OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Milosrdná lež 1. část

03.03.2011 (14:00) • Salazaret • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1976×

Milosrdná lež 1. část

„Proč?“ ptal jsem se snad už po sté, ale pokaždé mi přišla úplně stejná odpověď.

„Je to pro tvé…“

„Já vím, pro mé dobro! Ale přesto. Proč nemůžu do Doupěte nebo do Bradavic nebo kamkoliv jinam?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase. Chytal jsem se každého místa, které jsem znal.

„Nejde to, Harry, a moc dobře to víš!“ řekl už o něco ostřeji ředitel.

Seděl jsem na své posteli v Kvikálkově a naštvaně se díval na Brumbála. Copak to nechápe? Já prostě nemůžu! Nemůžu být měsíc zavřený s tím… tím… Snapem! Ale už jsem neodporoval. Neměl jsem na to sílu.

Promnul jsem si jizvu a ještě jednou se porozhlédl po tom malém pokojíku. Nebude se mi stýskat, ale přesto bych to teď vyměnil.

Posbíral jsem pár maličkostí a naházel je do už tak plného kufru. Zaklapl jsem víko. Brumbál kufr zmenšil a podal mi ho zpět. Bezpečně jsem ho vložil do vnitřní kapsy hábitu.

Budu tam sám. Tak strašně sám! Proč jsou pro mě Bradavice zakázané? Proč nemůžou udělat výjimku? Jednou jedinkrát! Pro mě…

„Chytni se mě, Harry,“ řekl klidně a já poslechl. Neměl jsem na vybranou. Já totiž nikdy nemám na vybranou!

Celý můj život někdo nebo něco řídí. Vždy tahá za provázky a já jako loutka poskakuji. Udělej tohle… Udělám to… Udělej tamto… Proč ne, proč bych neměl poslechnout?

Stejně už tu dlouho nebudu. To je možná ten důvod, proč jsem nakonec souhlasil. Protože vím, co mě čeká. Protože vím, co bude…

Když jsme se přemístili, trochu se mi zamotala hlava, ale nedal jsem na sobě nic znát. Koukal jsem na špičky svých bot a dělal, že tu vlastně ani nejsem. Ale já přece nemám na výběr. Nikdy jsem neměl a nikdy mít nebudu… Tyhle slova se mi v hlavě honí pořád dokola a dokolečka.

„Tak, Harry,“ řekl znovu tím svým strašně ustaraným hlasem Brumbál a donutil mě tím vzhlédnout a zadívat se do jeho falešných očí.

„Je to tak opravdu nejlepší, uvidíš, aspoň se trochu víc poznáte,“ řekl a nevšímal si odfrknutí, které přišlo z vedlejší místnosti.

Já jen kývnul, že rozumím, ale taky, že se Snapem se nehodlám nějak bratříčkovat. Tedy…

Povzdechl jsem si.

Ještě jednou mi popřál hodně štěstí, a pak se přemístil pryč.

Byl jsem v malé chodbě a po stranách byly dvoje dveře. Věděl jsem, že v jedněch z nich je můj úhlavní nepřítel číslo dvě a tak jsem raději zamířil do patra. Nechtěl jsem se s ním setkat. Teď ještě ne…

Nahlédl jsem do jednoho pokoje a zjistil, že už tu na mě čeká Hedvika. Asi můj pokoj.

Nic moc, ale je o dost větší než ten u Dursleyových.

Posadil jsem se na postel a jen tak seděl a přemýšlel. O budoucnosti. O všem, co jsem za ty roky zažil. Na Rona a Hermionu a na všechny ostatní, kteří prošli mým životem.

Chtělo se mi brečet, ale zadržel jsem slzy. Přece se tady nezhroutím!

Vytáhl jsem kufr a jednoduchým kouzlem ho zvětšil. Ale vybalovat jsem nehodlal. Ne v tomhle domě. Nejraději bych teď popadl tenhle zpropadený kufr a utekl pryč. Ale to taky nemůžu. Celý dům je chráněný kouzly, takže dovnitř a ven se jen tak někdo nedostane. Kromě důležitých osob, jako je Brumbál a madame Pomfreyová, kdybychom se tu náhodou na sebe vrhli a chtěli se pozabíjet. A já moc dobře věděl, že k tomu jednou dojde. Musí…

Otevřel jsem kufr, vytáhl neviditelný plášť po otci a nechal tu průzračnou látku prokluzovat mezi prsty.

„Doufám, že nehodláte prchnout! Nemíním vás hledat po všech čertech nebo nedej bože seškrabávat někde z chodníku!“ prsknul na mě Snape a z jeho pohledu byla vidět ta dokonalá nenávist. Ta, která tu je už od prvního okamžiku.

Neodpověděl jsem a raději plášť schoval zpět do kufru. Nedokázal jsem se znovu podívat do těch černých očí. Do těch dokonalých černých očí.

„Kočka vám snad snědla jazyk?“ posmíval se Snape. Ale ani teď jsem neodpověděl. Neměl jsem důvod, i když jsem zatraceně moc chtěl.

„Jak myslíte!“ štěkl ještě jednou a zabouchl za sebou dveře.

Osaměl jsem. Ale tohle jsem přece chtěl, ne? Nebo nechtěl?

Přešel jsem k oknu a posadil se na parapet, tak, jak jsem to dělával v Kvikálkově. Jen sedět a dívat se. Na západ slunce, nebo na jeho dokonalý východ. Na první paprsky, které polechtají tvář. Jen tehdy jsem aspoň na chvíli spokojený…

Klidně tu můžu sedět hodiny a možná i dny. Koho to zajímá? Koho já zajímám? Jsem jen kluk, který bohužel zůstal naživu. Který vyrůstal v nenáviděné rodině a který nikdy nepoznal, co je to opravdová láska.

Mohl jsem se upínat jen k těm pár dokonalým snům. Na jemné ruce, které mě hladily po těle. Lehké doteky chladných rtů. Ale vše to bylo jen a jen v mé hlavě. Tohle se nikdy nestane. Tak jako to, že já přežiji tuhle válku.

Sny… Dokonalé… Povzbuzující… Naléhavé… Vášnivé…

Ale jen a pouze sny!

Nepříjemně mi zakručelo v žaludku. Jak dlouho jsem tu seděl a zíral na neposkvrněnou krajinu před sebou? Hodinu? Dvě? Nevím. Nechci vědět…

Ale bylo těsně před stmíváním. Nádherná oranžová koule se loučila a s ní odcházel i ten hřejivý pocit. Její paprsky, které jsem tak miloval.

Otočil jsem ztuhlou hlavu ke dveřím, které byly pořád zavřené. Ale nehodlal jsem své nynější útočiště opustit. Mé tělo je zvyklé hladovět i dny. Proč by to tady mělo být jiné? Nebudu se doprošovat jídla. Já ne!

Díval jsem se, jak poslední paprsek dnešního dne odešel a vystřídala ho neproniknutelná tma. Mírně jsem se zachvěl. Ale nepřesvědčil jsem své tělo, aby si zašlo pro deku a zachumlalo se do ní. Jsem zvyklý mrznout. Je to přece normální, ne?

Přimáčkl jsem svou rozpálenou jizvu na studené sklo a vychutnával si tenhle dokonalý pocit. Lehce jsem se usmál a zavřel oči. Byl jsem unavený… Tak moc unavený…

Tráva mě lechtala do obličeje a já si to užíval. Všude vládla panika a já z toho měl radost. Cítil jsem pach krve. Měl jsem hlad. Strašný hlad. Ale přesto jsem zůstal na místě a sledoval, jak můj pán vyslal ten zelený paprsek a těsně přede mě spadlo tělo dítěte. Neváhal jsem…

„Pottere!“ Slyšel jsem nad sebou profesorův hlas, ale přesto mi připadal tak vzdálený.

Otevřel jsem oči a zmateně zamrkal. Okamžitě jsem si přiložil ruku k jizvě a tiše sykl. Tohle bylo hnusný! Proč mi to dělá? Proč mě tak týrá? Proč mě nezabil, když mohl?

Někdo se mnou zatřásl, ale sotva jsem to vnímal. Pořád jsem byl v té trávě prosáklé krví. Krví nevinných. Mohl jsem tu hnusnou pachuť ještě cítit v ústech. Nadzvedl se mi žaludek.

Začal jsem protivníka od sebe odstrkovat.

„Nechte…“ zaprotestoval jsem a vzepřel se ještě víc.

„Uklidněte se!“ zavrčel mi jeho hlas do ucha. Mohl jsem cítit, jak mi silou otevřel ústa a něco do nich nalil. Začal jsem se dusit. Co to je? Kde to jsem? Začal jsem ještě víc panikařit. Ale někdo mi držel ruku u úst a nedovolil zbytek tekutiny vyplivnout. Musel jsem polknout, nebo bych se snad udusil.

Cítil jsem, jak se mi tekutina mísí v těle a dodává mu klid. Unaveně jsem zavřel oči a nechal se unášet v sladkém nevědomí.

Otevřel jsem oči a prudce se posadil. Rychle jsem hmátl na stolek vedle sebe a nasadil si brýle. Zmateně jsem se rozhlížel.

Jak jsem se dostal do postele? Kdo mě převlékl? A sakra kde to vlastně jsem?!

Znovu jsem se rozhlédl kolem. Za polozataženými závěsy prosvítaly paprsky. Pak jsem poznal pokoj. Můj nový pokoj. Severusův dům…

Zhnusený sám sebou jsem si opět lehl. Do čeho jsem se to zase namočil? Chci toho tak moc? Jen klid! Mírumilovný klid…

Nakonec jsem stejně vstal. Nedokázal jsem jen tak ležet a vzpomínat na to mrtvé dítě. Na chuť teplé krve. Jen při pomyšlení na včerejšek se mi dělalo zle.

Umyl jsem se a nakonec se vydal na obchůzku domu. Včera jsem na to opravdu, ale opravdu neměl náladu.

„Ale, ale, už se naše princátko vzbudilo?“ řekl posměšně Snape a zašklebil se na mě.

„Co je vám do toho?“ oplatil jsem mu stejnou mincí a snažil se ho obejít. Ale jeho ruka mě zastavila.

„Jste v mém domě. Tak se laskavě chovejte slušně. Nebo z toho vyvodím následky.“

„Jo! Jasně. Tak si vyvozujte následky a mě nechte být,“ odbyl jsem ho a vytrhl se z pevného sevření. Ale byl jsem znovu chycen a o dost pevněji. Ale proč to tak bolí? Proč mě má vlastní duše tak pálí?

„Já se o vaši přítomnost tady neprosil!“ zavrčel ten netopýr. Severus…

„A já snad ano?!“ řekl jsem neústupně. Ničí mě to, copak to nevidíš?

Pustil mě a já se raději vrátil do pokoje. Nechci tady být! Prosím! Udělám cokoliv!

Po tvářích se mi začaly svévolně kutálet slzy. Horké slzy plné bolesti a smutku. Zabořil jsem hlavu do polštáře a utápěl se ve svém žalu. Bolí to…

„Pottere, nehrajte si na uraženého a pojďte na oběd. Nemíním se o vás starat, až onemocníte!“ Povzdechl jsem si do polštářů, ale zvedl jsem se. I když neochotně. Nechtěl jsem být s ním v jedné místnosti! Nemůžu… Nejde to… Prosím!

Říká se, že od nenávisti k lásce je jen schůdeček. Ale co v případě, že váš nepřítel je někdo, kdo vás nenávidí už jen z principu? Jen kvůli někomu, koho jsem ani pořádně neznal? Uvidí ve mně někdy… v budoucnu něco víc? Já vidím víc! Kéž bych byl slepý…

Sešel jsem dolů a zamířil snad do správných dveří, kde jsem předpokládal, že je kuchyň. Snape už tam byl. Seděl a mě si nevšímal. Ach jo!

Taky jsem se posadil a přitáhl si k sobě talíř s polévkou; objevil se ve chvíli, kdy jsem dosedl na židli. Vonělo to hezky.

Ale já neměl hlad! Jak jsem dlouho nic nejedl, bylo mi zle už jen z představy, že bych se najíst měl. Ale nedovolil jsem si odporovat. Raději jsem vzal lžíci a mlčky trpěl.

„Asi za hodinu dorazí Brumbál. Chce se ujistit, že jsme se navzájem nepozabíjeli,“ řekl to tak lhostejně, že mě to až zabolelo. Ale nic jsem neřekl a dál se věnoval obědu. Oždiboval jsem kuře a snažil se nenápadně skrýt svou nechuť.

Pořád jsem měl v puse chuť krve. Teplé… Zhnuseně jsem odsunul talíř.

„Nemáte hlad?“ zavrčel Snape. Zvedl jsem zrak a podíval se do té nekonečné dálky jeho temných očí. Mohl bych se v nich klidně ztratit. Co může být temnější než tyhle oči?

„Nemůžu jíst! Ne, když…“ Nepokračoval jsem. Neměl jsem to zapotřebí. Nemusím se před ním obhajovat. Stejně mě nenávidí a nenávidět pravděpodobně nepřestane.

„Co jste včera viděl?“

„Nic!“ odsekl jsem.

„Nic?“ zasmál se Snape. V zátylku se mi z toho zvuku zježily vlasy. „Proč jste tedy křičel? Jen tak?“ Černé oči se zúžily a nebezpečně si mě prohlížely. Proč mě nenávidíš?

Ale přesto jsem neodpověděl. Proč bych měl? Co by on z toho měl? Nebo já? Copak by mohl pomoct tomu nebohému dítěti? Zastavil by to nehorázné zabíjení? To těžko. Je tu zavřený stejně jako já. Ale už jen dvacet osm dní… to snad zvládnu, ne? Zvládnu se na něj dívat. … Nebo ne?

Cítil jsem mírné chvění. Bylo mi nějak divně.

Raději jsem vzal jeden z koláčků, které ležely na blízkém talíři, a vydal se zpět do svého pokoje. Ale nedošel jsem ani ke dveřím, když mě popadly něčí silné ruce. A já moc dobře věděl, čí.

Rozechvěl jsem se ještě víc. Do mého nitra se zase vrátila panika. Ne! Prosím! Ať se mě nedotýká! Ne! On ne!

Prudce mě otočil k sobě a donutil mě podívat se mu do očí. Raději jsem je zavřel a snažil se nemyslet na chladivé ruce, které mě tak pevně svíraly.

Ale proč nic neříká? Pomalu jsem otevřel oči a v té chvíli mě pustil.

„Jděte do svého pokoje. Jakmile dorazí ředitel, zavolám vás,“ řekl jen, a než jsem stihl zareagovat, byl pryč.

Tedy ne, že by mohl jít daleko. Ale i tak… Ten jeho hladký unik… Co to mělo být? Chtěl něco říct, tím jsem si na sto procent jistý. Ale proč mlčel? Co se stalo? Udělal jsem něco?Ale co?

Vyběhl jsem schody a zalezl do svého provizorního pokoje. Znovu jsem si sedl na parapet a vzpomínal.

Proč jsou sny tak strašně dokonalé? Co je jejich příčinou? Ukazují nám to, co chceme, nebo co můžeme mít? Ale můžu? Copak já můžu?!

Dnes odpoledne bylo docela zataženo a zdálo se, že každou chvíli bude pršet. Ale přesto tam… tam venku musí být nádherně.

Prudce jsem se nadechl a vzpomínal na procházky, které jsem každý večer podnikal. Vždy jsem nenápadně utekl… v noci, když všichni spali.

Byl to jistý druh adrenalinu, věděl jsem, že mě může kdokoliv chytit a tolikrát jsem si přál, aby se to stalo. Ale můj neviditelný plášť mě vždy dokonale ochránil.

Ano… Bradavice… Můj domov… Proč vzpomínky bolí? Nemají k tomu žádný důvod. Jen tam se cítím nádherně. Jako bych byl někde, kam prostě patřím, ať si říká, kdo chce, co chce!

Položil jsem ruku na okno a začal malovat obrazy. Jen tak… lehce. Jezdil jsem prstem po hladkém povrchu, tam a sem, sem a tam.

„Pane Pottere?! Můžete přijít dolů?“ ozvalo se ze schodiště. Spíš než jako otázka to znělo jako příkaz. Povzdechl jsem si, ale přesto jsem se k odchodu neměl.

Nechci s Brumbálem mluvit! To on mě donutil jít sem! A ty jeho postranní úmysly! Vždy v tom, co dělá, je něco víc! Ale co je to tentokrát?

Naposledy jsem konečky prstů přejel po studeném skle a vydal se dolů. Pomalounku. Kam taky spěchat, že?

„Co vám tak trvalo?“ zavrčel Snape a sjel mě jedním ze svých nechutných pohledů. Ale já se nemohl cítit otráveně. Ne, když mě sledovaly ty černé oči. Sršely z nich jiskry, ale já si toho byl jen málo vědom.

Usmál jsem se. Jemně, ale přesto.

On se zarazil. Ach ano, Severusi! Já už tě nemůžu nenávidět!

Ale byla to jen vteřinka. Než se stihl Brumbál jen otočit, zase měl ten svůj kamenný výraz. Ten výraz, kterým tak pohrdám. Vím, že je to jen přetvářka. Nic víc… Nic míň…

„Profesore,“ řekl jsem jen a lehce se Brumbálovi uklonil. Severusovu poznámku jsem naprosto ignorovat a nehodlal na to odpovídat.

„Harry!“ řekl vesele Brumbál a rozpřáhl ruce, jako by si myslel, že mu skočím do náruče. Ale to se šeredně plete.

Zamračil jsem se.

„Tak… Teď, když vidíte, že jsem v pořádku, můžu jít zpět do pokoje?“ mluvil jsem klidně. Bez známky nervozity, bez nenávisti, bez čehokoliv jiného. Byla to jen prázdná slova.

Brumbál párkrát zmateně zamrkal. Bolí to, že? Bolí vás má odměřenost? Víte, že jste to pokazil…

„Je to přece důvod, proč jste tady, ne?“

„Takhle s Brumbálem nemluvte, Pottere!“ štěkl po mě Snape.

„A co mi uděláte? Předhodíte mě Voldymu?“ Oba se na mě trochu šokovaně podívali.

„Harry! Chlapče zlatá! Já vím, že jsi na mě nahněvaný, ale to není důvod k takové nevraživosti, ne?“ usmál se na mě ten starý dědek.

„Já nejsem naštvaný, profesore.“ Dával jsem si velmi pozor, aby můj hlas byl nenucený a docela přátelský. Dokonce jsem tomu nasadil korunku, když jsem se usmál. Velice přátelské, že?

„Co tak se posadit? Mám… Mám pro tebe pár návrhů a je nutné to probrat.“ Znovu ten jeho úsměv. Zase něco chystá! Vím to!

„Jistě,“ šeptl jsem a posadil se do nabízeného křesla. Severus po mé pravici a Brumbál naproti nám. Proč tu zůstal on? Týká se snad tahle situace i jeho? Co se chystá?! Sakra!

Zvedl jsem hlavu a podíval se do těch pomněnkových očí. Byl to záblesk, co jsem tam zahlédl? Začal jsem mít obavy. Tohle se mi líbit nebude!

„Takže, Harry. Vím, že jsi nechtěl být zrovna tady. Ale je to důležité. To, co se stalo v Zobí ulici, bylo dost nemilé a něco podobného se nesmí opakovat. To moc dobře víš, že ano?“

Přikývl jsem. Nechtěl jsem vzpomínat zrovna na tohle. Nevšímal jsem si vrčení z vedlejšího křesla. Určitě měl připomínky, ale jeden pohled od ředitele to zastavil.

„Víš, proč se to stalo?“ zeptal se mě náhle. Jak to sakra mám vědět? Copak tomu hadímu ksichtu vidím do hlavy? Aha, vidím…

„Nebyla to moje chyba,“ řekl jsem na svou obhajobu.

„Nebyla? Zatraceně, Pottere! Pozval jste Pána Zla přímo k vám domů! To, že nebyla vaše chyba?!“

Nádech. Výdech. Nenech se vyprovokovat! Nemůžu se s ním hádat! Nejde to…

Jen jsem se na něj podíval. Bez nějakého určitého výrazu. Ale zmlkl. Co viděl? Jsou mé oči tak moc průhledné?

Ale nevidí to, co bych chtěl, aby viděl…

„Kam tím vším míříte, profesore?“ obrátil jsem se zpět na ředitele. Vřele se na mě usmál. A co bylo nyní v těch očích? Soucit? Ach ano…

„Musíš se naučit, jak svou mysl uzavřít, a tady Severus…“

„Ne,“ řekl jsem jemně. Moc dobře jsem věděl, co má na mysli. Ale to já nedovolím! Ne! Ne!

„Harry…“

„Ne!“ řekl jsem o něco prudčeji.

„Nejste v postavení, kdy můžete odporovat,“ zavrčel on. Ale nepodíval jsem se na něj. Nemůžu se dívat do jeho očí… Nejde to…

Srdce mi bušilo jako o závod. Tohle já dovolit opravdu nemůžu! Copak to nechápou? Nemůžu…

„Já… Nejde to… Nenuťte mě!“ řekl jsem skoro plačtivě.

„Harry, v tomhle musím souhlasit se Severusem. Musíš! Nemůžeš nechat Voldemorta, aby takovým způsobem zasahoval do tvého života. Copak ti nezáleží na tvé rodině? Přátelích?“

Ale záleží! Záleží, a jak moc! Ale tohle…

„Nemůžu…“ šeptl jsem. Vyskočil jsem na nohy a zbaběle prchl do svého pokoje.

Vytáhl jsem svou hůlku a zakouzlil několik zaklínadel na ochranu tohohle pokoje. Včetně Ševelisima. Nedovolím to! Nesmí mě nutit. Ne on! Ne Severus!

A pak jsem se zhroutil…

Pláč a vztek nechtěly odejít. Utápěl jsem se v těchto pocitech. Minutu po minutě, hodinu po hodině. Ale přesto nikdo má kouzla nedokázal prolomit. Byl jsem tady v bezpečí. Relativně…

Ale v bezpečí před čím? Před jejich otázkami? Nebo před ním? Před hloubkou jeho očí? Nebo v bezpečí sám před sebou?

Usnul jsem…

Cítil jsem jeho zrychlený dech. Díval se mi do očí. Byl tak blízko. Tak strašně blízko. Jeho dokonalé tělo se dotýkalo mého. Položil jsem ruku na jeho nahý hrudník a pomalounku jsem se přibližoval k jeho úžasným rtům. Tak nádherné, svůdné. Políbil jsem ho. Pomaličku, byla v tom otázka. Můžu? Můžu, Severusi?

A já mohl! Cítil jsem, jak mě jeho ruka chytila za zátylek a přitáhla si mě blíž. Tak, aby mohl polibek prohloubit. Naléhal. Chtěl víc. Ale já mu to nechtěl dovolit. Rád ho škádlím. Ale nakonec jsem ústa pootevřel a dovolil našim jazykům začít společnou hru. Dravě. Naléhavě! S chtíčem. To vše obsahoval tenhle polibek. Vše, co jsem si tak moc přál…

Otevřel jsem oči a zadíval se na tmavý strop. Kolik může být hodin? Ale bylo mi to fuk. Nepotřebuji tuhle prostou informaci vědět. Není důležitá. Ne tady a teď.

Otočil jsem hlavu a zadíval se na černé dveře.

Co se za nimi děje? Snaží se dostat dovnitř? Určitě ne. Cítil bych to.

Otočil jsem hlavu a pozoroval měsíc, který byl dnes tak krásně vidět. Je skoro úplněk. Co asi dělá Lupin? Musí mu být smutno. Chtěl bych ho vidět. Ale můžu? Ne…

Zvedl jsem se z postele a přešel k oknu. Upřel jsem pohled na tu zářivou kouli a fascinovaně na ni hleděl.

„Jsem tak sám…“ zašeptal jsem do ticha pokoje. Ale chtěl jsem to. Nestál jsem o lidi, proč si teď stěžuji? Ale být s ním? S ním?!

Všechny ty sny. Jsou tak živé a neskutečné. Ale to je taky důvod, proč vím, že jsou to jenom sny. On by se k něčemu podobnému neuvolil. On ne. Nenávidí mě. Vidí ve mně mého otce.

„Ale já nejsem James!“ sykl jsem a pěstí udeřil do parapetu. Možná jsme si s otcem podobní, ale on byl někdo jiný. On se nenarodil ve válce. Jeho vychovávali jinak. On měl rodinu, já ne. Musel jsem se prokousávat životem sám. Neříkám, že jsem sám úplně na všechno. Mám přátele…

Opřel jsem si hlavu o sklo, tak, jak to dělávám pokaždé. Musím se zchladit. Hlava mi třeští, jako by mě někdo přetáhl pánvičkou.

Chvíli jsem tam stál, když jsem ucítil záchvěv magie. Někdo se snažil zdolat mé štíty. A já moc dobře vím, že se jim to podaří. Ať už to zkouší Snape nebo Brumbál. Ale nějaký čas to bude ještě trvat. Sami si naběhli, když mě nechali samostatně studovat v oddělení s omezeným přístupem. Jsou tam velmi zajímavá kouzla…

Po chvíli se magie ustálila. Zase jsem sám. Kéž by se ty dveře nikdy nepodařilo otevřít. Chtěl bych tady zůstat. Mezi čtyřmi stěnami. Žádná válka. Žádné problémy. Jen já a moje sny…

„Můj pane?“

„Severusi, můj nejvěrnější. Jak pokračují přípravy?“

„Velice pomalu, můj pane. Postup je složitý a nesmí se udělat žádná chyba.“

„Jak dlouho ještě?“

„Netuším, můj pane. Ale nejpozději do konce prázdnin. Budu se snažit, pane!“

„To bych ti radil, můj příteli, jinak tě trest nemine …“

Noc. Určitě musí být temná noc. Minulost bolí a nejen mě. Proč mě tak nenávidí? Pochopil jsem, že jeden z důvodů je Voldemort. Dělal pro něj tolik let špeha. Tedy aspoň to si Tom myslel. Ale celou tu dobu byl na naší straně. To Brumbál ho měl pod svým drobnohledem a tahal za nitky. Tak jako u mě.

Severusi! Proč nechceš pochopit, že jsme v podstatě stejní? Hledáme jen vykoupení a chceme klid. Ale ani jeden něco podobného mít nemůžeme. Proč se nesbalit a neodejít? Někam pryč? Někam, kde nás nikdo hledat nebude? Severusi…

Znovu jsem zavřel oči a vzpomínal na poněkud bolestivé vpády do hlavy Temného pána. Co Severus pro něj připravoval? Ale je to důležité? Chci to vědět? Není mi tahle informace už k ničemu? Severus už donášet nemůže a to kvůli mně. Léta falše a přetvářek… a na nic.

„Zkazil jsem to, Severusi! A omlouvám se!“ zašeptal jsem směrem k měsíci, který se pomalu loučil, aby ho mohla nahradit jeho sestra, Slunce.

Vrávoravě jsem došel k posteli a padl na ni. Neměl jsem na nic sílu. Jak dlouho tu vlastně jsem? Den? Dva? Týden? Nevím… Nevnímám čas. Zavřel jsem víčka a nechal temnotu, aby mě vtáhla do své náruče.

„Chci toho parchanta mít naservírovaného na zlatém podnose! Copak je tak těžké chytit jednoho přeběhlíka?“ zašeptal jsem.

„Ale, pane…“

„Crucio!“

„Luciusi, ty jsi přece jeho přítel. Kde se schovává?“ Zrušil jsem kletbu a podíval se na postavy přede mnou. Takové plýtvání silami. Cháska je to, nic jiného! Kde jsi, Severusi?! Počkej, až tě dostanu… Budeš prosit o smrt. Budu tě mučit hodiny a hodiny. Mně nikdo lhát nebude!

„Prosím…“ Otočil jsem se za osobou, která tohle slovo vyslovila.

„Ale, ale. Už ses nám probudila, princezno?“ Přešel jsem k postavě, která se krčila v koutě.

„Jsi jenom mudlovská šmejdka! Avada kedavra…“ rozesmál jsem se. O jednoho míň…

„Ne!“ Doslova jsem vyskočil z postele. Ale byl jsem zamotaný v přikrývkách a spadl jsem na zem. V té samé chvíli jsem ucítil nehoráznou bolest v jizvě.

Dveře se rozletěly dokořán a v nich stál Snape. Díval se na mě, ale já ho sotva vnímal. Nedokázal jsem rozeznat výraz v jeho obličeji. Všechno bylo rozmazané. A kdo to křičí? Proč to nepřestává?

„Pottere!“ uslyšel jsem jeho výhružný hlas těsně u ucha. Kde se tu vzal? Před chvílí byl u dveří! Co se děje?

„Přestaňte sebou házet!“ Cože? Ale ten křik? Kdo?

Najednou jsem se ocitl nad zemí a chvíli na to zpět v posteli.

„Pottere!“ zatřásl se mnou. Ale já nechtěl reagovat. Víčka jsem držel pevně semknutá a pěsti zaťaté.

„Prosím…“

„Vypijte to!“ řekl pevně a cítil jsem, jak mi něco přiložil k ústům. Připadá mi to jako podivné déjà-vu.

Ale tentokrát jsem se nepral. Poslušně jsem vyprázdnil lahvičku. Křik okamžitě přestal. To já křičel?

„A ještě tohle.“ Znovu jsem vypil obsah lahvičky. Pocítil jsem úlevu. Teplo se mi rozhořelo po celém těle. Ale i únava si našla své místo. Párkrát jsem zamrkal a pak zase nechal oči zavřené. Chci spát. Už navždy…

„Co chlapec?“

„Spí.“

„Je to vážné?“

„Nevím. Je to na něm. Skoro čtyři dny byl zavřený v pokoji. Je dehydrovaný. Celou dobu nic nejedl. Má horečku. Špatně dýchá, ale jinak ano, je v pořádku.“

„Nevím, proč to udělal, ale musí k tomu mít důvod.“

„Jeho důvody mě nezajímají, Brumbále! Je to nezodpovědný fracek!“

„Severusi, tohle si odpusť. Vím, že jsi na něj rozzlobený, ale tohle už přeháníš! Opravdu je tvá nenávist tak hluboká?“

Otevřel jsem oči a zamžoural do pološera velmi známé místnosti. Hlasy šly z chodby. Dveře byly pootevřené. Natočil jsem hlavu a chtěl jsem se posadit, ale bolest hlavy mi to neumožnila. Tiše jsem sykl.

Hlasy ustaly.

„Harry!“ Znechuceně jsem se podíval na ředitele. To mi ještě scházelo! Znovu jsem zavřel oči a snažil se předstírat spánek.

„Pottere!“ uslyšel jsem jeho hlas. Ale oči jsem neotevřel. Nedokázal jsem se mu podívat do očí. Ne jemu, copak to nechápe?

Stočil jsem se do klubíčka a snažil se je nevnímat. Odehnat je ode mne. Jděte pryč! Nechte mě zemřít, v klidu a o samotě. Není to těžké. Jen stačí odejít a zavřít dveře. Zapomenout na chlapce-který-přežil. Zapomeňte na mě…

Osaměl jsem, ale nemohl jsem si nevšimnout hlasů, které se ke mně dostávaly z druhého pokoje. Zase nechali otevřené dveře. To mě musí pořád hlídat?

Ještě víc jsem se stulil a znovu usnul spánkem beze snů. Tedy aspoň to jsem si myslel…

Autor: Salazaret (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Milosrdná lež 1. část: