OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 39.

13.08.2012 (15:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 2× • zobrazeno 1221×

 Tobias byl nervózní. Opravdu byl a to u něj nebylo běžné. Už snad pošesté se šel přečesávat a pořád si připadal naprosto nemožně, jako by na něm všechno křičelo:

Podívejte, tady jde nedospělý kluk.

„Krucinál!“ zaklel a do vlasů si vetřel další dávku pomády, aby je zvládl nějak uhladit. S povzdechem sklouznul pohledem k temně modrému svetru. Taky nemohl chodit do Zmijozelu? Zelená by se teď hodila víc, ale ve skříni, žádnou takovou neměl. „Do háje, do háje, do háje,“ cedil mezi zuby a svlékal si světlé džínsy, aby je vyměnil za černé s trochu ošoupanými koleny. Další pohled do zrcadla vynechal a radši se vydal do kuchyně, aby se konečně nasnídal.

„Dobré ráno, zlato,“ pozdravila ho mamka, zatímco zády k němu něco kuchtila u sporáku.

„Dobré ráno, mami. Ahoj, tati,“ obrátil se pak k otci, který upíjel svůj ranní čaj a četl si noviny. Ten zamručel a na moment odtrhl pohled od novin, aby se na něj podíval. V momentě, kdy to udělal, vyprskl celý obsah svých úst na sportovní přílohu. Vytřeštěně na syna zíral, aniž by si všimnul, že zasáhl přesně ten článek o famfrpálu, který v novinách hledal. Matka se otočila za tím podezřelým zvukem a strnula, pak se ovšem vzpamatovala a sjela syna hodnotícím pohledem. Prstem si u toho poklepávala na bradu, jak měla ve zvyku už snad odjakživa.

„Hm,“ pronesla pak. „Opravdu mi teď připomínáš tvého otce, když chodil prvních pár let do Bradavic,“ zhodnotila jeho vzhled. Od stolu se ozvalo nevěřícné hýknutí.

„To nemůžeš myslet vážně!“

„Ale ano, měl jsi opravdovou zálibu v pomádě. Vážně, vážně velkou zálibu,“ zašklebila se.

„Nikdy jsem nevypadal tak… tak… takhle,“ mávnul nakonec rukou k Tobiasovi, který z toho usoudil, že jeho finální podoba nejspíš neodpovídá zavedeným konvencím ve způsobu česání vlasů u dospělých. Bezva a to si to předělával šestkrát.

„Opravdu bych si přála, aby tě tenkrát někdo vyfotil, abych teď měla důkaz. Miláčku, rozhodně vypadáš lépe, než kdysi tvůj otec,“ obrátila se na Tobiase s laskavým úsměvem. „Ale neuvažoval jsi třeba o, no, menším množství té pomády?“

„Chybí mi Becca,“ vzdychl si. Ta by rozhodně nedopustila, aby se jeho vlasům přihodilo něco tak strašného jako jeho péče. Matka se smutně pousmála.

„Mně taky, zlato. Ale víš co, táta tu snídani dovaří a já ti pomůžu místo ní, třeba to zvládnu.“ Hodila utěrku po otci, který se snažil rozluštit poprskané noviny a stále se tvářit dotčeně.

„Kdy já jsem se v tom ocitnul?!“ bránil se a shazoval utěrku, která se mu zachytila za ucho.

„Když ses rozhodl, že si mě hodláš vzít,“ odpověděla mu matka se zářivým úsměvem a strkala Tobiase před sebou do jeho pokoje.

„Jo, a budu za to do smrti trpět!“ ozval se za nimi otec pobouřeně, ale slyšeli, jak skládá noviny a přechází k plotně. Následovalo hlasité třísknutí pánvičkou a matčin spokojený úsměv.

V pokoji ho poslala si umýt hlavu. Když se vrátil, našel na posteli bílou košili a tmavě modrý svetr s véčkovým výstřihem. Zvědavě se na matku podíval. Ta jen s úsměvem pokrčila rameny a pak ho popohnala, aby se svlékl a oblékl si to, co mu nachystala. Nakonec mu udělala něco s vlasy, takže když se na sebe podíval do zrcadla, viděl to, čeho se snažil takovou dobu neúspěšně dosáhnout.

„Mami, ty jsi skvělá!“

„Já vím, ale neřekl bys to ještě svému otci? On mi to pořád nechce věřit,“ nadhodila vesele. Tobias se rozesmál, protože nic méně pravdivého matka vyslovit nemohla.

„Táta to rozhodně ví,“ popřel její tvrzení a objal ji. Společně se vrátili do kuchyně, kde se jim naskytl pohled na otce zápolícího s pánví a šesti zrádnými plátky slaniny, které se na střídačku přichytávaly a nutily ho tak hledat i v těch nejtemnějších koutech jeho slovní zásoby nadávky dostatečně pokrývající spektrum jeho pocitů. Ovšem když vytáhl na světlo i Merlinovy stoleté prašivé fusekle, matka zasáhla a zbytky snídaně zachránila.

Tobias se po snídani vydal za Lily, se kterou se měli společně vydat na schůzku v Londýně, kde na ně čekala Mary.

Když ho tedy přenášedlo vyplivlo do sněhových závějí poblíž Potter manor, měl už zase žaludek nervozitou scvrklý, jako vlašský ořech.

„Ahój!“ mávala na něj Lily od brány, kde už netrpělivě čekala a nesvázané rudé vlasy jí vířily kolem tváře. Byla na sněhu tak dobře viditelná asi jako camrál mezi zlatonkami. Pospíšil si, jak jen mu to hluboký sníh dovoloval a probrodil se až k ní. „Kde jsi tak dlouho?“ zeptala se, a tak si překontroloval hodinky.

„Domluvili jsme se na půl devátou, ne?“ přesvědčoval se. Přikývla. Natáhl k ní ruku a poklepal prstem na ciferník. „Je čtvrt.“

„No dobře, tak nejdeš pozdě,“ usmála se omluvně. „Jdeme pro tátu, vezme nás sebou do práce a odtamtud si můžeme jít, kam chceme.“

Jejího otce museli od konvice s kávou doslova odtrhnout. Chvilku se tvářil jako ztracené štěně, ale pak si povzdechl a nasadil masku přísného bystrozora. Sesbírat zbytky svého rodičovského respektu se ani nepokoušel a jen je s povzdechem nahnal ke krbu.

„Na jak dlouho to vidíte?“ zeptal se ještě, než jim dal nabrat hrst letaxu. Lily pokrčila rameny, ale Tobias odpověděl:

„Slíbili jsme jí celý den, tak asi až do večera?“ na konci stočil odpověď do otázky. Harry se zatvářil pobaveně.

„Do šesti,“ řekl souhlasně a vyvolal tak u obou skleslý povzdech, zasmál se a mávnul rukou ke krbu, aby naznačil, že můžou jít. Všichni se přenesli na Ministerstvo, kde se rozloučili, a on jim ještě naposledy připomenul, že je u recepce čeká přesně v šest. Konečně mohli vyrazit.

S Mary se sešli na domluveném místě pod Londýnským okem, přiběhla celá udýchaná s dlouhou barevně pruhovanou šálou omotanou snad až k očím.

„Ahoj, jsem tak ráda, že vás vidím!“ volala už z dálky, oba je radostně objala a Tobiase překvapilo, jak moc se mu v jediné vteřině mohly zpotit dlaně. Navíc, když mu byla taková zima.

„Ahoj, už jsem si začínala myslet, že jsi na nás zapomněla,“ pronesla Lily vesele a Tobias se zamračil.

„Ale prosím tě, čekáme jen dvacet minut,“ peskoval ji, ale ona se spolu s Mary rozesmála.

„Děkuju, to znělo vážně o moc lépe, Tobiasi,“ zasmála se Mary a poupravila si chlupaté klapky na uších. Oči jí pobaveně jiskřily a jemu to na chvíli vyhnalo z hlavy všechny myšlenky.

„Hm…jo…“ zahuhlal a způsobil jim další vlnu veselí.

„Tak kam půjdeme? Co třeba někam do tepla?“ zeptala se Mary a třela si ruce v pletených rukavicích stejně barevných, jako byla její šála.

„To není špatný nápad, kam se tu dá jít?“ zeptala se Lily a rozesmála Mary snad ještě víc než Tobias.

„Tohle je Londýn, je tu spousta míst, kam se dá jít,“ vysvětlila Mary, když si všimla jejich zaražených obličejů, protože ani Lily ani Tobias nechápali, čemu se tak směje.

„Aha, no a kam tedy půjdeme?“ zeptal se Tobias. Mary se zatvářila zamyšleně a oba je sjela zvláštním nerozluštitelným pohledem.

„Co byste řekli na trochu umění?“

„Umění? To můžeme zkusit,“ pokývala hlavou Lily a podívala se na něj, jestli souhlasí. Tobias rozhodně proti nebyl. A k jeho naprostému šoku mu hlavou proběhla myšlenka, že on by si rozhodně dovedl představit, jak s Mary nějaké to skvělé umění dělá. A co hůř, opravdu by používali barvy.

∂∂∂

Lily žasla nad vším, co jim Mary ukazovala. Studium mudlů tohle všechno ani zdaleka nepokrývalo a bylo těžké, netvářit se většinu času jako naprostý pitomec, i když se tak třeba cítila. Tobias zvládal udržovat tvář, i když musel – alespoň někdy – tápat stejně jako ona.

„Nemyslím si, že jsem někdy viděla krásnějšího Vincenta,“ pronesla Mary zasněně před jedním z mnoha obrazů, které v Národní galerii visely. Lily se překvapeně zastavila a rozhlížela se, kde jde jaký Vincent.

„A kde ho vidíš?“ zeptala se, když si byla jistá, že nikde okolo není jiný kluk než Tobias. Mary se zasmála a ukázala přímo na obraz. Lily nechápala, co tím myslí.

„Ale, tam není žádný Vincent, to jsou kosatce, ne?“ Další smích a ten vlezlý pocit, že sebe právě udělala naprostého blázna.

„Jasně, jsou. Ale maloval je malíř jménem Vincent van Gogh. Na všech svých obrazech se ale podepisuje jen jako Vincent, tak jsem si zvykla říkat tak i jeho obrazům. Je to hodně divný?“ usmívala se Mary rozpustile a tmavé krátké vlasy jí, díky vlhkosti z roztátého sněhu, trčely kolem hlavy jako bodlinky. Nebo spíš, jako opak svatozáře… snad temnozář?

„Ne, vůbec,“ zamumlala trochu vykolejeně z vlastních myšlenek.

„Nejsou ale trochu zvláštně barevné?“ pochybovačně se mračil Tobias. Další smích. Působil na Lily trochu jako rolničky a ona nedokázala přijít na to proč. Jen u toho měla takový zvláštní pocit v břiše. Možná radostné očekávání? Těžko říct.

„To je tím obdobím, impresionisté i postimpresionisté vyznávali zářivé barvy a spoustu světla,“ vysvětlovala Mary a zaníceně u toho gestikulovala jemně tvarovanýma rukama. Měla dlouhé a štíhlé prsty, které teď, když byly bez rukavic, neustále tančily a vyprávěly příběhy.

„Jak to, že toho tolik víš?“ přerušila ji Lily zvědavě. Mary se rozzářil pohled.

„Studuji na škole s uměleckým zaměřením. Od malička maluji, tak proto. Malování je moje vášeň.“

„To musíš být dobrá. My ve škole umělecké předměty nemáme.“ Tobias vypadal, že chce něco namítnout, ale pak si asi uvědomil, že by prozradil víc, než smí a jen se pousmál.

„Chodíš sem často?“ změnil téma nenápadně. Mary přikývla.

„Ano, dost často. Neplatí se tu naštěstí vstup, takže můžu. Je to skvělé, moct se tu procházet a čerpat inspiraci ze všech těch velkých děl světových umělců.“

„Proč naštěstí?“ nechápala Lily, přišlo jí to velmi zvláštní. Mary ale zrudla a stočila pohled k zemi.

„No, víte, kdyby se platil, nemohla bych si to dovolit. Nejsme zrovna bohatí, taky proto jsem měla přes léto brigádu, místo abych si prostě jen zaplatila doučování z francouzštiny, jako to dělají ostatní.“ Lily s Tobiasem trochu ztuhli, nenapadlo by je, že Mary bude mít problém s penězi.

„Ostatní jsou hloupí, nevědí, o co přicházejí. Navíc, pak bys přece nepotkala nás,“ drcla do ní Lily vesele, aby zaplašila chmury, které se Mary vplížily do očí, a změnila téma. Povedlo se a Mary se zase zabrala do prohlídky.

Projít celou galerii, jim zabralo víc jak tři hodiny, protože se často zastavovali a Mary jim k dílům dělala soukromý a mnohem zábavnější výklad, než asi mívali ostatní návštěvníci. Po odchodu se nechali vést ulicemi Londýna kamsi, kde Mary tvrdila, že dělají nejlepší rybu s hranolky. Nakonec se z toho zázračného místa vyklubalo okénko trochu ošuntělého domu v úzké uličce s přívětivým obtloustlým pánem uvnitř. Mary poprosila o tři porce a on jim je podal zabalené v novinovém papíru. Tobias trval na tom, že je zve, ale Mary se na něj ošklivě zamračila a prohlásila, že je schopná si koupit jídlo sama. Tobias vypadal přepadle, ale nehádal se s ní, což udělal podle Lily dobře, Mary se zdála docela rozhodnutá po něm svou porci hodit, když ji za ni zaplatí.

Po obědě, který byl tak vynikající, jak Mary tvrdila, se vydali na prohlídku Britského muzea, kde se vstup taky neplatil. Další dvě hodiny Lily nasávala informace o mudlovském světě jako houba, protože ji fascinoval. Přišel jí zvláštní a odlišný od toho jejich, ale v určitém smyslu v něm byl větší řád a rozhodně také větší dávka soukromí. Snad to bylo i tím, že je mudlů o tolik víc než kouzelníků. Každopádně se Lily rozhodla zjistit si o tom, jak to mezi mudly chodí, o mnoho víc.

„Kam teď a prosím neříkej, že je tu další podobná budova plná věcí k vidění,“ zaprosil Tobias, když vyšli před třetí z muzea ven. Mary se zašklebila.

„Je jich tu ještě spousta, ale já si říkala, že by nebylo na škodu trochu se protáhnout. Co vy na to?“

„Já rozhodně souhlasím!“ vyhrkl nadšeně Tobias, Lily se protáhla a zívla.

„Joooo…“ protáhla přitom a pobavila ty dva stojící proti ní.

„Ano, to chce rozhodně nějakou aktivitu. Takže co si zajít na kluziště?“

„Kluziště?“ podivili se oba, ale snažili se, aby to znělo spíš překvapeně, než že by nevěděli, co to je. Tušili, že to nejspíš nebude mít co dělat s kluzištěm podle jejich zkušeností.

„No jasně, zabruslíme si. Určitě tam bude půjčovna.“ Mary tím nápadem byla očividně víc a víc nadšená. Lily se na Tobiase podívala, ale ten jen nenápadně pokrčil rameny a zlehka zakroutil hlavou. Taky nevěděl, o co jde. „Umíte bruslit, že jo?“

„Ehm, čistě teoreticky, kdybychom neuměli?“ nadhodil Tobias zlehka. Mary se rozesmála, ale pak zvážněla, když jí došlo, že nežertují.

„No to mě podržte. Když jste neznali Vincenta, tak to jsem chápala, ale neumět bruslit? Rodiče vás musejí hrozně zanedbávat,“ kroutila nad tím hlavou a oni se museli držet, aby svoje rodiče nezačali bránit. Jenže co by řekli? Naši nás nezanedbávali, jen nás od malinka učili létat na košťatech? To těžko. Tak jen pokrčili rameny. „Jdem, já vás to musím naučit. Nemůžete přece žít, aniž byste si v životě zabruslili,“ uzavřela svoji lamentaci Mary a chytila je za ruce. Téměř celou cestu je táhla, až k ploše z ledu, na které se plynule pohybovali lidé. Někteří samostatně, jiní v páru. Kličkovali, střetávali se, ale hlavně kroužili kolem dokola. Z beden kolem hrály koledy a vánoční písničky, které Lily nikdy neslyšela. Mary si zaraženě prohlížela ceduli u budky, kde bylo okýnko, ze kterého nějaká žena podávala boty s přidělaným ostřím. Na tabuli stálo půjčovné za brusle a cena za hodinu, dvě, tři a půl den. Lily okamžitě napadlo, kde je chyba.

„Víš, my na tom s Tobiasem nikdy nestáli, budeš s náma mít spoustu práce, tak co kdybychom alespoň zaplatili to půjčovné? A žádné námitky, budeme opravdu hrozní žáci, to můžu slíbit,“ vyhrkla, když viděla, jak se Mary nadechuje k protestům. Ta se zarazila a pak se usmála.

„Tak dobře, ale musíte být opravdu strašní,“ zubila se na ně. Pak se jich zeptala, jak velké mají nohy, což Lily trochu překvapilo. Mary zase nechápala, jak může nevědět, kolikátku má nohu. Když řekla, že jí boty dělají na míru, nevěřícně zakroutila hlavou a dohnala ji k okýnku, kde vyfasovala několikery ostré boty, než zjistila, které jí padnou. Pro příště si rozhodně bude muset zapamatovat, že má velikost pět, ať už to znamená cokoliv. Mary jim pak zakázala si ty divnosti obout, dokud nebudou u kluziště, tam se přezuli a vratce postávali u zábradlí, kterého se zuřivě drželi, když se tak kynklali na tenkých ostřích. Už v tu chvíli měli čekat nějako velkou zradu, ale opravdu je nenapadalo, že něco tak nebezpečného mudlové provozují dobrovolně a co víc, že za to jsou ochotni i platit.

Lily se ocitla na zemi na prvních deseti centimetrech. Vlastně ještě nestačila dát na plochu obě nohy a už jí to ujelo. Mary jí okamžitě pomáhala na nohy, ale nemělo to ten správný účinek, když se u toho sama hroutila smíchy. Tobias na to šel jinak. Nechtěl, aby mu jedna noha ujela jako jí, a tak se opřel na každé straně o zábradlí a zhoupl se tak, že na led dopadl oběma nohama najednou. Cvaklo to, zasvištělo a pak zadunělo, jak padl nazad a hlavou div neprorazil to dřevěné zábradlí, o které se předtím tak opíral. Několik nejbližších mudlů se po něm ohlédlo, a partička dětí se mu smála. Lily si všimla, že trochu zrudnul, což u něj bylo něco, co ještě nikdy neviděla. Natolik ji to překvapilo, že přestala dávat pozor a plácla sebou vedle něj. TO mu očividně zvedlo náladu natolik, že byl schopný se opřít o ruce a kolena. Dostat se na nohy ovšem byla docela jiná úroveň dovednosti, kterou ještě ani jeden z nich neovládal. Nakonec to sice zvládli, ale museli se kvůli tomu ovíjet okolo zábradlí jako ďáblovo osidlo pod růstovou kletbou. Mary se musela několikrát opřít hned vedle nich, protože se smála tak, až se nedokázala udržet rovně. Lily napadlo, že jako učitelka by se rozhodně živit nemohla. Děti by se jí pozabíjely dřív, než by ji přešel ten záchvat smíchu z jejich prvního neúspěchu.

Přesto, nebo možná právě proto, že se jim tak smála, to nakonec zvládli a byli schopní nejen na nohách stát, ale dokonce se na nich i pohybovat směrem vpřed. Na prapodivné kličky a, nedej Merlin, couvání si tedy netroufli ani náhodou, ale zvládli pomalu a opatrně objíždět kluziště kolem dokola. Podle Mary sice neměli na bruslení – jak tomu říkala – přirozený talent, ale rozhodně nebyli ztracené případy. Prý by při troše tréninku mohli zvládnout i tu jízdu pozpátku. Lily se dělalo špatně jen z té představy, ale když po šesté večer čekali u recepce Ministerstva na jejího otce, přece jen se těšili, že si to bruslení zase příště zopakují.

Ale hlavně se Lily těšila, že uvidí Mary.

I Tobiasovy myšlenky se točily kolem rozcuchané studentky umění a určitě o moc víc, než by se Lily zamlouvalo, kdyby to věděla.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 39.: