OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Miss Dangerous/Mr. Incredible - 1. kapitola

07.11.2016 (09:00) • Dajush • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1644×

„Ano, mami. Nemusíš se bát," uklidňovala jsem svoji matku po telefonu.

„Vážně, Lexie, něco se děje. Máš u sebe zbraň, že ano?" ujišťovala se.

„Jasně, je v kabelce hned vedle lahvičky se svěcenou vodou," zamumlala jsem, aby to náhodou neslyšely cizí uši. Tomu se říká "normální" rozhovor matky s dcerou. Moji rodiče jsou lovci. A ne jen tak nějací lovci. Pamatujete si, když jste byli malí a báli jste se příšer ve skříních nebo pod postelí? Možná vás to překvapí a budete se na to dívat dost skepticky, jenže jste měli vlastně pravdu. Ty příšery tady jsou, nejsou to žádné výmysly. Svět se hemží démony, upíry a vlkodlaky. Ví o nich jen málo lidí a mezi ně patří i moje rodina.

My jsme lovci. Teda, táta s mámou jsou lovci. Já aktivně nic a nikoho lovit nehodlám. Pořídila jsem si byt, vystudovala a teď jsem přijala stáž v nemocnici jako doktorka. Ale zpátky k telefonátu.

„Hodná holka. Hlavně nic nepodceňuj," varovala mě matka ustaraným hlasem.

„Parkerová, běž zkontrolovat pacienta na trojce," přikázala mi šéfka a já se proklínala za to, že mě načapala s telefonem u ucha.

„Mami, musím končit. Mám tě ráda." Nečekala jsem na odpověď a hovor ukončila. Rychlým krokem jsem zamířila k boxu číslo tři. „Ahoj, Emmo, tak jak je na tom?" zeptala jsem se setry, která se o pacienta starala, zatímco jsem si prohlížela jeho kartu.

„Po infuzích se začíná zlepšovat. Je stabilní, ale stále se neprobral," informovala mne.

„Pořád ještě neznáme jeho jméno? Policie v databázi pohřešovaných nikoho nenašla?" ptala jsem se jí dál, zatímco jsem muži kontrolovala pulz.

„Ne, nikdo ho zjevně nehledá," odpověděla mi. „Budeš mne tu ještě potřebovat?"

„Můžeš jít. Dokončím prohlídku sama," odpověděla jsem jí a ona zmizela za závěsem. Podívala jsem se na mladého muže. Byl sice trochu potlučený, ale vážně moc hezký. Copak se mu asi stalo? „Jsem doktorka Parkerová," zašeptala jsem klidně. „Musím vám zkontrolovat zorničky. To světlo bude nejspíš nepříjemné." Mluvila jsem k němu tak, jak nás to učili na škole. I když nebyl při vědomí, musela jsem pacienta informovat.

Vzala jsem baterku a jemně mu nadzvedla oční víčko. Zornice reagovaly na světlo normálně. To je dobře. Vypadá to, že se z toho dostane.

„Tak hrozné to nebylo." Uslyšela jsem ten tichý hlas a málem jsem v tu chvíli leknutím vypustila duši. Díval se na mě přivřenýma očima, které si pomalu zvykaly na světlo.

„Jste vzhůru!" vyhrkla jsem překvapeně. „Jste v nemocnici, jsem doktorka Parkerová..."

„Já vím, to už jste říkala," oslnivě se na mě usmál.

„Přivezli vás sem kvůli dehydrataci," pokračovala jsem, i když se mi do tváří hrnul ruměnec. „Jak se jmenujete? Neměl jste u sebe žádné doklady."

„Jsem Dean, Dean Collins," odpověděl mi a začal se zvedat z postele.

„Ne, počkejte. To nemůžete! Musíme vám udělat ještě nějaké testy a navíc..."

„Na testy vám kašlu. Musím rychle pryč. Podepíšu vám ty papíry na propuštění," odbyl mě, až se mě to dotklo. Nezdvořák.

„No jak myslíte," zabručela jsem a vypařila se z boxu číslo tři jak pára nad hrncem.

„Emmo? Ten z trojky se probral. Jmenuje se Dean Collins. Chce podepsat reverz," informovala jsem sestru a zaškrtala pár kolonek v jeho kartě. Položila jsem ji na pultík vedle Emmy a zamířila k šatnám. Dneska končím.

Zatímco mi na obličej dopadala teplá voda, přemýšlela jsem nad tím mužem, Deanem. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč mě jeho chování tak neskutečně pohoršilo. Většina pacientů se k nám nechovala slušně. Každý si hlavně stěžoval a viděl jen sám sebe. Tak proč mě to tak rozhodilo? Kašlu na to. Po šestatřicetihodinové službě už jsem nejspíš unavená a tím pádem i přecitlivělá.

Vylezla jsem ze sprchy a oblékla si čistou košili. Miluju ten pocit, když si po dlouhé službě v nemocnici obleču své civilní a hlavně čisté oblečení.

„Lexie, půjdeš s náma do baru?" zeptal se mě Matt, můj kolega z ročníku.

„Dnes ne, Matty, myslím, že by mě rozbil hned první panák," zasmála jsem se a zamířila k výtahům. Sjela jsem až do podzemních garáží a v hlavě mi zněla ta otravná písnička, co ve výtahu hraje od rána do večera. Bezmyšlenkovitě jsem lovila v kabelce klíčky, když vtom jsem ho uviděla. Někdo se mi snažil vloupat do auta. Adrenalin mi okamžitě vystoupal až na maximum a já v ruce okamžitě svíral pistoli.

Nebyla jsem aktivní lovec, to ovšem neznamenalo, že jsem nějaká bábovka v bílým plášti. Uměla jsem všechno, co bylo potřeba, abych si zachránila krk. Jenže proč by se mi snažila ukrást auto nějaká příšera? Nejspíš to byl normální smrtelník. Tím líp pro mě, prostě mu nakopu zadek.

Připlížila jsem se potichoučku skoro až k němu a vykoukla zpoza vedle zaparkovaného auta.

„Okamžitě ustup, nebo do tebe vypálím zásobník," řekla jsem tichým, ale pevným hlasem. Dotyčný zloděj zvedl ruce nad hlavu a pomalu se otočil čelem ke mně. V tu chvíli mé srdce vynechalo úder.

„Doktorka Parkerová, že?" zeptal se pacient z boxu tři, Dean Collins. Kdyby mě na nohou nedržel adrenalin, roztekla bych se po podlaze jako puding. Čekala jsem všechno, ale tohle bylo silný kafe.

„No bezva, volám policii," vyhrkla jsem a začala vytahovat z kapsy telefon. Můj milý pacient si myslel, že využije mojí nepozornosti, a vrhl se po zbrani. Instinktivně jsem mu zkroutila ruku a podkopla nohy. Nečekal to, takže jsem docílila přesně toho, čeho jsem chtěla. O dvě vteřiny později už jsem ho držela tváří ke studené podlaze parkoviště.

„Dobře, vzdávám se," vyhrkl a zrychleně dýchal.

„To brzo," poznamenala jsem a vylila na něj lahvičku svěcené vody. To jen tak pro jistotu.

„Proč na mě, kruci, liješ vodu?" ptal se ublíženě.

„Nikdy nevíš, na jakou zrůdu narazíš," zamumlala jsem spíše sobě, než jemu.

„Takže jsi mě chtěla utopit?" zeptal se ublíženě a najednou se zarazil. „Počkej, byla svěcená?"

„Jak to víš?" V hlase jsem sotva dokázala skrýt překvapení a můj stisk lehce povolil.

„Ty jsi lovec, že jo?"

„To teda nejsem!"

„Nekecej. A pusť mě. Kopeme za stejnej tým," odsekával nabručeně.

„Na to teda hezky rychle zapomeň. Chtěl jsi mi ukrást auto!" ječela jsem na něj, zatímco jsem mu stále seděla na zádech a držela mu ze všech sil ruce. Sebejistota mě však každým okamžikem víc a víc opouštěla.

„Víš, že jsi otravná?" zamumlal a v nestřeženém okamžiku se mi vysmekl ze sevření. Najednou jsem mu seděla málem na klíně a byla jsem to já, kdo se nemohl pohnout.

„Chtěl jsem si to auto půjčit, Parkerová," řekl mi s úsměvem, ze kterého by se mi určitě podlomila kolena, kdybych ovšem nebyla tak vytočená. A taky neseděla.

„Půjčit? Tak takhle tomu ty říkáš? Pusť mě, nevěřím ti ani nos mezi očima," zabrblala jsem a chtěla se vytáhnout na nohy. On mě však nepustil. Srdce mi začalo prudce bušit. Co když mi lže?

Co když nepatří mezi lovce? Co když mě teď zabije?

„Ano, potřebuju se někam dostat a ztrácím tu s tebou čas," obviňoval mě, ale ten mizerný úsměv mu z obličeje nezmizel. No počkej, ty pitomče, já ti ho s radostí sundám.

„Tak já tě zdržuju, jo? A od čeho? Od trestného činu krádeže?" soptila jsem a konečně se vydrápala na nohy. Strach ze smrti byl ten tam. Stejně bych ho přeprala. Kdybych chtěla, samozřejmě.

„Jsi doktorka nebo policajt?"

„V této chvíli jsem obojí!"

„Hlavně jsi příšerně protivná!" Au, skoro to bolelo. Měl by ses snažit víc, chlapče. Jen co jsem na to pomyslela, hned jsem toho litovala. Ve chvilce nepozornosti se moje zbraň, kterou jsem měla v bezpečí u sebe, nějakým záhadným způsobem dostala do jeho rukou. „Tady jsme skončili," řekl prostě. A je to tady. Teď mě zabije. Je konec. Všiml si mého zděšeného výrazu a rozesmál se. „Bože, nechci tě zabít!" vyhrkl a nepřestával se smát. „A teď si nastup."

Poslušně jsem si sedla na sedadlo spolujezdce mého auta. V duchu jsem si nadávala do neschopných a nepoužitelných ženštin, protože mě tak jednoduše převezl. A teď jsem seděla jako vězeň ve svém autě.

Sedl si za volant a obratně vyprázdnil zásobník mojí zbraně. Potom mi ji hodil do klína. Nasupeně jsem se na něj podívala.

„No co? Já se taky nechci nechat zabít," pokrčil rameny a vyjel z podzemních garáží.

„Takže kromě krádeže si teď ještě připíšeš únos? Jsi lovec nebo kriminálník?" prskala jsem po něm a uraženě koukala z okna.

„Já tě nikam neunáším!" ohradil se. „Říkal jsem ti, že si chci půjčit auto. Dojedu, kam potřebuju, a pak se s ním můžeš vrátit zpátky."

„Ta šlechetnost z tebe přímo překypuje," zabrblala jsem, ale moji poznámku přešel bez povšimnutí.

„Jak se vůbec jmenuješ křestním, Parkerová?" zeptal se po asi půl hodině mého zarytého mlčení.

„Lexie," zamumlala jsem nakrknutě. Pořád jsem nechápala, jak jsem se mohla namočit do takové šlamastiky. Nemůžu jen tak odjet kdoví kam. Kam mě to vůbec, krucinál, veze? Zítra jdu do práce, co moji pacienti? Až teď jsem si uvědomila, jak moc jsem unavená.

„Těší mě, Lexie, já jsem Dean..."

„Collins, já vím. Paměť mám ještě docela dobrou," skočila jsem mu mrzutě do řeči.

„Winchester," opravil mě a dál sledoval cestu, jako by se nechumelilo. Cože?

„To není možné!" Prostě není.

„Lhal jsem ti. Proč by to nemělo být možné?" nechápal mě.

„Protože jsem byla na pohřbu Deana Winchestera. Letos na začátku léta," odpověděla jsem mu a i to malé smítko důvěry, které jsem k němu cítila, okamžitě odvál vítr.

„Co?" vyhrkl najednou.

„Moji rodiče jsou lovci. O bratrech Winchesterových vím hodně. I to, že Dean je teď v pekle. Boby volal, když zemřel," vysvětlovala jsem, ale myšlenky se mi ubíraly úplně jiným směrem. „Zastav!" zvýšila jsem na něj hlas. Když mě neposlechl, začala jsem se sápat po volantu.

„Co blázníš?"

„Tak už, krucinál, ZASTAV!" zaječela jsem na něj a on mě konečně poslechl. Ještě než auto opravdu dobrzdil, odepnula jsem si pás a chystala jsem se okamžitě vystoupit.

„Kam chceš jít?" zeptal se mě a chytil mě za zápěstí.

„Okamžitě mě pusť. Nebo ti tu ruku zlomím," zasyčela jsem na něj a z očí mi lítaly blesky. V tu chvíli jeho sevření povolilo. Otevřela jsem dveře auta a vyběhla podél silnice na lesní cestu.

„Lexie, neblázni. Nemůžeš jen tak vystoupit uprostřed ničeho. Vrať se do auta," volal na mě.

„Vážně? Tak sleduj!" zahulákala jsem mu nazpátek a vztekle pokračovala v cestě. Už se stmívalo, ale mně to bylo v tu chvíli jedno. Rozhodně bude ve větším bezpečí tady v lese s jelenama a zajícema, než s tím neznámým pošukem, co se vydává za mrtvýho kluka. Bože, jak jsem se mohla dostat do takovýho průšvihu? Kdyby mi dnes máma nevolala a neujišťovala se, že jsem v pořádku. Říkala, že se něco děje, a měla pravdu. Uslyšela jsem za sebou tiché kroky. Tak on si nedá pokoj. Otočila jsem se a vyšvihla nohu do výšky jeho krku. Chtěla jsem ho uzemnit, místo toho mi tu nohu chytil a odmítal mě pustit. Dnešní den nemůže být lepší.

„Ty jsi ale paličatá holka," poznamenal a na rtech se mu usadil ten otravný úsměv. Snažila jsem se mu vysmeknout, ale vedlo to jen k tomu, že jsem pomalu ztrácela balanc, a tak jsem mu aspoň odsekla a snažila se najít poslední důstojnost, která mi zbyla.

„A ty jsi otravný!"

„Vrátíme se do auta," řekl mi, přitáhl si mě k sobě a chytil mě za paže, takže jsem se nemohla ani pohnout.

„Na to zapomeň, vůbec tě neznám! Můžeš být démon, nebo duch, nebo...“

„Svěcená voda, pamatuješ?“ přerušil mě a dál mě táhl k autu.

„To je úplně jedno. Můžeš být maniak, co mě při nejbližší příležitosti zabije!“ prskala jsem po něm, ale neměla jsem nejmenší šanci se mu vysmeknout. Držel mě moc pevně. Náhle se zastavil a otočil si mě čelem k sobě.

„Kdybych tě chtěl zabít, už bych to dávno udělal,“ zamumlal a dál mě rentgenoval pohledem. „Můžeš mi věřit, nebo ne. Ale já se jen potřebuju dostat za Bobym, a pak ti vrátím auto a nemusíš mě už nikdy vidět. Tak přestaň dělat kraviny a nastup zpátky do auta.“

Propalovala jsem ho naštvaným pohledem, který mi stejně napruženě opětoval. Mám vůbec na vybranou? Jeho návrh vlastně nezněl zas tak špatně.

„Fajn,“ zabručela jsem a poslušně nasedla na sedadlo spolujezdce. Vlastně, pokud jedeme za Bobym, alespoň se dozvím pravdu.

Autor: Dajush, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Miss Dangerous/Mr. Incredible - 1. kapitola: