OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » MASHí šum! Aneb humor v uniformě - 2. díl

10.08.2012 (18:00) • LadyStark • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 9× • zobrazeno 748×

MASHí šum! Aneb humor v uniformě - 2

„Hele, hele, Moniko, zírej!" vyhrkla jsem a hodila směrem k ní malé letadélko složené ze špachtlí. Samozřejmě daleko nedoletělo a při pádu na zem se celé polámalo. Musela jsem se smát, ačkoli to bylo vlastně trochu smutné.

„Becky, nic proti, ale když přestaneš blbnout a začneš mi pomáhat uklízet a zapisovat, bude to pro mě mnohem větší odvaz než nějaký dřevěný letadlo!" rozčílila se Monika.

„No, dobře no!" zamumlala jsem otráveně, sebrala letadélko a začala se přehrabovat v gázách, špachtlích a teploměrech. Srovnat věci ve skladišti a udělat podrobný seznam. Major Houlihanová nám svěřila tento veledůležitý úkol hned třetí den po našem příjezdu. Nebylo to to nejhorší, co jsme mohly dělat, ale já doufala, že nás přidělí rovnou na pooperační. Chtěla jsem pracovat s lidmi, pomáhat jim od bolesti. Proto jsem šla studovat na zdravotnickou školu, proto jsem se přihlásila do MASHe! Ne abych tu rovnala balíky do regálů, to jsem mohla rovnou dělat prodavačku!

Nebuď škarohlíd i tohle je důležitá práce. Až bude pohotovost, budeš přesně vědět kam sáhnout. Ale proč to musím rovnat zrovna já?! Podobné věci se mi pořád honily hlavou. Snažila jsem se na nic nemyslet. Počítala jsem do sta, počítala jsem pavouky na stěně, ale pořád se mi tyhle myšlenky vracely a skoro vždycky mě pěkně rozčílily. Začala jsem si tiše zpívat.

„Špachtličky dřevěnéééé, špachtličky dřevěnéééé, proč vás je toliiiik, v ruce méééé…" muselo to znít vážně hrozně, protože po mě Monika hodila cosi tvrdého a zacpala si uši.

„Děkuji, děkuji obecenstvu!" klaněla jsem se ze všech sil.

„Přestaň blbnout!" okřikla mě kamarádka.

„Co tě žere, Moniko? Od rána se tváříš jako kakabus a na blbinky tě neužije. Děje se něco?"

„Ale, to nic. Já jenom… jenom jsem… přemýšlela a ta tvoje písnička mě vyrušila…" zadrhávala se. Něco je špatně, takhle Monika mluví, když lže. Neumí lhát, vážně ne.

„Moniko, ty víš, že poznám, když se něco děje."

„Eh… No dobře," začala, „víš, přemýšlela jsem o tom, jestli by… jestli bych mohla… mít něco s Bídžejem." Zírala jsem na ni a nebyla schopná se vymáčknout. To nemyslí vážně! Nebo jo?

„Moniko, víš o tom, že Bídžej má ženu?" zeptala jsem se jí opatrně.

„Samozřejmě, že vím! Ale ten major ze základny v Soulu byl taky ženatej a vydrželo nám to měsíc! Tak v čem je rozdíl?"

Ona chodila s tím námořníkem?! To ne, Monika přece není kur… Nebo jo?

„Moniko, Bídžej je podle všeho šťastně ženatej, v tom je ten rozdíl!" to už jsem na ni skoro řvala. Nelíbilo se mi její chování. Přece nemůže svést tátu od rodiny! To je pěkně hnusný!

„Já vím," řekla smutně a posadila se na bednu neurčitého obsahu. „Když já ho miluju. On je tak skvělej! Vždyť víš, je citlivej a milej a vůbec…" položila si hlavu do dlaní.

„Znáš ho teprve tři dny. Dej tomu čas. To pobláznění tě přejde a bude to zase v pořádku!" Snažila jsem se ji uchlácholit. Ačkoli si nejsem jistá, jestli to znělo dost přesvědčivě.

„A co když mě to nepřejde?"

„Tak se budeš muset ovládnout!" vyjela jsem po ní. Odfrkla si a začala znovu počítat prostěradla a deky. Bylo mi jí na jednu stranu líto. Přeci jen, člověk málokdy ovlivní, do koho se zamiluje. Ale tohle nemohla udělat. Když si nedá říct, budu muset doufat, že se Bídžej nenechá obalamutit. Monika není ošklivá, to určitě ne. A když je člověk tak daleko od domova… ne já mu věřím, ten se nenechá zblbnout. Nesmí!

Atmosféra mezi námi houstla a já nechtěla přilévat olej do ohně, tak jsem raději nemluvila. Uzavřela jsem se do sebe a šla na opačný konec skladiště sepsat zásoby krve. Přemýšlela jsem o tom, co mi včera řekl plukovník Potter. Prý bych se mohla někdy projet na Sofii, tak se totiž jmenuje jeho kobyla, kterou jsem viděla první den. Já na koni neseděla už pěkně dlouho. Vlastně už to bude deset let. Začínám se těšit.

Zapisování a rovnání nebralo konce. Od naší prudké výměny názorů jsme s Monikou nepromluvily. Ona měla práci na své straně hotovou dřív, odešla (bez rozloučení samozřejmě) a tak jsem ve skladu zůstala sama. Když jsem konečně dokončila úkol, nějak se mi nechtělo z toho příjemného ticha. Opřela jsem se o stěnu, zavřela oči a nechala myšlenky jen tak plynout. Únava mě brzy přemohla a já usnula, jako když mě do vody hodí.

Probudil mě až zvuk džípu, který projížděl těsně okolo skladiště. Ležela jsem skroucená na podlaze a nebylo to zrovna pohodlné. Ještě napůl ve spánku jsem se vypotácela ze skladu. Byla jsem rozcuchaná a měla přeležený krk. Začala jsem se protahovat, když v tom jsem uslyšela něčí kroky. Tak trochu jsem doufala, že to bude Monika. Nebyla.

„Ale, ale! Skladiště bylo opět zneužito jako zablešená ložnice kapitána Pierce!" Aha Charles! Ten aby si nerejpnul. Počkat, ve skladišti jsou blechy?!

„Tak to se pletete, majore. Jenom jsem to zalomila u bedny s obvazy. Takové celodenní počítání jednoho pěkně unaví!" Na ty blechy se budu muset zeptat.

„V tom případě, promiňte, nechtěl jsem vás urazit." Cítila jsem z těch slov výsměch. Ale měl na to nárok. Spát ve skladišti opravdu není nic normálního. Zeptala jsem se ho na ty blechy. Ujistil mě, že blechy nejsou jen ve skladišti, ale skoro všude mimo operační sál a pooperační. Vážně mě to uklidnilo. Jako omluvu za tu urážku, mě pozval do jídelny na kávu. Mezi námi, já nijak uražená nebyla, ale byla to dobrá příležitost, jak se s ním lépe poznat.

Charles byl zvláštní. Choval se tak noblesně a přitom byl schopný vám strčit hada do postele. Za tu slabou hodinku, co jsme si povídali, jsem se toho o něm moc nedozvěděla. Je z Bostonu, poslouchá klasiku a nesnáší Hawkeyeho vtípky. To všechno už jsem věděla, ale bylo příjemné ho poslouchat. Zvlášť o Bostonu mluvil krásně. Samozřejmě občas mě naštvala ta jeho povýšenost. Ale vesměs mi byla jeho společnost příjemná.

Povídali jsme a povídali. Z rozhovoru nás vytrhl až Hawkeye.

„Nazdar hrdličky, vrků vrků vrků, kdopak se nám to tu páruje? No ták, zasmějte se trochu!" Přisedl si k nám a bylo po rozhovoru. Pak se k nám přidal ještě Bídžej a plukovník Potter. Ten večer už jsem neměla příležitost si s Charlesem promluvit. Zábava se rozjela a z jídelny jsme se přemístili do důstojnického klubu. Otec  Mulcahy hrál na piáno, Klinger si oblékl večerní róbu s odhalenými zády a tancoval s Kelly tango. Byla to vážně legrace, ale chyběla mi tu Monika. Kde asi teď je?

Do stanu jsem se dostala až ve dvě hodiny v noci. Monika už spala. Padla jsem unaveně na postel. Fuuj, armádní postel! I ta podlaha ve skladišti byla pohodlnější. I přes hrboly na lůžku a hlavu plnou myšlenek jsem brzy usnula.

Probudilo mě hlášení: „Vstávat lidičky, jsou tu ranění! Ranění v táboře! Všechny směny ať se dostaví k výběru!" Monika vypadala hodně unaveně, co se divit, vždyť bylo teprve pět hodin nechutně brzo ráno. Já však vyskočila z postele jedna dvě. Těšila jsem se na sál. Konečně tu budu něco platná.

„Moniko… promiň, že jsem po tobě tak vyjela," řekla jsem kamarádce, ještě než jsme vyběhly ze stanu.

„Já se nezlobím. Jdem na věc?"

„Jdem. Ukážeme jim, že jsme ty nejlepší sestry v celé Koreji!

Pokračování příště...

Autor: LadyStark, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek MASHí šum! Aneb humor v uniformě - 2. díl: