OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Miluji tě! 17. kapitola

31.08.2012 (18:00) • TerryBells • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 14× • zobrazeno 1587×

Pořád tomu nemohu uvěřit! První místo? Lidi, jste úžasní, ani nevíte, jak jsem šťastná.

Na začátku tato povídka měla být pouze Drabble o dvě stě slovech, ale dozvěděla jsem se, že tady to nejde, tak jsem z toho chtěla udělat jednorázovku, nakonec mě kamarádka Perla, které gratuluji k 2. místu a následně 3. místu, tak ta mě přemluvila, ať z toho udělám kapitolovku.

Tuto, příští a další věnuji všem, kteří tuto povídku čtou, komentují, a nějakým způsobem si tuto povídku oblíbili...

Děkuji!!!

TerryBells...

EDIT: Článek neprošel korecí!

Beauty of the Dar

17. kapitola – Historie

Pohled Eleny

„Nebudu, slibuju! Ale s tebou můžu, ne?“ řekl drze s úsměvem. Však já ti ho jednou smažu!

„Jsi vůl,“ řekla jsem prostě a mířila jsem nahoru.

Když jsem byla na konci schodiště, uslyšela jsem klepání.

Musím rychle do sprchy, jestli je to další dvojnice, tak si budu myslet, že je to hologram! A pokud je to Klaus, tak mu řeknu, ať se jde bodnout!

Zalezla jsem tedy do sprchy a už jsem neposlouchala dál, co se děje dole.

Abych řekla pravdu, tak ta sprcha mi moc nepomohla. Vždy pomáhá, ale dnes ne… Jediné, co mi může ještě pomoct je můj deník. Musím někomu svěřit vše, co cítím. Z koupelny jsem se odebrala do pokoje.

Otevřela jsem dveře a na posteli seděla Tatia. Poznám ji, má rovné vlasy – tak jako já.

„Co potřebuješ?“ zeptala jsem se mile.

„Chci si s tebou promluvit o Elijahovi a Niklausovi,“ řekla prostě.

„Fajn, co potřebuješ vědět?“

„Jsou ještě – přátelé?“ zeptala se kostrbatě.

„To nevím, myslím, že jeden nenávidí druhého,“ řekla jsem jasně.

„Ale to jsem nechtěla,“ řekla vážně.

„Ty za to přece nemůžeš…“

„Ale ano, můžu. Zažila jsi někdy milostný trojúhelník?“ zeptala se.

„O tom vím svoje,“ řekla jsem jasně.

„To bylo něco, co jsme před tisíci lety prožívali my tři,“ vysvětlila mi.

„Chápu,“ přitakala jsem.

„To Eliajh mě zachránil. Nebo spíš odsoudil,“ řekla mi narovinu.

„A proč tě vlastně musel zachránit? Když tě Klaus miloval, tak tě určitě nechtěl zabít, ne?“ zeptala jsem se.

„Pro něho byli důležitější hybridi, než nějaká holka, která za padesát let zemře,“ řekla se smutným úšklebkem.

„Víš, že potom, když Katherine našli, tak se ji taky pokoušel zachránit Elijah?“ zeptala jsem se.

„Jak? Taky ji proměnil?“ zeptala se drze.

„Ne, měl pro ní speciální lektvar, kdyby jí té noci Klaus zabil, tak by se zase vrátila. Ale vše dopadlo jinak. Když se dozvěděla, co se chystá, tak utekla…“ vysvětlovala jsem.

„Hej! Pomlouvejte si někoho jiného.“ Ve dveřích se objevila Katherine. Přisedla si k nám a začala vysvětlovat.

„Jeden poskok, mě zachránil. Řekl mi, kam mám jít, poslechla jsem ho a našla jsem Rose. Dala mi jídlo a pití. Chtěla jsem skončit s tímto životem, a tak jsem se pokusila zabít nožem, ale ona ucítila krev. Dala mi svou krev, abych se vyléčila a já v době její nepřítomnosti spáchala sebevraždu,“ vysvětlovala rychle.

„Pět set let jsem utíkala,“ dodala ještě.

„Já tisíc let,“ řekla Tatia.

„Já asi měsíc, to mi stačilo,“ řekla jsem s úsměvem.

„Eleno, byla tady Bonnie. Když jsem se vrátila z obchodu, už byla na odchodu,“ řekla prostě.

„Z obchodu,“ zopakovala jsem.

„Fajn, tak na menším lovu. Než začneš řvát, nikoho jsem nezabila!“ řekla rychle.

Už jsem to nijak nekomentovala a pouze jsem protočila oči.

„Proč se jí za to omlouváš? Ty snad nepiješ lidi?“ zeptala se Tatia zmateně.

„Ne!“ křikla jsem.

„Tak co teda, chci říct, čím se teda živíš?“ zeptala se se zájmem.

„Krevní konzervy,“ odpověděla Katherine.

„Aha,“ vydala ze sebe Tatia.

„Ale tady v tomto městě, nebudeš zabíjet! Rozumíš?“ řekla jsem vážně.

„Fajn,“ řekla zklamaně.

Najednou k nám do pokoje vrazil Damon.

„Eleno, můžu s tebou mluvit?“ řekl vážně.

„Nepočká to?“ zeptala jsem se.

„Ani ne…“

„Fajn, hned budu dole,“ řekla jsem.

„Běž, já ji řeknu tvůj příběh,“ řekla pobaveně Katherine.

„Možná ještě stihnu konec, protože ten můj je vážně dlouhý.“ Usmála jsem se.

Odešla jsem do obýváku, tam Damon seděl na sedačce a přemýšlel. Držel v ruce skleničku s whisky.

„Co potřebovala Bonnie?“ zeptala jsem se vážně.

„Eleno, je to vážné,“ řekl bez svého úsměvu.

„Co chtěla? Damone… Co říkala?“ zeptala jsem se naléhavě.

„Klaus má velice špatnou čarodějku,“ řekl. A zadíval se mi do očí.

„A co to znamená?“ ptala jsem se.

„To že naše dítě dvojnice nebude,“ pokračoval.

„A pointa? Leze to z tebe jako z chlupaté deky!“ napomenula jsem ho.

„Naše dítě bude kluk!“ řekl vážně.

„A – a to vadí? To znamená, že mu nehrozí žádné nebezpečí!“ řekla jsem šťastně.

„Klaus nás všechny zabije!“ řekl rozčíleně.

„Ale proč by to dělal? My za to nemůžeme…“

„Ale on to nepochopí!“ křikl.

„Poslouchej.“ Přišla jsem blíž k němu.

„Klaus mu nic neudělá… Bude to exemplář! Nikdy mu neublíží. Naše dítě bude poloupír, což znamená, že mu prostě neublíží!“

Autor: TerryBells, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě! 17. kapitola: