OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Love is unpredictable - 6. kapitola

25.08.2011 (11:00) • Deiny • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1579×

6. kapitola – Prasinky

Další den v šest hodin odpoledne jsme se s Remusem sešli v Prasinkách u Tří košťat. Dali jsme si máslový ležák a popíjeli, dokud už nebyla tma a většina kouzelníků už nespala. Když už však u Tří košťat zavírali, odešli jsme.

Vytáhla jsem si hůlku, kdyby tu někdo náhodou byl. Remus udělal to samé. Mlčky jsme procházeli Prasinky sem a tam. Prohledávali jsme každý kout, ale nikdo nikde nebyl.

„Asi dnes mají smrtijedi dovolenou,“ pomyslela jsem si nahlas. Remus se zasmál.

„I to je možné,“ pokrčil rameny. „Tak co kdybychom si sedli tady na lavičku, abychom tu nechodili pořád dokola, když tu nikdo není?“ navrhl a ukázal na lavičku, u níž jsme zrovna stáli. Přikývla jsem.

„Dobrý nápad!“ souhlasila jsem a sedla si na ni. Remus se posadil vedle mě.

„Co to tady posedáváte?“ ozval se najednou hlas, sotva jsme si sedli.

„Kingsley? Co tu děláš?“ podivil se Remus. Já jsem se také divila, protože zrovna jeho bych tu nečekala.

„Brumbál mě požádal, abych to šel také hlídat, nakonec. Je tu také Arthur,“ odpověděl. Oba jsme s Remusem přikývli.

„Aha,“ řekla jsem. „Tak to jo.“

„Nikde nikdo ale není. Prohledávali jsme to tu nejméně dvakrát, každou uličku, prostě vše, ale nic,“ oznamoval Remus. Kingsley přikývl, pak se otočil a odešel.

„Alespoň si tu můžeme posedět déle, když to tu hlídají i oni,“ řekla jsem potěšeně. Remus se zasmál.

„Brumbál už nám nic takového nesvěří. Možná je sem poslal pro jistotu po tom, co jsme na poradu přišli pozdě. Kdo ví, co si mysleli,“ napadlo Remuse.

„To jo. A to jsi neslyšel Siriuse, co mi pak říkal. To bylo samý ‚Takže spolu něco máte? Proč jsi mi to neřekla?‘ nebo ‚Co se tam odehrávalo na těch schodech, než pro vás Kingsley přišel?‘ a podobně. Jak u výslechu. A pak Siriusovi dokaž, že jsme si jen povídali!“ zavrtěla jsem hlavou.

„Když jsme odcházeli, Brumbál zase mě řekl: ‚Příště si, prosím vás, najděte se slečnou Tonksovou čas pro sebe jindy a ne před poradou, na kterou pak přijdete pozdě. Děkuji.‘ a ještě k tomu přidal úsměv,“ uchechtl se Remus.

„Super, teď si všichni budou myslet, že spolu něco máme,“ povzdychla jsem si. No to je báječné! „Když se mě někdo zeptá, jestli spolu něco máme, řeknu: ‚Ano, schůzky Řádu!‘“ zasmála jsem se. Remus se také rozesmál.

„Jo, to je dobrý!“ přikývl.

Povídali jsme si dlouho, až jsme úplně zapomněli, co tu máme dělat. Po chvilce mi ale byla zima, tak jsem si dala nohy na lavičku a objala si kolena. Párkrát jsem se i tou zimou oklepala.

„Je ti zima?“ optal se. Teď jsem se zase zasmála já.

„Co myslíš?“ ušklíbla jsem se. Remus si začal sundávat svůj plášť. „Co děláš?“ nechápala jsem. Remus ho ovinul kolem mě, aby mě alespoň trochu zahřál.

„Co myslíš?“ mrkl na mě.

„Dostal jsi mě,“ přiznala jsem a podívala se Remusovi do očí. On se díval do těch mých. Byl to zvláštní okamžik. Já však dlouho neudržím oční kontakt, tak jsem hned rychle pohledem ucukla. Remus v tu samou chvíli udělal totéž.

„Ehm…“ Nevěděla jsem, co říct. Remus se začal smát. Netrvalo dlouho a smáli jsme se oba.

„Remusi, Tonksová?“ zavolal na nás Arthur. Šel k nám blíž, a když nás viděl, zpozorovala jsem u něj jakýsi škleb, který trval sotva vteřinku. Takže další, kdo si myslí o nás kdo ví co?

„Nechci nic říkat, ale možná tu někdo je. U Medového ráje jsme někoho spatřili,“ zašeptal nám. Okamžitě jsme s Remusem vstali a mířili k Medovému ráji. Spatřili jsme Kingsleyho, jak se schovává v jedné uličce. Podívala jsem se před Medový ráj. Opravdu tam někdo byl. Potichu jsme šli všichni ke Kingsleymu.

Svlékla jsem si Remusův plášť a chtěla mu ho vrátit. On však řekl, že jestli chci, ať si ho ještě nechám. Zima mi pořád byla, takže jsem nabídku neodmítla.

„Tobě není zima?“ Remus zavrtěl hlavou. „Blázne!“ uchechtla jsem se potichu.

„Pšt!“ okřikl mě Kingsley. Opatrně vykoukl z uličky. Já udělala totéž. Byli tam tři postavy.

Z Kingsleyho hůlky vystřelil paprsek. Okamžitě jsem také začala kouzlit na neznámé. Všichni jsme vyskočili z uličky a sváděli tam boj. Paprsky osvítily neznámé a poznali jsme, že to opravdu jsou smrtijedi.

Kolem mě proletěl další paprsek, tentokrát to však nebylo z hůlky kohokoli z třech před námi. Otočila jsem se.

Za mnou stála ženská postava. Její siluetu jsem poznala už z dálky. Stála tam moje nejmilovanější tetička. Tak milovaná, že toužím po tom ji zabít, stejně jako chce zabít ona mě. Belatrix Lestrangeová.

Vzdálila jsem se od ostatních a začala bojovat s ní. Z hůlek obou z nás vystřeloval jeden paprsek za druhým. Z její hůlky vystřeloval spíše paprsek zelené barvy, takže vám možná dojde, které kouzlo proti mně používala.

Jen taktak jsem se uhýbala jejím útokům. Ale tohle dlouho nevydržím. Ještě chvíli a bude po mně. V tom se kolem mě prosmýkl další paprsek. Ten však šel odněkud za mnou. Lestrangeová kouzlo odrazila a podívala se na toho, kdo kouzlo vyslal. Také jsem se ohlédla. Lupin. Vrhal po ní jedno kouzlo za druhým. Dívala jsem se na něj jen s pusou dokořán. Lestrangeová nestíhala vyslat nějaké kouzlo proti němu, sotva stíhala uskakovat. Netrvalo ale dlouho a ona zmizela v černé mlze.

„Díky,“ poděkovala jsem Lupinovi. „Jinak by mě asi dostala, kdybys mi nepomohl.“

Lupin přikývl.

„Nemáš zač,“ pousmál se. Podívala jsem se na tamty tři smrtijedy. Leželi na zem, nehybní. Nad nimi se skláněli Arthur a Kingsley.

Šli jsme s Remusem blíže. Poznala jsem ty smrtijedi. Byli to Macnair, Wilkes a Rowle.

„Tonksová, Remusi, vy to tu hlídejte. My je odvedeme do Azkabanu,“ řekl Kingsley. S Remusem jsme přikývli.

„Ale ne že přijdeme a vy budete sedět na lavičce,“ zažertoval Arthur. V tom se ozvalo hlasité prásk a Kingsley, Arthur, i smrtijedi byli ten tam. Procházeli jsme s Remusem Prasinky pořád dokola a moc nás to nebavilo, ale co se dá dělat. O chviličku později odbíjeli velké hodiny půlnoc. Hodně se ochladilo a já musela Remusovi vrátit jeho plášť. On ho sice nechtěl, ale zase tady taky nemůže zmrznout!

Začala jsem nás trochu „zateplovat“ zateplovacím kouzlem, nebo bychom do rána umrzli. Hned nám bylo lépe. Za pár hodin se vrátili Arthur a Kingsley. Řekli nám, ať jdeme za Abeforthem k Prasečí hlavě a na chvíli se zahřejeme. Poděkovala jsem jim za záchranu, protože jinak bych asi umrzla, rychle jsem se otočila a šla do hospůdky zvanou „Prasečí hlava“.

Otevřeli jsme dveře a šli se posadit ke stolu. Abeforth k nám přišel a zeptal se nás, co chceme na zahřátí. Okamžitě jsem vyhrkla, že by se mi hodila ohnivá whisky a Remus si ji dal také. O chviličku později už se mi rozlévalo příjemné teplo v krku.

„To je ti vážně taková zima?“ zasmál se. Přikývla jsem.

„Nevidíš, že mám fialový vlasy?“ ušklíbla jsem se.

„No jo, v tom případě jsi pěkný zmrzlík pořád!“ poznamenal, trochu v nevhodnou chvíli, protože jsem právě pila a málem jsem to vyprskla smíchy.

Abeforth nám tam začal nosit máslový ležák a všechno možné. Pořád se nás dokola ptal, co ještě dalšího chceme a jestli nemáme hlad. Oba jsme s Remusem zavrtěli hlavou, že nám bude stačit ta whisky a pár máslových ležáků. To asi za chvíli pěkně poletím na záchod, pomyslela jsem si.

Asi o hodinku později jsme se šli vystřídat s Arthurem a Kingsleym. Spíš jsme se tam ale jen tak procházeli a povídali si, než abychom něco hlídali. Přemýšlela jsem, jestli se už konečně mám zeptat Remuse na ty jeho jizvy. Slíbil mi, že mi poví, jak k nim přišel a teď máme spoustu času na to si o tom popovídat.

„Remusi, vzpomněla jsem si, jak jsi mi slíbil, že mi řekneš, kde jsi přišel k těm jizvám,“ řekla jsem mu. „Takže?“

Remus si s úsměvem povzdychl.

„Čekal jsem, kdy se na to zeptáš,“ přikývl. „Nevím, jestli ti to mám říct.“

Zamračila jsem se. Remus se uchechtl, když se na mě podíval.

„Tak to tedy ne! Povídej! Víš přeci, že jsem strašně zvědavá, že se tě každou chvíli na něco vyptávám,“ připomněla jsem mu.

„Já bych ti to řekl. Ale kde vezmu teď jistotu, že se nelekneš a neutečeš? Že se budeš se mnou i potom nadále bavit, jako se bavíš teď,“ řekl smutným tónem.

„Proč bych se s tebou neměla pak bavit?“ nechápala jsem. Remus se zadíval na zem. Chvíli byl ticho. Dívala jsem se na něj a čekala, kdy co řekne.

„Víš, ne každý se chce bavit s vlkodlakem.“

Okamžitě jsem se zastavila. To ne! To ne! To není možné! Můj dobrý přítel, kterému jsem už řekla tolika věcí, které by měli zůstat jen mezi námi, je vlkodlak? Panebože! Ne, to nemůže být pravda!

Zírala jsem tam na Remuse, s pusou lehce dokořán. Remus se jedním koutkem úst na mě smutně pousmál, pak se opět zadíval dolů.

„O tomhle jsem mluvil,“ řekl. „Nemusíš se ale se mnou bavit, jestli nechceš. Nějak to budu muset přežít.“

Z jeho tónu bylo jasné, že nechce, abych to udělala. Jsme dobrými přáteli – až tak se to mezi námi vyvrbilo. Zavrtěla jsem hlavou.

„Remusi,“ hlesla jsem a šla k němu. „Remusi, to jako vážně?“ nevěřila jsem. Remus přikývl. Tímhle se všechno vysvětlovalo. Vlkodlak. No jasně, souhlasí to i s tím, co mi Sirius říkal. V určitý den se stává někým jiným – o úplňku vlkodlakem!

„Remusi, nemusíš se bát, že se s tebou už víc nebudu bavit,“ ujistila jsem ho. Remus se na mě podíval. Povzbudivě jsem se na něj usmála. „Mně to nevadí. Nevypadáš jako například Šedohřbet, ten krvežíznivec. Ty jsi jiný. A podle toho, jak ses tvářil, když jsi mi to řekl, nejsi s tím spokojený ani trochu,“ uchechtla jsem se, avšak jsem byla plná lítosti. Chudák Remus. Musí to být hrozné. Ty proměny a všechno…!

Remus přikývl.

„To teda nejsem.“ Byl smutný – hodně. „A jako Šedohřbet také opravdu nejsem. Právě on mě jako malého kluka pokousal. To kvůli němu jsem tím, čím jsem. Ale prosím tě, neroztrubuj to nikde,“ poprosil mě. Okamžitě jsem přikývla.

„No jasně, to je samozřejmost.“

Remus se usmál.

„Děkuju.“

„Není za co. Šedohřbet je pěknej… nebudu říkat co,“ řekla jsem. Měla jsem na něj najednou vztek.

„Ani nevíš, jak mě to trápí. Kdyby to jen šlo, okamžitě bych se toho nějak zbavil. Ale to nejde,“ svěsil hlavu.

„Nejde, to máš pravdu. Ach jo! Teď mi to nedá spát!“ řekla jsem z legrace. Remus se zasmál.

„Proč?“ zeptal se.

„Budu na tebe pořád myslet. Jak se trápíš, když je úplněk a podobně,“ vysvětlila jsem.

„Tím se netrap. A ani se nemusíš bát, že někoho zabíjím, když je úplněk. Vlkodlačí lektvar mě krotí,“ ujistil mě ještě. Přikývla jsem.

„Nechtěla bych…“ Nemusela jsem to doříct. Remus věděl, co chci říct.

„Já to taky nechtěl, ale už s tím nic nenadělám,“ pokrčil rameny Remus.

Nevydržela jsem to a Remuse jsem objala. Bylo mi ho vážně líto. Remus mě také objal.

„Abys věděl, mezi námi to nic nemění,“ řekla jsem mu a víc se mu přitiskla na hruď.

„To jsem rád,“ kývl Remus. Pro sebe jsem se usmála. Jak ho jen tohle mohlo napadnout? Jak ho mohlo napadnout, že by mohl naše přátelství rozdělit ten fakt, že je vlkodlak?

Autor: Deiny (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Love is unpredictable - 6. kapitola: