OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Love is unpredictable - 4. kapitola

25.07.2011 (11:00) • Deiny • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1394×

4. kapitola – Vzpomínky

Lupin odešel večer před devátou hodinou. Držela jsem se od něj tak trochu dál, ale zase aby to nebylo moc nápadné. Byl tu s ním pochopitelně celou dobu Sirius, ale když si někam potřeboval odskočit nebo tak, srdce se mi splašilo. Nevím, co je zač a jak by mi mohl ublížit. Radši jsem se měla neustále na pozoru.

Párkrát se mě na něco zeptal. Já jsem mu odpověděla co nejkratší odpovědí a předstírala jsem, že mi není dobře. Přitom opak byl pravdou. Skoro.

Jakmile Sirius zavřel dveře po hlasitém prásk, při čemž se Lupin přemístil, otočil se na mě.

„Doro, s tebou opravdu něco je. A neříkej, že ne!“ řekl Sirius a prohlížel si mě. Hledal na mně i jen nejmenší známku něčeho, co by prozrazovalo, že mi něco je. Ve skutečnosti mě trochu bolí hlava, to popřít nemohu. Cítila jsem, jak se to pomalu stupňuje, ale to nebylo kvůli Lupinovi. Bylo to prostě z ničeho nic.

„Hele, hoď sprchu a běž si lehnout. Já ti udělám čaj a něco k jídlu. Přinesu ti to do pokoje. Jo?“ navrhl Sirius. Přikývla jsem. Nebyl to tak špatný nápad a vlastně se mi i zamlouval.

„Včera jsi byla celý den v práci, i přes noc. Musíš se vyspat, proto vypadáš tak nezdravě,“ uchechtl se. „Spala jsi sotva dvě hodiny.“

„Tři,“ opravila jsem ho. Sirius zavrtěl hlavou.

„To je jedno. Běž, hned budu u tebe,“ slíbil a vedl mě do koupelny. Pak odešel do kuchyně udělat mi večeři a čaj, který mi slíbil.

„Siriusi, k večeři mi nic dělat nemusíš, nemám hlad,“ houkla jsem na něj a zavřela za sebou dveře. Vysprchovala jsem se a pak šla nahoru do pokoje. Sirius tam už byl a pokládal horký čaj na stůl. Svlékla jsem si župan, který jsem měla na sobě a lehla si do postele.

„Celá hoříš!“ řekl, když mi sáhl na čelo.

„Je mi teplo,“ zasmála jsem se. Sirius se musel zasmát taky, ačkoli bylo vidět, že se to pokoušel zadržet – neúspěšně.

„Jo, to ti tak věřím!“ zavrtěl hlavou. „Vyspi se a bude líp,“ řekl pak s úsměvem. Přikývla jsem.

„A co pohádka na dobrou noc,“ zasmála jsem se. „Ne, žádnou slyšet nepotřebuju. Ale mohl bys mi něco vyprávět. Můžeš zase někoho trochu pomluvit,“ ušklíbla jsem se.

Sirius si sedl na kraj mé postele. Probírali jsme všechny členy Řádu. Lupina jsme vynechali. Sirius by o něm mluvil, ale já ho zastavila, že o něm už toho vím hodně. Tak jsme ho přeskočili. Ani ne o hodinu později jsem se cítila strašně unaveně. Usnula jsem.

Sirius je na mě tak hodný! Pořád se o mně stará, jako kdybych byla malá. Ale musím uznat, že se mi to líbí. On je jako můj starší bratr. Postará se o mne a mohu mu říct cokoli. A hlavně, nehysterčí tak jako moje mamka, když přijdu později domů!

Další den, když jsem se probrala, bylo mi lépe. Odpoledne jsem se šla projít po okolí. Než jsem se však vrátila za Siriusem, který musel být doma, šla jsem do toho parku naproti domu. Bylo tam hezky. Sedla jsem si na jednu lavičku a prohlížela si to tam. Všude kolem kvetly stromy. Bylo tam hodně dětí a běhali sem a tam. Tady by se mi líbilo mít „rande“, pomyslela jsem si. Ani nevím, jak mě to napadlo. Jenomže mě nikdo nechce. Kdo by chtěl ztřeštěný trdlo, jako jsem já? A taky… Po tom co se mi už stalo nevím, jestli někoho chci i já. Opět se šíleně zamiluju, ale pak všechno ztratím!

Bylo mi šestnáct let, kdy jsem se poprvé šíleně zamilovala. Ten kluk – můj kluk – se jmenoval Matthew Thatcher. Náš vztah začal celkem běžně – měli jsme rande, spíš ale jako nejlepší kamarádi. Původně jsme se šli jen tak projít a tak dále, ale pak jsme se políbili a už to bylo. Byli jsme spolu něco málo přes rok, když Smrtijedi zabili celou jeho rodinu, včetně jeho. Den co den jsem brečela a myslela na něj. Myslela jsem, že se z té ztráty nikdy nedostanu. Chtěla jsem jít za ním, ať je kdekoli. Ale vzpomněla jsem si, jakou mě měl Matt nejradši – vždy usměvavou a bláznivou. Rozhodla jsem se chovat se pokud možno jako dřív, i přesto, že to šlo z počátku těžko. Ale vždycky, když mám chuť brečet, protože on byl má první opravdová láska, řeknu si, že takhle by mě nerad viděl. A pro něj bych udělala cokoli na světě!

Ano, občas to nevydržím a stejně se rozbrečím. Ale co se dá dělat. Strašně jsem ho milovala a on mě. Myslela jsem, že nikoho takového už v životě nepotkám.

Cítila jsem tlak v očích. Moc jsem se opět ponořila do své minulosti a tuhle noc opět propláču. Pak jsem se ale zamyslela nad Lupinem. Bylo zvláštní, že mi Matta připomínal. Ani ne ale tak vzhledově, jako tím, jak se ke mně choval. Matt byl ke mně vždycky upřímný a laskavý. Lupin se zdá také takový. Možná bych ho chtěla poznat blíže. Jenže je tady to zatracené ale! Nevím, čím je!

Zjistím, co je zač. Zjistím, proč by mi ublížil, když bych se s ním sblížila. A podle toho se uvidí.

Zavrtěla jsem hlavou a tím tak umlčela své myšlenky. Ani jsem si neuvědomovala, jak dlouho tu jsem. Když jsem zvedla hlavu, naproti mně stála malá holčička. Nevšimla jsem si ani, že přišla. Usmála se na mě a promluvila svým pisklavým hláskem.

„Paní, proč máte vlasy růžové?“ zeptala se. Zasmála jsem se. Pokrčila jsem rameny.

„Líbí se mi to tak,“ odpověděla jsem a koukla se, jestli není někdo kolem. Je to malá holčička, a když jí ukážu, jak moje vlasy mění barvu, nic se nestane. Když to někomu řekne, nikdo ji to neuvěří.

„Chceš něco ukázat?“ zeptala jsem se jí a naklonila se blíže. Byla poměrně malá a svou zvědavostí mi připomínala mě samotnou. Přikývla.

Změnila jsem si svou barvu z mé oblíbené žvýkačkově růžové na blond. Holčička jen vykulila oči a pootevřela své malé ústa.

„Jak jste to udělala?“ zeptala se nevěřícně. Vrátila jsem si svou původní barvu a usmála se na ni.

„To je tajemství,“ mrkla jsem na ni. Holčička si sedla vedle mě a říkala mi, na jakou barvu si mám měnit vlasy. Vždycky jsem se ujistila, že jsme dál od ostatních mudlů. Bavila jsem ji různými barvami a také třeba mým známým kachním zobákem, nebo prasečím nosem. Moc se bavila a upřímně mi to dělalo radost.

O chviličku později se ozval nějaký hlas.

„Angelino!“ zavolal ženský hlas. Holčička vedle mě se po tom hlase ohlédla. „Musíme jít už domů,“ řekla paní, která zjevně byla její maminka.

Holčička, která se jmenovala Angelina, jak už jsem zjistila, radostně seskočila z lavičky, zamávala mi na rozloučenou a běžela za svou maminkou.

„Mami, ta paní si měnila barvu vlasů! A dělala na mě legrační obličeje! Vypadala jako slon!“ vypravovala hned mamince, ta ji to ale pochopitelně nevěřila.

S Mattem jsme také chtěli mít rodinu. Ale nějak se to všechno zvrtlo.

„To bylo milé,“ řekl hlas, tentokrát mužský a dobře známý. Sakra, ten Lupin mě snad sleduje!

„Co tu děláte?“ podivila jsem se. Byl to opravdu Lupin a díval se na mě tím svým milým úsměvem, který se mi na něm tak líbil.

„Chodím sem už dlouho. Občas se tu jen tak projdu, je tu hezky. Můžu?“ zeptal se a ukázal na místo vedle mě, kde před chvílí seděla ta malá holčička.

Přikývla jsem. Lupin si sedl vedle mě.

Přemýšlela jsem, jestli se ho mám vyptávat už teď. Ale zase je mi trochu divné vyptávat se ho na tolik věcí, jen co přijde. Ne, musí se začít jinak. Nemůžu to na něj bezmyšlenkovitě vychrlit.

„Aha, to jsem nevěděla. Ale máte pravdu, je to tu opravdu hezké,“ souhlasila jsem.

„Prosím vás, nemůžeme si tykat? Nemám moc rád, když mi někdo vyká, připadám si pak strašně staře,“ uchechtl se Lupin. Zasmála jsem se a přikývla.

„Dobře, ale jménem mi neříkejte! Teda… neříkej,“ opravila jsem se. Lupin se zasmál.

„Proč se ti nelíbí?“ optal se. Udiveně jsem se na něj podívala.

„Představ si, že bys byl holka a měl takové jméno! Je příšerné!“ řekla jsem a oklepala se. To moje slavné jméno mi nahání akorát husí kůži. „Když mi někdo řekne ‚Nymfadoro‘ mám chuť vraždit!“

Povídali jsme si celkem dlouho, ale pak už bylo hodně hodin a já se musela vrátit za Siriusem. Remus mě doprovodil. I přesto, že jsem se trochu bála být s ním sama, musela jsem uznat, že je strašně milý a pozorný. Opravdu poslouchal všechny moje žvásty, co jsem říkala.

„Co bys říkala tomu, že bychom si někam mohli někdy vyjít?“ zeptal se mě, než jsem se otočila a chtěla odejít. Zarazila jsem se.

„Ehm… Tak jo,“ řekla jsem nakonec. Bylo mi blbý ho odmítnout.

„Dobře,“ usmál se Lupin. „Nějak se ještě domluvíme. Zatím ahoj,“ rozloučil se. Než jsem však stačila cokoli říct, byl pryč. No, nepředpokládala jsem, že se to takhle všechno zamotá. Ale stalo se, tak co. Alespoň, že je milý. Bylo zvláštní, že ně mě působil podobně, jako jednou Matt.

Šla jsem do pokoje se převléknout a podobně, když za mnou přišel Sirius.

„Kde jsi byla takovou dobu?“ zeptal se mě a opřel se o stěnu.

„Tady v tom parku,“ odpověděla jsem, avšak jsem se na něj nepodívala.

„Sama tak dlouho? To obvykle nevydržíš,“ uchechtl se.

„Jsi jako moje máma!“ vyčítala jsem mu.

„Máma?“ zopakoval.

„Jo, máma! Taťka se mě takhle nevyptává,“ zasmála jsem se.

Chvíli bylo ticho, ani jeden z nás nic neříkal. Pak Sirius zase promluvil.

„Zítra se Remus staví, tak se můžete domluvit, kdy budete mít další rande,“ řekl mi a ušklíbl se. Ztuhla jsem.

„J-jak víš, že jsem s ním byla?“ podivila jsem se. Sirius se hlasitě zasmál.

„Nevěděl. Dělal jsem si legraci a ty ses teď prokecla!“ vysmíval se mi.

„Ne, nesnáším, když mi tohle uděláš!“ zabědovala jsem, ale byla jsem v koncích, takže nemělo cenu něco zapírat. „No tak jo! Byla jsem s ním! Ale ne celou dobu, on pak přišel do toho parku. Taky jsi mi nemohl říct, že tam chodí poměrně často, že?“ zamračila jsem se na Siriuse. Ten se mi opět jen vysmál.

„Však počkej, dlouho se smát nebudeš!“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„Líbíš se mu,“ řekl.

„Vím.“

„Jak to víš?“ podivil se Sirius.

„Prostě to vím, řekl mi to sám. V tu chvíli mě štvalo, že jsem metamorfomág! Nezčervenala jsem, ale moje vlasy ano!“ řekla jsem. Jo, tohle mě naštvalo. Jenže mi to nejde nějak zkrotit, to jsem se ještě nenaučila.  To, co však řekla teď Siriusovi byla pravda. Opravdu mi Remus řekl, že se mi líbím. A moje vlasy se hned na to ozvaly!

„No vidíš,“ poznamenal Sirius s úsměvem. „Už teď se mi to líbí.“

„Co?“ nechápala jsem.

„Prosím tě! Neříkej mi, že ses nezaláskovala do Remuse!“

„Cože?“ vyhrkla jsem. „Jak tě to mohlo napadnout! Hele, o těch tvých láskách ani radši mluvit nebudu, jo?“ vyjela jsem na něj. Poznal však, že to myslím z legrace. Oba jsme se rozesmáli.

„Jo, byl jsem frajer,“ zavzpomínal Sirius.

„No to určitě,“ ušklíbla jsem se.

„Teď ale vážně, líbí se ti?“ zeptal se. Hm, to, že jsem zvědavá, nemám od přírody, jak jsem si do teď myslela, ale od Siriuse.

Zvedla jsem jedno obočí.

„Ne. Asi ne. Je moc fajn, ale… Nevím.“

No to je super! Nemohla jsem to říct líp? Nevím si Sirius přebere podle svého a jak ho znám, bude si myslet, že opravdu Remuse miluju. Jenže tomu tak není. Mám ho ráda, už mě možná ani tolik neděsí to, že by mi mohl ublížit. Zjistila jsem, že je fajn. Ale chodit s ním?!

Sirius se ušklíbl. No, a je to tady!

Autor: Deiny (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Love is unpredictable - 4. kapitola: