Města Prastarých - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Adía zjišťuje něco málo o možném původu mince, kterou dostala od tajemného vojáka. Otázkou je, co je na tom pravdy.

07.06.2019 (09:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 743×

Stála jsem u stánku s ovocem a oběma rukama pevně svírala koš plný jídla. Nemohla jsem ho skoro unést, ale to nikoho nezajímalo. U otrokyň v kuchyni mého pána jsem nebyla příliš oblíbená. Moji povinnost sloužit mému pánovi hojně zneužívaly při těžké práci a při nošení všech těžkých věcí.

Dnešek byl ale až příliš krutý.

Tohle byl jen další z mnoha přidaných trestů k tomu hlavnímu. Můj hlavní trest bylo zbičování. Kůže pod ošoupanou tunikou mě štípala, jak do rozervané kůže stékal pot. Celé tělo mě bolelo a bylo unavené. Chtěla jsem upadnout a usnout. Ale čím bych si tím pomohla? Svůj trest jsem si zasloužila, když jsem se podle mého pána na něj špatně podívala. Neumím si představit, co by se mnou provedl, kdybych upadla uprostřed města a způsobila mu hroznou ostudu.

Z mé monotónní situace mě vyrušili dva muži, kteří se pohybovali na druhé straně obřího hlavního trhu, který v Nimisu byl. K dispozici zde bylo úplně všechno - přes čerstvé ryby, zeleninu a ovoce, po ruční výrobky, drahé látky, meče a kopí. Toto místo se stávalo nejživějším místem Nimisu. A také místem, kde bylo nejvíce roztržek, ale to na trhu bylo přirozené.

Tito dva muži mě zaujali především kvůli tomu, že to byli členové zvláštní skupiny, jejíž jeden člen byl zabit včera v noci. A zemřel v mé náruči. A jemuž jsem slíbila, že za jejich velitelem přijdu a řeknu mu, co jsem viděla. To jsem nicméně ještě nesplnila, ale tohle bylo to poslední, co mě v tuto chvíli trápilo. Toho setkání s jejich velitelem jsem se nemusela ani dožít, pokud naštvu svého pána.

Oba muži působili velmi naštvaně. Něco pokřikovali, čímž působili rozruch a mnoho lidí se za nimi otáčelo. Pořád způsobovali zvědavost ostatních lidí. Vzápětí se k nim přidal další muž, o němž jsem věděla, že je jejich velitel.

Byl vysoký, neměl příliš mohutnou postavu, jako ti dva ostatní, ale působil i tak více hrozivě. Měl špinavě blonďaté vlasy, pokožku měl olivově opálenou, jako většina vojáků, a na sobě neměl žádnou zbroj. Měl pouze meč u pasu a na sobě kalhoty a tuniku. Nevědět, že jsou to obávaní bojovníci, jen bohové ví odkud, člověk by si řekl, že nejsou pro nikoho protivníkem. Jenže tito vojáci podle všeho byli velmi nemilosrdní, pokud šlo o jejich lidi.

Od rána se nemluví o ničem jiném než o mrtvém těle vojáka nalezeném před chrámem Poseidona.

Městem se šířil strach z toho, co se bude dít. Nebylo překvapením, když velitel těch vojáků vyhlásil odměnu na vrahy jeho druha, nebo za jakoukoliv informaci, která by vedla k jejich identifikaci.

Mince, kterou jsem schovala pod podlahu ve stodole, mě na dálku pálila vinou.

Měla bych za ním jít co nejdříve, aby vrahy mohl chytit a udělat s nimi, co uznal za vhodné. Ale měla jsem strach. Byla jsem otrok. Byla jsem nic. V podstatě jsem neexistovala. Ale co kdyby se můj pán dozvěděl, že jsem se v noci potulovala po městě? A do něčeho se zapletla? Jenže slib, co jsem dala… Sliby se plní za jakýchkoliv podmínek.

„Hejbni sebou," dolehl ke mně hlas Zary, který mě vytrhl z mé sebeobviňující rétoriky. Povzdechla jsem si a neochotně ji následovala. Tři muži se taktéž vzdalovali z trhu a já je v jedné z uliček ztratila z dohledu.

Na trhu jsme strávily ještě nějakou chvíli, než jsme se přesunuly zpátky do domu mého pána. Poté jsem až do noci pracovala v kuchyni, prala prádlo, uklízela dům a pracovala venku. Byla jsem unavená a zmožená tím vším vypětím, které jsem během několika mála hodin prožila. Byla to spíš psychická bolest, která přerušila tu fyzickou, kterou jsem cítila.

Ustlala jsem si na zemi ve stodole, kde se mnou ležel další otrok. Malý kluk - asi devítiletý. Ležel ke mně zády a něco žmoulal ve své ruce. Byl tu nový a ještě nepromluvil ani slovo. Po otrocích se samozřejmě nechtělo, aby mluvili, ale nemluvil ani se mnou. Nejspíš to mělo něco společného s tím, jak byl získán. Byl přiveden jako otrok z vojenského tažení spolu s dalšími otroky. Nejspíš o někoho přišel. Mohl přijít o rodinu, třeba proto nemluví.

„Chceš placku?" zeptala jsem se ho tiše. Nevšimla jsem si, že by jedl. A on musel, pokud nebude jíst, ztratí sílu a tím tak pobouří našeho pána. „Je to moučná placka. Není to nic skvělýho, ale zasytí to."

Nic neřekl, ani se neotočil. Pokrčila jsem rameny, když nechce, tak ať. Je to jeho život, jestli chce umřít, jeho věc.

Položila jsem placku na zem a zarýpala se prstem v hlíně, abych nalezla svou minci. Po chvíli hledání jsem ji našla a pořádně si ji prohlédla. Ještě jsem na to neměla čas. Na minci byl vyražený znak, který jsem nikdy neviděla. Byly tam jakési obrazce. Uprostřed byly tři podlouhlé obdélníky a z obou stran jsou připojeny krátké obdélníky. Na každé straně jsou pak trojúhelníky. A nahoře na minci byla dírka, jako by se tím dal protáhnout provázek a udělat z toho náhrdelník.

„Co to tam máš?" Nadskočila jsem, jak jsem se lekla Zařina hlasu, která stála nade mnou. Minci jsem si rychle schovala do dlaně a stiskla ji v pěst. Ale vím, že je pozdě. Spatřila ji.

Zvedla jsem k ní zrak. „Do toho ti nic není," odsekla jsem a snažila se znít statečně. Ale cítila jsem, jak mi silně bušilo srdce. Zvedla jsem se na nohy, abych zničila její převahu nade mnou, a čelila jsem jejímu pohledu.

„To nebylo nic, viděla jsem, jak to držíš v ruce," zasyčela vztekle. Chytla mě za ruku a snažila se mi vyrvat minci z ruky. „Dej to sem, ty zlodějko."

Vytrhla jsem se jí, ale cítila jsem, jak mi zajíždí nehty do kůže a dělá mi šrám na ruce. „Nic nemám," zaječela jsem na ni a odskočila od ní, aby mě znovu nemohla chytit. Okamžitě jsem si uvědomila, co jsem udělala. Křičela jsem tu. Zmlkla jsem a ukázala své ruce. Nic jsem v nich neměla.

„Lžeš, viděla jsem to," nedala se přesvědčit.

„A cos viděla, hm?" zeptala jsem se opovržlivě. „Co bych tak měla mít?"

Zmlkla a zatvářila se uraženě. „To nevím, ale vím, že jsi něco měla."

Ušklíbla jsem se. „Jedla jsem placku, Zaro! Jídlo!" Ukázala jsem rukou na zem, kde skutečně byl zbytek placky.

„To nebylo jídlo!" Kluk, který dosud ležel k nám zády, se na nás teď opatrně koukal.

„Dokaž to." Ukázala jsem znovu své ruce. Doufala jsem, že mi už dá pokoj. Znovu po mně hrábla. A já opět uskočila. „To, že chodíš za pánem do ložnice, ti nedává právo na mě šahat. Jsi otrok, tak jako já."

„Ty mrcho, já tě zabiju," vykřikla a vrhla se po mně. Natlačila mě na zeď stodoly a uhodila mě hlavou do stěny. Zasténala jsem a strčila do ní nazpátek.

„Přestaň!" zakřičel najednou ten kluk. Zara mě šokem pustila a otočila se na toho malého vyrušitele. Přesunula jsem se rychle k tomu klukovi, abych čelila jejímu hněvu spolu s ním. „Myslím, že pán by nebyl rád, kdybys ji zabila." To měl pravdu. Kdybych umřela, tak by pán byl jistě proti. Zabít mě, popravit, umučit má právo jenom on a nikdo jiný. Nejspíš by ho štvalo, kdyby jeho oblíbená otrokyně na bití zemřela.

Vztekle ho pozorovala, ale nic neřekla. Věděla, že ten kluk má pravdu. Pokud by mě zabila, nejspíš by ji čekala smrt taky. Probodla mě pohledem. „Stejně jednou dosáhnu svého a zabiju tě. Dávej si pozor ve spánku." Pak se otočila a odešla pryč do kuchyně, kde spala ona a další otroci v kuchyni.

Otočila jsem se k tomu klukovi. Byl vykulený, ale zachoval se velmi statečně. Vůbec mi nemusel pomáhat. Usmála jsem se na něj. „Děkuju."

Taky se lehce usmál, přikývl a pak si zase lehl ke mně zády. Zřejmě to nebyl upovídaný typ, ale i tak mezi námi vzniklo určité pouto.

Snažila jsem se moc nezabývat tou výhružkou od Zary. Povyšovala se na mě jenom z toho důvodu, že spala s pánem – tedy byla sexuální otrokyně, taky protože tu byla dýl a protože si myslela, že práce v kuchyni je něco důstojnějšího než moje praní, uklízení domu a práce venku.

Hluboko v noci, kdy kluk, jehož jméno jsem stále neznala, tvrdě spal, jsem se zvedla ze země a vytratila se z příbytku pro otroky. Venku bylo velké dusno a horko. Noc byla tichá. Slyšela jsem jen občasné šoupavé kroky strážců, ale těch jsem se nebála. Věděla jsem, kudy chodí a jak často. Před chvílí jeden prošel kolem a pak se ztratil za další budovou. Nějakou dobu bude trvat, než se objeví znovu.

Velice tiše jsem proběhla kolem olivovníků k jedné z budov kousek od domu. Ignorovala jsem bodavou bolest, jak jsem šla po kamínkách, a tiše vklouzla do nízkého domku. Uvnitř byla tma, ale já to tu znala nazpaměť, takže jsem světlo nepotřebovala.

Prošla jsem skrz dveře vedoucí do světnice. Na posteli nikdo nebyl, i přestože by měl být. Pak mě někdo popadl za ruce. Chtěla jsem vykřiknout, ale dotyčný mi dal ruku přes pusu, a ztlumil tak můj výkřik. Okamžitě jsem poznala, kdo to byl. Strhla jsem mu ruku z mé pusy a vytrhla se mu. „Bohové! Co mě děsíš, pitomče."

„Já?" ozval se zhrublý hlas spánkem. „To ty se mi vkrádáš do příbytku. Kdybys byla mladá aristokratka a někdo tě viděl… Panečku, to by si lidé povídali."

„Jenže to já nejsem," odsekla jsem mu a podívala se na něj. Měl na sobě volnou tuniku a černé vlasy měl rozcuchané, jak spal. Nejspíš jsem ho vzbudila. Chvíli na mě upíral zelené oči a pak se usmál.

„To nejspíš ne, ale mohla bys. Vsadím se, že bys mohla být moc pěkná aristokratka."

„Přestaň hloupě žvanit." Obrátila jsem oči v sloup, úsměv jsem mu oplatila a posadila se na postel. „Máš tu nějaké spisy?" Milovala jsem číst spisy. Milovala jsem Homéra. Na chvíli jsem si připadala v minulosti, která se pro mě chvíli vyvíjela příznivě.

Calix si povzdychl. „Copak nepotřebuješ spát?"

„Spánek se přeceňuje." Zvedla jsem se a začala šátrat po okolních policích a stolech. Nepotřebovala jsem takový spánek, ze kterého se probouzím s křikem. Když jsem si prohlížela těch pár spisů, co tu má, vzpomněla jsem si na minci v mém rukávu, kam jsem ji skryla, když mě načapala Zara. Možná by věděl, co ten symbol znamená…

„Cale?“

„Ano?“

„Viděl jsi někdy jeden obrazec? Uprostřed je několik krátkých a podlouhlých obdélníků a po stranách jsou trojúhelníky. Viděl jsi někdy něco takového?“ Otočila jsem se k němu. Tvářil se udiveně.

„Zvláštní, že se ptáš.“ Promnul si obličej ve snaze se probudit. Přiblížil se ke mně a vztáhl ke mně ruku. Dotkl se mé tváře. „Máš tu něco špinavého,“ pronesl tiše a otřel mi odtamtud špínu.

„Aha,“ hlesla jsem a přejela si tam rukou taky. „Proč je zvláštní, že se ptám?“ vrátila jsem se k tomu, co řekl.

Chvíli mě sledoval a v očích měl takový zvláštní pohled, který nevím, co znamená. Potom ode mě odstoupil a odkašlal si. „Ten znak by jsi měla znát. Homér o něm hovořil ve svých spisech, když psal o ztraceném městu Atlantidě. Tvrdil, že to je jejich znak. Určitě jsi to v těch spisech viděla. Ukazoval jsem ti ty spisy.“

Och. „Oh… aha. Vážně?“ Byla jsem zmatená. Atlantida? Ti vojáci jsou z Atlantidy? To byl vtip? To je hloupost, něco takového není možné. „Ta Atlantida, jejíž vstup by měl být tady v jeskyních?“

„Jo. Proč se na to ptáš?“

Co mu mám říct? Že mám minci s tímto znakem, od muže zavražděného včera večer? Byl to můj přítel, ale tohle jsem nemohla říct ani jemu. Kdyby se někdo dozvěděl, že jsem byla svědkem jeho vraždy, a doneslo se to vojákům z Efezu, nemuselo by to se mnou dopadnout dobře.

Ledabyle jsem pokrčila rameny. „Ale to… nic. Já… zdálo se mi o tom znaku a přišlo mi to povědomé, tak…“

„Asi se ti to vloudilo do mysli, když jsi spala.“ Usmál se na mě.

„Jo. To bude ono.“

„Tady." Otočil se za sebe a vytáhl srolovaný spis. Otevřela jsem ho a hned jsem to poznala. Zvednu k němu oči a zářivě se usměju. „Saptó," hlesnu udiveně. „Jak?"

„Byl jsem ve velký knihovně," prozradil mi zdráhavě. Píchla ve mně závist. Opravdu jsem mu záviděla, že se může projít ve velké knihovně a studovat všechny ty spisy. Calix byl poněkud šťastný otrok. Někteří šťastní z nás se stanou učiteli. Stále byl otrok, ale učitel, což mu umožňovalo přístup do knihoven, na niž se otrok nemůže ani podívat, natož jít dovnitř a číst si spisy. „Vím, jak ji máš ráda, tak jsem ti ji opsal. Byla to velmi silná žena, tak jako jsi ty."

Trochu dojatě jsem na něj hleděla, než jsem se vzpamatovala. „Děkuji, moc si toho vážím. Opravdu."

„Tak pojď mi něco hezkého přečíst." Posadil se na svoje lůžko a poklepal na místo vedle sebe. Usadila jsem se vedle něho a opřela se o něj. Uctivě jsem rozevřela spis a přelétla pohledem písmenka vyražená na spisu.

Číst jsem se naučila ještě v době, kdy jsem byla u svého strýčka Castora. Strýček tvrdil, jak to budu potřebovat. Jen jsem tedy ještě nenašla to využití. Netuším, jestli to od něho byl pouhý vtip, když mě naučil číst. Když mě prodával, tak se mi omlouval, že musí, že to nejde jinak. A pak umřel. Nikdy se nedozvím, k čemu by mi tak umět číst, znát poezii a filozofii, bylo dobré. Otrok něco takového nepotřebuje. Ale i tak jsem byla velmi šťastná, že to umím, že si umím přečíst něco tak výjimečného.

Odkašlala jsem si a pustila se do čtení poezie.

Dlouho jsem na sobě cítila pohled Calixe, než nakonec usnul opřený o stěnu za postelí. Odcházela jsem někdy nad ránem a ještě jsem měla k dobru hodinu spánku. Kluk spal stále zády k mému ležení a hluboce oddechoval.

Usínala jsem s pocitem štěstí, ale věděla jsem, že mi tento pocit dlouho nevydrží.

Děkuju moc za zanechání komentářů u předešlé kapitoly. Moc si jich vážím. :) A snad se vám bude líbit další kapitola. :)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction