OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Města Prastarých - 8. kapitola

29.08.2019 (12:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1303×

Nemohla jsem dýchat. Dusila jsem se. Začala jsem bojovat proti tlaku, který na mě někdo vyvíjel. Někdo na mně ležel a bránil mi v pohybu. Rukou se mě snažil umlčet. Otevřela jsem oči a nad sebou viděla stinnou postavu. Moje tělo instinktivně přestalo bojovat, jakmile poznalo Alexiose. Co tu kruci dělal?

„Co tu…“

„Šššš," zasyčel na mě Alexios. Rukou ukázal směrem k oknu. „Někdo se sem snaží dostat. Ani nepípni, rozumíš?" Oči se mi rozšířily děsem. Někdo se sem snaží dostat? Jako první mě napadl můj pán. Ale jak by se dozvěděl, že jsem tady? Nic nebylo nemožné v jeho případě. „Schovej se za stůl. Za žádných okolností nevylézej ven."

Mechanicky jsem přikývla, že souhlasím. Cítila jsem, jak mě Alexios popostrčil směrem ke stolu a já se nechala. Přikrčila jsem se za stolem a pozorně naslouchala. Nebylo nic slyšet. Ani jsem neslyšela, že by někdo byl u okna, ale velitel si tím byl jistý. Nejspíš budu věřit raději jeho instinktům než svým. Jen bohové vědí, co ještě má za superschopnosti. Třeba slyší líp než já.

Třásla jsem se. Měla jsem strach, ale ne o sebe. O něj. Byl tu sám. Neměl tu nikoho, na koho by se mohl spolehnout. Co když těch vetřelců je víc? Co když ho zraní? Byla jsem pevně rozhodnutá zasáhnout, kdyby se něco semlelo.

Ale Alexios mi potvrdil ty zvěsti o tom, že je skvělý bojovník, protože jsem slyšela dvě vyjeknutí a pak klid. Pomalu jsem vykoukla zpod stolu, tak abych nebyla vidět, ale já mohla vidět vše. V tom šeru bylo těžké něco poznat, ale nakonec jsem pochopila, že Alexios stojí na nohou a dva muži leží na zemi. Jeden z nich měl zapíchnutou dýku v hrudi a na druhém stál Alexios. Dupnul mu na prsa, vytáhl dýku z jednoho a přiložil ji ke krku tomu druhému. 

Oči mrtvého zíraly na mě. Smrt jsem za svůj život viděla již několikrát. Mnohdy hodně brutální. To, co jsem viděla teď, to nebylo nic nového. Ale dívat se, jak něčí život vyhasíná, mi nikdy nepřidá na dobrém spánku. I přestože tohle byli lidé, kteří sem nepřišli nám popřát dobré ráno.

„Kdo tě poslal?" zahřměl Alexiosův mocný hlas.

Muž něco zachraptěl, ale já mu vůbec nerozuměla. Ovšem Alexios ano, a nejspíš to bylo něco, co se mu nelíbilo, protože ho botou víc přimáčkl k zemi a nožem přejel po krku, až stékal pramínek krve. Alexios na něj něco zavrčel.

To všechno jsem začínala vidět z čím dál kratší vzdálenosti. Až jsem si nakonec uvědomila, že stojím u nich a dívám se do tváře toho muže.

Alexios prudce otočil hlavou směrem ke mně. „Říkal jsem ti, abys zůstala schovaná."

„Já vím," řekla jsem automaticky. Vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala. Alexios na mě zlostně hleděl. Z toho mrazivého pohledu mě dostal až muž, který zasténal. Tím upoutal Alexiosovu pozornost. 

„Kdo tě poslal?" zeptal se znovu Alexios toho muže. Neodpověděl, ale zato upřel zrak na mě a děsivě se usmál.

„Přišel jsem si jenom pro ni. Tebe nechci zabít," odpověděl Alexiosovi smířlivě. Měl křivé zuby a špinavé oblečení. Vypadal spíš jako nějaký místní pobuda než pánův sluha. 

Alexios s ním třískl o zem, až jsem se lekla. Druhou rukou mu vyhrnul rukáv. Bylo tam jakési tetování. Alexios si odplivl. „To jsem si mohl myslet. Bastard z Korintu. To jste klesli tak hluboko, že zabíjíte malé holky?"

Muž se rozesmál takovým smíchem, až mi naskočila husí kůže. „Dobře mi za to zaplatí, víc vědět nepotřebuju. Pojďme se dohodnout. Ty mi ji dáš a já ti za ní dám čtvrtinu odměny. To se zdá být fér, ne?"

Zatajila jsem dech. Přijme to? Proč by pro mě dál riskoval? Ty muže jsem mu identifikovala. Na víc mě nepotřeboval. Momentálně jsem pro něho byla velká přítěž, protože mě hledal můj pán. Proč by vystavoval sám sebe a své muže nebezpečí, když by mu jeho problém mohl pomoci vyřešit někdo jiný?

Alexios pomalu přikývl. „To se zdá být fér." Srdce se mi zastavilo, když to řekl. Ten muž se vítězoslavně usmál. Mně se zatmělo před očima, chtěla jsem utéct, ale v tom šoku jsem se nemohla pohnout. „Ale jen pokud by šlo o odměnu na tvou hlavu." Plynulým pohybem švihnul dýkou a rozřízl mu krk. Muž v šoku vytřeštil oči a chytil se za krk, ale to mu nemohlo pomoci. Během pár vteřin vykrvácel na podlaze.

Alexios dýku od krve očistil do oděvu toho muže a zastrčil si ji do boty. Pak se otočil na mě. Vypadal rozčíleně. „Vyjasníme si něco, děvče." Chytil mě za tvář a přitáhl k té své. „Když ti řeknu, že se máš schovat a nevylézat, uděláš to. Když ti řeknu, že máš začít utíkat, uděláš to. A když ti řeknu, že máš mlčet, tak to uděláš, rozumíš? Už nikdy neobcházej moje rozkazy. Nikdy. Nebo brzo půjdeme vstříc Cháronovi. Mimo Nimis to bude platit dvojnásobně."

Zírala jsem na něj v šoku. On mě nechtěl předat tomu muži? Nechtěl se mě zbavit? I přestože by mu to ušetřilo spoustu problémů?

Zatřásl se mnou. „Rozumíš mi?" Až teď mi došlo, že ode mě očekává odpověď.

„Rozumím," hlesla jsem celá zkoprnělá. Teprve až jsem řekla ta slova, mě pustil ze svého sevření. Zvláštní brnění na mé bradě přetrvávalo. Bylo to příjemné. Musela jsem potřást hlavou, abych se toho pocitu zbavila.

Najednou se rozrazily dveře a v nich byl copatý voják s ještě jedním, kterého jsem neznala. Oba dva ani nemrkli nad mrtvými těly v pokoji. Ten copatý voják se uculil. „S vámi jsou pořád samé problémy."

„Aspoň si užijete trochu napětí. Zdá se, že vám to chybí," ušklíbla jsem se. Copatý na mě zíral a pak se pomalu usmál. Ten druhý se naopak nezdráhal rozesmát naplno. Velitel protočil oči a kývnul hlavou, aby sebou mrskli. 

Donutila jsem se udělat pár kroků zpět, abych se posadila na postel. Cítila jsem, jak se mi točí hlava z toho všeho. Někdo mě chtěl zabít? Pán mě chce nechat zabít? Od něho bych čekala osobitější pomstu, ale těžko říct, co ho k tomu vedlo…

Vojáci těla odtáhli. Bylo divné, že nikoho nepřilákali, když táhli mrtvoly pryč, ale s nimi jsem se nedivila už ničemu. Alexios za nimi zavřel dveře a slyšela jsem, jak vzdychl.

„Mohl jsi mě mu nechat," promluvila jsem po chvíli, Alexios hleděl do země. Až teprve teď jsem si pořádně všimla, že nemá žádnou tuniku. Jen kalhoty. Nemohla jsem přestat zírat na jeho vypracovanou hruď. Párkrát jsem zamrkala. „Ušetřil by sis spoustu problémů."

Prudce zvedl hlavu a propálil mě pohledem. „To tys mě požádala o pomoc, pamatuješ?" procedil skrz zuby. Trhla jsem sebou. „Vyzařuješ protichůdné myšlenky. Chceš odsud dostat, pak jsem tě měl raději předat vrahovi. Ujasni si, co chceš. A dost mě uráží, jestli si myslíš, že bych porušil své slovo."

Přešel k posteli a uložil se na ni. „Co to děláš?" Až moc se uveleboval.

„Potřebuju si odpočinout po práci," ušklíbl se se zavřenýma očima. Založil si ruce za hlavou a začal oddechovat.

„Tady spím já."

„Ne, tohle je můj pokoj. Já tě tu jenom nechal. Navíc do této postele se vejdeme v klidu oba, takže si lehni a spi."

„Nemůžeme spolu spát," zavrtěla jsem hlavou. Až když prudce otočil hlavu čelem ke mně a uculil se, jsem pochopila, jakou blbost jsem vypustila z pusy.

Upřel na mě planoucí pohled. „Jsem si jistý, že k tomu jsem nevybízel. Kdyby jo, tak bychom si tu takhle nepovídali."

Vyschlo mi v ústech a zatočila se mi hlava. Bohové...

„Nemůžu jen tak usnout po tom, co se stalo." Rychle jsem změnila téma. Můj mozek produkoval jednu otázku za druhou. Nemohla jsem si jen tak lehnout a spát.

Alexios se ušklíbl, když jsem změnila téma. „Moc nad tím přemýšlíš." Dělal, jako by se nic nestalo.

„Jistěže nad tím přemýšlím. Co když někomu řekli, kam jdou? Že si myslí, že tu jsem? Co když příjdou další? Jsme tu v bezpečí? Jak si můžeš jen tak v klidu lehnout?" Postupně jsem zvyšovala hlas. Byla jsem až skoro naštvaná.

Při mojí plamenné řeči se posadil. „Takže tebe netrápí, že jsem zabil dva muže, ale že někomu mohli říct, kam šli? Toho se bát nemusíš. Bastardi z Korintu pracují výlučně sami a nikomu nic neříkají, dokud nesplní svůj úkol." Znovu si lehnul. „A teď spi, prosím. Zítra ráno odjedeme z Nimisu."

„Ale co když…“

„Ššš, spi, přestaň myslet. Bastardi z Korintu jsou skupina zabijáků. Zabijí každého, když dáš správnou cenu. Jsou hodně uzavření. Nesdílejí své informace s někým jiným, dokud svou práci nedokončí. S touto skupinou jsem obeznámen velmi dobře. Věř mi, když ti říkám, že to nikomu neřekli. Nic ti nehrozí.“ Natáhl ruku a chytil tu mou. Stisk jeho teplé ruky, byl příjemný, jako by mi říkal, ať jsem v klidu.

Jeho řeč mě trochu uklidnila. Byl si tím jistý. Doufala jsem jen, že má pravdu. „Kam mě chceš vzít?" zeptala jsem se úplně mimo téma.

„Do Olympie. Je to hezké město, hodně vzdálené od Nimisu. Nemělo by ti tam hrozit nebezpečí." Nemělo by mi hrozit nebezpečí… „A teď už spi. Neboj, nedotknu se tě. Mám rád, když je žena ráda, když se jí dotýkám." Pohladil mě palcem po hřbetu ruky.

„Jdi do háje," odsekla jsem mu a vytrhla se z jeho sevření.

Tiše se rozesmál a já se přistihla, že se mi jeho smích líbí… I jeho dotyk.

Otočila jsem se na bok čelem k němu a sledovala toho muže z profilu. Častěji můj zrak přitahovala jeho hruď. Byla jsem ráda, že má zavřené oči a že mě nevidí.

„Moc dobře vím, že mě okukuješ," prohlásil do ticha. Vymrštila jsem nohu a kopla ho někam do stehna. Rozesmál se.

Pitomec…

Holky, moc děkuju za vaše komentáře, které mě ženou dál ve psaní. Děkuji všem!

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Města Prastarých - 8. kapitola: