OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Minulost krve - Prolog

27.09.2013 (20:00) • Wing • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 6× • zobrazeno 1192×

Sayuri

Prolog

Den jako každý jiný. Léto pomalu končilo a za dveřmi stál podzim. I když se o něm říká, že symbolizuje konec života, pro mě tento podzim znamenal nový krok. Slábnoucí slunce, které pomalu mířilo k západu, mi mělo posvítit na novou cestu.

Stála jsem v zahradě dětského domova, kde jsem od svých dvanácti let vyrůstala. Ne příliš dlouho, jen čtyři roky uplynuly, přesto mi to místy přišlo jako věčnost. A nyní si pro mě přišel jistý pán Ryusaki, prý dávný přítel mého otce. Nepamatuji si ho.

Jako si nepamatuji svou minulost...

================================================================================

„Děvče, děvče, no tak, prober se!“ volal mateřský hlas za mnou do temnoty. Ale nebyla to má matka. Její hlas jsem přeci nikdy neslyšela! Kde by se tu vzala.

Je mrtvá...

„Děvče!“ zatřásly mnou poněkud hrubé ruce, které ale hřály. Neochotně jsem otevřela oči. Bála jsem se, že se znovu vrátí ta horkost. Horkost a krev. Ach ne, to byl jen zlý sen, určitě jen zlý sen.

„Kde je tatínek?“ ozval se můj chraplavý hlas. Měla jsem hroznou žízeň, ale to mi došlo až v tuto chvíli, kdy jsem se snažila promluvit.

„Ach, drahoušku, tvůj tatínek... Tvůj tatínek...“ ženě se zlomil hlas, ale vedle ní stojící muž s chladným výrazem se sám ujal slova: „Tvůj otec je mrtev, Sayuri Ukeire.“

Mrtev...

=================================================================================

Tehdy před čtyřmi lety to bylo jediné zjištění, kterého jsem se mohla držet a kterým jsem si mohla být jista. Můj milovaný otec byl mrtev. A jak se to vše stalo? Nikdo nevěděl a nejméně já. Jen konstatovali, že díky traumatu, které jsem prožila, jsem ztratila většinu paměti. Pamatovala jsem si své jméno, zčásti svého otce a fakt, že má matka zemřela při mém narození. To bylo vše. Vše, co mi zůstalo, vedle truhličky, kde bylo pár fotografií, a přívěsku, který jsem stále nosila na krku. Vesnice, kde jsme žili, vyhořela. S mým otcem zemřelo spoustu dalších lidí. Dnes bych se divila, proč se tehdy o tom v novinách tak málo mluvilo, ale tehdy jsem si toho nevšímala...

Prvních pár měsíců jsem měla snahu zjistit něco více. Například proč na fotkách z dětství mám černé vlasy, když nyní jsou bílé jako padlý sníh? A proč, když měl otec mnoho přátel, mě nikdo nekontaktoval a nechali mě v dětském domově? A je ten přívěsek, co mám, opravdu po matce?

A proč se mi neustále zdá o krvi?

=================================================================================

 „Sayuri, toto je pan Ryusaki,“ přivedla mě chůva před pána, jehož tvář prozrazovala už vyšší věk, ale modré oči byly stále svěží a bystré, i když byly skryté za staromódními brýlemi.

Byla jsem slušně vychována, a tak jsem se zdvořile dotyčnému uklonila. Ihned jsem ale ucítila jeho... zvláštní úsměv.

„Sayuri, jsem přítel tvého otce,“ oznámil mi onen pán. Překvapeně jsem k němu zvedla oči. Přítel mého otce? Kde ale po ta celá léta byl? Ovšem nahlas jsem se neodvážila zeptat, jen strnule jsem ho pozorovala.

„Zdáš se překvapená. Chápu,“ konstatoval s jemným úsměvem muž. „Protože základní vzdělání už máš za sebou, podle přání tvého otce ti chci nabídnout studium na soukromé akademii. Slyšela jsi už někdy o škole Cross?“

Jen jsem zavrtěla hlavou. Pravdou bylo, že jsem se o střední školy příliš nezajímala. Toto studium nebylo v naší zemi zadarmo a já byla jen sirotek. Co bych mohla čekat? Stipendium stěží, na to jsem neměla kontakty.

„Nevadí, byl bych rád, kdyby jsi tam začala chodit,“ dokončil cizinec.

„Pane, odpusťte, ale na to nemám peníze, jsem sirotek,“ opáčila jsem trochu chladně, než jsem možná chtěla.

„Sayuri, jak to mluvíš s pánem!“ okřikla mě ihned chůva, ale pan Ryusaki se jen usmál: „To nic, správná připomínka. Ovšem jak jsem řekl, jsem přítel tvého otce a tedy i tvůj přítel, i když ty to ještě nevíš. Nemusíš se strachovat, dostaneš stipendium.“

Můj pohled jasně značil překvapení. Toto jsem opravdu nečekala. Byl tedy skutečně otcův přítel? Nebyl to jen nějaký... Podvodník?

„Já... Chci si to rozmyslet,“ rychle jsem ještě vyhrkla a na patě se otočila, abych místnost opustila.

„Sayuri, ale toto!“ vykřikla hněvem rudá chůva, ale to už jsem slyšela hlas pana Ryusakiho, jak jí uklidňuje: „Jen ji nechte, má na to právo, je to pro ni vše nové. Snad jsem měl přijít dříve.“

==================================================================================

Chvíli mi trvalo, než jsem to vše vstřebala. Příchod pana Ryusakiho byl tak nenadálý! Celé čtyři roky nic a najednou se vše změnilo. Přítel mého otce! Náhlý zájem, co se mnou bude! Mohla jsem mu věřit?

Nikdy jsem nevěděla, na čem otec pracoval. Prý jakýsi sociologický výzkum. Jako malá jsem ani nechápala význam toho slova. A nyní nechápu, proč bych si měla myslet, že takový výzkum mohl být nebezpečný. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že můj otec dělal něco, co se ne všem muselo líbit. Ale možná jsem jen paranoidní. Zdejší chůvy se mě celkově snažily utvrdit, že jsem jen obyčejné dítě, které přišlo k neštěstí, jakých se stává na světě stovky. Nic víc. A já jim to začala věřit.

Tak proč bych se měla pana Ryusakiho bát? I na obyčejnou dívku, jako jsem já, se může občas usmát štěstí.

A tak jsem souhlasila.

„Sayuri, pojď dovnitř, pan Ryusaki už je tu,“ ozval se z okna domu, který stál za mnou, hlas chůvy. Dnes byl totiž ten den. Den, kdy si mě pan Ryusaki měl odvézt na Akademii Cross. Neznamenalo to pro mě jen chodit zase do školy, ale především přestěhovat se na kolej a získat nový domov. Snad...

„Sayuri,“ hlas chůvy byl neodbytný, a tak jsem ji dále nerozčilovala svým zíráním do zapadajícího slunce začínajícího září. Poslední pohled, rozloučení a poté už se má postava ztrácela v útrobách staré budovy dětského domova.

„Pane Ryusaki, zůstanete na večeři?“ slyšela jsem hlas chůvy, která se převelice slušně snažila vzácného hosta zdržet. A nejlépe mu přistrčit ještě dalších pět slečen, které zde v domově měla. ‚Copak chlapci, ti se uživí, ale co s vámi děvčaty,‘ posteskla si vždy, když nás hnala večer do postelí. Nebylo to příliš příjemné poslouchat, jak je linka našeho života načrtnutá jen nejistým tahem božské ruky.

„Ne, děkuji, cesta není krátká a nechtěl bych, aby Sayuri šla pozdě spát,“ odpověděl až příliš otcovsky pan Ryusaki. Vypadal stejně jako tenkrát, když za mnou do dětského domova přišel poprvé.

„Dobrý večer, pane,“ ozvala jsem se konečně já, když jsem před něj předstoupila a znovu se mu zdvořile uklonila.

„Dobrý večer, Sayuri,“ dotkl se mě pan Ryusaki svou dlaní na tváři a zvedl mé oči k sobě. Bylo to zvláštní a přišlo mi to nepatřičné. Nejsme přeci přátelé! Lehce jsem sebou cukla a nešlo, aby si toho nevšiml. Ovšem žádný postih za to nepřišel, což mě ... mile překvapilo. V domově si všichni potrpěli na projevy úcty a pokud tak nebylo učiněno, vždy přišel trest.

Možná přeci jen bych měla dovolit panu Ryusakimu, aby mi dokázal své přátelství.

Dlouho už jsme v domově neotáleli, za což jsem byla ráda. Ano, jsem vděčná, že jsem jako sirotek měla kde složit hlavu, ale mé vnitřní samoty mě to nezbavilo. Byl tu jen jeden člověk, který mě dovedl utěšit, ale i ten už z domova odešel. O tom však jindy.

Cesty autem společně s panem Ryusakim jsem se obávala. Co si s ním budu říkat? O čem budeme mluvit? Snažila jsem se raději soustředit na ubíhající krajinu za sklem. Rychle za námi mizel kraj, kde jsem strávila poslední čtyři roky.

„Takže... Sayuri, už si pátrala, co je Akademie Cross zač?“ trochu šibalsky na mě pan Ryusaki mrkl. Zrudla jsem, protože popravdě jsem opravdu pátrala a nyní mi přišlo, že jsem jak přistižený špeh.

„Tvé rozpaky beru jako ‚ano‘,“ usmál se. „Takže jistě víš, že na Akademii je dělení na Noční a Denní třídu. Denní třída se vzdělává přes den, jak je ti to známé, Noční třída v noci. Brzy pochopíš, proč se studenti z Noční třídy vzdělávají zvlášť. Potřebují trochu jiné podmínky a přítomnost některých studentů z Denní třídy je trochu ruší. Uvidíš sama.“

Jeho slovům jsem příliš nerozuměla, ale ano, bylo to přesně tak, jak pan Ryusaki popisoval. Celkem lehce jsem se dočetla, že Akademie Cross je relativně prestižní střední škola sídlící v opravených hradních budovách nad menším městečkem. Ovšem dostat se na tuto školu není jednoduché, nepořádá přijímací zkoušky, ale sama si vybírá své studenty. Školné je samozřejmostí a není zrovna malé.

Stále jsem nechápala, jak se na takové škole můžu ocitnout i já.

Pan Ryusaki během cesty ještě vyprávěl o tom, co vše je na škole možné studovat a jaká je to dobrá příprava na univerzitu. Samozřejmě se mě zeptal, zda o univerzitě přemýšlím, ale nejspíš jsem ho příliš svou zmatenou odpovědí neuspokojila. Nedovedu si zatím představit, co bude zítra, natož za pět let.

Venku se zatím pomalu setmělo. Po dvou hodinách jsme dorazili do městečka, projeli jím a vyjeli na menší kopec. Před námi se objevil starý, ovšem zachovalý hrad, který nyní ovšem víc připomínal přebudovaný zámek. Popravdě jsem nebyla schopná určit, kam bych měla tuto stavbu zařadit. Všude kolem byl les a jediná přístupová cesta vedla přímo k bráně do tohoto komplexu.

Naše auto projelo bránou a spoře osvětlenou cestou mířilo k budově, kde jsme zastavili.

„Tak jsme tu,“ tiše pronesl pan Ryasuki a vypnul motor auta.

„Pane, smím se vás na něco zeptat?“ odvážila jsem se konečně mluvit o tom, co mě už delší dobu vrtalo hlavou.

„Ano, Sayuri, ptej se,“ usmál se na mě.

„Jakou roli zde zastáváte? Zde ve škole? Všechno o ní víte... Více, než by například věděl rodič nějakého studenta.“

„Jsi bystrá,“ zazářily mu krátce oči a zahleděl se na budovu. „Máš pravdu, vím toho více. A doufám, že mi jen tak nic neujde. Jsem totiž ředitel.“

V tu chvíli jsem měla dojem, že mé údivem pootevřené pusy si musel všimnout, i když velmi rychle vystoupil z auta. Zastyděla jsem se, ale nyní... Nyní dávalo vše smysl.

Ředitel!

„Pojď, Sayuri, ještě se podává večeře, tak ať ji nezmeškáme,“ usměje se na mě pan Ryasuki a já se trochu nemotorně soukám z auta, abych ho sledovala do obrovské budovy, která se před námi tyčí jako majestátní sídlo krále a ne vzdělávací zařízení.

Autor: Wing, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost krve - Prolog: