Města Prastarých - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Město Nimis se nachází asi tři hodiny jízdy severně od Athén. Toto místo se před dvanácti lety stalo domovem mladičké pětileté dívce, jejíž rodiče zemřeli a její jediný příbuzný ji v dobré víře nechá na výchovu svému bratrovi. Jenže to se ukáže jako velká chyba. A Adía se stává jedním z mnoha otroků ve městě. Jenže teď po dvanácti letech se z ní stává lovná zvěř... A lovec je rozhodnut ji nenechat uprchnout.

01.06.2019 (09:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1477×

Nimiské hradby mi jako malé pětileté dívce přišly obrovské. Tehdy mi přišlo obrovské všechno. Pohled na město mě vždycky uchvacoval. Při každé volné chvilce, a že jich bylo málo, jsem se místo spánku vydala na nejvyšší bod Nimisu a shlížela na monumentální město.

Město se nacházelo severně od Athén. Severně od Nimisu se nacházel Chalkis a na severozápad byly Théby. Přes toto město vedla velmi důležitá obchodní tepna. Západní tepna byla plná nebezpečí a potulných žoldáků a zlodějů, proto se všechno směřovalo na tuto stezku. Také to byla velmi důležitá námořní trasa, protože město se nacházelo u moře. Nimiský přístav byl plný obchodních lodí, ale i válečných fregat. Město se ze severu opíralo o obrovský skalní masiv protkaný miliony jeskyň a průchodů.

Legenda praví, že skalní masiv zde vyrazil poté, co bůh moří Poseidon vrazil svůj trojzubec do mořského dna a tím způsobil zemětřesení, které zapříčinilo vzestup masivu. Tím zajistil jednu z mnoha cest do bájného města Atlantidy. Pokud byl někdo tak odvážný, až byl hloupý, a vstoupil do bludiště jeskyň, měl se do toho města dostat. Ale neexistoval nikdo, kdo by se vrátil.

Z východu město omývaly mořské vlny a z jihu a ze západu bylo obehnané vysokou zdí. Tyto zdi nás chránily před nájezdníky a jakoukoliv cizí armádou, která by se k nám rozhodla pochodovat.

Město bylo velkým smetištěm mnoha obchodníků a delegátů z cizích a vzdálených zemí. Nebylo tedy podivné, že se městem potulovaly mraky vojáků a obchodníků. Ovšem v poslední době se tu vyskytovalo více vojáků než obchodníků, a to bylo pro obchodní město podivné. Něco zvláštního se dělo přes moře od nás. A nejspíš to znervózňovalo naše aristokraty.

Bylo již pozdě v noci, když jsem běžela po střechách Nimisu a lezla po stěnách chrámů a dalších významných budovách zpět na místo, které mi posledních desítek let bylo „domovem". Celé tělo mě bolelo od tvrdé hole, kterou jsem častokrát dostala od svého pána. Teď mě bolelo ještě víc, když jsem tělo neustále namáhala lezením a často i neustálým padáním z vysokých míst. Ale nic mi nemohlo zabránit v tom, abych si užívala poslední potěšení, které jsem v životě měla. Pocit vzrušení a náhlé síly mi dobíjel energii.

Proplétala jsem se rouškou tmy a snažila se nevnímat opilé vojáky, kteří se producírovali po městě. Mladá, hezká dívka, i přestože otrok, vzbuzovala ve vojácích určité představy a své představy pak chtěli převést do reality. A ani nepotřebovali souhlas dané dívky nebo kluka. Bylo jim to jedno. Nechtěla jsem se stát jednou z těchto lidí, i přestože jsem tomu nijak nenapomáhala.

Už hodně dlouhou dobu jsem sledovala dění ve městě. Byla zde spousta vojáků kvůli té situaci přes moře, ale jedni se tady vyjímali. Byli součástí skupiny obchodníků a šlechticů, kteří se setkávali v paláci. A těmto vojákům se celé město vyhýbalo. Nejspíš to nebyli příjemní společníci, ale spíše se jich ostatní báli, alespoň to jsem si vyslechla od lidí z města.

Jako otrok jsem byla neviditelná. Nikdo si mě nevšímal. Nebo možná všímali, ale nikdo si nemyslel, že by si přede mnou měl dávat pozor na pusu. Vyslechla jsem si spoustu věcí, takže jsem spoustu věcí věděla. Vlastně jsem měla přehled o celém městě. Co kdo kde řekl a tak.

Tahle skupina vzbuzovala v lidech strach, ale i zvědavost.

Právě jsem byla v uličce vedle chrámu a chtěla vyběhnout na prostranství před chrámem, když vtom mě zarazily hlasy. Prudce jsem se zarazila a skryla se za chrámovou zdí.

Měla bych se vrátit. Neměla bych poslouchat.

Ale nemohla jsem se zbavit pocitu zvědavosti. Nakoukla jsem před chrám a spatřila tři muže. Jeden z těch mužů byl voják z té zvláštní skupinky, které se všichni vyhýbali. Ostatní dva byli vojáci z Efezu. Vojáci z Efezu měli svůj erb vyrytý ve zbroji a vyšitý na látkách, které nosili. Toho vojáka ze zvláštní skupinky nebylo těžké identifikovat. Byli naprosto odlišní od ostatních vojáků.

Nejspíš se hádali. Voják patřící k té zvláštní skupince vykřikl nějaké hrubé slovo, zavrtěl znechuceně hlavou a otočil se, že odejde. Ale jakmile se otočil zády k oběma vojákům z Efezu, jeden z nich vytáhl dýku. Chtěla jsem vykřiknout a varovat ho, ale nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Naprosto jsem zkoprněla a jenom zírala, jak jeden z vojáků vrazil do druhého velkou a ostrou dýku. Muž ani nevykřikl. Voják mu dal ruku přes ústa, a tak ztlumil jeho výkřik bolesti. Vojákovi se podlomila kolena a padal k zemi.

Zády jsem sjela po stěně chrámu a zírala šokem před sebe. Ani jsem nehlesla. Nechtěla jsem, aby věděli, že jsem tu.

„Bastarde."

Město ztichne. Jako by město zhaslo svoje pochodně a ponořilo se do černočerné tmy. Tak mi to přišlo. Útočníci utekli a zanechali za sebou mrtvé tělo.

Se smrtí už jsem tu čest měla, ale tohle mě vyděsilo. Jak krutá odveta může od jeho kamarádů a ostatních vojáků přijít?

Nakoukla jsem opatrně před chrám. Vojáci Efezu už byli opravdu pryč. Ale ten bodnutý muž nebyl ještě mrtvý. Viděla jsem ho se hýbat. Nad ničím jsem příliš dlouho nepřemýšlela a rozeběhla se k němu. Sesunula jsem se k němu a instinktivně mu přitiskla ruku na ránu. Jeho krev byla všude. Cítila jsem, jak se mi třesou ruce, ale nepodívala jsem se na ně. Zahleděla jsem se do obličeje muže, který mi umíral v náruči.

Byl moc pěkný, měl černé vlasy a vousy, šedé oči měl hluboké a tajemné. Přes obličej měl velkou a dlouhou jizvu, ale ta nebyla ošklivá, přidávala mu na atraktivnosti. Jenže teď umíral.

„Ššš, klid," hlesnu tiše. „Jsem tu."

Zvedne ke mně své zamlžené šedé oči a usměje se. „Bohyně."

„To ne." V očích mám slzy. Bojím se, že mě někdo chytí, ale nechci ho opustit v posledních minutách jeho života. I přestože jsem ho ani neznala.

„Řekni mu to." Něco mi vtiskne do ruky. Je to mince, ale není to drachma. Tuto minci vůbec neznám. „Řekni to veliteli." Zatvářím se zmateně. „Všiml jsem si tě. Pohybovala ses ve městě. Okolo nás. Všiml jsem si tě. Víš, koho myslím." Ztěžka vydechne. „Řekni mu, cos viděla."

Ztuhla jsem. Jak to, že ví, že vím? Nemohl si mě všimnout, nebo ano? Jestli si mě všiml on, všimli si mě i ti zabijáci?

„Řekni mu to," zachraplá. „Slib mi to. Když mu dáš tu minci, přijme tě. Řekneš mu, cos viděla." Úpěnlivě mě sleduje. Ví, že umře. Vím to i já. A chce, abych šla za jeho velitelem a řekla mu, co jsem viděla. Chce po mně, abych já otrok Adía označila jeho vrahy.

Budu mrtvá dřív, než řeknu popel…

„Já…“

„Slib mi to." Slib umírajícímu byl zavazující. Slib musel být splněn, pokud je ve vás alespoň špetka cti.

„Slibuju," zašeptám tiše.

Usměje se. „Teď už jsem připraven na cestu za Hádem."

Jakoby na povel zemřel. Jeho duše opustila tělo a zanechala jeho chladnoucí tělo v mé náruči.

Proboha, co jsem to slíbila?

Následující díl »

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction