OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lovkyně - 6. kapitola

13.10.2018 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1319×

Prudce jsem se vztyčila na posteli do sedu a s očima dokořán lapala po dechu. Ruce mi vystřelily k hrdlu, ale nikdo už mě nesvíral. Rhage mě nedusil... 

Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že jsem byla v bezvědomí jen pár hodin. Sterilní prostředí mi jasně napovědělo, kde se nacházím. Podzemní klinika Bratrstva vnesla člověku do mozku nezaměnitelnou stopu.   

Vytrhla jsem si z ruky hadičku, kterou mi do těla proudila nějaká tekutina, a sklouzla z postele na vratké nohy. Nikde jsem neviděla svoje oblečení, a tak jsem se vydala na chodbu jenom v krátké nemocniční košili.  

Opřela jsem se dlaní o zeď, abych se nezhroutila. Moje tělo se zdálo podivně slabé, přesto jsem byla rozhodnutá vrátit se zpátky do sídla po svých a bez zbytečných tanečků kolem.   

Krok za krokem jsem se sunula podél zdi tunelem, abych se na jeho konci celou vahou těla opřela do těžkých dveří.  

 „No to si děláš srandu?!” Nevěřícný výkřik se ke mně nesl od kukaně, ze které Jane právě vykročila rázným krokem.  

Nepočkala jsem na ni, jednoduše jsem dál pokračovala do haly hlavního sídla, a když jsem stanula na její mozaikové podlaze, musela jsem se na chvíli zastavit. Docházel mi dech, krk mě bolel a já se podívala do skleněné výplně okna, které bylo zvenčí zakryté tlustou, železnou roletou.   

Tabulka mi vrátila odraz bledé tváře a hrdla, které hrálo všemi barvami. Měla jsem ho slité do jedné obrovské podlitiny, na které se rudě leskly otisky Rhageových prstů. A teprve tehdy mi to pořádně došlo. Opravdu mě škrtil... Opravdu by mě zabil... Kdyby ho někdo nezastavil. 

 „Zbláznila ses?! Před pár hodinami jsi chvíli nedýchala, Taro!” Jane mě dohnala velice snadno a teď přímo soptila vzteky.  

 „Jsem v pořádku,” zasípala jsem.  

Hlas mě nechtěl poslouchat a nepomohlo ani odkašlání, kterým jsem se snažila to slabé pípání zahnat.  

Odstrčila jsem Jane z cesty a pomalým krokem se vydala ke schodišti, abych se schovala ve tmě svého pokoje.  

Musela jsem ale projít kolem jídelny, kde se domácnost sešla k Poslednímu jídlu. Bylo mi fuk, že všichni vidí, jak se mi třesou slabé nohy, ale vadilo mi, jak každý z nich zíral na můj krk.  

 „Taro!” Králův hlas mě přinutil zvednout pohled od podlahy a zaměřit se na něj.  

Seděl v čele stolu a hlavu měl obrácenou mým směrem, i když nemohl vidět, kde přesně stojím. Což jasně napovídalo o jeho výtečných smyslech. Ačkoliv byl slepý, rozhodně nebyl bezbranný.  

 „Prosila bych o audienci, až budu trochu...” Slovo silnější mi prostě nešlo přes rty.  „Způsobilejší.” Našla jsem tedy náhradní řešení.  

Wrath se zamračil a jeho tvář se natočila kamsi víc napravo. Sledovala jsem ten směr a uviděla Rhage, který stál u paty schodiště, a jeho oči se upíraly na můj krk. Bleskurychle jsem přitáhla cípy košile k sobě a povytáhla ji výš, abych zakryla to nejhorší. A bylo mi jedno, že mi při tom vylezl kus zadku.  

Rhage nasucho polkl a pomalými kroky došel těsně přede mě. Nepodíval se mi do tváře, když mi jemně odtahoval ruce a odhaloval tak dílo, kterého se na mě dopustil. Pravou ruku položil přesně na obrysy prstů, které jsem měla vpálené do kůže, ale netlačil. Jenom kopíroval svůj tehdejší stisk dotykem lehkým jako vánek. Prohlížel si svůj cejch velice důkladně.  

 „Rhagi!” Královo varování se neslo halou jako těžký nehybný vzduch a po jeho doznění se Bratrstvo zvedlo od stolu.  

Upír přede mnou však neútočil, dokonce jako by si ani nevšiml svých bratrů, kteří kolem nás utvořili kruh. Naprosto v šoku jsem zírala na jeho prsty, kterými si hbitě rozepínal černou košili, a když ji stáhl z těla, obmotal ji kolem mě.  

Jako závoj mě zahalila vůně temného koření a teplo jeho pokožky, které ještě nestihlo opustit jemnou látku. Zavřela jsem oči a proti mé vůli se mi podlomila kolena. Nalhávala jsem si, že je to po prodělaném zranění, ale věděla jsem, že se snažím obelhat samu sebe.  

Něčí silné ruce mi vklouzly pod záda a kolena, aby si mé roztřesené tělo přitiskly na mohutnou hruď. Rhageova holá kůže pro mě byla jako droga. Přiložila jsem prsty pravé ruky na místo, kde mu zběsile tlouklo silné srdce, a otevřela oči, abych mohla pohlédnout do tváře padlého anděla.  

Byl tak krásný! Takhle nádherný muž by neměl chodit po světě, nemělo to být možné, a přesto tady stál. Živý, dýchající... Toužící po své mrtvé ženě.  

Dlouhými kroky vykročil ke schodišti a já nechala svou hlavu klesnout do ohbí jeho ramene. Dívala jsem se na náš odraz, který mi vracel zástup francouzských oken.  

Moje kaštanové vlasy v kontrastu s jeho blond hořely vlastním plamenem, temné hloubky oříškových očí se zdály ještě tmavší vedle jeho bledých. Přesto jsme vypadli, jako by naše těla byla pro sebe stvořena, jako by ta nezemská krása ve dvou tělech tvořila něco tak přirozeného, až jsem musela odvrátit pohled.  

 „Bratře!” Wrathova těžká ruka nás zastavila na prvním schodě.  „Je pod mou ochranou.”  

 „Nepleť se mi do cesty, můj králi... Tohle je jenom mezi námi,” procedil Rhage mezi zuby.  

Wrath zaváhal, ale Beth po jeho boku mu opatrně sundala dlaň z Rhageových zad a přerušila tak kontakt. Král neprotestoval, ale obočí nad černými brýlemi měl nebezpečně stažené.  

Nohy se mi kymácely, jak jsem měla přehozené přes jeho předloktí, když vystupoval do schodů. Nezamířil však ke dveřím mého pokoje, ale pokračoval chodbou dál. Zastavil se na prahu vlastního apartmá a překročil ho tak rychle, že se zdálo, jako by měl naspěch, aby si to nerozmyslel.  

Uvnitř mě postavil na nohy, a když se mi o chodidla otřel vysoký koberec, roztřásla jsem se. Rhage přede mnou stál jako bůh pomsty, pohled mrtvý a rty stisknuté do úzké linky.  

 „Viděl jsem ji,” zašeptal zlomeným hlasem.  „Byl tady tvůj bratr a ukázal mi mou Mary, ukázal mi, co jsem způsobil, když jsem tě málem zabil, a ona... Trpí... Ztrácí se, ale ne na místo, kde by měla být, ona... Ona dočista mizí...”  

Prudce jsem vydechla a objala se pažemi, abych udržela samu sebe pohromadě. Tenhle válečník byl zničený, sežehnutý bolestí tak žhavou, že se měnil ve stín muže, kterým býval.  

 „Musím to udělat!” Najednou se mi podíval do tváře s ostrou rozhodností.  „A ty mě musíš přijmout!”  

Byl to rozkaz, ne žádost. Nehodlal klečet na kolenou a prosit mě, abych mu odevzdala své tělo, oznámil mi, že to musím udělat. A ačkoliv to bolelo, ačkoliv jsem si představovala ztrátu vlastní nevinnosti jinak, s mužem, který by mě miloval... Musela jsem to udělat.  

Ne pro sebe, ne pro něj, ale pro nevinnou ženu, kterou jinak oba odsoudíme k věčnému zatracení.  

Třesoucími se prsty, jsem ze sebe shodila jeho košili, ale u té nemocniční jsem zaváhala. Nechtěla jsem být vystavená jeho očím, nechtěla jsem, aby... Abych se stala zranitelnou.  

Vyřešil to za nás oba... Hrubě mě přitiskl na zeď za mnou, odhrnul mi vlasy stranou z krku a potom se bez jediného varování zakousl hluboko do masa. Vykřikla jsem bolestí nad tou nečekanou agresí a snažila se ho odstrčit, ale bylo to jako nutit ustoupit cihlovou zeď.  

Tvrdě si bral mou krev a jeho ruce nenasytně bloudily všude po mé holé kůži. Věděla jsem, že pro upíry je krmení úzce spjato se sexem a zachvátila mě panika. Udělá to! 

Jako by přesně věděl, na co myslím, vyzdvihl mě nad zem, nohy mi roztáhl od sebe a zatímco mě vahou vlastního těla držel přimáčknutou ke zdi, rozepínal si horečnatě kalhoty.  

 „Rhagi, prosím,” vydechla jsem mu do ucha.  

Neslyšel, nebo možná nechtěl slyšet, protože hrozivě zavrčel do mého hrdla a... Ostré bodnutí mi projelo podbřiškem a přinutilo mě znovu vykřiknout.  Byl moc velký, cítila jsem napínání, které bylo nesnesitelné, ale jemu to bylo zřejmě jedno. Hrdelní vrčení na mém krku sílilo, i když mi už olizoval ránu na krku a jeho mohutné tělo se proti tomu mému pohybovalo ve vlnách.  

Zavřela jsem oči a cítila, jak se přes hradbu řas přehouply slzy. Nebyly ale známkou bolesti, nýbrž pokoření. Tolik mužů se mě za můj život snažilo dostat na kolena, zničit mou hrdost, přinutit mě se plazit a já nikdy nepovolila. Ale tenhle muž se násilím vkradl do mého srdce, vzal si mou duši a teď surově uloupil i tělo.  

Jeho pohyby nebyly vůbec něžné, nedíval se mi do očí, měl hlavu skloněnou nad mým ramenem a díval se do země. Když zrychlil, zaryla jsem mu nehty do paží, abych nekřičela, jak mě každé jeho zhoupnutí boků pálilo.  

 „Mary!”  

Jméno jeho družky pro mě bylo jako facka. Ucítila jsem vlhko mezi nohama, když dospěl k vrcholu, ale nebyla jsem schopna vnímat nic víc než to jedno slovo odrážející se od stěn. Byla jsem si jistá, že se ten výkřik ze dna duše rozlehl po celém sídle.  

Rhage ze mě vyklouzl a nechal mě stát na vratkých nohách, když si rychle zapínal kalhoty. Ani teď nebyl schopný se na mě podívat, jednoduše otevřel dveře a zmizel na chodbě.  

Tupě jsem civěla před sebe a snažila se nemyslet na tenké pramínky krve a jeho podstaty, které mi stékaly po stehnech a mísily se v jednu tekutinu.  

Neměla jsem ponětí, jak dlouho jsem tam stála, než mě roztřásla zima, která mě konečně přinutila jednat. Přešla jsem jeho ložnici do koupelny, zalezla si do sprchy a pustila horkou vodu. Nesvlékla jsem se, takže se mi bílá košile přilepila k tělu, když jsem vkročila pod padající déšť a sedla na chladnou podlahu. Přitáhla jsem nohy k sobě a objala se pažemi. Dívala jsem se, jak se voda v odtoku barví do ruda mou krví a přála si, aby odplavila i špínu, která mi ulpěla na duši. A ze srdce se modlila, aby tahle daň stačila k osvobození jeho shelllan. 

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lovkyně - 6. kapitola: