OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Never Say Never 2. kapitola

25.03.2011 (17:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1798×

Never Say Never

2. kapitola

Další výuka pokračovala v podobném stylu. Studenti měly blbé řeči, holky mě pomlouvaly. Ironií toho všeho bylo, že jsem je všechny slyšela, ať už šeptali sebevíc.  Rozhodla jsem se zajít na oběd. Na chodbě jsem ale uslyšela ránu. Vyběhla jsem se podívat, co se stalo. V tu chvíli jsem věděla, že jsem tam neměla chodit.

„Auuu, to bolí!“ Nějaká holčina zřejmě zakopla na schodech a spadla. Krvácela a moc. Oči žáků se na mě zadívaly a já se musela zachovat jako učitelka. Nadechla jsem se. „Fajn. To zvládnu.“ Myslela jsem si a šla k ní. Ucítila jsem ještě silnější vůni krve.

Bojovala jsem sama se sebou. Nikdy jsem neochutnala lidskou krev, zabíjení se mi protivilo. Jasně, je to úplný opak toho, co chci udělat, abych se pomstila, ale stejně. Přece ji nevycucnu přede všemi lidmi tady.

Nádech, výdech. „Ukaž mi tu nohu,“ vyzvala jsem ji. Poslechla, vyhrnula si nohavici vysoko nad koleno. Někteří kolem zalapali po dechu. Jedna holka dokonce omdlela. Já byla zvyklá z války na horší zranění. Takže kromě chuti ji zakousnout mě nic nepřekvapilo.

„Ten, kdo má problémy vidět krev, ať jde pryč. Nepotřebuji tu křísit další lidi.“ Po mém vyzvání odešla pryč většina lidí. Usmála jsem se na tu holku. „Jak se jmenuješ?“

„Kate. Jauu!!“ zakřičela a zkroutila se, když jsem se dotkla její nohy. Otevřená zlomenina. Mě odvezou. Prsty jsem měla od krve, když jsem si to uvědomila, oči se mi rozšířily a trochu se mi prodloužily špičáky. Naštěstí měla Kate dost starostí s přivoláváním všech svatých a já se rychle ovládla.

Stáhla jsem si z krku šátek a ovázala jí nohu. Potom jsem přemýšlela, jestli ji mám vzít do náručí. Což by bylo asi trochu nápadný, když jsem byla malá a na pohled drobná holka, že jo!

„Neboj, bude to dobrý. Seženu někoho, kdo ti pomůže do auta, a odvezu tě do nemocnice,“ uklidňovala jsem ji. Pak jsem se zvedla a šla chodbou dál, abych se podívala po někom, kdo by jí mohl odnést. Když jsem se otáčela a chtěla se vrátit ke Kate, vrazil do mě vysoký blonďatý kluk.

„Promiň, jsi v pohodě?“ usmál se a díval se na mě zkoumavým pohledem. Musela jsem se usmát.  Byl ohromě milý. „Jasně, jsem v pořádku,“ jak by mi taky někdo mohl ublížit, „mohl bys mi ale s něčím pomoct?“ zase se usmál a přikývnul. „Jasně, s čím?“

„Jedna holka, Kate, upadla na schodech. Má otevřenou zlomeninu nohy. A já ji nemám jak dostat do auta.“

To už jsme byli na cestě ke Kate. „Jenom, jak se jmenuješ?“ Otočila jsem se na něj. „Matt Donovan. A… ty?“ Podíval se na mě, ale nezdálo se mi, že bych se mu nějak moc líbila. Trochu mě to uráželo.

„Jsem Elizabeth.“ Matt zvedl Kate a vynášel ji ven z budovy na parkoviště.

Většinu cesty jsme mlčeli. Kate byla bledá a měla zavřené oči. Po chvilce promluvila tichým nakřáplým hlasem: „Paní profesorko,… mohla byste se ptát v nemocnici po doktoru Jacksonovi?“ Poprosila mě a pak zřejmě zachytila můj zvědavý pohled a proto dodala: „Je to můj táta.“ Zase zavřela oči a já na sobě uviděla Mattův pohled.

„Ty… vy jste učitelka?!“ vypadal zděšeně.

„Jo, jsem, nekoušu.“ Teď. Dodala jsem v duchu.

„Omlouvám se, jak jsem se choval,“ říkal hlasem tak zkroušeným, že jsme málem vyprskla smíchy.

„Vždyť jsi nic neudělal. Pomohl jsi mi se zraněnou studentkou. Dostaneš pochvalu.“ Povzbudivě jsem se na něj usmála.

To už jsme ale byli u auta. Matt posadil Kate na zadní sedadlo mého Ferrari a div nad ním neslintal. Nojo, chlapi. Mně stačilo, že bylo červený a hezký a pohodlný.

„Díky, a kdybys něco potřeboval, přijď za mnou, máš u mně službu.“ Matt se zasmál.

„Takže, až budu potřebovat z bižule jedničku, mám přijít?“ Vyprskla jsem smíchy.

„Nooo, to si ještě rozmyslím. Uvidíme se zítra na hodině!“ křikla jsem a rozjela jsem se.

Jela jsem určitě víc, než byla povolená rychlost. Najít nemocnici nebyl žádný velký problém. Tam mi odpadla starost, jak dopravit Kate dovnitř, protože po cestě zavolala tátovi a ten na nás čekal s vozíčkem před nemocnicí.

„Dobrý den,“ pozdravil mě, ale oči měl jenom pro svoji dceru. Následovala jsem ho do nemocnice. Musela jsem, byla jsem učitelka a ona se zranila ve škole. Uvědomila jsem si, až když bylo pozdě, že tu nemám být. Všude kolem jsem cítila krev, až se mi z ní zatočila hlava. Kousla jsem se do rtu, abych nějak odvedla myšlenky.

Doktor Jackson zašel do první ordinace. Tady byla naštěstí cítit jenom Kateina krev. Položil ji na lůžko. „Co se ti vlastně stalo?“ ptal se Kate a já si připadala, jako bych tu byla zbytečná. No, možná by to bylo lepší.

Doktor se na mě podíval a vyštěknul: „ A co tu děláš? Jdi na chodbu!“ Agrr. Zakroutím mu krkem a bude pokoj.

„Jsem Elizabeth Sterlingová, Kateina učitelka.“ Doktora Jacksona zaujalo moje příjmení, ne to, že jsem Katina  učitelka: „Sterlingová? Ti tu mají sídlo ne? Konečně se o něj někdo přihlásil.“

„No ano, sídlo tu máme a měly by k němu patřit ještě další pozemky…“ chtěla jsem pokračovat, ale přerušil mě.

„Pozemky Sterlingů teď patří Lockwoodům.“ Seznámil mě se situací, zatímco ošetřoval svou dceru. Dokonce jsme přešla i to, že mi opět někdo skočil do řeči, po tom, co mi teď řekl, jsem začala vidět rudě. Můj majetek že připadl Lockwoodům? Ne, to by si nikdo nedovolil. Nebo ano? Nebyla jsem tu tak dlouho. A majetek, kromě domu, byl to poslední, o čem jsem přemýšlela. Žila jsme jenom pro svoji pomstu. Konečně jsem popadla dech.

„Cože?!“ vykřikla jsem, až doktor poskočil a Kate zakňučela bolestí, jak jí trhl nohou. „Lockwoodovi mají moje pozemky?“

„No, ano. Ale asi vám je už nevrátí, jsou zastavěné obchody a domy," řekl chlácholícím hlasem. „Možná byste mohla požádat o finanční vyrovnání,“ navrhl mi.

Pak už jsme mlčela a přemýšlela. O peníze určitě požádám, i když je nepotřebuji. Mám jich dost. Ne všechny nabyté zrovna poctivě, ale koho to zajímá. Jenže peníze mi nevynahradí domov. Asi bych se zbláznila, kdyby mi někdo sebral můj dům - Sterling Hall. Kate byla mezitím ošetřená. Rozloučila jsme se s ní i jejím otcem a odjela zpět do školy.

Nejdřív jsem se zastavila v kanceláři školy, abych tam odnesla papíry, které mi strčil do rukou pan Jackson. Doručila jsem je sekretářce a pokračovala do třídy. Taky jsem mohla dostat padáka. Měla jsme víc štěstí, než rozumu. Dvě hodiny, které jsem strávila v nemocnici jsem měla volné. Dneska mám vůbec nějak šťastný den.

Hodina probíhala vcelku klidně, narážky se zklidnily. Většina studentů mě vidělo a přestala jsem působit, jako pouťová atrakce. Tak jsme si totiž ráno připadala. Stačilo mi pověsit na krk ceduli: „MLADÁ UČITELKA 1 DOLAR!(pozor, kouše!)“. Zasmála jsem se nad tou myšlenkou. Byla jsem na sebe pyšná. Zvládla jsme nevycucnout Kate a další lidi v nemocnici. Zasloužím si nějakou dobrou krev. S těmito myšlenkami jsem došla k učebně biologie. Poslední hodina a pak domů. Domů, tak dlouho jsem to slovo neříkala, asi proto, se mi tak moc líbilo. Před třídou mě zastavil Matt.

„Paní profesorko? Chcete pomoct s těma věcma?“ zeptal se, ale nečekal na odpověď, prostě mi sebral knížky z rukou a pokračoval se mnou ke třídě.

„No tak díky, jseš fakt pilnej student co?“ zasmála jsem se nad jeho nechápavým výrazem.

„Pilnej student? Já?“ ptal se jako by se přeslechl, ale nepřestával na mě koukat jako na blázna.

„Jasně, proč se vracel do školy? Já být na tvém místě, vymluvila bych se na Kate a šla domů.“ Shodně jsme se rozesmáli.

„To mě nenapadlo, měl jsem totiž ještě fotbalovej trénink,“ odpověděl potom, co jsme překonali záchvat smíchu. Že mě to nenapadlo, hraje fotbal. Nu co, postavu na to měl. Otevřel mi dveře do třídy. A postavil knihy na stůl. Vešla jsem do třídy s úsměvem na rtech.

V tom se mi zdálo, že se čas zastavil. Srdce mi poskočilo a sevřel se mi žaludek. Ve druhé lavici seděl on!!! Bože, s tím šťastným dnem jsem to trochu zakřikla. Uvědomila jsme si, že tam stojím jako socha a zírám na něj, zatímco ostatní visí pohledama na mě.

Jako robot jsem došla až ke svému místu před tabulí. Zopakovala jsem slova, která jsem dneska používala už několikrát: „Dobrý den, jmenuji se Elizabeth Sterlingová. Vaše nová učitelka. Přečtěte si prosím stránky 40 až 65. A buďte potichu, prosím.“

Sedla jsme si ke stolu a zírala do knihy, kterou jsme otevřela někde uprostřed. Po chvíli jsem zvedla pohled od písmenek a uviděla, jak na mě kouká. Hlavou mi problesklo, co když mě poznal? Hloupost, okřikla jsme se. Ví, že vypadám stejně jako já, ale nemůže vědět, že jsem upír, když mě krylo kouzlo. A ta El, kterou znal on, byla mrtvá.

Zvonění ukončilo napětí, které jsem cítila. Aspoň jsme v to doufala. Všichni se vyhrnuli ze třídy. Až na něj a jeho přítelkyni. Té něco pověděl a ona odešla.

„Dobrý den, já jenom… jenom, jste příbuzná se Sterlingovými ze Sterling Hallu?“ Podívala jsem se na něj a bojovala s protichůdnými pocity. Jedna moje část ho chtěla okamžitě zabít, ale té druhé připomínal šťastné dětství.

„Nepředstavil jste se, pane!“ řekla jsem dost zostra, ale mohla jsem si to dovolit. Byla jsem přece učitelka.

Zadíval se na mě zvláštním pohledem, ale představil se mi: „Omlouvám se, jsem Stefan Salvatore.“ Jako bych to nevěděla.

Přemohla jsem se a usmála se na něj! „Sterling Hallu? Samozřejmě, naše sídlo. Moje rodina žila dlouho v Anglii. Ale vaše jméno, je tady také dost známé, ne?“

Zasmál se a já si zaryla nehty do ruky. „No ano, také pocházím z jedné ze zakladatelských rodin. Tak nashledanou, paní profesorko.“ Otočil se a odešel.

Já jenom seděla a koukala do zdi před sebou. Nečekala jsem, že to bude tak těžké. Ještě pořád jsme měla dost času toho nechat. A to si říkáš Sterlingová? Sterlingové vždycky drží své slovo, i to dané sobě!

 předchozí        další