Nová generace - 55. • OurStories.cz ~ naše povídky

„Osvětlím ti to jinak – Malfoyová,“ ukázal na ni, „Weasley,“ otočil prst na sebe.

21.10.2012 (14:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 1× • zobrazeno 1090×

„Je mi jedno, co mi chceš říct, přestaň za mnou lízt!“ syčela rozzuřená Rebeca, když se ho ani po dvaceti minutách nedokázala zbavit.

„Nemůžu, potřebuju ti to vysvětlit. Budu za tebou chodit, dokud mi nedáš šanci,“ prohlásil Hugo rozhodnutě.

„Je mi jedno, že nesmíme kouzlit. Jestli okamžitě nezmizíš, řeknu prvnímu, koho znám, ať tě prokleje místo mě!“

„Posluž si. Hned, jak se z toho dostanu, máš mě zase za zády,“ stál si tvrdohlavě za svým.

„Weasley, já tě varuju. Jediný důvod, proč jsi ještě v jednom kuse, je, že nechci, aby mi táta vyřídil vyhazov z kolejního mužstva, ale ještě chvíli a bude mi jedno i to,“ vrčela vztekle a ruka s pitím se jí vzteky třásla, až vytřásla z pití všechny bublinky.

„Tak mi dej šanci se ti omluvit a já ti dám pokoj.“

„Nestojím o tvoje omluvy!“ neovládla se a vřískla tak, až se po nich pár lidí otočilo. Rychle se ovládla a spěšně se vydala dál.

„Rebeco-“

„Čemu nerozumíš na spojení táhni k čertu?“ Briskně se propletla mezi těmi postavami, které ji dělily od vstupu na zahradu, a ze dveří téměř vyběhla. Čerstvý vzduch byl skoro jako facka, po vydýchané a horké atmosféře domu. Rychle do sebe kopla zbytek pití a sklenici položila na parapet okna, odkud téměř okamžitě zmizela. Urychleně vyrazila dál, dokud ho neměla zase těsně za sebou. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit - vzduch prosycený vůní zimolezu a jasmínu, který byl pýchou paní domu, pomáhal. Jenže Weasley byl jako mor - ať dělala cokoliv, vždycky se k ní nějak dostal.

„Malfoyová, chceš dojít až do Timbuktu? Tak už přece stůj!“ zavolal na ni.

„I kdybych chtěla jít na Fidži, tobě je do toho kulový s mašlí!“

„Není, musel bych tam totiž jít za tebou,“ prohlásil zoufale, když se mu podařilo ji dohnat a chytit za paži. Prudce jí trhla, aby se vyškubla, ale držel pevně.

„Pusť, bolí to!“ zkusila to, ale prokoukl ji.

„Lhářko,“ konstatoval úplně klidně, ale opravdu ji pustil.

„To ale krásně postupuju, teď už nejsem jen obyčejná kurva, ale dokonce ulhaná,“ pronesla s jedovatým úšklebkem. Přikrčil se, jako by ho praštila.

„Neříkej si tak.“

„Já? Ty jsi ten, kdo mě tak slušivě pojmenoval!“

„Nemyslel jsem to vážně!“

„Ale znělo to tak,“ protestovala a nenáviděla se za to, jak ublíženě to znělo.

„Protože jsem žárlil, krucinál! Jsem idiot, že jsem to řekl a kretén, přesně jak jsi řekla ty, že jsem na to jen pomyslel. Nemyslím si to, nikdy jsem si to nemyslel! Prosím tě… věř mi to,“ zaprosil zoufale. Už ji zase svíral, ale tentokrát oběma rukama za zápěstí.

„Pusť mě,“ hlesla. Udělal to, i když trochu zaváhal. O dva kroky couvla a podpatky se jí bořily do trávníku. Vrávorala. Měl paže natažené k ní, jako by ji chtěl zachytit ve chvíli, kdy by se ukázalo, že padá.

„Rebeco, prosím…“ zašeptal a pak si odkašlal, aby dál pokračoval normálním hlasem, i když chraptivým od návalu emocí, které neuměl zvládat. „Nechci, abys mi odpustila, vím, že to potrvá, pokud to někdy dokážeš, ale prosím, věř mi, že si o tobě nic tak hrozného nemyslím. Svým způsobem tě obdivuju za to, jak si dokážeš stát za svým. Tvoje odhodlání bych si občas sám přál mít, ale nikdy – nikdy! – bych tě nepovažoval za-“ rozpačitě zmlkl.

„Kurvu,“ zašeptala. Prudce jí přikryl pusu dlaní a zavrtěl hlavou, když se na něj vytřeštěně podívala.

„Neříkej to! To ty nejsi…“ Shodila jeho ruku a otočila se k němu zády. Schlíple ji pozoroval. Nevěděl, co čekal, ale nejspíš až příliš velká část někde uvnitř doufala, že se mu po tomhle vrhne kolem krku. To byla pitomost, neudělala by to ani předtím, natož teď. „Celý jsem to posral,“ vydechl zničeně a sesunul se na zem vedle stromu, o který se unaveně opřel. Ty dva týdny prázdnin byly peklo na zemi. Posílala ho k čertu? To bylo výstižnější, než by si mohla myslet.

„Proč jsi řekl, žes žárlil?“ ozvala se po chvíli ticha, kdy k nim doléhal jen halas z domu a terasy. Nevesele se uchechtl.

„Protože je to pravda.“

„Ale vždyť-“

„Vždyť, co?“ zeptal se a zvedl k ní pohled. Už nestála zády. Hnědé oči si ho v ubývajícím světle podezřívavě měřily.

„Nikdys…“ rozpačitě zmlkla, ale pohled z něj nespouštěla.

„Nikdy jsem nedal najevo, že jsem do tebe blázen? No vidíš a mě zase přišlo, že to dávám najevo až moc,“ ušklíbl se a stočil pohled ke svým sepjatým dlaním položeným na pokrčených kolenou. Rozpaky byly téměř hmatatelné. Pak se ale svezla do dřepu proti němu a vážně pronesla:

„Dobře.“

„Co dobře?“

„Dobře, chápu to.“ Nevěřícně ji pozoroval.

„Chápeš?“

„Jo. Taky umím žárlit, víš? Člověk neudělá vždycky to, co by chtěl. Takže to chápu.“ Vydechl.

„Tak teď jsi mě dostala,“ přiznal a opřel si hlavu o kmen. Seděla před ním na bobku, objímala si pažemi kolena a ten tam byl vražedný vztek, se kterým na něj koukala od toho incidentu na ošetřovně. „Takže chceš říct, že mi to dokážeš odpustit?“ pokoušel svoje štěstí Hugo. Pokrčila rameny.

„Snad. Ale bylo to-“

„Já vím a tolik mě to mrzí.“ Lítostivě ji pozoroval.

„Proč jsi nikdy neřekl nic doopravdy?“ zeptala se po chvíli zvědavě. Ušklíbl se.

„Protože jsem Hugo Přerostlá Mrkev Weasley?“ nadhodil a překvapeně sledoval, jak zrudla.

„Jo tohle…“

„A taky proto, že mi trvalo dlouho si to přiznat. Popravdě, nejsi zrovna holka, o které bych po nocích snil.“ Zaraženě se na něj dívala a zmateně mrkala. Usmál se nad tím, že její ego opravdu není lehké minout. „Osvětlím ti to jinak – Malfoyová,“ ukázal na ni, „Weasley,“ otočil prst na sebe.

„Jo tohle,“ zopakovala a trochu se zamračila.

„Nezdálo se, že bys to dokázala překousnout.“

„To ne, já bych to překousla jen… jsem úplně nevěděla, že bych měla,“ vysvětlila trochu neohrabaně.

„A teď, když to víš?“ zeptal se Hugo a chytil se toho nevysloveného stébla, jako člověk pomalu se nořící do močálu. Rychle se postavila a zakymácela se, jak se jí podpatky znovu zapíchly do měkkého travnatého koberce. Vystřelil jako blesk a chytil ji, než stihla spadnout.

„Díky.“

„Rebeco, a teď?“ zopakoval naléhavě svou otázku.

„Bych asi mohla.“

„Mohla bys-“

„To překousnout,“ hlesla a zvedla hlavu.

„Takže bys-“

„Pro Merlinovy vousy!“ vyhrkla netrpělivě a přitáhla si ho tak blízko, aby ty rty neustále se ptající na hlouposti, ucpala vlastním uspokojujícím způsobem. Budiž mu ke cti, že se neodtáhl, aby otázku dokončil. Místo toho slyšela, jak tlumeně zasténal a pak ji pevně objal. Pod slavnostním hábitem cítila každý famfrpálový trénink a zápas, který jeho tělo posílil a vypracoval.

Nos jí zaplnila vůně, kterou poprvé ucítila na plese v Krásnohůlkách. Tenkrát ji pečlivě uschovala pod nával nepodstatných a hloupých vzpomínek, ale teď se dostala na povrch a vzala s sebou všechny ty potlačované pocity - teplo, mrazení, vzrušení i napětím se kroutící palce u nohou.

A pak tu byly vjemy úplně nové. Jako dotek zakroucených divokých vlasů, které nebyly tak jemné, jak předpokládala. Byly silné a nepoddajné, přesto klouzaly mezi prsty s určitou vzrušující lehkostí. Taky tu byly paže, které ji tiskly na rozdíl od předchozích chvil s majetnictvím a touhou, jako by i centimetr mezi nimi byl příliš mnoho. A rty… jak by mohla zapomenout na rty? Plné, horké a ani v nejmenším nezkušené. Nutili ji poddávat se tomu, co možná kdysi byl její útok a co se nenápadně změnilo v jeho dobývání. Dráždily ji k něčemu, co se rodilo hluboko uvnitř a dralo se to ven tak dlouho, dokud z toho nevznikl toužebný sten. Cítila, jak se jí jeho ruce bořily do vlasů a dokonce i to, jak u toho podklesával v kolenou. Když se odtáhl, aby se mohli nadechnout, oběma se hrudě zdvihaly, jako po tříhodinovém zápasu.

„H-“ začala, ale přitiskl jí prsty na rty.

„Teď ne, teď jsem v ráji,“ zašeptal a horký dech ji zašimral na tváři. Usmála se a vytáhla se na špičky, aby vymazala ten zbytečný prostor mezi nimi. Nenechal se pobízet dvakrát, ale než jejich ústa spojil, stihl ještě hlesnout:

„Jsi anděl.“

∂∂∂

Tobias ze zahradního altánku sledoval, jak jeho sestra s Weasleym odcházejí zpět do domu a soustředěně se mračil.

Když se vyřítila rozčilená dvojice, téměř hned upoutali jeho pozornost, o to víc, že by svou sestru poznal kdekoliv. Kdyby o něm věděli, pravděpodobně by celá debata probíhala tišeji nebo by nejspíš neproběhla vůbec, ale oni o něm neměli ani tušení.

V prvních chvílích se musel ovládnout, aby se nezapojil, protože to, co jeho sestra vykřikovala, jím hluboce otřáslo a každá molekula v něm, chtěla vyrazit chránit její pověst i city, ale jak poslouchal dál, ukázalo se, že to nebude třeba.

Ba co víc, viděl toho o moc víc, než si kdy přál a s každou další minutou ho jímaly větší a větší obavy, protože tu bylo něco, co Hugo trefně poznamenal.

On byl Weasley. Ona Malfoyová. Pokud někdy nějaký vztah neměl velkou nadějí, tak to byl ten jejich. Tobias kdysi četl mudlovský příběh o Romeovi a Julii a tenkrát mu to přišlo jako něco nesmyslně přitažené za vlasy. Jenže když se na to díval se svými dnešními zkušenostmi, přišlo mu Shakespearovo dílo, jako slabý odvar toho, co se bude dít tady. Jestli se někdy někdo nesmíří s tímhle vztahem tak to bude jejich a Hugův otec. Dost o tom svědčila i atmosféra uvnitř domu, která jiskřila jako kotlík před výbuchem, kdykoliv se ti dva ocitli ve stejné místnosti.

Rozhodl se o tom se sestrou promluvit. Byl sice přesvědčený, že ho nebude chtít ani v nejmenším poslouchat, ale jen tak to taky nechat nemohl. Jestli šlo jen o pobláznění nebo krátkodobé vzplanutí, mohlo by se mu ji podařit přesvědčit, že je to sebevražedný nápad a vyplatí se to odpískat. Jenže kdyby to myslela vážně… Vyděšeně polknul. I zuřícímu drakovi by se postavil raději, než ocitnout se v tomhle propletenci.

S povzdechem se zvednul a vypil zbytek ukořistěné ohnivé whisky. Jestli to někdy potřeboval, tak právě teď. A možná by nebylo od věci, sehnat si ještě nějakou, než se za Rebecou vydá. Až ho bude sápat na kusy, mohl by mít alespoň takovou špičku, že by to třeba ani nebolelo. Moc.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction