OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Love is unpredictable - 7. kapitola

05.10.2011 (14:00) • Deiny • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 10× • zobrazeno 1709×

7. kapitola - Malý problém

Z Prasinek jsme se vraceli až v šest hodin ráno. Celou dobu jsem se vyptávala Remuse na to, jaký je to být vlkodlakem. Vím, je to hloupé se ho ptát. Ale jak už jsem říkala, jsem strašně zvědavý tvor.

Remus mi něco o tom vyprávěl. Usoudila jsem, že to musí být hodně bolestivé. Teda, to jsem věděla vždycky. Ale Remus to říkal tak, že to musí být snad ještě horší, než jsem si to představovala.

Když jsme šli všichni domů, pozvala jsem Remuse k Siriusovi. Nabídku přijal, tak jsme šli společně na Grimauldovo náměstí dvanáct.

„Ehm, Remusi? Poděkovala jsem ti už za to, že jsi mi zachránil život? Jak na mě zaútočila Lestrangeová?" zeptala jsem se s úšklebkem. Remus se zasmál.

„Počkej, teď jsem to zapomněl. Už jsi mi děkovala dvaadvacetkrát nebo třiadvacetkrát?" podíval se na mě a nadzvedl jedno obočí. Zasmála jsem se.

„Myslím, že by to už mělo být dokonce čtyřiadvacetkrát," řekla jsem s přikývnutím.

„Dokonce," zavrtěl hlavou. „Takže já ti po čtyřiadvacáté říkám, že nemáš zač a jestli mi ještě jednou poděkuješ, tak... "

„Tak co?" skočila jsem mu do řeči. Remus chvíli přemýšlel, co má říct. Čekala jsem, co ze sebe vyklopí.

„Tak... tak nevím co," řekl nakonec. „Byl bych docela zvědav, co bys dělala, kdyby na tebe zaútočila znovu a já už ji definitivně zabil."

„No tak to bych ti děkovala do konce mého života," pousmála jsem se. „Ale to nedělej, prosím tě. Já si ji zničím sama! Mám s ní... ehm... nevyřízené účty."

Když jsme přišli do Siriusova domu, Sirius už byl vzhůru. Právě šel dolů do kuchyně, když uslyšel, jak za ním bouchly dveře.

„Doro!" oslovil mě, jak mě spatřil. „Ahoj, Remusi, co ty tady?" zeptal se, když si všiml, že nejsem sama, ale je tu se mnou jeho nejlepší kamarád.

„Pozvala jsem Remuse, jestli ti to nevadí. Zachránil mi život," řekla jsem pyšně Siriusovi. Ten jen vykulil oči.

„Cože? Jak?" vyptával se.

„Celkem dvakrát, když se to tak vezme," ušklíbla jsem se. „Nejdříve to bylo, že jsem díky němu neumrzla. Byla mi zima a on mi půjčil svůj plášť. Kdyby to neudělal, tak bych tu byla, ale v kuse ledu. A pak, když se tam objevila Lestrangeová – "

„Lestrangeová?" skočil mi do řeči Sirius s udiveným a vyděšeným výrazem. Oba jsme s Remusem přikývli.

„Ano, bohužel, se tam objevila," přisvědčil Remus.

„Byla by mě dostala, ale Remus proti ní pak také začal bojovat a tím mě zachránil," usmála jsem se a mrkla na Remuse. Sirius se také usmál.

„Díky, Remusi," poděkoval mu Sirius.

„Nemáš zač. Tonksová, tebe ať tě to ani nenapadne," obrátil se na mě. Zasmála jsem se.

„Když myslíš," pokrčila jsem rameny.

„Čtyřiadvacetkrát mi děkovala za záchranu! Přitom jsem ji na to pokaždé řekl, že nemá zač, ale stejně musela pořád děkovat," vysvětlil Siriusovi Remus.

„Takže je řada na mě? Teď mu mám pořád děkovat já, Doro?" ušklíbl se Sirius. Remus si povzdechl.

„Ne, už ho radši nech. Nebo se příště na mě vykašle!" zastala jsem se Remuse. „Příště, až mě někdo napadne a já budu pomalu v koncích, řekne si Remus ‚Radši ji nechám, nebo mi bude do konce života děkovat!' a mě zabijou!" zasmála jsem se.

„To bych neudělal," ujistil mě Remus.

Šli jsme do kuchyně a dali jsme si všichni kafe. Bylo příjemné být zase v teple. Posedali jsme si do křesel u krbu a já s Remusem jsme vyprávěli Siriusovi, co se tam dělo. Nebyla to v celku nudná noc. A aspoň teď už vím, co je Remus zač. Už vím, proč Siriusovi říkal, že by mě mohl ublížit. Kdyby byl vlkodlak, tak by mi možná mohl ublížit. No, nevěřím tomu. Ale nebudu mu to rozmlouvat. On si stejně – jako já – bude prosazovat svou, takže se s ním hádat nebudu.

Asi hodinku jsme si povídali, ačkoli pár věcí jsme si nechali s Remusem pro sebe.

„No nic, já vás o – o – opouštím," zívla jsem a vstala z křesla. „Jsem ospalá, takže se jdu na chvíli alespoň prospat. Musím pak ještě skočit na Ministerstvo, ujistit se, že na Odboru záhad bylo vše v pořádku. Tak do – do – dobrou," rozloučila jsem se s dalším zívnutím a zamířila nahoru do pokoje.

„Dobrou," ušklíbl se Sirius.

„Zatím, Tonksová," rozloučil se i Remus.

„Zatím?" slyšela jsem ještě Siriuse zopakovat.

V půlce schodů do pokoje jsem se musela rozesmát. Po tomhle si Sirius opravdu prosadil svou. Myslí si, že s Remusem spolu tajně chodíme – myslí si to už dlouho. Ale poslední dobou jsme se s Remusem natolik sblížili, že jen těžko bych mu něco takového vyvrátila.

Oblečená jsem se zabořila do měkkých polštářů a téměř ve vteřině jsem usnula.

„Zrádci! Zrádci vlastní krve! Špíno! Jak se opovažujete vůbec lézt do tohohle domu! Chátro!"

Vzbudil mě ječivý křik Siriusovi matky. Na spánek jsem mohla zapomenout i přesto, že jsem se ještě neprospala tak, jak bych chtěla. Posadila jsem se na postel a promnula si oči. Chvíli jsem tupě zírala do země a nevědomky naslouchala hlasitému ječení paní Blackové, než nastalo ticho. Vstala jsem a otevřela dveře do pokoje. Jakmile jsem je ale otevřela a chtěla z pokoje vyjít, narazila jsem na Siriuse.

„Ach, takže tě vzbudila," povzdechl si. Jen jsem se zívnutím přikývla.

„No jo, ale to nevadí," řekla jsem, ale trochu jsem lhala. „Stejně musím na to ministerstvo."

Sirius s úšklebkem přikývl. Čemu se tak šklebí?
„Remus je ještě tady?" zeptala jsem se. Sirius se rozesmál, zavrtěl hlavou, popadl mě za zápěstí a vtáhl zpátky do pokoje. „Co je?"

„Takže Remus jo? Mám z tebe radost," řekl. Zamračila jsem se a posadila se na postel vedle něj.

„Co? Co to meleš?" nechápala jsem.

„Hele, já to na vás vidím. Neříkej mi, že jste se za celou tu noc jeden druhého ani nedotkli..."
„No dotkli..."

„Pusou," dodal.

„Ježiš, Siriusi!" vyjela jsem na něj naštvaně. Vstala jsem a odešla z pokoje. Tohle nebudu poslouchat. Hlídá mě jako malé dítě – a to jsem doufala, že právě tohle dělat nebude!

Pod schody byl Remus. Seděl na posledním schodě s hlavou zabořenou do dlaní. Sešla jsem potichu níž a posadila se vedle něj.

„Remusi?" oslovila jsem ho a položila mu ruku na záda. Hned zvedl hlavu a pokusil se o malý úsměv, jakmile se na mě podíval. „Děje se něco?"

„Ne, neděje. Jen jsem přemýšlel... o něčem," řekl. Přikývla jsem a také se pokusila o povzbudivý úsměv. Ale Remus vypadal utrápeně.

„Nebudu tě přemlouvat, abys mi řekl o čem," uchechtla jsem se. „Víš, co mi teď řekl Sirius? Zase se mě ptal, jestli spolu chodíme. Ptal se mě, jestli jsme si dali někdy o téhle noci, co jsme byli v Prasinkách, pusu. Zkus mu něco říct, ať toho nechá, nebo ho zabiju!"

Remus se rozesmál.

„To asi nevyjde," řekl.

„Proč?"

„Protože on se mě také ptá na všechno možné. Můžeš být ale ráda, že se tě jenom ptá, jestli jsme si dali pusu!"

Vykulila jsem oči a odvrátila od Remuse oči. Dělá si Sirius legraci?

„Na co se tě ptá?" chtěla jsem vědět. I když možná jsem to i vědět nechtěla.

„Ptal se mě, jestli jsme byli celou dobu jen v Prasinkách. A jestli jsme je jen hlídali, nebo jsme dělali něco úplně jiného."

„Co jsi mu na to řekl?"

„Řekl jsem mu, že nejsem jako on a ať už s tím přestane," odpověděl.

„To je hezký teda. Počkej, já mu dám!"

„Nezkoušej to. Řekne ti akorát, že se za pravdu každý naštve a ještě víc ho to utvrdí v tom, co si myslí. Vyzkoušeno."

Povzdychla jsem si. Za námi nápadně hlasitě dupal Sirius.

„Něco mě napadlo, ale řeknu ti to jindy, musím jít. Ahoj," zašeptala jsem Remusovi, zvedla se a odešla. Napadla mě myšlenka, která by Siriuse dost udivila. I po tom si bude myslet své, když to s Remusem uděláme, ale co. Ať si myslí, co chce, frajírek jeden siriusovatej!

„Jdu na to ministerstvo, hned jsem zpět," řekla jsem na rozloučenou, mávla jim a vyšla z domu. Rozhlédla jsem se, jestli kolem není nějaký mudla a přemístila jsem se. Ocitla jsem se v krbu na ministerstvu. Vystoupila jsem a zamířila hned k Dawlishově kanceláři. Zaklepala jsem, chvíli počkala a pak vstoupila dovnitř.

„Dobrý den, Dawlishi. Chtěla jsem se jen ujistit, jak to včera šlo. Byl jste doufám s panem Ministrem na tom odboru záhad, že?"

Dawlish se opět usmíval a prohlížel si mě – jako vždycky. Nenávidím to, ale musím být milá, alespoň teď.

„Ano, šéfová, byl. Šlo to tam skvěle, nemějte strach," odpověděl, když si na mě očividně prohlédl každý milimetr.

„Dobře," přikývla jsem a chtěla odejít.

„Byl tam jen malý háček," řekl Dawlish, což mě donutilo zastavit a otočit se opět čelem k němu.

„Cože?"

„Ano, slyšíte dobře. Ale hned jsme ho vyřešili, nemějte strach. Ministr byl jen trochu naštvaný, že jste tam nebyla vy, šéfová. Kdyby bylo příště zase něco podobného, prý tam musíte být, i kdyby vám šlo o život – to říkal."

„No nazdar. Já ale za to nemůžu, měla jsem něco... důležitějšího." Otočila jsem se a už byla na chodbě, když mě někdo vzal za zápěstí a otočil si mě čelem k sobě. Dawlish se přitiskl svými rty na mé a políbil mě. Sáhla jsem po hůlce, dala mu facku takovou, že upadl na zem a pak ještě proti němu vyslala takové kouzlo, že odletěl dalších několik metrů dál ode mne.

„Ty... ty...!"

„Panebože, co jsi mu to udělala?" ozval se vedle mě Kingsley, který jako kdyby se tam zčistajasna objevil. Když jsem mu ale pohlédla do tváře, smál se.

„Viděl jsi, co mi udělal?" zeptala jsem se ho, mírně vyděšeně a zmateně – ani jsem totiž pořádně nevěděla, co jsem to udělala. Kingsley přikývl.

„Prasák, ale všichni tady vědí, že tě chce dostat do postele," poznamenal. Kolem Dawlishe se už sbíhali ostatní bystrozorové a pomáhali mu vzpamatovat se.

„Už zase, slečno Tonksová?" poznamenala jedna čarodějka, která právě prošla kolem mě a vydala se jim na pomoc. Nezajímalo mě to. Klidně ať mám průšvih, přesně ten taky mít chci. Tohle si Dawlish dovolil moc.

„Omluv mě, Kingsley, musím si vyčistit zuby a sníst něco hodně pálivého nebo tak. A vydezinfikovat si pusu, naprskal mi do ní. Zatím ahoj," řekla jsem, otočila se a odcházela zase pryč. Původně jsem se tam chtěla zdržet ještě déle, ale po tomhle už ne. Všichni se teď na mě otáčeli. Někteří nesouhlasně kroutili hlavami, někteří se na mě ušklíbli. Bylo mi jedno, co je s Dawlishem, ale doufám, že ho budou muset přepravit k Mungovi a tam si ho hodně dlouho nechají.

„Slečno Tonksová?" ozval se hlas za mnou. Otočila jsem se a spatřila, jak se za mnou žene Percy Weasley. „Pan Ministr chce s vámi mluvit." Otočil se a rychlým krokem si to vykračoval tímtéž směrem, kterým před chvílí přišel. Protočila jsem oči a šla za ním.

Autor: Deiny (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Love is unpredictable - 7. kapitola: