OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Mystery Prolog + 1. kapitola

01.04.2014 (19:00) • AlejahArleneRose • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1200×

Prolog

Už jsem dlouho netrpělivě čekala na někoho, koho ani neznám. Podívala jsem se na hodinky, měl sedm minut zpoždění, když mě v tu chvíli někdo oslovil Katherininým původním jménem.

„Katerino.‘‘

Ztuhla jsem, tohle jsem nečekala. Tenhle hlas jsem znala. Tenhle hlas plný klidu a čestnosti. Tenhle hlas měl ryzí americký přízvuk. Tenhle hlas, starý několik století, mohl patřit jen jedné a jediné osobě na světě, Elijahu Mikaelsonovi.

Elijah, můj nejoblíbenější ze všech původních sourozenců Mikaelsonových. Elijah, jenž mi dokázal porozumět a jako jediný dokázal pochopit, že život mých přátel je mi cennější než můj vlastní.

Otočila jsem se za zvukem a viděla jsem ho v celé plné kráse. Vypadal dokonce lépe než při našem posledním setkání, kdy se mi pokoušel zachránit život před Alaricem a jeho druhým alter egem. Měl nezvyklý střih vlasů, ale musela jsem připustit, že mu více slušel než ten jeho předchozí. Jako vždy měl na sobě nezaměnitelný oblek. Díval se na mě v domnění, že jsem Katherine. To, co se mu zračilo v jeho očích, jsem u něj nikdy neviděla. Musela to být láska. Z našich předchozích rozhovorů jsem věděla, že Elijah ke Katherine chová velice hluboké city.

Musela jsem své chování co nejvíce přiblížit ke Katherine. A vzbudit nadšení v mém hlasu nebylo těžké, protože jsem ho ve skutečnosti ráda viděla.

„Elijahu‘‘

Z pohledu Elijaha

Katherine, krásnější než kdy jindy. Nový střih vlasů a růžový melír se mi na ní moc líbí. Katherine si povzdechla.

„Jdeš trochu pozdě, nemyslíš?‘‘ řekla to tónem, který mi u ní neseděl, ale neřešil jsem to. Přistoupil jsem k ní blíž.

„Obarvila sis vlasy,‘‘ prohodil jsem jen tak, přistoupil jsem ještě blíže, až k ní. Zastrčil jsem její obarvené vlasy za ucho. „Líbí se mi to,‘‘ pochválil jsem její nový vzhled. Povzdechla si. Něco bylo špatně.

„Děkuji. Vlastně jsem chtěla…‘‘ Nenechal jsem jí to doříct. Přitáhl jsem si její hlavu a vtiskl jí polibek. Celým tělem mi projela energie. Cítil jsem energii i v konečcích prstů na noze. Nevěděl jsem, že moje láska ke Katerině může být tak silná. Tohle Katherine ve mně nikdy nevyvolala. Že by se změnila? A že by zapnula svou lidskost? To není možné, leda že… Elena…

Z pohledu Eleny

Byla jsem v šoku, to jsem opravdu nečekala. To snad nemůže být možné. Tohle Elijah ve mně nemohl vyvolat. Srdce mi běželo rychlostí tisíc úderů za minutu. V místech, kde mě držel, jsem cítila mravenčení. Dlaně se mi potily. Já přece mám svoje emoce vypnuté. A kdybych je měla zapnuté, tak jsem přece milovala Damona.

Když se odtáhl, tak jsem měla pocit, že se zhroutil celý svět. Chtěla jsem zase cítit jeho rty na svých. Zase cítit chuť jeho rtů.

„Chyběla jsi mi.‘‘ Snad si pořád nemyslí, že jsem Katherine? Jak by se Katherine zachovala v této chvíli? To byla jedna z mnoha otázek, na kterou jsem nemohla dostat. 

„A ty jsi zase chyběl mně.‘‘ Věděla jsem, že to znělo divně, ale na opravu už bylo pozdě.

„Rozhodla ses usadit v zajímavém městě,‘‘ pochválil Katherinin výběr. Musela jsem s ním souhlasit. Město se mi opravdu líbilo. Při pohledu na ten úsměv, který měl na své tváři, se mi podlamovala kolena. „Máš to s sebou?‘‘ A sakra. Co asi pro něj Katherine měla?

„Jestli mám co?‘‘ snažila jsem se, aby v mém hlasu nebylo znát nevědomost, ale zřejmě se mi to nepovedlo.

„Ten lék.‘‘ Zase lék? Lék, věc, o které se všichni baví. Lék, který dokáže upíra osvobodit od prokletí. Lék, pro nějž by Stefan a Damon nastavili život, jen abych ho dostala a získala zpět svou lidskost. Samozřejmě jsem ho neměla, měla ho Katherine. Lehce jsem zakroutila hlavou. Elijah vypadal pořádně nakrknutý, tak jsem se ho snažila uklidnit.

„Je na bezpečném místě.‘‘

Z pohledu Elijaha

Samozřejmě, že to je Elena, vždy poznám tlukot jejího srdce, když lže.

„Co kdybych pro něj zašla a pak ho donesla sem?‘‘ Už se chystala k odchodu,ale já jsem jí v tom zabránil. Jemně jsem ji chytil za paži a stáhl ji opět před sebe.

„Eleno… Znovu se potkáme, tentokrát za příjemnějších okolností‘‘ Nechtěl jsem ji opouštět, ale musel jsem. „Zapni svou lidskost, vrať se ke svým přátelům a čekej… dokud se zase neshledáme.‘‘ Panenky v očích se mi protahovaly a zase stahovaly. Věděl jsem, že ji zase jednou uvidím.

Jediné, co jsem v tuto chvíli věděl, bylo, že:

Lidé vstoupí do našeho života a zase odejdou, aniž bychom si na ně vzpomněli, ale ona během té chvíle navždy změnila můj život.

1. kapitola

O 135 let později, jaro 2147

Vracím se zpět do New Orleans, abych se znovu setkal se svou rodinou.

Své auto Škodu Yetti jsem zaparkoval u chodníku. Vystoupil jsem z auta a rozhlížel jsem se kolem sebe. Od mé poslední návštěvy se toho moc nezměnilo. Domy bylo pořád stejné, jenom květiny v oknech byly jiné a také je vlastnil někdo jiný, potomci předchozích majitelů nebo někdo cizí, nebo naopak zely prázdnotou. Už je to asi 135 let. Sto třicet pět dlouhých let, kdy jsem nebyl ve městě, které jsem považoval za svůj druhý domov. Pamatuju si ty doby, kdy jsme společně s mými sourozenci Niklausem, Kolem a Rebekou stáli u jeho zrodu. Vkročil jsem tedy k té bráně, která mi stála za zády. Stiskl jsem tu velikou mosaznou kliku. Byla ledová. Otevřel jsem dveře. Pamatuju si tu momentku, jak Niklausovi vstříklo do obličeje šampaňské z láhve, kterou mu před podáním nezapomněl Kol pořádně protřepat, když jsme slavili dokončení této nádherné budovy, která za vysokými zdmi zůstává mnoha lidem skryta.

Překročil jsem tu čáru, která mě oddělovala od přívalu vzpomínek, které se mi v hlavě při pohledu na tu krásnou zahradu vyrojily jako roj včel. Trávník byl posekaný. Uprostřed něj se klikatila písčitá cestička, která vedla k tomu obrovskému domu, který se svou krásou nemohl nikomu vyrovnat. Třebaže to byl jenom můj názor, třebaže je na světě ještě hezčí dům, ale já o něm nevím, třebaže má každý jiný vkus a každému se líbí něco jiného. Ale jedno jsem věděl, pro mě a pro mé sourozence to byl nejkrásnější dům na světě a v celé jeho historii. Věděl jsem to, protože jsem polovinu let l.p. (léta páně, od roku 1) prožil. Kolem domu byla rozsáhlá zahrada. Před domem ryčela fontánka. Okolo bylo mnoho stromů a rostlin, ovocné, vzácné, obvyklé, neobvyklé rostliny všeho druhu. Sám jsem byl u toho, když je zahradník sázel, a dnes mě stromy už přerůstaly v mnoha metrech.

Miloval jsem toto místo a myslím, že jsem ho milovat nepřestal. Vykročím tedy k té obrovské budově. Otevřu obrovské dřevěno-železné dveře, ještě než dokážu mrknout, něco do mě narazí a obejme mě to s jediným slovem:

„Elijahu!‘‘ řekne až příliš nadšeně. Je to žena a má dlouhé blonďaté vlnité vlasy. Ano, je to moje sestra Rebekah. Také jí položím ruce na záda a nechám ji, ať mi položí hlavu na hruď. Už jsem ji dlouhou dobu neviděl, jak je to vlastně dlouho? Sedm let zpátky v Římě, říjen 2140. Byli jsme na výstavě našeho bratra Niklause. Je to opravdu vynikající malíř. Jeho obrazy vyjadřují jeho emoce. Od té doby, co potkal tu mladou blonďatou upírku Caroline Forbesovou, jsou jeho obrazy víc emociální a překypují především láskou.

Když mě Rebekah konečně pustila, táhla mě do obývacího pokoje, kde vyhrávala MTV a před televizí byl v pohovce zabořený můj bratr Kol a nevěnoval nám vůbec žádnou pozornost, všímal si jen zpěvačky v krátké minisukni v televizi. Rebekah nad ním protočila oči a já jsem neodolal nutkání rozesmát se. Můj smích byl asi nakažlivý, protože se Rebekah rozesmála také. Po chvíli jsme se už tak řehtali, že Kol konečně vzhlédnul od minisukně v televizi. A podíval se na nás jako na nějaké blázny, kteří utekli z blázince.

„Chováte se jako idioti,‘‘ nezapomněl poznamenat. A my jsme vybuchli v další salvě smíchu. Po chvíli jsem ani nevěděl, kvůli čemu se směju, ale nějak jsem nedokázal smích zadržet. Bylo to, jako když se snažíte seběhnout co nejrychleji kopec, jenže v půli chcete zpomalit nebo úplně zastavit a vy zjistíte, že to nejde. Tak takhle to bylo těžké, po chvilce jsem se už dokázal ovládat, ale ještě jsem nedokázal tvářit se normálně, protože jsem měl pořád na svém obličeji přiblblý úsměv. Rebekah ten smích pořád ještě chvíli rozdýchávala. Kol se mezitím zase začal věnovat jakési zpěvačce v televizi, a tak si Rebekah nemohla odpustit poznámku:

„Od tebe to sedí, co kdybys, bráško, tu svou prdelku zvednul a šel okukovat zadečky někam do baru?‘‘ Kol se zavrtěl, jako by chtěl odolat nutkání se na svou sestru vrhnout a roztrhat jí krk. Tak jsem se rozhodl přidat svou troškou do mlýna.

„Myslel jsem, že ti ta děvčátka nedokážou odolat. Nebo jsi ztratil svůj svůdný šarm?‘‘ Oba jsme se s Rebekah pochechtávali. Kol se upíří rychlostí zvedl, popadl dva polštáře a hodil je dobře mířenou střelou po nás. Pak vztekle odešel a bouchnul za sebou dveřmi. My jsme zase smíchy vybuchly. Domyslel jsem si, že asi nakonec dá na naši radu a zkusí to v nějakém baru. Pak jsme využili volné televize a usadili jsme se do pohovky a raději jsme to přepnuli na horor, abychom nemuseli dělat Kolovu oblíbenou zábavu - sledování zpěvaček v minisukni. Rebekah se mě mezitím vyptávala, co jsem dělal posledních sedm let, a já se naopak ptal jí. Pak jsme si objednali pizzu. Zkoukli jsme dva horory a když jsme usoudili, že je čas jít spát, vypnuli jsme televizi a trochu to tam poklidili.

Bez obtíží jsem našel svůj pokoj. Vůbec se nezměnil, ani trochu. Byl a je docela velký. Nábytek z naleštěného dubového dřeva stojí po stěnách. Jednu stěnu zakrývá mohutná knihovna plná knih, které jsem za ta léta dokázal nastřádat. Ve velkých oknech jsou zavěšeny závěsy červené barvy. Na nočním stolku vedle postele ležely moje oblíbené knihy. Pokoj celkově vypadá jako z minulosti. Pokoj mám propojený s koupelnou, která se k pokoji opravdu nehodí. Je až příliš ‘‘vymódněná‘‘.

Přistoupím k oknu a zahledím se do zahrady. Zahrada je osvětlená bledým měsíčním světlem. Je úplněk.

Jak tolik mi ta dívka chybí. Kdy ji už konečně uvidím? Snad brzy.

*** 

Mezitím

Z pohledu Kola

Ať se smějou, jak chtějí. Mně je to úplně jedno a zamířil jsem do baru jen pár bloků od domu. Rozrazil jsem dveře, v baru bylo jako vždy plno a moje židlička byla naštěstí volná. Sedl jsem si tedy na své obvyklé místo u baru. A objednal si whiskey. Tu jsem do sebe naráz kopl a objednal si další. U jednoho stolu jsem si všimnul dvou dívek ve společnosti dvou kluků. Obě dvě holky jsem znal, ta blondýna, to je přece Caroline Forbesová, životní láska mého bratra Niklause, která mu nedala šanci. A ta hnědovláska je dvojnice, Katerina, Elena nebo snad ještě nějaká nová, o níž bych nevěděl? Rozhodl jsem se tedy k nim připojit.

„Mohu se k vám připojit?‘‘ otázal jsem se a všichni vybuchli smíchy. Co se to dneska stalo? Že jsem všem jenom pro smích? Nejdřív Rebekah a Elijahem a teď tihleti. Když se uklidnili, Elena se posunula a já jsem si sednul vedle ní. Příjemně voněla, snad po jahodách? Byla to příjemná vůně.

„Ahoj, Eleno,‘‘ pozdravil jsem ji s úsměvem.

Autor: AlejahArleneRose (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Mystery Prolog + 1. kapitola: