alespoň mi něco naznač,“ zaprosila jsem. Sirius zavrtěl hlavou.

„Ne, prosím tě, nepřemlouvej mě,“ řekl, trochu už naštvaně. Zamračila jsem se. Sirius si toho všiml, jen se ale uchechtl. Nic. Takže se to od Siriuse nedozvím? Ví Pošuk Moody, co to má znamenat? Řekl by mi to alespoň on, když ne Sirius? Nebo někdo jiný z Řádu?

„Dobře, dobře. Něco malého ti naznačím. Ale nepomůže ti to,“ řekl najednou Sirius. Široce jsem se na něj usmála. „No moc se neraduj, nic z toho nevyvodíš,“ mrkl na mě ještě.

„Víš, ono je to celé složité, ale v určitý den za určitých okolností, se stává někým úplně jiným, nekontrolovatelným. Pokud se na to nepřipraví. Jsou to pro něj muka a abychom mu pomáhali i tehdy, když je tím někým jiným, museli jsme také se změnit v něco jiného.“

Cože? To nechápu!

Vykulila jsem oči a civěla na Siriuse, jak puk. Pak jsem se zamračila a začala o tom přemýšlet.

„Víc ti ale neřeknu. Jsi alespoň s tímhle spokojená?“ zeptal se Sirius. Věděl, že z toho, co mi řekl, na nic nepřijdu.

„Em… jo, asi jo. Prozatím!“ odpověděla jsem mu. Avšak jsem mu maličko lhala. Tohle mi nestačí.

„No nic, jdu spát. Dobrou, malá Tonksová,“ usmál se na mě Sirius, vstal, políbil mě na čelo a opět si lehnul. „Vzpomínáš? Takhle jsem ti říkával, když jsi byla malá,“ připomněl mi s úsměvem.

„Jo, vzpomínám si. A dobrou,“ popřála jsem mu a také si lehla.

Neměla jsem v plánu ještě spát. Měla jsem v plánu přemýšlet o tom, co mi Sirius řekl. Něco mi to přece jen ale říkalo. Jenže co, na to jsem nemohla přijít.

„Víš, ono je to celé složité, ale v určitý den za určitých okolností, se stává někým úplně jiným, nekontrolovatelným... Pokud se na to nepřipraví... Jsou to pro něj muka a abychom mu pomáhali i tehdy, když je tím někým jiným, museli jsme také se změnit v něco jiného…“ opakovala jsem si v hlavě Siriusova slova.

Co to jen může znamenat?

Autor: Deiny (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction