OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Lovkyně - 8. kapitola

19.10.2018 (09:00) • TerezaJ • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1241×

Úder, krýt se, výpad, dolů a znovu útok... Vyhýbat se Johnovým ranám znamenalo pekelně se soustředit. Nemohla jsem si dovolit rozptýlit se pohledem kolem sebe, kde mě hodnotilo celé Bratrstvo. Postavili mě proti jednomu ze svých v rámci výcviku, ale byl to jenom test, aby zjistili, jestli se jim vůbec můžu rovnat.  

Vykopla jsem nohu vysoko do vzduchu a zasáhla Johna do břicha. Zlomil se v pase a z úst mu vyšel hluboký výdech, jako když se vypustí balonek.  

Modré oči mě probodly pohledem a na těch krásných rtech se objevil úsměv, když naznačil smeknutí klobouku a vzdal se. Králův němý švagr měl v obrovském těle síly dost, aby mě porazil, ale rozhodl se vycouvat.  

Otřela jsem si zpocené čelo a úsměv mu polovičatě vrátila. Pohlédla jsem na Vishouse, který ze mě nespustil oči od chvíle, kdy jsem prošla dveřmi tělocvičny, a po zádech mi přejel mráz. Syn božstva...  V mnoha ohledech stejný jako já se netvářil přívětivě a spustil u mě červenou kontrolku, která mi vždycky hlásila, že se něco děje.  

„Se mnou bojovat nechceš, holčičko,” zavrtěl Vé hlavou, protože si moje zírání vysvětlil po svém.  

„Možná by to byl zajímavý boj,” pokrčila jsem rameny.  

Lovkyně ve mně, ta část, kterou mi vdechl můj otec, toužila srovnat s ním síly. Zjistit, jestli by vyhrál výtvor Stvořitele, nebo ten matky upíří rasy.  

„Já si to s ní rozdám!” Tón, kterým ta slova byla vyslovena, mi obestřel všechny smysly.  

Rhage ke mně kráčel přes žíněnky a měl na sobě jenom volné tepláky a černé tenisky. Svalnatá hruď se mu leskla potem, musel před tím vzpírat v posilovně, protože byl pořád ještě lehce zardělý.  

Usmála jsem se. Ústa se mi roztáhla do žraločího úsměvu a krev mi začala rychleji proudit. Nabuzené tělo toužilo po tom, abych mu ukázala, že moje ohledy k němu skončily ve chvíli, kdy jeho družka v bezpečí opustila očistec.  

„Vy dva ne!” zavrtěl Thor rozhodně hlavou a postavil se Rhageovi do cesty.  

„Nech je bojovat, Thore.” Wrath stál na prahu tělocvičny a nezdálo se, že by chtěl jít dovnitř, přesto jeho rozkaz nikdo nezpochybnil.  

„Pozabíjí se,” varoval ho Thor.  

„Rhage je nejsilnější... Potřebuju vědět, kde jsou její hranice, pokud nějaké má,” vysvětlil král svoje stanovisko, čímž bylo řečeno vše. 

Poskočila jsem několikrát na místě, abych si protáhla ztuhlé svaly, udělala jsem pár výpadů zkusmo do prázdna a Rhage se zatím zahříval na své straně žíněnky. Měřila jsem si jeho mohutné tělo čistě vědeckým pohledem a odhadovala, kam mu zasadit ochromující ránu. Byl proti mně o třicet centimetrů vyšší a pravděpodobně o víc jak osmdesát kilo těžší. Určitě byl silnější. Ale já bych měla být mrštnější a rychlejší.  

Zamračeně jsem sjela pohledem k Bratrům, kteří stáli v hloučku a dávali Vishosouvi do ruky bankovky.  

„Vy se sázíte?” zeptala jsem se jich nevěřícně.  

Rozlétli se jako hejno hus, ale nezapomněli při tom rádoby tiše zopakovat svoje favority. Nepřekvapilo mě, že moje jméno padlo jenom v případě Butche.   

„Připravení?” zeptal se nás Thor.  

Oba jsme kývli, ale ani jeden mu nevěnoval pozornost. Začali jsme kolem sebe opatrně kroužit a byl to Rhage, kdo zaútočil první. Vrhl se na mě, aby mi zasadil první ránu, kterou mířil na mou hruď. Udělala jsem jednu rychlou otočku a ocitla se mu za zády, kde jsem měla dokonalý výhled na jeho tetování. Zamračila jsem se na draka zdobícího celá jeho záda, který se stával skutečnou bestií, pokud se Rhage neovládl. Zdálo se mi, že mě ta příšera sleduje lačnýma očima.  

Rhage mě bleskurychle následoval a během okamžiku mi stál tváří v tvář. Vymrštila jsem se proti němu, schoulila se a lehce mu proklouzla mezi doširoka rozkročenýma nohama. Když jsem pod ním klouzala, vrazila jsem mu hrany dlaní ostře do citlivých podkolenních jamek.  

Upír bolestivě sykl, ale nohy se mu nepodlomily, jak jsem měla v plánu. Dlouhýma rukama se mě snažil zachytit, ale byla jsem mrštnější. Ještě než mě stihl sevřít v drtivém objetí, byla jsem mimo jeho dosah.  

Posměšně jsem se zasmála a pohrdavý úsměšek mi vydržel na rtech i ve chvíli, kdy jsem ho udeřila přes tvář. Můj prsten Lovkyně vykonal své dílo a přes dokonalou líc se táhl jasně rudý šrám.  

Vítězství mi proudilo každou buňkou těla, když jsem mu snadno zasazovala další a další rány. Snažil se bránit, ale neměl žádnou šanci.  

„Tohle bude bolet!” Butch jako by mi mluvil z duše.  

Vyskočila jsem do vzduchu a chystala se na poslední úder, který ho měl vyřadit ze hry. Možná mě měl varovat lesk jeho očí nebo ten pokroucený úsměv, co mu ozdobil tvář, ale byla jsem si moc jistá, že ho mám.  

A tak jsem stihla jen prudce vydechnout, když mě v letu jednou rukou srazil k zemi a hned mě zalehl mohutným tělem, abych se nemohla hýbat. Předloktí mi přitlačil k hrudi a tesáky se přiblížily k mému hrdlu. Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem si uvědomila, co udělal. Schválně mě nechal vyhrávat, abych přestala být opatrná, abych se přestala hlídat. Obelstil mě!  

Ještě mi zvonilo v uších, jak prudce mě sesadil z pomyslného koně, kdy jsem ucítila jeho jazyk v uchu. Nikdo jiný to nemohl vidět, byl zavrtaný do mých vlasů, takže se zdálo, že mi jen výhružně visí zuby nad krkem.  

Zajíkla jsem se a moje tělo nepřirozeně ztuhlo. Vybavila jsem si, jak mě držel nahoře v ložnici, jak surově si mě vzal a jak moc to bolelo. Strach mnou prostoupil v jedné nečekané vlně a úplně mě ochromil.  

„Ne,” zašeptala jsem tak tiše, až jsem si nebyla jistá, jestli jsem jen nepohnula rty.  

„Ne! Ne, ne!” To už jsem křičela a hystericky se hrabala zpod upoceného Rhage, kterému se v očích leskl šok.  

Lezla jsem od něj opřená rukama za zády jako krab a snažila se dostat svou paniku pod kontrolu. Nešlo to... Roztřásla jsem se, a i když mi mozek říkal, že by mě neznásilnil před Bratrstvem, tělo se ho bálo. Až moc dobře si vzpomínalo, jak se k němu choval naposledy.  

Rhage klečel na kolenou a v obličeji se mu nepohnul jediný sval. Já se zastavila až na druhé straně místnosti, tak daleko od něj, jak jen to šlo.  

Objala jsem se rukama a bojovala s nutkáním zvracet. Bylo mi zle ze sebe samotné. Nabídla jsem mu své tělo dobrovolně. Všechno se to stalo s mým svolením. Přesto jsem nebyla schopná přinutit se k chladnému uvažování. Nad zdravým rozumem převzalo vládu něco, čemu jsem úplně nerozuměla.  

„Taro...”  

Mé jméno pronesené chraplavým hlasem v sobě neslo stín lítosti. Nemohla jsem se na něj dál dívat. Vyskočila jsme na nohy a rozběhla se přes žíněnky ven z místnosti. Hnala jsem se chodbami jako splašená, až jsem se dostala na čerstvý vzduch.  

Chlad mě zaštípal do rozpálených lící a já nastavila tvář měsíčnímu svitu. Snažila jsem se uklidnit burácející srdce a ono opravdu postupně zpomalovalo, až se utišilo do dokonalého rytmu.  

Studené prsty mi přejely po pažích lehce jako vánek, ale jinak se mě Jason nedotkl. Stál těsně za mnou, tichý stín, který nepotřeboval mluvit.  

„Stvořitel vyslal Dumase...” 

Trhla jsem s sebou a prudce se k němu otočila. Do krve se mi vkradla hrůza, když jsem pochopila, co Jason řekl.  

Serim byl problém. Byl nepříjemným nepřítelem, který si zasloužil plnou pozornost, a rozhodně bych se ho měla bát. 

Ale Dumas... Dumas nebyl na svět vypuštěn už celá staletí, jednalo se o bestii, která dala podklad nočním můrám a jejíž jméno se špitalo v temných koutech podsvětí s posvátnou úctou. Nebyla náhoda, že ji Stvořitel už tak dlouho nepovolal. Naposledy, když se dotkla země, zemřeli skoro všichni Lovci ve snaze znovu ji uvěznit. A Stvořitele to stálo nemálo sil, které už nikdy nenačerpal zpátky.  

„Proč?” Ta otázka se mi zdála logická. Nikdo nemohl riskovat tolik jenom proto, že si mě přál mrtvou.  

Jason se zadíval na dokonalou oblohu nad námi a jeho klidná maska neměla jedinou trhlinu. Chvíli trvalo, než se znovu podíval na mě a tentokrát jsem postřehla nepatrný záblesk znepokojení v jeho černých očích.  

„Má strach, že jeho vládu ohrozí nečistá krev... Míšenec by mohl podkopat základy, na kterých si vystavil trůn.”  

Cítila jsem, jak mi z obličeje vyprchala všechna krev, když jsem jeho slova pochopila. Ne! Osud ke mně nemohl být tak krutý!  

„To není možné,” zašeptala jsem.  

Jason ke mně přistoupil, objal mě a jeho drtivé sevření bylo to jediné, co mě drželo pohromadě. „Je mi líto, tynhelin. Už zakořenil.”  

Ani mazlivé oslovení nemohlo spravit díru v mé duši, která se otevřela a čerpala životní sílu z mých nejniternějších strachů. A jeden z nich se právě teď naplnil.

Autor: TerezaJ, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Lovkyně - 8. kapitola: