Never Say Never Prolog a 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Moje první povídka. Takže bude asi trochu divná. Je o The Vampire Diaries. Ne podle knížky, ale podle seriálu. Je to příběh o Elizabet Sterlingové, která přišla kdysi o někoho, koho milovala a teď se chce pomstít.

18.03.2011 (16:00) • Daisy94 • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 1970×

Never Say Never

Prolog (1864, Virginie)

„Schovej se! Běž do domu! Běž!“

Nic jiného jsem neslyšela. Jenom křik a příkaz, abych se schovala. Nejdřív jsem nechtěla utéct, nikdo u naší rodiny neutíká před problémy. Ale pak jsem ho uviděla. Byl tak děsivý, vůbec ne takový jaký byl dřív. Všichni mysleli, že je mrtvý. Byla to velká ztráta, ale teď bych brala jeho smrt jako rozumnou cenu toho, čeho jsem byla svědkem. Pak už jsem se nerozmýšlela, zahodila pýchu a běžela se schovat do domu. Našeho krásného bílého domu se sloupovím. Na schodech přede dveřmi jsem zakopla a on si mě všiml, jeho oči… jeho oči byly prázdné a podlité krví. Nevím, na co jsem myslela.

Rychle jsem se zvedla a málem jsem se zamotala do spousty spodniček, které jsem měla na sobě. Pak už jsem jenom za sebou zaklapla dveře a šla se podívat k oknu. Věděla jsem, že bych neměla, že bych se měla běžet někam schovat. Nicméně se to neshodovalo s mojí povahou. Nevím jak ho nazvat, příšera? Mezitím dokončil vraždu, vraždu díky které možná žiji. Při pohledu na tu hrůzu, která mi připadala horší než výjevy z polní nemocnice, kde umírali a křičeli spousty mužů, bez utišujících léků, mi zkamenělo srdce. Ano, opravdu jsem to tak cítila, jak mi ztěžklo v hrudi. Slzy se mi draly do očí, pálily mě, přesto jsem nemohla plakat.

Na chvíli jsem byla paralyzovaná hrůzou, později smutkem. Smutek rychle vystřídal pocit, který jsem hned nepoznala. Nikdy jsem ho nezažila ani vůči nepřátelům, kteří zabili ve válce mého bratra. To totiž byli nepřáteli bez tváře. Ale on? Jak mu to mohl udělat? Začala jsem ho nenávidět tak intenzivně, že to vytlačilo všechny pocity. Zbyla jen touha po pomstě. Pomstím se té krvelačné bestii, i kdyby to znamenalo se tím tvorem stát.

1. kapitola (2010, Mystic Falls)

Konečně. Mystic Falls. Můj cíl. Jak dlouho jsem tu nebyla? Zapomněla jsem, jak to tu vypadá. Samozřejmě, že se to tu změnilo. Přece jenom 146 let je dlouhá doba. Celý svět prošel změnou. Rozjela jsem se ve svém jasně červeném Ferrari. Nějaký kluk se otočil za mnou, no spíš za mým autem, mě vidět nemohl. Zajela jsem k domu, ve kterém jsem se narodila a ve kterém jsem už strašně dlouho nebyla. Velká bílá stavba. Sterling Hall působil vznešeně i po těch letech, bude třeba znovu natřít a uvnitř zmodernizovat, ale pořád vypadal jako můj domov, který jsem musela opustit. Celá ta léta jsem žila v Anglii. Tady jsem vystudovala medicínu. Já vím, u upíra trochu praštěný nápad, ale já chtěla pomáhat lidem. Tak jako jsem to dělala, když byla válka. A možná jsem taky chtěla ulevit svému svědomí.

Z úvahy o svém životě/neživotě mě vytrhlo zvonění telefonu. Moc dlouho jsem nepřemýšlela, kdo by to mohl být. Jenom jediný upír má moje číslo na tenhle mobil.

„Bethie, tak co už si dorazila?“ zašeptal příšerně medový hlas v telefonu.

„Ano, jsem na místě a nepotřebuji, abys mě hlídal. Jmenuji se Elizabeth ne Bethie, zní to strašně!“ Nesnáším, když někdo moje jméno komolí.

„Dobře, jenom nezapomeň kvůli komu se tvůj plán plní a pro koho pracuješ!“ řekl tvrdým hlasem, který používal, když si nehrál na upíromila.

„Samozřejmě, že vím, že mi pomáháš pomstít se a ano, vím, pro koho pracuji.“ Ale ty to nejsi, dodala jsem v duchu.

„Dobře, takže mi přiveď dvojnici a bude to zároveň tvoje pomsta.“ Přešel zase na hodný hoch hlas.

„Mám hodně práce, musím končit a nevolej mi, zvládnu to tu sama!“ Nečekala jsem na jeho odpověď a zavěsila.

Naštěstí mi za to nic neudělá, protože je to blázen. Je posedlý touhou po zrušení kletby a zároveň chce najít Kat. I kvůli ní jsem tady. To ona mě na moje přání proměnila. Našla mě, jak bloumám po Richmondu, kde zuřila válka a protože tou dobou měla být mrtvá, řekla mi o upírech. Stali se z nás přítelkyně, tak jak to jenom šlo. Ona pomohla mně a já jí. Kat mi nevadila, zabíjela, když musela. No, sice to bylo občas dost často. Protože Kat šlo jen o sebe, chtěla přežít.

Ve svém pokoji jsem si vyložila kufry. A sedla si k notebooku, potřebovala jsem si objednat nábytek (na internetu je k mání všechno). Po chvíli jsem měla vše objednané, a tak jsem se rozhodla zapátrat po místě, kde žije klíč k mé pomstě.

Potulovala jsem se po městě ve velkých slunečních brýlích. Bála jsem se, aby mě někdo nepoznal. Sice díky čarodějce nikdo, ani upír, nepozná, že jsem upír, ale stejně, mohli by si mě pamatovat. Stačilo se zeptat jednoho člověka a šla jsem najisto.

No, nežije si špatně. Aby taky ne oni byli vždycky jedni z nejbohatších. Už jsem se chtěla vrátit domů, ale pak jsem uviděla jeho! Nenávist mě začala sžírat a měla jsem sto chutí skočit mu po krku a vyrvat mu srdce. Je šťastný, jak může být šťastný po tom všem, co udělal? Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem si vzpomněla na tu příšernou noc. Rychle jsem se otočila a běžela zpět normální upíří rychlostí, pochybuji, že si mě někdo všiml. Proč taky, jsem vždycky sama.

Před domem na mě čekal náklaďák dodávkové firmy jedné internetové společnosti.

„Dobrý den,“ usmála jsem se na takového pupkatého taťku.

„Dobrej, máte doma maminku, slečno?“ zeptal a já se málem osypala. Brr.

„Ne, ne, žiji zde sama. Mohl byste to prosím odnosit do domu?“ utnula jsem případnou konverzaci.

„Samozřejmě že to odnesu. A copak, že tu žijete sama? Nebojíte se tady?“ Ježíš tyhle lidi by se měli vraždit.

„Nebojím, kolik jsem vám dlužná?“ zasmála jsme se cukrkandlovým hlasem. A přišla blíž k němu. „Ten nábytek zaplatíš za mě, bude to dárek. Z dneška si nebudeš nic pamatovat. Opil ses v hospodě,“ zadíval se na mě a přitakal.

V domě to najednou vypadalo jako v nějaké přepychové vile. Zmodernizovala jsem jen svůj pokoj, halu, přijímací pokoj a dva pokoje pro hosty. Další součást plánu. Začlenit se do Rady zakladatelů, získat si přátelství studentů, přátel Jeho. A nejlíp se bude začleňovat ve škole. Ne jako studentka, ale jako učitelka biologie. Zítra budu poprvé učit. A započne první den mé pomsty!

„Elizabeth, miláčku, pojď, máme jen pár hodin, pak se musíme vrátit. Půjdeme do města? Na večeři, zatančíme si,“ šeptal mi do ucha Ian, vysoký blonďatý muž.

„Radši bych se vrátila Iane, mám divný pocit, nerada opouštím Sterling Hall,“ poprosila jsem ho a koketně na něj zamrkala.

„Dobře, lásko. Půjdeme.“ Zamilovaně se na mě podíval.

„Miluji tě, Iane!“

„Já tebe také Lizabeth.“ Najednou na nás něco skočilo, Ian mě odstrčil stranou, nejspíš si myslel, že je to nějaký Seveřan. Pak ale začal křičet.

„Schovej se! Běž do domu! Běž!“ poznal útočníka.

Trhnutím jsem se probudila.

„Byl to jen sen, jen sen,“ uklidňovala jsem se. Podívala jsem se na budík.

7:48. Právě včas na nástup do školy. Hned jsem měla lepší náladu. První den konce, mé pomsty. Oblékla jsem se do džínů a volné etno tuniky. Chtěla jsem na studenty působit pohodovým dojmem. Ještě, že jsou upíři tak dobří herci. Jinak bych ho musela zabít hned ve škole. Vážně nevypadám jako učitelka. No tím líp, aspoň se mezi ně lépe začlením. Cestou do školy jsem přemýšlela nad snem, který mě pronásleduje od té doby, co jsem se přestěhovala do Anglie. V hlavě mi hlodá červíček pochybnosti, jestli za tu tragédii nemůžu já. Možná, kdybych nechtěla jít domů, byli bychom oba naživu, jo já vím, ale prakticky jsem taky mrtvá.

Na parkovišti u školy bylo plno. Našla jsem místo a ignorovala pohledy hltající mé auto. No, a potom, co jsem vystoupila i sjíždějící pohledy mou postavu. Na parkovišti se kolem mě utvořil nenápadný hlouček.

„Čau kotě, jsi tu nová?“ zachrochtal spíš, než řekl kluk, kterému se evoluce zjevně vyhnula. Protočila jsem oči. A prodrala se ven.

„Nějaká nafrněná….“ dál jsem neposlouchala.

Šla jsem k hlavní budově školy. Po chvilce hledání byla ředitelna přede mnou. Zaklepala jsem.

„Dále,“ ozval se vysušený hlas zpoza dveří. Nadechla jsem se nasadila milý úsměv a vstoupila. Za stolem seděl malý stařík, při pohledu na něm, mě napadlo, že posloužil několika upírům jako hlavní chod. Jenom zdání.

„Dobrý den, jsem Elizabeth Sterlingová, a…“ představila jsem se.

„Ano, jste tu kvůli místu učitelky,“ skočil mi do řeči, což už nikdo dlouho neudělal.

„Pojďte se mnou, ukážu vám, kde máte první hodinu. Pak vám někdo ukáže školu.“

„Dobře.“ Šla jsem za ním jako poslušná malá školačka a taky si tak připadala. Páni, ten chlap si uměl zjednat pořádek. Žádná svačinka.

„Tak, můžete jít. Tady máte první hodinu.“ Shovívavě se na mě usmál.

Oplatila jsem jeho úsměv a zaplula do třídy. Studenti neztichli. Pár lidí, kluků, pochvalně hvízdlo. Šla jsem ke katedře. No oni si mě snad nevšimnou!

„Buďte ticho!“ Bez odezvy. No jak chcete, milánci. Já vám ukážu, co je to naštvat naštvanýho upíra. „Zavřete ty vaše užvaněný tlamy a sedněte!“ zakřičela jsem na ně. Polekaně se podívali mým směrem, a se žbrbláním se posadili. Usmála jsem se.

„Dobrý den, teď když spolu může komunikovat, jako normální lidé se vám nejdřív představím já, a pak vy mně. Takže, já se jmenuji Elizabeth Sterlingová. Vaše nová učitelka biologie.“

„Páni, a budeme mít i praktické ukázky rozmnožování?“ ozval se kluk s nagelovanými vlasy.

Hodila jsem po něm okem a usmála se. „ No, když budete opravdu hodný, pane?“

„Jesse,“ polkl a vyvalil oči.

„Jesse, tak vás sebou vezmu podívat se na farmu na připouštění dobytka. To abyste věděl co a jak!“ Otočila jsem se k tabuli a začala psát novou látku.

Další

Doufám, že se vám kapitola líbila, samozřejmě je kostrbatá. Moje první :) Takže piště kritiku. Daisy :D

Autor: Daisy94 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction