OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Města Prastarých - 10. kapitola

17.09.2019 (12:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1655×

Nimis jsem opouštěla hodně brzo ráno za doprovodu Espasiase a Nargise - dvou Alexiosových věrných vojáků. Alexios mě ujistil, že s nimi jsem v naprostém bezpečí. Espasias byl ten copatý voják, který byl s Alexiosem, když mě poprvé našel v té uličce a byl s námi i v hospodě. Toho druhého jsem neznala. Byl to menší, blonďatý voják. Působil nepřístupně, ale vůbec takový nebyl.

Jen co mě uviděl poprvé, tak se rozzářil a okamžitě mě vzal do své náruče. Prvotní instinkt na mě křičel, ať ho okamžitě odstrčím, ale nenechal se. Přes veškerý strach, který jsem cítila, jsem se pokoušela uklidnit. Dotyk tohoto muže nebyl ani zdaleka podobný tomu pánovu. Nargis mě pustil až po okřiknutí Alexiose a jeho zamračeného pohledu. Ovšem nic si z toho nedělal. Pořád se usmíval a na Alexiose reagoval protočením očí. 

Usmála jsem se. Bušilo mi srdce, ale uvnitř jsem cítila zvláštní teplo. Bylo vidět, že mezi nimi fungovala bezmezná důvěra a vztahy, jako by byli bratři. Už jsem si ani nepamatovala, jaký to je cítit rodinnou lásku. I tyto vzpomínky vybledly.

Z Nimisu jsme se dostali pomocí podzemních tunelů. Hlavní branou jsme nemohli projít díky tomu, že mě pán stále hledal. A Alexios nemohl použít tu svou magii, protože se musel sejít s mým pánem, aby převzal zásilku, kterou mu slíbil doručit. A také nejspíš zjistit, jak si vede při mém hledání.

Při rozloučení mě Alexios chytil za ruku a před očima jeho vojáků políbil. Byl to tak krátký polibek, že jsem nestačila na nic reagovat. I přesto se mi roztřásla kolena a tváře mi zrudly studem. Proč to kruci udělal? Oba vojáci zírali na Alexiose jako na zjevení.

Takže tohle jeho chování není úplně normální… Dobře.

Netušila jsem, co si o tom mám myslet. Po jeho včerejším polibku jsme se vrátili zpátky do hostince a já tam strávila skoro celý den sama. Občas mě vyrušili Alexiosovi vojáci, kteří mě měli za úkol hlídat. Alexios se potuloval někde venku. Ani v noci se neobjevil. Probudil mě až těsně nad ránem a řekl mi, že odjíždím. Nijak se nevracel k předchozí chvilce nahoře u jeskyň. A teď mi dal pusu před jeho vojáky. Nechápala jsem to. 

Jeho polibky byly příjemné, ale nestála jsem o ně…

Stačil jediný dotyk, jediná pusa a já cítila, jak se k němu přimykám. To bylo špatně, protože s ním nezůstanu. On mě doprovodí do Olympie a pak pojede - jen Bohové vědí kam.

Vyrazili jsme ještě pod rouškou tmy. Alexios mi nasadil plášť, který nejspíš beztak někde ukradl, a zabalil mě do něho. Nasadil mi kapuci, aby mě nikdo neviděl ani poblíž Nimisu. Lidé hodně mluví a já se svými zrzavými vlasy byla celkem snadno rozpoznatelná. Než jsme odešli, slyšela jsem ještě něco říkat Alexiose jeho vojákům, ale už jsem ho nevnímala. Hleděla jsem do temného podzemí, kterým jsme měli projít.

Trochu se mi z toho svíralo nitro, ale věřila jsem Alexovi. Měl kvůli mně takových problémů, proč by mě teď posílal na smrt. I tak jsem na ty tunely dost nedůvěřivě hleděla. Alexios to nejspíš viděl.

Přitáhl si mě za ruku a uculil se na mě. „Neříkej mi, že se bojíš tmy." Vojáci od nás diskrétně odstoupili a čekali, až mě Alexios pustí. Snažila jsem se mu to vsugerovat, když jsem mu hleděla do očí. Pusť mě, pusť!

Zamračila jsem se na něj. „Nebojím se. Ale kdo by měl rád chodit tunely jako krtek?"

„Neboj se," pravil naoko vážně. „moji muži tě ochrání. I před krtky."

Praštila jsem ho do ramene, ale vůbec to s ním nehnulo. „Nedělej si ze mě srandu."

Rozesmál se, ale pak už doopravdy zvážněl. „Ne, teď vážně. S nimi jsi v bezpečí." Ukázal na své muže. „Já se k vám zanedlouho přidám, ale potřebuju mluvit…“ Zarazil se. Věděla jsem, co chtěl říct, ale nedořekl to. Nejspíš mi ho nechtěl připomínat. „Jdi a poslouchej mé muže na slovo, jasný? Neodporuj." Myslel to vážně. Jeho pohled mi jasně říkal, ať nezkouším nějaké husarské kousky.

Přikývla jsem, že rozumím. Chtěla jsem od něj odstoupit, ale nestačila jsem to udělat. Sklonil se ke mně a vtiskl mi krátký polibek. Nechal mě tam stát šokovanou a zrudlou studem. Jeho muži ho sledovali s povytaženým obočím, ale když se otočili na mě, tak se začali culit. Nechtěla jsem ani vědět, co si myslí. Doufala jsem, že to přejdou a nebudou do toho šťourat.

Naštěstí to přešli, musela jsem snášet jenom jejich pitomý úsměv a otravné pohvizdování. Přišlo mi, že mi něco unikalo.

Tunely byly strašidelné, ale vojáci se mi nezdáli nijak nervózní. Šli ležérně, ale věděla jsem, že zdání klame. Tunely nebyly nijak dlouhé, takže na jejich konec jsme došli za krátkou chvíli. Vešli jsme do noci protkanou cvrlikáním cikád a odporným zápachem mrtvých těl zvířat. Na druhé straně na nás čekali dva koně a muž, který je hlídal. Cítila jsem na sobě jeho zvědavý pohled, ale Nargis mě zakryl svým tělem, i přestože nemohl nic vidět ani předtím, a Espasias k němu přišel a do ruky mu hodil měšec drachem a poslal ho pryč. S velkým obnosem peněz muž neprotestoval a odešel pryč.

Cítila jsem, jak jsem si oddechla, ale když přešli vojáci ke svým koním, zatrnulo mi. Jízda na koni? Ani náhodou. Naposledy jsem jela na koni, když mě Sator převážel mezi Athénami a Nimisem, a to už si ani nepamatuju. Nevěděla jsem, jak na koni jet. Jak na něj nasednout a celkově, jak to obrovské zvíře ovládat. Věděla jsem, že ho nebudu vést, ale jak na něj mám, bohové, nasednout?

Rozhodla jsem se udělat první krok a s tím koněm se seznámit. Doufala jsem, že mě nekousne. Opatrně jsem natáhla ruku a to obrovské hnědé zvíře pohladila. Zařehtal a víc se natlačil na mou ruku. První krok splněn.

Všimla jsem si, že Nargis mě pobaveně sleduje. Hodila jsem po něm zamračený pohled a doufala, že přestane zírat. „Hádám, že na koni jsi nikdy neseděla," ozval se Espasias vedle mě. 

Zavrtěla jsem hlavou. Nehodlala jsem mu vysvětlovat, že jednou ano, ale že jsem byla příliš malá, než abych si to pamatovala. „Ne, to ne. Můj pán mi svého koně na vyjížďku nepůjčoval."

„Vážně ne? To je hrozné!" poznamenal naoko vážně Nargis.

„Že jo? Vůbec si neumí vážit svých otroků," poznamenala jsem sarkasticky směrem k Nargisovi. Jak jsem pochopila, tak on byl ten skupinový šašek. Ze všeho si dělal legraci. Dokonce i z otroctví.

Espasias obrátil oči v sloup a přešel ke mně. „Mykína se nemusíš vůbec bát. Nic ti neudělá. Je to klidný kůň. Dovol, ať ti pomohu nahoru." Nastavil mi elegantně ruku tak, abych si do ní mohla stoupnout a on mě mohl vyhodit. Nebyla jsem si jistá, jestli si spíš nerozbiju pusu, ale mlčela jsem a dala nohu do jeho rukou. Ani jsem nepostřehla, jak mě vyhodil nahoru. Prostě mě rychle zvedl a já automaticky přehodila nohu přes hřbet toho zvířete.

Espasias se vyhoupl za mě a kůň pár kroků popošel. Okamžitě se mi rozbušilo srdce. Bohové! Do čeho jsem se to zase navrtala?

„Kam teď míříme?" zeptala jsem se ve snaze vyhnout se přemýšlení nad jízdou na koni. Nargis vyrazil a Espasias ho následoval. Seděla jsem dost strnule, nechtěla jsem se ho nějak nepatřičně dotknout, ale s tím si on nedělal žádné starosti. 

„Musíš se o mě opřít, jinak se nám pojede dost špatně," prohlásil, když jsem furt rovnala a krčila záda. Neochotně jsem se opřela, ale to rychle přešlo, když jsem zjistila, že takhle mě o dost míň bolí záda. Kašlu na nějaký stud a strach, lepší je pohodlí. Věřila jsem Alexiosovi, že s nimi jsem v bezpečí a že mi tedy nehrozí ani nebezpečí od nich samotných. „A nyní míříme do Aivony. Respektive za ni. Počkáme tam na Alexiose a ostatní."

Přikývla jsem, ale už jsem to nekomentovala. Snažila jsem se udržet pozornost na to, abych nespadla, ale Espasias mě dost pevně držel, takže to nehrozilo. Po nějaké chvíli cesty jsem si konečně začala užívat to prostředí kolem mě. Ještě sice bylo šero, ale spatřovala jsem naprosto jiné prostředí, než ve kterém jsem doteď žila, a bylo to nádherné. Nemohla jsem se vynadívat na tu krásnou krajinu, která pro Nargise s Espasiasem byla pravděpodobně úplně normální, protože se vůbec nerozhlíželi a uháněli velmi rychle pryč.

Nimis za námi se stal pouze takovou malou připomínkou na špatné časy. Jeho obrysy pomalu slábly, až jsem je pak nezahlédla vůbec. Nakonec se mi Nimis ztratil z dohledu, protože prašná cesta, po které jsme cválali, se stáčela doprava do temných lesů. Nebylo mi nijak příjemně, když jsme vjeli do lesa.

Cesta byla velmi různorodá. Chvíli jsme projížděli přes planiny a vzápětí se opět nořili do lesa. Ve velké dálce jsem již mohla zahlédnout jakási světla. Až po chvíli mi došlo, že by to mohla být ta vesnice, kam míříme - Aivona. Byl to ještě kus cesty, ale poblikávající plamínek loučí byl čas od času vidět. 

Jednalo se již o několikátý a nejspíš poslední výjezd z lesa, když jsem nad sebou zaslechla jakýsi skřek. Trhla jsem sebou dost prudce, protože jsem slyšela, jak Espasias zaklel. Srdce mi najednou tlouklo jak splašené. Ten nelidský skřek mě vyděsil k smrti.

„Co to bylo?" Můj hlas byl naprostým odrazem strachu.

„Erínye." Úplně jsem cítila, jak se Espasias mračí.

Erínye? Lítice? Služebnice Háda?

Přistihla jsem se, že vrtím hlavou. „Něco takového neexistuje."

„Tak se podívej nahoru. Vážně nejsou skutečné?" Espasias zrychlil a dohonil Nargise.

Urychleně jsem zvedla svůj zrak nad sebe do mraků. Oněměla jsem šokem. Nad hlavami nám létala obrovská nestvůra. Cítila jsem, jak se mi zježily chloupky na rukou. No do háje. Ta bytost si lítala nad námi a vydávala nestvůrné skřeky. Nemohla jsem ji vidět detailně, ale už takhle z dálky se mi vůbec nelíbila. Nestvůra měla roztažená křídla, která byla obrovská a málem zastínila celý měsíc.

Instinktivně jsem se víc přitiskla k Espasiasovi. Nejspíš cítil můj neklid, protože se na mě podíval. „Neublíží nám," ujistil mě tichým hlasem. „Není tu kvůli nám."

„A to víš jak?" 

„Víš, kdo to jsou Erínye? Po kom jdou?"

Soustředila jsem se na tlukot svého srdce. „Jsou to bohyně pomsty. Jdou po těch, kteří spáchají nějaký zločin."

„Přesně. Spáchalas nějaký zločin někdy?" Jeho hlas mě uklidňoval.

„Ne." Cítila jsem, jak se uklidňuji. „Ale co ty o tom víš."

Odfrkne si. „Umím číst lidi. Ty nejsi žádný vrah, nebo zločinec."

Nargis se na nás otočil. „Možná, že nejde po nás, ale ve své podobě tak blízko vesnice?" Aivona se před námi začala otvírat a ukazovat. Začátek vesnice byl osvětlován několika loučemi poseté do půlkruhu kolem obydlí. „Nemusím být chytrolín, abych věděl, že je tady něco hodně špatně. Většinou se převtělí do nějaké jiné podoby, která není nápadná lidem a dojde si pro toho člověka, po němž jde, i do vesnice. Ale ona tady krouží kolem Aivony dost nápadně," vysvětloval mi Nargis. 

Lítice opravdu opisovala kruh kolem vesnice ve své obvyklé podobě tak, aby ji každý viděl. Nebyla jsem žádný odborník na nějaké příšery, protože jsem žádnou doteď neviděla. Tohle byla moje první. Ovšem oni dva věděli spoustu věcí, proto jsem věřila, že je něco špatně. Do přítomnosti téhle příšery bych si nepřála dostat ani za nic. A přesto nám teď lítala nad hlavou.

Do města jsme již vjeli bez jejího doprovodu. Zůstala na hranici lesa viset ve vzduchu, máchat křídly a křičet do celého okolí. Celá vesnice byla na nohou. Nebylo živého tvora, který by nebyl vzhůru. Uprostřed města na jakémsi trhu se shromáždil každý, kdo měl ruce a nohy. Dokonce i děti. Byl tu hrozný hluk a zmatek a nebylo možné přejet přes to shromáždění. Nargis se na sebe s Espasiasem nesouhlasně podívali.

„Musíme slézt," zašeptal směrem ke mně Espasias. Nargis byl okamžitě vedle mě a pomohl mi dolů z koně. Espasias mě hned následoval. Byla jsem celá rozbolavělá z toho sezení na koni. Držela jsem se u koně a snažila se nemluvit. Nechtěla jsem vzbuzovat přílišnou pozornost. Sice jsme byli značnou chvíli od Nimisu, ale stále jsem nechtěla nic riskovat.

„Zůstaň s ní," nařídil Espasias Nargisovi a sám se vydal do středu shromáždění. Nargis se ke mně ihned přesunul, takže jsem teď byla mezi koněm a jím. I tak jsem měla skvělý výhled na Espasiase a muže, za nímž šel. Musel to být vůdce vesnice. Naneštěstí pro mě jsem nebyla schopná nic zaslechnout. Ale tušila jsem, že Espasias mu něco vysvětluje a ten muž to nechce pochopit. Pak ukázal prstem za sebe na tu příšeru a na něco se zeptal. Muž zavrtěl hlavou a odvrátil se od Espasiase. Espasias zavrtěl hlavou, ale už nic neřekl a vydal se zpátky k nám.

„Nech mě hádat," ušklíbl se Nargis, když se k nám Espasias dostal přes ten dav. „Nevěří ti."

Zavrtěl hlavou. „Ne." Ukázal prstem na nestvůru. „Ani ona ho nepřesvědčila, že je tady něco špatně."

„V čem ti nevěří?" Byla jsem zmatená.

Nargis se po mně otočil a povytáhl obočí. „Že tu mají vraha."

Stále jsem to nechápala. Espasias si povzdechl. „Ta Erínye se jmenuje Tísifoné. Je to-"

„Mstitelka vražd," dokončila jsem za něj. Vzpomněla jsem si na strýce Castora, který mi jako malé vyprávěl o Erínyích. Mnoho toho jsem již zapomněla, ale něco mi v hlavě utkvělo. Jméno této lítice jsem si z nějakého důvodu zapamatovala.

Espasias s Nargisem se po mně udiveně ohlédli. Trhla jsem rameny nad jejich překvapenými pohledy. „No co, tak taky něco vím."

Nargis se uchechtl. „Jsi samé překvapení, děvče."

„No, jde o to, že Sanil mi nevěří."

„V čem ti nevěří? Že je skutečná, nebo že tu maj vraha?" Nechápala jsem, co Sanil ještě jako potvrzení potřebuje. Ta obluda tu lítala kolem vesnice a on stále nevěřil?

Espasias se zachmuřil. „Je přesvědčen, že jde o omyl."

„Zatracený blázen. Erínye se nikdy nemýlí." Nargis si odplivl. Rozhlížel se kolem.

„A proč sem tedy nevstoupí a nevezme si toho muže. Říkali jste, že tak to obyčejně dělávají." Skřek lítice byl čím dál tím rozčílenější.

„Origanum," odpověděl mi. Klekl si a něco zvedl ze země. Byla to bylina.

„To se jí, ne?" Nakrčila jsem nos. Byla to bylina, co se dává do jídla, ne? Alespoň takovou jsem občas kupovala na trhu.

Nargis se pousmál mé poznámce. „Jedná se také o rostlinu, která tě může ochránit od příšer, jako je lítice. Proto se rozhazuje kolem měst, anebo se vysévá kolem vesnice. Některá města a vesnice to tak dělávají. Především ta, jejichž vůdci na ně skutečně věří."

„Oh," hlesla jsem. „To ji muselo pořádně nasrat."

Nargis se rozesmál. „To si piš."

„Když sem tedy nemůže, co tu ještě dělá?"

„Čeká tu," zavrčel Espasias. „Musíme odsud vypadnout dřív, než tu začne být horká půda." Nargis s ním souhlasil, protože ihned přešel ke svému koni.

„Počkat, na co tu čeká?"

Espasias si povzdechl. Nechtěl odpovědět. Úplně jsem cítila jeho nechuť mi to říct. „Čeká na své sestry, děvče. A my tu nechceme být, až tu budou všichni tři."

Zamrazilo mě, když to řekl. „Oni… Co udělají?"

„Lítice mají svůj pokřivený pohled na spravedlnost," prohlásil a popostrčil mě za Nargisem, který se už vydal kolem davu pryč z Aivony. „Tito lidé v jejich očích budou vypadat jako ti, kteří jim brání vykonat spravedlnost. A to je taky zločin hodný potrestání."

Zalapala jsem po dechu. „Ale ty lidi…“

„Psst, děvče. Snažil jsem se Sanilovi vysvětlit, že pokud té lítici nevydají vraha, tak je všechny pozabíjí, ale myslí si, že si s ní může promluvit. Jenže rozumná řeč s líticí nikdy není. Baží po pomstě, a pokud jí někdo brání v jejím vykonání…“ Odmlčel se a dál mě postrkoval pryč z vesnice. Hlasy pomalu slábly. Espasias se na konci vesnice zastavil a otočil se na mě. „Až dorazí její sestry, což bude co nevidět, celá vesnice lehne popelem."

Málem se mi zastavilo srdce. „Ale oni jsou nevinní. Většina z nich je. Co ty děti a staří…“

„Nechtějí pomoc, děvče." Nastavil mi ruku, abych mohla naskočit na koně, ale já se nemohla pohnout. Byla jsem ztuhlá šokem. Všichni ti lidé budou do úsvitu mrtví. „Sanil ani neuvažuje nad tím, že by někdo z jejich vesnice byl vrah. Jak chceš pomoc lidem, kteří o tvou pomoc nestojí? Rozhodli se, jak se rozhodli. Jejich boj."

„Jak to můžeš říct?" Jak nemohl vidět ty malé nevinné dětičky.

Espasias se narovnal a zamračil se. „Nezpochybňuj můj způsob uvažování, děvče. Neviděla jsi ani setinu z toho, co jsem viděl já. Lidé jsou slepí k věcem, které jsou pro ně nepříjemné. Nechtějí si přiznat, že se mýlí. Pokud to tak je, nemůžeš jim pomoct. Rád bych, ale ani kdybych ukázal na toho vraha, tak mi neuvěří a nepředají ho líticím." Povzdechl si. „Vím, že to zní dost krutě a neomaleně, ale je to tak. Teď prosím nasedni na koně, ať můžeme zmizet."

Trhla jsem sebou při jeho řeči. Měl pravdu, neměla jsem právo zpochybňovat jeho úsudek, ale ti lidé…

Nargis na mě promluvil již z koně. „Espasias jim pomoc nabídl, Ad." Nargis použil zkratku mého jména. Adía mu přišla příliš dlouhá. „Chtěl jim identifikovat toho vraha, ale nevěří, že tam vůbec nějakého mají. Nemůžeme jim pomoci."

„Ale ty děti!" zašeptala jsem. „Jak mohou zabít děti?"

Espasias zavrtěl hlavou. „Oni tak nepřemýšlejí. Nevidí v nich děti, ale pouze překážku ve vykonání spravedlnosti. Všechny ty lidi." Přitáhl si mě k sobě za ramena. „Musíme zmizet. Hned."

Jen, co to dořekl, tak jsem nad námi rozlehl další strašidelný křik. 

Sestry přiletěly.

Espasias na nic nečekal, vyhodil mě na koně, ani jsem nevěděla jak, sám se za mě posadil a sprintem vyrazil na prašnou cestu pryč z Aivony. Vzduch proťaly výkřiky. Lidské výkřiky se mísily s výkřiky lític a tvořily nesnesitelnou kakofonii řevu. Spustily se mi slzy, když jsem uslyšela tenký holčičí křik, který se nakonec ztratil a rázem ho přerušil jiný. Zabořila jsem se do svého pláště a rozbrečela se. Chtěla jsem na malou chvíli ohluchnout, abych nemusela slyšet ten děsivý křik.

Cítila jsem, jak si mě Espasias přitáhl k sobě, jako by chtěl utišit můj pláč.

Ale já jsem plakala dál… 

Zdravím, tak přináším další kapitolu. Doufám, že se vám bude líbit a že si ji užijete. Moc děkuji za komentáře u předchozí kapitoly, velmi mě potěšily. Je hezké vidět, že někoho tento příběh baví tak, jako mě. Takže děkuji!

Vaše Denisa

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Města Prastarých - 10. kapitola: