Never Say Never 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Na to, že El žije víc jak 150 let se o sebe sama starat neumí. Jak to bude řešit? A co ve škole? Řídí se studijním plánem nebo je pokus mířen osobně?

02.04.2011 (15:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 2132×

3. kapitola

Ráno jsem se oblékla do kalhotového kostýmku, takže jsem působila dost učitelsky, jak jsem zamýšlela. Včera jsem došla k několika závěrům a na dnešek jsem si napsala seznam úkolů. A to je co říct, protože jako malá, jsem povinnosti bytostně nesnášela.

Na židli seděla malá hnědovlasá holčička v roztomilých modrých šatičkách. Její vychovatelka se jí snažila přesvědčit o důležitosti vzdělání. Malá vyskočila ze židle, vzala se stolu knihu, kterou měla číst a vyhodila ji z okna.

„Au, sakra co to…?!“ zanadával pod oknem její bratr James, kterého zřejmě kniha trefila. Dívka se potichu zasmála.

„Slečno?! To přece nemůžete! Půjdeme okamžitě za vaším otcem!“ Její vychovatelka se na ni mračila. Zřejmě si myslela, že působí přísně, ale se svojí korpulentní babičkovskou postavou by snad i s čertovskými rohy vypadala jako milá osoba.

To už do pokoje vtrhnul James. „Můžeš mi říct, proč učíš knížky létat?“ zeptal se jí s těžko potlačovaným úsměvem.

Zatřásla jsem hlavou, abych vypudila myšlenku na bratra. Vzala jsem kabelku a zásobu krve, kterou jsem potřebovala na dnešní výuku. Ušklíbla jsem se. Z toho, co vím o Stefanovi, jsem usoudila, že má mírné problémy s ovládáním se, pokud jde o krev. Proto jsem připravila na dnešní hodinu laboratorní práci s krví. Sice by mohla zapůsobit jako dvojsečný meč, ale jí doufala, že moje ovládání je dostatečně silné. Podívala jsem se na Jamesův portrét nad krbem.

„Já vím, bráško, jsem zákeřná,“ hořce jsem se zasmála, „ale v osnovách tenhle pokus je.“ Ježíš, začíná mi asi šplouchat na maják, povídám si s obrazem. Zamkla jsem za sebou a odešla k autu. Cestou do školy jsem se stavila ještě v trafice pro noviny s inzeráty, rozhodla jsem se totiž, že si najdu hospodyni. Co se týče domácnosti, jsem úplně mimo. No, a další důvod je ten, že když bude v mém domě bydlet člověk, žádný upír nepřekročí bez pozvání práh, pak nebude mít nikdo žádné pochyby o tom, že jsem člověk.

Do třídy jsem dorazila až po zvonění. Stefan byl na svém místě, zas se ve mně svářely různé pocity. Zahnala jsem je a na tvář si nainstalovala úsměv číslo jedna. Studenti se poslušně zvedli, aby mě pozdravili.

„Dobrý den, posaďte se.“ Potlačila jsem zlomyslný úšklebek. Stefan mě sledoval do té doby, než ucítil krev. V obličeji mu trhlo a zatvářil se, jako by musel jíst bláto. Došla jsem ke katedře a zbavila se svého nákladu – několika sáčků krve, které darovala nemocnice.

„Dneska budeme dělat pokusy s krví, udělejte skupiny po třech. Každý bude mít svůj mikroskop. Do každé skupiny přijde jeden sáček krve.“ Při mluvení jsem vybalila krabici. Kývla jsem na malou černovlásku v první lavici.

„Jak se jmenuješ?“ usmála jsem se na ni. Dívka se na mě nejistě podívala. To působím tak přísně? Tenhle typ holek jsem neměla ráda. Snaživka. Téměř nadskočila na židli, když na ní promluvila.

„Susan, paní profesorko.“ Oči měla zapíchnuté do lavice.

„Rozdej tu krev. Opatrně! Do každé skupiny dej taky sklenici.“ A přišel čas na nátlak. Zadívala jsem se jí do očí a čas se kolem nás téměř zastavil. Její slabou vůli nahradila moje. Zakopneš o svoji nohu těsně před Salvatorovou židlí. Susan zamrkala a rychle došla pro krabici. Já se otočila ke třídě, abych o to nepřišla. Zdálo se, že si nikdo, Stefan, ničeho nevšimnul. Susan mezitím začala rozdávat krev a sklenice tak, jak jsem jí přikázala. Byla jsem nedočkavá jak malé dítě. Už byla skoro u něj.

A je to tady, zaškobrtla o svoji nohu a padala k zemi. Viděla jsem, jak sebou Stefan trhnul, aby ji zachytil, jenže to by se jaksi prozradil. Krev se rozprskla po zemi. Plán vyšel do puntíku, sklo se rozbilo a prořízlo několik sáčků. Bojovala jsem sama se sebou, ale vidět Stefana bylo přednější. Měl velké, opravdu moc velké, problémy. Oči měl podlité krví, tesáky se mu prodloužily a padnul na kolena vedle Susan.

„Stefane…? Stefane, jsi v pořádku…? Půjdeme.“ Jeho přítelkyně si k němu klekla. Ostatní jenom zírali. Rychle jsem k nim přiběhla s ustaraným výrazem ve tváři.

„Jste v pořádku? Susan? Stefane?“ Susan byla v pořádku. Zvedla se. Musela jsem uznat, že je to holka šikovná, ani se nepořezala. To se nedalo říct o Stefanovi, ruce poskvrněné krví si fascinovaně přitahoval k puse.

„A-Ano, jsem v pořádku. Paní profesorko m-mohu j-jít d-d-domů?“ pípla Susan.

„Samozřejmě. Jdi,“ otočila jsem se k Mattovi, „Matte, pomoz…“ tázavě jsem se podívala na Stefanovu přítelkyni.

„Jsem Elena,“ odpověděla mi a zadívala se mi do očí. Neměla strach, ale měla v nich něco… zajímavého.

„Jo, dobře. Nemusíte se vracet zpátky do školy. Vyřídím to s ředitelem.“ Kývla jsem rukou směrem ke dveřím. Několik lidí ve třídě se dychtivě nadechlo a jeden troufalec se dokonce hrnul ke dveřím.

„Kampak mladíku?“ zeptala jsem se. Otočil se na mě jako na blázna. Málem jsem se rozesmála. „Vy, nikam nejdete, pokud vás nebaví sedět, vytřete tu krev,“ natočila jsem se k ostatním, „pokus se nekoná, máte volnou hodinu, ale třídu opustíte až po zazvonění.“ Výkřiky radosti jsem tolerovala. Sama jsem se usadila s pocitem uspokojení na svou židli.

Po zbytek vyučování jsem měla dobrou náladu. Rozhodla jsem se zajít na oběd. Sbalila jsem si věci s tím a vzala si s sebou noviny s inzeráty. Začetla jsem se do nich už cestou, a tak jsem vrazila do nějakého muže.

„Pardon. Moc se omlouvám.“ Podívala jsem se mu do očí. Středně vysoký hnědovlasý. Usmál se na mě. Rozpačitě jsem mu úsměv oplatila.

„V pořádku, nestalo se vám nic? Nejste vy ta nová učitelka? Já jsem Alaric Saltzman.“ Tvář jsem neznala, ale jméno jsem zařadila během pár sekund. Stefanův kamarádíček.

„Ehm, jo, jsem Elizabeth Sterlingová.“ Přikývla jsem. Přemýšlela jsem, jestli je pro mě nebezpečný. Uvědomila jsem si, že na mě mluví. Proto jsem obrátila svou pozornost zas k němu.

„… nechcete jít se mnou na oběd?“ zakončil svůj polomonolog.

„Jasně, ráda. Měla jsem namířeno do jídelny.“ Připojila jsem se k němu. Jídelna byla prázdná díky tomu, že byla hodina a většina studentů se učila. Jídlo smrdělo, ale Alarick se tvářil jako by to bylo bůhví co. Tak jsem se tvářila nadšeně. Nabrala jsem si toho trošku, no, vždycky jsem to mohla svést na dietu.

„Moc rád bych někdy viděl Sterling Hall. Musí tam být spousta zajímavých předmětů. Vaše rodina byla na straně Konfederace?“ Zmlkl, když si uvědomil, že na něj pobaveně koukám.

„Omlouvám se, to víte, učitel dějepisu.“ Mávla jsem rukou. V hlavě se mi osnoval další plán. Proto jsem přihodila zářivý úsměv.

„Pro příště byste mohl počkat, až vám odpovím, ale jinak se nemáte za co omlouvat, za tu chvilku, co se známe, jsme se oba naomlouvali do zásoby.“ Alarick se zasmál a já se k němu přidala.

„Nějaké knížky jsem chtěla odnést do knihovny a další vyhodit. V domě je spousta krámů, které jenom zabírají místo.“ Při slově krámů, jsem se otřásla, všechny ty věci pro mě moc znamenaly.

„Mohla byste mi je nejdřív ukázat? Musejí být cenné.“ Oči se mu rozsvítily asi tak, jako když máváte děcku před očima lízátkem.

„Dobře, zítra vám je přivezu. Aspoň budu mít dost místa na svoje knihy.“ Dojedla jsem. Pomalu jsem se zvedla. Alarick mě následoval.

„Jestli se vám sem nechce je vozit, mohl bych si pro ně přijet,“ nabídl mi. O nabídce jsem přemýšlela, vyhodnocovala význam pro můj plán.

„Ne, to je v pořádku, mám tam strašný nepořádek,“ a to nelžu, „mám auto, takže mi stačí, když si je odnesete z něho. A když už jsme u půjčování, nebudeme si tykat?“

Alarick se podrbal za krkem a usmál se. „Jasně, jsem Rick.“ Podal mi ruku a já ji přijala.

„Elizabeth.“

Rozloučili jsme se a já se vydala ke svému autu. Uvědomila jsem si, že jsem si nevybrala hospodyni. To jsem musela zatím odložit. Vydala jsem se k Jamesově pracovně, abych vybrala knihy, které nebyly nijak důležité. Můj bratr nevěřil na upíry. Zakladatelé si mysleli, že můj otec byl poslední Sterling, který znal toto tajemství. Po jeho smrti párkrát nenápadně prohledali jeho pracovnu, ale nic nenašli.

Našla jsem několik originálních knih. Převázala jsem je provázkem a usedla za stůl. Konečně jsem se zahloubala do těch inzerátů. Zaujal mě hned první. Byla to starší dáma, z Richmondu. Podle inzerátu jí nevadí se přestěhovat. Bezdětná.

„Skvělá trefa, El,“ pochválila jsem se a vytočila číslo.

předchozí další

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction