OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Města Prastarých - 9. kapitola

10.09.2019 (11:00) • Denisa • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1286×

Ve vzduchu jsem cítila svoji nervozitu, když jsme se společně s Alexiosem potloukali ulicemi Nimisu. Ještě jsem měla živě v paměti, co se stalo minulou noc. Na vrahy, kteří vtrhli do Alexiosovy ložnice a s velkou pravděpodobností šli po mně. Téměř celou noc jsem nad tím přemýšlela. Kdo je poslal? Byl to můj pán? Byl jediný, o kterém jsem věděla, že na tom má velký zájem. Ale na druhou stranu mi to k němu nesedělo. Ale co já o něm vlastně vím? Byl zlý a myslím, že by byl schopen i takových ohavností jako poslat nájemné vrahy.

Potulování v ulicích bylo v tuhle chvíli pro mě velmi nepříjemné. Za každým rohem jsem očekávala, že vyskočí další vrah a zabije mě. Kupodivu, co mě uklidňovalo, byl hřejivý dotek Alexiose. Netušila jsem, proč jsem tak reagovala na jeho blízkost. Bezmezně jsem mu věřila a moje důvěra k němu rostla každou minutou.

Jelikož jsem po tom vyrušení spala už jen velmi málo, nad ránem jsem se zeptala Alexiose, který byl mimochodem také vzhůru, zdali by se mnou před odjezdem nenavštívil ještě jedno místo. Chtěla jsem si vyzvednout svůj skromný majetek, který jsem před každým skrývala. Nebylo toho příliš, ale zvláště některé věci pro mě byly velmi cenné. Jako byl dopis od rodičů a od mého strýce Satora. Byly to poslední věci, které mi mohly pomoci se rozpomenout na mlhavé tváře mých rodičů. Bylo mi pět let, když mí rodiče zemřeli. Moc jsem si je nepamatovala a ty dopisy mi je připomínaly. Taky mi připomínaly mého strýce Satora, který mě předal svému bratrovi a pak se navždy ztratil.

V minulosti se objevoval nespočet otázek, na které nejspíš nikdy nenaleznu odpověď. Možná bych ty dopisy měla zahodit, abych se posunula dál, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlala. Měly pro mě sentimentální hodnotu a hodnotu vzpomínek na moje dětství.

Jednou ten čas ovšem nadejde, ale dneska to nebude. V Nimisu po sobě nezanechám nic. Celkově jsem to město neměla ráda. Připomínalo mi to nejhorší z mého života.

Beze slov jsme došli až k jeskynnímu komplexu, se kterým se pojila legenda o Atlantidě. Nikdy jsem nevkročila až do samého nitra jeskyň. Ty tři věci, které tvořily můj majetek, jsem měla schované nalevo od vchodu v proláklině. Věděla jsem, že tam je to v bezpečí, protože sem nikdo nechodil. Všichni se příliš báli. Určitá svědectví mluví o zvláštních světlech, hlasech a mlhavých postavách. Nicméně já tady nikdy nic takového neviděla.

Ráda jsem tu trávila jako malá čas, než mě můj strýc prodal… To mi bylo deset let. Pak jsem tu bývala už jen zřídkakdy.

Zastavili jsme se před jeskyní. Alexios mě pustil, aniž bych musela něco říkat. Přešla jsem k místu, kde jsem měla schované dopisy a jeden přívěšek. Ten byl maminky. Jediná památka po ní - mimo ten dopis. Klekla jsem si a vytáhla věci z prolákliny. Pergamen nebyl již v tom nejlepším stavu, ale stále se dal bez problémů přečíst. Přívěsek nebyl nijak poškozen. Neměl jedinou chybu. Byl stejně krásný jako předtím. Křídla obtočená kolem meče. 

Sator mi tvrdil, že křídla značí moji matku a meč mého otce. V pěti letech jsem tomu bezmezně věřila. Nyní jsem tomu věřit chtěla, i když jsem netušila, zdali to je pravda, ale líbil se mi ten význam.

„Chodila jsi sem často?" zeptal se do ticha Alexios.

Ohlédla jsem se na něj přes rameno. „Ano," přikývla jsem. Bylo to první místo, kam mě Sator v tomto městě vzal. Poté mě vzal ke svému bratrovi, ale tohle místo jsem viděla jako první. Vždycky mi říkal, že až mi bude smutno, ať jdu sem a vzpomenu si na své rodiče. Ty vzpomínky po tolika letech vybledly, ale stále jsem si tu chvíli pamatovala. „Je tu krásně, ne?"

Dopisy jsem si narvala pod tuniku a řetízek si pověsila na krk. Medailon jsem si schovala pod tuniku, aby nebyl vidět.

„To ano," zamručel zamyšleně. Podívala jsem se na něj. Sledoval ústí jeskyně. Vybavila se mi ta legenda…

Zastavila jsem se před ním. „Vážně se tudy dostaneš do Atlantidy?"

Rozesmál se jen, co jsem to dořekla. Obrátil zrak ke mně a zavrtěl hlavou. „Nemám tušení."

„Takže nejsi z Atlantidy?" Povytáhla jsem obočí.

Obrátil oči v sloup. „Nezáleží na tom, zdali ano, nebo ne, že ano? Stejně se furt budeš na něco ptát."

„Vzbuzuješ ve mně zvědavost," ušklíbla jsem se.

Usmál se a najednou mě chytil za ruku a přitáhl k sobě. Skončila jsem přitisknutá na jeho hrudi a nedobrovolně se dívala do jeho očí z velmi blízké vzdálenosti. Polkla jsem, když se v mé představě odehrála chvíle, kdy jsem si ho přitáhla k sobě a políbila. Trhla jsem sebou a snažila se ho odstrčit, jenže mě nenechal.

Sklonil se k mému uchu a já zadržela dech. Cítila jsem, jak se jeho levá ruka přesunula na má bedra a přitiskla mě víc k jeho tělu. Bože, co to dělám? Proč ho neodstrčím? Se zatajeným dechem jsem čekala, co se bude dít dál.

„Vzbuzuju v tobě zvědavost i teď?" zašeptal a přejel mi rty po uchu.

Málem se mi podlomila kolena. Bohové, jak je možné, že na něj takhle reaguju? Proč mám chuť se k němu víc přitisknout a zůstat tak navždy? Zasténala jsem a opřela si čelo o jeho rameno. „Co to děláš?"

Cítila jsem jeho dech na své tváři. Pustil mou ruku a já už si oddechla, že to moje dilema vyřeší za mě. Ale on své ruce přemístil na mou tvář, kterou si zvedl k té své. Srdce mi samou nervozitou bušilo splašilým tempem. Dívala jsem se do jeho zářivě modrých očí a přemýšlela, jestli je možné mít takovou barvu očí.

Mé přemýšlení kompletně zrušil, když se ke mně sklonil a políbil mě. Rozplynula jsem se, alespoň tak mi to přišlo. Jeho rty byly teplé a pevné. Podřídila jsem se jeho neúprosnému a vytrvalému tempu. Vůbec jsem se nebránila, i přestože v nějaké zapadlé části mozku se mi tento příkaz objevil. Moc jsem si ho nevzala k srdci. Tahle situace byla mnohem příjemnější než řešit jeho odstrčení.

I přestože to bylo více než šílené, zvedla jsem ruce a obtočila mu je kolem krku. Přitáhla jsem se k němu a nechala se strhnout touhle situací. Toho muže jsem téměř neznala, a i přesto jsem ho objímala a nechala se líbat. Jeho jazyk neomylně našel ten můj. Moc jsem netušila, zdali vím, co dělám, nikdy jsem se s nikým nelíbala, ale nechala jsem se vést jím. Zdálo se, že on má zkušeností na rozdávání. 

Když sevřel můj ret mezi svými, zasténala jsem rozkoší a v prstech sevřela jeho blonďaté vlasy. Najednou polibek přerušil a odtáhl se, tak aby mi viděl do očí. Čelo si opřel o mé a svýma očima mě uhranul. Byl udýchaný stejně jako já. Pocit zadostiučinění ve mně narostl, když jsem spatřila, jak je rozhozený. K mému šoku se na mě usmál a ještě jednou mě něžně políbil, než se odtáhl úplně, chytil mě za ruku a rozpohyboval mě směrem k městu.

Vážně se to stalo? Opravdu jsem se líbala s tímhle exotickým vojákem? Netušila jsem, co to vlastně znamenalo. Byla jsem strašně zmatená. Nevěděla jsem, jak se s tím popasovat. Co to znamenalo pro něj?

Alexios se znenadání zastavil a já narazila do jeho zad. Přerušil tak můj zmatečný monolog o tom polibku. Přitáhl si mě před sebe, stále mě drže za ruku. Opřel si bradu o mé rameno a naší spojenou rukou ukázal na Nimis.

Jeho teplé tělo za mnou mě rozrušovalo, i přesto jsem nějakým zázrakem byla schopna vnímat krásu, ale i ošklivost tohoto města. Být tu na návštěvě, tak se mi tohle město nejspíš bude líbit. Jenže já tu nebyla na návštěvě.

Z tohoto města si odnesu ty nejhorší vzpomínky. Ovšem město to bylo nádherné. Z místa, kde jsme stáli, jsme měli město jako na dlani. Nalevo od nás jsme mohli vidět obrovský přístav plný lodí, ať už obchodních nebo válečných. Hodně z dálky jsem viděla obrovskou a masivní zeď, která se táhla asi pět kilometrů na jižní hranici.

Zítra tu zeď, kterou jsem nepřešla dlouhých dvanáct let, přejdu a už nikdy se sem nevrátím.

„Ten pohled si zapamatuj… protože to je naposledy, co tohle město vidíš. Už nikdy se sem nevrátíš. To ti slibuju." Ty slova mě rozechvěly. Jen bohové vědí, proč se mi Alexios tak neúprosně snažil pomoct. Ovšem byla jsem za to nesmírně vděčná. Ten chlap byl hrdina seslaný samotnými bohy. Jen pomyšlení na mého pána mě opět rozechvělo.

„Proč tohle děláš? Proč se mě za každou cenu snažíš dostat pryč?" Otočila jsem se čelem k němu a pohlédla mu do očí. „Vím, že jsi mi dal slib, ale… mohl jsi mě nechat v první vesnici a dál se nestarat."

Pousmál se a kývl hlavou. „Jistě, to bych mohl." Zvedl volnou ruku a pohladil mě po líčku. Vzdychla jsem. „Bylo by to pochopitelně mnohem jednodušší."

„Tak proč?" Nechápala jsem to.

„Někoho mi připomínáš, víš? Samozřejmě to nedělám jen kvůli tomu. Taky se mi vážně líbíš," uculil se. Vytřeštila jsem oči. Já se mu líbím? Já mu někoho připomínám? Nevím, co mě šokovalo víc.

„Já…“ Nezmohla jsem se na slovo.

Zasmál se. „Tak pojď, vypadneme odtud. Slibuju, že Olympie se ti bude líbit."

Začala jsem cítit strach.

Ale nejenom z neznáma. Ale i z Alexiose.

Ten polibek mě naprosto vyvedl z míry. Přistihla jsem se, jak přemýšlím, jak dosáhnout dalšího polibku. A potom dalšího a dalšího.

A to byl jednoznačně velký problém.

Vím, vím! Trochu mi trvalo přidat novou kapitolu, ale s koncem prázdnin jsem byla nucena řešit nějaké důležité záležitosti, tak nebyl moc čas se opět ponořit do tohoto příběhu a celkově do psaní. Ale devátá kapitola je na světě a já doufám, že se vám bude líbit a že mi opět zanecháte nějaký ten komentář, který mě vždycky moc potěší a žene mě v dalším psaní. :)

Chci poděkovat všem, kteří tento příběh čtou a snad je i stále baví. Děkuju! :) 

Autor: Denisa, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Města Prastarých - 9. kapitola: