OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Nová generace - 60.

09.12.2012 (22:00) • SarkaS • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 3× • zobrazeno 1116×

„Nemyslíme si, že je to dobrý nápad. Je ti čtrnáct, ještě máš před sebou tři roky studia. Měla by ses soustředit hlavně na to,“ řekl táta a Adoráta se zamračila.

„Já přece nechci nechat školy! Zvládnu oboje, dostudovat a sem tam s Troyem něco zazpívat. Nebyla by to přece moje práce, jen zábava,“ namítala zklamaně.

„A co pak? Myslíš, že by tě to neovlivnilo? Že by ti to nezasáhlo do života a budoucnosti? Ne, myslím, že bude nejlepší nejdřív dostudovat a pak až si vyzkoušet, co život přináší. Budeš už alespoň trochu vědět, co chceš,“ odmítal otec a kroutil hlavou. Mamka se mračila, ale Adoráta si nebyla jistá, jestli nad tím, co říkala ona, nebo co říkal on. Pravděpodobně ale nad obojím, nesnášela hádky.

„Tati, prosím,“ zkusila to naposledy. Chvíli vypadal, jako by chtěl ustoupit, ale pak se postavil.

„Už jsem řekl, jsi na to moc mladá. Nepustím tě někam s klukem, kterého ani neznám a který je navíc o tolik starší.“

„O tři roky! Jsou to jen tři roky! Jsi strašný!“ křikla na něj a vyskočila na nohy. Než ale vyběhla z kuchyně, ozvala se matka:

„Zlatíčko, táta to myslí dobře. Je na to příliš brzy. Promluvíme si o tom znovu za rok, ano?“ navrhla kompromis. Adoráta se ale doslova zalykala zklamáním, zpívání s Troyem přece není ničím špatné!

„Jasně, za rok,“ ušklíbla se a místo do pokoje vyrazila ven. Tam se k ní snesl Fawkes a když si setřela první a poslední slzu, obklopily ji plameny přenosu.

Neville s Lenkou jen z okna zahlédli záblesk. Neville chtěl vyrazit ven, ale jeho žena ho chytla za rukáv.

„S Fawkesem se jí nic nestane, nech ji být. Přivede ji zpátky, až se jí uleví.“

„Ale nemůže přece jen tak zmizet! Tohle by si neměla dovolovat.“ Lenka se usmála.

„Zníš, jako by ses snad ještě nesmířil s tím, že je naše dcera výjimečná. A pro výjimečné lidi existují výjimečná pravidla. Mohl bys o tom přece sám vyprávět,“ pronesla klidně a pohladila ho po tváři. Neochotně se poddal tomu jemnému nátlaku.

„Moc bych si přál, aby byla úplně obyčejná. To by totiž mohla mít klidný život.“

∂

Adoráta dopadla na nohy u lesa. To bylo všechno, co dokázala říct, netušila, kde je ani proč tam je.

„Fawkesi?“ Fénix jí přistál na rameni a složil křídla. Tiše konejšivě zapípal. Na povrchu jejího vědomí se houpal pocit bezpečí a spokojenosti. Usmála se. „Chceš, abych se přestala trápit?“ Černé oči zářily souhlasem. „Pokusím se,“ slíbila. „Kam jsi mě to vzal?“ Tentokrát se objevilo několik jejích vlastních vzpomínek. Všechny jen s jedinou tváří. „Tony?“

„Doro?!“ ozvalo se nad ní polekaně a vzápětí následovalo hlasité prasknutí. „Uáá!“ Fawkes se ladně zdvihl, mávl křídly a chytil za letu padající tělo. Položil jí ho k nohám.

„Tony! Co tu děláš? Jsi v pořádku?“

„Jo, Merline, to byl sešup. Máš úžasného mazlíčka,“ vydechl otřeseně. Fawkes protestně zapípal.

„Řekla bych, že označení mazlíček se mu nezamlouvá.“

„Omlouvám se, nemyslel jsem to neuctivě,“ omlouval se Tony, když už se trochu vzpamatoval. „Co tady děláš?“

„Já se ptala první,“ usmála se Dora, když mu pomohla na nohy.

„No, já tady překvapivě bydlím,“ poznamenal Tony úplně vyvedený z míry.

„Ah. No, tak to hodně vysvětluje. Fawkes se viditelně rozhodnul, že by se hodilo, abych tě navštívila. Tak jsem tady,“ rozhodila paže. Tony chvilku nechápavě mrkal a pak se rozesmál.

„Jako jen tak? No teda, rozhodně je to pták činu a to nemyslím jako chybu. Strašně rád tě vidím,“ usmál se široce a vtáhl si Adorátu do objetí.

„I já tebe,“ vydechla spokojeně, když ho objala kolem krku a zabořila mu nos do ramene. Celou tu dobu jí nechyběl, ale teď, když byla u něj, jako by se ten zpožděný stesk přihnal všechen najednou. Pořádně ho stiskla.

„Škrtíš, ale to nevadí. Nemáš takovou sílu, aby mi to ublížilo nějak trvale,“ zasmál se přidušeně. Okamžitě ho pustila. Fawkes kolem nich spokojeně poletoval a trylkoval. „Chceš jít se mnou k nám? Potřeboval bych to odnést mámě, když už jsem kvůli tomu riskoval život,“ máchl k hromádce jmelí, která ležela pod vysokým stromem na místě, kam by asi tak dopadl, kdyby ho Fawkes nezachytil. Adoráta se ošila a podívala se na sebe. Stála tu ve starých džínsech, s ošoupanými koleny a šmouhou od prskavčíku zářivého, které doplňoval vytahaný hnědý svetr s propálenou dírou na rukávu.

„Já- Já bych tu asi počkala. Nějak jsem nečekala, že dneska někam půjdu, tak jsem se nepřevlékla z pracovního,“ zahuhlala a zrudla jako rajče.

„Prosím tě, stejně na sebe všechnu pozornost strhne ten tvůj krasavec,“ kývnul hlavou k fénixovi. Adorátu to ale moc neuklidnilo.

„Asi tu stejně počkám, jestli ti to nevadí.“ Usmál se.

„Vůbec ne. Pospíším si a pak se třeba můžeme jít podívat na Zmíráčky, co ty na to?“ Adoráta se rozzářila.

„Vážně? To bude úžasný, děkuju!“ Antony se zasmál jejímu nadšení a odběhl pro čerstvě nařezané jmelí, pak jí mávnul a zmizel mezi stromy. Adoráta se za ním chvilku dívala a pak sebou plácla na travnatý koberec. Fawkes jí přistál u boku a spokojeně si složil hlavu na ni. Zobákem jí spočíval mezi prsy a tiše pípal. Zněl spokojeně. Doře zatím v hlavě běhaly obrazy vzdálených hor a domů, které viděla jen na obrázcích. Vyprávěl jí, kde tak dlouho byl. Vypadalo to na Asii, přesněji to určit nedokázala. Jemně mu špičkami prstů uhlazovala peříčka mezi křídly a užívala si to bezeslovné vyprávění. Cítila v něm o tolik víc, než by dokázala pojmout obyčejná slova.

„Líbí se ti tam,“ konstatovala, když jí znovu ukázal oblast, kterou už viděla. Byly to hory, tak velké ještě nikdy neviděla, taky tam byla spousta chlupatého skotu, velká jezera a skoro nikde žádné důkazy o tom, že by tam žili lidé. „Kousek divokého ráje, viď?“

Fawkes líně mávnul křídly tak, aby se o ni zlehka otřel. Bylo to jednoduché pohlazení, ale bylo v něm tolik útěchy, až se jí stáhlo hrdlo. S ním se všechno jevilo tak snadné. Skoro nicotné. „Co si o tom všem myslíš ty?“ zeptala se klidně. Bezradnost zmizela ve chvíli, kdy se vrátil. Jak jen jí ten zvláštní tvor chyběl. Adorátu poprvé napadlo, jestli není chyba, že k němu tak přilnula. Tak nepřirozeně… přirozeně.

Fawkesova odpověď její myšlenky přehlušila; zněl v ní totiž jasný nesouhlas. Adoráta třeštila oči na nebe poseté trhancem mraků. Proč? znělo jí v hlavě, ale nebyla schopná to říct nahlas. Nebylo to třeba, Fawkes jí odpověděl i takhle. Adoráta se ale ve směsi obrazů a myšlenek nebyla schopná vyznat, tak rychle se míhaly. Fénix to tedy zopakoval pomaleji. Na některé myšlenky kladl větší důraz, než na jiné. Budoucnost. Naděje. Naléhavá potřeba. Přesto to byl vzkaz více než nejasný. Pokrčila rameny.

„No, alespoň že ty nemáš nic proti Troyovi a kruvalským. Jeden by řekl, že když jsme se z výměnného pobytu vrátili ve zdraví, tak to bude důkaz, že to není škola plná nebezpečných násilníků. Ale nestačí, že jsou to moji přátelé. Mně se jednoduše v ničem nevěří. A přitom to byli ostatní, kdo mi tvrdili, jak musím dospět. Teď, když už si jako dítě nepřipadám, se ke mně jako k dítěti pořád chovají. Není to fér.“ Fawkes ani nedutal. Jen její hlavu zahltila prosba. Zpěv. „Promiň, ale na to nemám náladu,“ zavrtěla hlavou. Vždyť o to tady přece jde, chtějí, aby zpívala, ale když dostane takovou nabídku, tak nesmí. Nemá to logiku. Přitom… mohla by být oblíbená. Konečně. Třeba by taky měla spoustu přátel jako Rebeca. Nebo jako Lily. Láska. „Já vím, taky tě mám ráda,“ usmála se smířeně a nechala se omývat tím teplým pocitem náklonnosti, který v ní zůstával, i když Fawkes její vědomí opustil. Mlčeli a leželi, dokud se nevrátil Tony.

„Neruším?“ usmál se, když na ni padl jeho stín. Zastínil právě se objevivší slunce a na moment vypadal jako černá jáma, do které padá všechno světlo. Zář kolem něj mu propůjčovala nezvyklý nádech velikosti. Skoro by se dalo říct důstojnosti, což bylo slovo, které si s Tonym nikdy dřív nespojila. Natáhl k ní ruku. Pustila z hlavy rodiče, Tobiase, Troye i Fawkese a prsty sevřela ty jeho. To jemné zašimrání, které proběhlo její paží, jen přidalo pocitu neskutečnosti další rozměr. Hnědé oči ji hřály, když si ji prohlížel a přitahoval k sobě. Uslyšela plesknutí křídel. Fawkes se musel vznést. Odlétá? Co na tom záleží, teď tu byly ty hřejivé oči. „Zmíráčci?“

„Za chvilku,“ hlesla a vytáhla se na špičky. Jak to, že na něj nemohla dost dobře dosáhnout? Sklonil se. Objala ho kolem krku a přitáhla si ho blíž, jeho překvapený výdech ji zašimral na horním rtu. Probudila se v ní lačnost. Přimkla se k Tonymu silněji, než měla v úmyslu, a on zavrávoral. Před pádem a následnou dávkou trapnosti je zachránil jeho smysl pro balanc stejnou měrou jako smysl pro humor. Pevně se rozkročil a se zasmáním si ji přitáhl k sobě, aby dokončil to, co ona tak neobratně začala. Konečně ho líbala a bylo jí… jako by si celou věčnost odpírala zmrzlinu a teď si užívala první lžičku z obrovského poháru té nejlepší ve městě. „Merline,“ vydechla překvapeně, když se nadechla.

„Co se děje?“

„Já nevím,“ přiznala a znovu ho políbila. Jeho ruce putovaly po jejích zádech až k okraji svetru a pak, v nestřežené chvilce, vklouzly pod něj. Pokud si myslela, že to zajiskřilo už při podání ruky, tak tohle bylo jako ohňostroj přímo na kůži. Uvědomila si to ve stejný moment, kdy od něj odskočila s plícemi pracujícími na sto padesát procent. Byla vzrušená.

Tony překvapeně zamrkal.

„Co tě to posedlo?“ Adoráta zrudla jako rajče.

„Nic.“

„Chceš mi naznačit, že tohle je tvoje nové já, nebo snad měníš přístup k životu?“ uculoval se a spokojeně se protáhl. Kousla se do rtu, aby se neusmála. Nepřemohla to, takhle z toho naopak vyšel prazvláštní škleb, který ho ještě víc pobavil.

Zatímco on se dobře bavil, Adorátino vnitřní přesvědčení se otřásalo v základech. Ano, sice nebyla dítě, jak si to představovala, ale tohle byl specifický pocit na velmi konkrétních místech. Ani ve snu ji nenapadlo, že to přijde. A navíc s Tonym. Tonym, který byl… vlastně hrozně hezký, když nad tím tak uvažovala. Víc než to. On se měnil. Vzpomínala si, jak spolu ten úplně první den stáli v malé místnosti vedle hlavní síně a nervózně přešlapovali, úplně vyděšení, kam je asi zařadí. Adoráta tenkrát poprvé pociťovala stesk po domově. Chyběla jí mamka a malý bráška. Tenkrát už moc nechybělo, aby se rozbrečela, jenže pak se objevil ten malý kluk s pískově světlými vlasy a usměvavýma hnědýma očima. Taky se tak těšíš? Tahle jedna nevinná věta zahnala strach i smutek daleko do tmy a Adoráta nesměle přitakala. Zářivě se usmál a pak zamával na nějakého kamaráda a zmizel. A od té chvíle se Adoráta života v Bradavicích nebála. Nikdy. Časem se objevil strach ze spolužáků, ale už nikdy ten z místa. A za to vděčila jemu.

„Bál ses, než nás zařadili?“ Tonyho změna tématu zmátla, ale rychle se přizpůsobil.

„Strašně. Proč se ptáš?“ zajímalo ho, když k ní došel a mezi svými dlaněmi uschoval její ruce. Zvedl si je k obličeji a dýchl na ně. Ani si nevšimla, že má studené prsty, dokud je teplo jeho dechu neobalilo.

„Ale mně jsi tvrdil, že se těšíš,“ zamračila se nechápavě. Že by si to pamatovala špatně? Určitě ne, byla si jistá, že se to tak stalo. Tony chvíli přepadle koukal.

„Vážně?“

„Jo,“ lakonicky kývla a zkoumala křivku jeho brady, jen aby se mu nemusela podívat do očí. To jemné šimrání po těle pořád nepominulo.

„Už vím,“ prohlásil po chvíli spokojeně a široce se usmál. „Úplně jsem na to zapomněl, i to, že jsem to vlastně říkal tobě. Musel jsem to vypustit,“ vrtěl nad tím hlavou.

„Děkuju.“

„Za co?“ Adoráta ho ten den vyváděla z rovnováhy častěji, než by si byla ochotná připustit, kdyby to nedával tak najevo.

„Přece za to, cos mi tenkrát řekl.“

„No… není zač, ale proč teď?“ Pokrčila rameny.

„Ani nevím, proč jsem si na to vzpomněla, ale tenkrát jsi mi hrozně pomohl.“

„Vypadalas, že každou chvíli utečeš,“ vytahoval ze sebe dlouho zapomenuté vzpomínky na tu chvíli. „Nebo že se rozpláčeš, chtěl jsem ti pomoct a pak jsem plácnul takovou kravinu,“ smál se sám sobě.

„Nebyla to kravina!“ bránila jeho mladší já vehementně. „Bylo to přesně to, co jsem tehdy potřebovala slyšet.“ Odfrkl si.

„Jo, tak o schopnost říkat správné věci jsem musel během let nějak záhadně přijít.“

„Třeba jsi tenkrát myslel stejně dětsky jako já. Věděls, čeho se bojím, a hlavně, že se vůbec bojím.“ Shrnul jí vlasy za ucho a usmál se.

„Chceš tím říct, že už nás za děti nepovažuješ?“ Adoráta se nerozhodně rozhlédla. Fawkes seděl na větvi kus od nich a poskytoval jim soukromí, přesto ho okrajem vědomí stále cítila. Poznal, že se něco změnilo? Ona to poznala rozhodně. Zvedla hlavu ke slunci a pak se zadívala na Tonyho. Čekal.

„Já přestala být dítětem před sedmi minutami a ty?“

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Nová generace - 60.: