Města Prastarých - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Adía je nucena přihlížet krutosti svého pána.

11.06.2019 (09:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 985×

Byla tu jakási delegace z Théb. Můj pán byl vážený obchodník s drahými látkami a luxusními předměty.

Kvůli tomu jsem dostala nové šaty. Sice to byla obyčejná bílá říza se zlatým páskem, ale byl to čistý kus hezkého oblečení. Do venkovního posezení jsem nosila tácy s rybami, olivami, chlebem, ovocem, zeleninou a vínem, a musela se u toho usmívat. Bylo to příjemné vytrhnutí z denní rutiny, ze které mě už začínalo přeskakovat na mysli.

Kupodivu jsem ani nic nepředstírala a tuhle událost si prostě užívala. Vlasy jsem měla hezky učesané a v nich vpletené vavřínové lístky. Můj pán bedlivě sledoval mé počínání. Jeho pohled jsem na sobě cítila každou chvíli. Netuším, proč mě tak sledoval. Nebylo to vůbec příjemné, ale snažila jsem se na to nemyslet a nevnímat to.

Zara se na mě v kuchyni vždycky zamračila, ale mlčela. Od té konfrontace na mě příliš nemluvila. Na trh jsem chodila s Carissou - ta ke mně necítila takovou nenávist jako Zara. Malý kluk se jmenoval Demetri a ten tu někde vesele pobíhal a uklízel nádobí. Vypadalo to, že si tuhle párty užíval stejně jako já.

Občas se tu objevil i Calix, převážně ve společnosti dětí našeho pána. Děvče Eura a chlapec Maris. Tvářil se poněkud přepadle, ale dávala jsem to za vinu věčné péči o děti a jejich neustálému dohlížení a výchově. Nebyly to žádná zlatíčka. Narodily se jako děti obchodníka a spolu s nimi se narodila i přirozená povýšenost na všechno, co je pod nimi. Tedy občas i na Calixe, když se trochu více urputně pustil do jejich výchovy.

Procházela jsem mezi hosty s dalším tácem jídla, když mě zastavil jeden z hostů a nabídl si hrozen bílého vína. Byl to menší muž s šedýma očima a velkým břichem.

„Jak se jmenuješ, děvče?" zeptal se a dosti vyzývavě na mě hleděl.

Poslušně jsem sklonila hlavu. „Adía, můj pane."

„Hmm," zabručel jen. Rychle jsem se otočila a odcházela pryč. Mým úkolem nebylo vybavovat se s hosty. Kdyby mě můj pán chytil, jak se s někým z nich bavím, tak by se mi určitě nezapomněl odvděčit nějakým krutým trestem.

Když jsem se vracela opět s plným tácem z kuchyně, čekal na mě můj pán. Srdce mi vyskočilo až do krku, jak jsem se lekla, že si všimnul mé drobné konverzace s tím mužem, ale naštěstí tu nebyl kvůli tomu. Donutil mě přenechat tác někomu jinému a mě s rukou na rameni odvedl stranou.

„Adío, drahoušku, jdi nahoru a přines mi tu vázu, u které jsem ti slíbil, že pokud ji rozbiješ, tak ti useknu ruku." Svá výhružná slova doprovodil výhružným úsměvem a poměrně silným stiskem ruky. Pak mi na rty vtiskl tvrdý polibek a následně mě poslal pryč.

Když jsem vstoupila do domu, rukou jsem si otřela rty a otřásla se, jak mnou projela husí kůže. Vždycky to skončilo u polibku. Nikdy si nezkusil víc, ale tyto jeho doteky a polibky se děly častěji a já se děsila chvíle, kdy mu tohle přestane stačit. Nechtěla jsem se stát sexuální otrokyní, tak jako jí je Zara, i přestože jí to takhle vyhovovalo.

Vystoupala jsem do druhého patra a zamířila k balkonu, ze kterého byl výhled na celou zahradu.

Přede mnou se najednou zjevil ten muž, který mě před chvílí oslovil. Zarazila jsem se nad tím, že je tady nahoře. Vypadalo to, že měl v sobě již hodně vína. Měl dost nestabilní pohyb. „Adío, miláčku."

Ale ne… Bohové, pomozte mi.

„Můj pane," hlesla jsem jenom. Nevím, co jiného na to říct. Chtěla jsem proklouznout kolem něj, ale zastavil mě. Svou ruku mi omotal kolem těla a přitáhl si mě k sobě. Druhou ruku mi položil na prso. Ne, ne, ne. „Prosím, pane, nechte mě." Snažila jsem se ho odstrčit jemně, abych mu neublížila. Nemohla jsem si dovolit bránit se napadení. To mi nebylo dovoleno. Pokud mě někdo sexuálně napadl, musela jsem se nechat znásilnit.

„Ty se mi odvažuješ vzdorovat, ty děvko mrňavá?" Praštil mě do obličeje. Cukla jsem sebou a do očí mi vhrkly slzy bolesti. Bolest mi vystřelila přes tvář, oko až do hlavy. „Můžu si s tebou dělat, co chci."

To má pravdu. Ale já to nechci připustit, radši zemřu, než skončit znásilněna takovým odporným mužem.

„Prosím, prosím." Vzpírala jsem se mu, a dokonce ho kopla do kolene. Zahučel bolestí, ale ani to mu nezabránilo šátrat po mém těle. Dostal se až pod tuniku ke stehnu, když jsem najednou uslyšela výkřik.

„Nechci ji na pokoji, ty zrůdo." To byl Calix. Celý svět se zpomalil a já sledovala, jak ode mě Calix toho muže odstrkuje takovou silou, že muž ovíněn vínem, neudržel kontrolu a převrátil se přes balkon.

Vykřikla jsem zděšením, ale i vděčností nad tím, co Calix udělal. Calix byl v šoku stejně jako já. Ten muž byl bezpochyby mrtvý. Takový vysoký pád nemohl přežít. Oslava dole utichla. Byla jsem si jistá, že všechny oči jsou upřené sem nahoru. Museli vidět, že to Calix udělal. Svou pozornost si vyžádal tím výkřikem. Vědí, že to on ho zabil. A proto ho za to zabijí. V tom lepším případě. V tom horším ho budou mučit.

Až opožděně jsem se vrhla k zábradlí a hleděla na mrtvé tělo muže. Můj pán sem zíral v šoku. Otočila jsem se ke Calixovi. „Uteč, rychle," hlesla jsem tiše.

„Chyťte ho," zařval můj pán a ukázal na Calixe. Ochromení strážci se rozeběhli našim směrem. Ale jeden z nich je zbrzděn, když na něj skočí malý Demetri a zabrání mu tak v Calixově pronásledování.

„Uteč, Calixi," křičel Demetri. Ne, proboha, co to dělá. Zabijí ho! „Utíkej." Strážný ho ze sebe setřásl a utíkal k nám. K Demetrimu okamžitě přiskočil můj pán a začal ho mlátit. Křičel zlostí a přísahal, že ho umlátí vlastníma rukama.

„Ne," vykřikla jsem. Prosím… Je to dítě. Chtěla jsem mu pomoct, ale Calix do mě strčil a já spadla. Sám se vydal na útěk, i přestože jsem jasně slyšela hlasy a dupot přibíhajících strážců. Měl určitou šanci utéct a já mu to přála, ale bála jsem se, že ho spíš chytí a pak ho budou strašlivě mučit. Nakonec mu setnou hlavu nebo ho rozsekají na kousky. Možností byla spousta a pánové v tom měli velkou praxi a velkou představivost.

Rychle jsem se zvedla, abych viděla malého Demetriho. Pán už ho nemlátil. Ležel na zemi a obličej měl celý krvavý. Žije?

Jeden ze strážných ke mně přišel a hrubě mě popadl za ruku, až jsem vykřikla bolestí. Držel mě celou tu dobu pevně, jako by se bál, že bych mohla utéct, a dovedl mě k mému pánu. Srazil mě na kolena kousek od Demetriho.

Pán na nic nečekal a uhodil mě do obličeje. Vzlykla jsem bolestí. Bylo to do stejného místa, jako mě uhodil ten muž. „Cos to provedla?"

„On mě napadl," hlesla jsem bolestí, oči sklopené na špinavou řízu. Nechtěla jsem k němu zvedat zrak a tak ho popuzovat.

„A co jako," zařval. Trhl mou hlavou nahoru a tím si vynutil oční kontakt. „Proč ho Calix shodil? Hm? Proč?"

Zavrtím hlavou. „Já nevím."

„Líbila ses mu, co? Chrápali jste spolu, když jsem se nedíval? Hm? Mně jsi nedala, ale jemu ano, a on tě pak chtěl pro sebe? Co? Proč?" Drsně se zasměje. „Tak jen abys věděla, až ho najdu, tak mu usekám všechny ruce, nohy, vydloubnu mu oči a ty ti dám jako dárek, abys na něj měla nějakou památku." Jeho oči jsou kruté. Pořád mě drží za vlasy a drtí mi je v ruce. „A co se týče tebe, drahá Adío. Půjdeš šukat do nevěstince. Uspořádám na tebe aukci a vydražím tě nejvyšší nabídce." Pustil mi vlasy a prudce mě odstrčil. Odřela jsem si ruce a kolena, ale to je to nejmenší, co mě teď trápí.

Vydražím tě nejvyšší nabídce.

Chtěla jsem se natáhnout k Demetrimu. Sténal bolestí a chraplal. Jeden ze strážců do mě kopl a tím mi zabránil se ho dotknout.

Bože, Demetri, proč jsi to udělal…

„Přiveďte všechny otroky," zařval stále naštvaný můj pán. Ještě neskončil. Hodlal udělat názornou ukázku… Viděla jsem ho mluvit s rozčílenými hosty, kteří vrtěli rozzuřeně hlavou. Slyšela jsem slova jako „nepřípustný" a slovo „smrt“ jsem slyšela v každé druhé větě.

Všichni otroci byli vyvedeni z kuchyně a z dalších míst, kde se zdržovali, aby zajistili chod oslavy. Nejvíce mě rozčílila Zara, která se tvářila velmi spokojeně, když sledovala Demetriho, jak se snaží odplazit pryč. Postavil nás do řady před Demetriho.

Náš pán se usmál, když nás viděl. Viditelně si užíval, že může někomu ublížit. Trýznilo mě, že to musí být zrovna Demetri. Doufala jsem, že ho pouze zbičuje, jako názorný příklad toho, co udělá s každým, kdo ho zradí.

„Každý, kdo uroní slzu, či odvrátí tvář, tak dostane výprask bičem." Přejede nás všechny pohledem.

„Mohu si otřít mé předchozí slzy?" ozvala jsem se úplně bez emocí. Nechtěla jsem další výprask bičem, to by mé záda nepřežily.

Můj pán se ke mně ihned sklonil a zvedl mou tvář. Paradoxně až moc jemně. „Ale jistě, drahoušku, přece bychom nechtěli, aby došlo k omylu." Otřela jsem si své předešlé slzy. Bála jsem se, že Demetri už své oči nikdy neotevře. Pán působil až příliš mile. To nebylo nikdy dobré znamení. Upřela jsem zrak na Demetriho a připravila se na to, co přijde.

Můj pán si bez dalších zbytečných řečí převzal od strážce velký meč a bez okolků s ním máchnul. Jeho hlava se oddělila od těla a jeden ze strážných ji odkopnul našim směrem. Krev se vyvalila z jeho těla a špinila dlažbu. Nepochybně bude na mně, abych vyčistila zem dočista.

Ztěžka jsem vydechla, jako by mi někdo vyrazil dech, ale slzu jsem neuronila ani zrak neodvrátila. Demetriho vyhaslé oči mě sledovaly a nepochybně mě budou pronásledovat už navždy.

Pocit štěstí, který jsem cítila, zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Chtěla bych poděkovat za všechny komentáře, které jste mi zanechali u první kapitoly. Moc děkuju. :)

Doufám, že se vám tahle kapitola líbila a zanecháte mi zase nějakou tu řádku. :)

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction