Never Say Never 4. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Tentokrát kapitolka z pohledu Stefana. Snad se bude líbit. :)

17.04.2011 (15:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1701×

4. kapitola

S Elenou jsme došli do třídy. Poslední volná místa byla v druhé lavici. Zazvonilo a všichni čekali na novou učitelku. Po škole se rychle rozneslo, že je mladá tak byli nedočkaví, hlavně kluci. Elena se ke mně nahnula.

„Matt povídal, že jí pomáhal se zraněnou studentkou, prý je milá. Snad bude normální.“ Při slově „normální“ se ušklíbla. Věděl jsem, co myslela, každý, kdo se sem nastěhoval, nebyl tak úplně normální člověk. Všichni jako na povel přestali klábosit, když se otevřely dveře, nejdřív vešel Matt a pak… Elizabeth. Ztuhnul jsem šokem. Hlavou mi prolítlo tisíc myšlenek za vteřinu. Přece není možné, aby žila. Ne jako člověk. A upíra bych vycítil. Koukal jsem na ni, zatímco mluvila. Automaticky jsem se posadil. Elena se na mě neklidně podívala. Stiskl jsem jí ruku a dal jí najevo, že jí to vysvětlím potom.

Celou hodinu jsem na ni koukal, no koukal, spíš otevřeně zíral. Vypadala naprosto klidně. Upír být nemohla, ale zas, byla moc podobná Elizabeth. Vždyť se i stejně jmenují. Do učebnice jsem se ani nepodíval. Bloudil jsem hluboko v minulosti.

Běžel jsem lesem a měl obrovský hlad. Na západě jsem zaslechl nějakou dvojici. Normální lidi jsem většinou nevraždil, spokojil jsem se s pitím krve kurtizán doprovázející vojáky. Ale dneska jsem měl hlad. Rozeběhl se a zaútočil. Zakousl jsem se do muže a pil. Hodlal jsem ho zabít. Pak jsem uviděl dívku, která vyděšeně běžela k domu. Chtěl jsem se za ní rozběhnout. Jenže… pak mi něco docvaklo v hlavě. Uvědomil jsem si, kde to jsem. Že ten, z koho pomalu utíkal život, byl můj nejlepší přítel. A ta dívka musela být Elizabeth.

„Promiň,“ zašeptal jsem k Ianovi. Ten se na mě podíval stejným pohledem, kterým mě káral, když jsem podváděl při hraní fotbalu. Než vydechl naposledy, zaslechl jsem několik slov, lidskému uchu neslyšitelných.

„Nezabíjej ji,… prosím…“ Opatrně jsem položil přítelovo tělo a ohlédl se k domu. Stála za oknem, ale neplakala. Jenom zírala. Tenhle prázdný pohled jsem u ní nikdy nezažil. Viděl jsem v jejích očích už radost, smutek, vztek, ale tohle ne.

Trhl jsem sebou, když do mě Elena strčila. Němě se zeptala, co se děje. Mírně jsem zavrtěl hlavou. Povzdechla si a sklonila hlavu ke knize. V tom zazvonilo, všichni se zvedli a šli domů, já zůstal sedět. Otočil jsem se na Elenu.

„Jdi napřed, dojdu tě,“ řekl jsem jí tiše, že to snad ani nemohla slyšet, přikývla a odešla. Nadechl jsem se a naházel věci od tašky. Šel jsem ke katedře. Tak jo, tři, dva, jedna, teď!

„Dobrý den, já jenom… jenom, jste příbuzná se Sterlingovými ze Sterling Hallu?“ V jejích očích jsem uviděl… něco jako… záblesk poznání? Muselo se mi to zřejmě zdát. Když jsem mrknul, viděl jsem pouze zdvořilý odstup.

„Nepředstavil jste se, pane!“ vyštěkla na mě a já si byl jistý, že tohle Elizabeth určitě není.

„Omlouvám se, jsem Stefan Salvatore.“

Polkla a usmála se: „Sterling Hallu? Samozřejmě, naše sídlo. Moje rodina žila dlouho v Anglii. Ale vaše jméno, je tady také dost známé, ne?“

„No ano, také pocházím z jedné ze zakladatelských rodin. Tak nashledanou, paní profesorko,“ zasmál jsem se a otočil se k odchodu. Tohle není ona! A nevypadá ani na hrozbu.

Elena na mě čekala na chodbě. Vypadala zvědavě. A možná trošku vyděšeně. Usmál jsem se na ní. A jí se tvář vyjasnila.

„Cos tam dělal?“ Objala mě kolem pasu a společně jsme zamířili k mému autu. Vtiskl jsem jí polibek do vlasů. „ Připomněla mi někoho, koho jsem kdysi znal.“ No dobře, ne připomněla, ale je to její dokonalá kopie, včetně jména.

„Aha, ale ona není upír, ne?“ Bylo na ní vidět, že se bojí, i když by to nikdy nepřiznala. Proto jsem zavrtěl hlavou. Mlčeli jsme a já si to zamířil k sobě domů.

„Ehm, Stefane. Já… musím domů… mám… ehm, … něco na práci.“ Elena se zadrhávala, ale já znal důvod. Má i jméno. Katherine.

„Jo, jasně já to chápu.“ Mrknul jsem na ni a přinutil se k úsměvu. Vysadil jsem Elenu u ní a vyrazil domů.

Otevřel jsem dveře. V celém domě bylo podezřele ticho. Proto jsem zpomalil a dával pozor.

„Damone? Katherine?“ Nic. Fajn. Damon se musí zmizet zrovna, když ho někdo potřebuje. Měl by vědět o té kopii Elizabeth, než na ní narazí ve městě. Vytáhl jsem mobil, abych mu zavolal.

„Čau, tady Damon, vím, že vám chybím, ale budeme muset vydržet.“ Super. Má vypnutej mobil. Měl jsem trochu strach. I když, Damon se o sebe umí postarat a asi je s ním i Katherine.

Ráno jsem se probudil a v domě zase nikoho neslyšel. Zkusil jsem telefon a taky nic. „Damonovi se přece nic nestane.“ Uklidňoval jsem se nahlas, zatímco jsem běžel lesem za srnkou. Konečně jsem ji chytil a prokousl tepnu. V kapse mi pípla esemeska. Sejdeme se ve škole. Odesílatel byla Elena. Hlavou mi zas vrtalo, co se tady děje. Sebral jsem tašku a šel k autu. Pustil jsem rádio.

„… v Georgii byla nalezena dvě těla. Zřejmě se jedná o útok zvířete. Oběti byly potrhány. Vše se stalo na okraji města Cobbtown. Není…“ vypnul jsem rádio. A zaparkoval u školy. To přece neudělal! Není blázen. Ale co třeba Katherine? Nebo někdo jiný? V hlavě mi hučelo a já se přesunul do třídy.

Elena už seděla… Zas ve druhé lavici. Ušklíbl jsem se a sedl si vedle ní.

„Nějak sis to místo oblíbila.“ Políbil jsem ji a náš polibek přerušilo až zvonění. Slečna Sterlingová je až překvapivě přesná. Poslušně jsme se postavili a zas posadili. Pak jsem ucítil krev. Vypustil jsem vzduch nosem a vynaložil jsem všechno svoje ovládání. Nejdřív mě napadlo, že se třeba někdo říznul, nebo co já vím? Teče někomu krev z nosu.

„Dneska budeme dělat pokusy s krví, udělejte skupiny po třech. Každý bude mít svůj mikroskop. Do každé skupiny přijde jeden sáček krve.“ Záhada vyřešena. Chtěl jsem odejít, ale pak mě Elena utěšila stisknutím ruky, spojeným s úsměvem. Úsměv jsem jí neochotně oplatil a snažil se uvolnit.

Všechno šlo v pohodě. Susan rozdávala krev, ale pak zakopla. A tak nešikovně. Přímo přede mnou. Sklouzl jsem se k ní na zem. A málem jsem začal olizovat rozlitou krev. Pak jsem ucítil něčí ruce na rameni. Chtěl jsem se ohnat.

„Ššš. Stefane. Stefane, jsi v pořádku…? Půjdeme.“ Elenina slova mě uklidňovala. Pomalu jsem se zvedal. To už se k nám blížila s ustaraným výrazem slečna Sterlingová.

„Jste v pořádku? Susan? Stefane?“ Podíval jsem se na Susan, vypadala otřeseně, ale jinak jí snad nic nebylo.

„A-Ano, jsem v pořádku. Paní profesorko m-mohu j-jít d-d-domů?“ zašeptala Susan. Já jenom přikývl a zíral nepřítomně před sebe.

„Samozřejmě. Jdi.“ Elizabeth mávla rukou ke dveřím. Pak se otočila na Matta. „Matte, pomoz…“ nedokončila větu. Podívala se na nás. Já nebyl schopný mluvit. Tak se Elena ujala slova.

„Jsem Elena.“

„Jo, dobře. Nemusíte se vracet zpátky do školy. Vyřídím to s ředitelem.“ Vstal jsem a Elena mě podpírala. Došli jsme k autu. Beze slova jsem podal Eleně klíče. V tomhle stavu bych nebyl schopný řídit. Matt, který byl celou dobu s námi, prohodil něco k Eleně a pak odešel ke svému autu.

V autě jsem se pomalu uklidňoval. Elena se na mě pokoušela mluvit, ale vnímal jsem to jenom jako šumění kolem. Vždyť jsem mohl kohokoliv ve třídě zabít. Elena zaparkovala a šli jsme pomalu ke dveřím. Z domu jsem slyšel hudbu. Takže Damon se vrátil. Další nepříjemnost.

„Tak co, bráško? Hákujete? Hákujete?“ smál se Damon, když jsme se objevili ve dveřích obýváku. Pak ho smích přešel, když viděl, jak jsem zřízený.

Elena odpověděla na nepoloženou otázku: „O biologii se nám rozlila krev.“ Damonovi zase v očích zaplál výsměch.

„Takže ty sis zase čuchnul ke špuntu? Měl bys zajít navštívit zvířátka, určitě se jim už stýská.“ Byl jsem podrážděný, hladový a Damon měl pravdu. Skočil jsem na něj, ale narazil jsem. Doslovně – odhodil mě na zeď.

„Agresivní opice?“ prohodil Damon a odešel do svého pokoje.

„Jdi domů Eleno!“ otočil jsem se na ni.

Nejdřív chtěla protestovat, ale pak si to rozmyslela: „Zvládneš to?“

„Jo, jdu se najíst. Vem si moje auto.“ Hodil jsem jí klíčky a počkal než odejde. Pak jsem běžel do lesa. Lovil jsem několik hodin. Domů jsem se vrátil, až když byla tma.

Damona jsem slyšel ve sklepě a Katherine, k mé nelibosti, přímo v obýváku.

„Ahoj, Stefane? Jak se mají Bob a Bobek?“ křikla na mě. Šel jsem přímo k sobě do pokoje a ty dvě sudičky zkázy ignoroval. Natáhnul jsem se na postel a uslyšel jsem zaklepání. Ignoroval jsem ho. Dole se ozvaly kroky a někdo šel otevřít.

předchozí další

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction