OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » One Reason to Stay - 3. kapitola

10.11.2014 (14:00) • EllieVanyarin • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 5× • zobrazeno 795×

COLORADO SPRINGS, VELITELSTVÍ HVĚZDNÉ BRÁNY

Poté, co díky uschopnění do služby získala přístup k osobním složkám všech důstojníků, kteří připadali v úvahu jako kandidáti pro atlantidský tým, strávila Sára většinu z následujících čtyř dnů zavřená v jedné nepoužívané zasedačce na základně. Ačkoliv už měla z hlášení o misích vytipovaných několik lidí, stále jich přicházelo v úvahu hodně. Na jednu stranu byla ráda, že má tak široký výběr, na druhé straně ji to zdržovalo od praktické části výběru.

Protože zasedačka se používala jen mimořádně, byla Sára dobře schovaná před ostatními obyvateli základny, což jí zaručovalo klid. Kromě přestávek na záchod, jídlo a spaní odtamtud nevylézala. A jen pár lidí vědělo, kde ji najít. Jednou z těch lidí byla i Samantha Carterová. Ta ji překvapila, zrovna když se prokousávala velice zajímavou složkou důstojníka z Daedala, vojína Darrena Beckera.

„Sáro, no tak… sedíš tu zahrabaná už minimálně šest hodin v kuse. Ještě chvilku a přeskočí ti z toho. Měla bych pro tebe takové příjemné zpestření.“ Sára odložila složku a pozorovala svou kamarádku, jak se pohodlně usazuje.

„Tak co pro mě máš? A mělo by to být sakra zajímavé, protože do zítra musím sestavit základní skupinu pro cvičné mise. A chybí mi ještě zhruba třetina složek.“ Carterová se usmála nad zdánlivým otrávením. Věděla, že to Sáru zaujalo, i když ne tak moc, jak očekávala.

„Teal´c se s SG-3 zrovna vrátil z P9J-333.“ To už bylo očividně zajímavější, protože najednou Sára ožila a lehce se předklonila, což značilo zájem o věc.

„SG-3, to je Reynoldsův tým, že? P9J… už vím. Mají zjistit, jestli místní konvertovali k Počátku, že? Proč je Teal´c na takové rutinní misi? Touhle dobou už měl být v Silver Creeku s generálem.“

„No, znáš to, když se něco naplánuje, nikdy to nedopadne. SG trojka hlásí napadení místních obyvatel neznámým tvorem. Teal´c tvrdí, že to není nic, co by znal. Za hodinu se vrací zpátky na planetu spolu s SG-25 a Valou, aby to prozkoumali trochu víc a napadlo mě, že by tě to mohlo zajímat. Nebylo by špatné vyrazit jednou ven, než začnou cvičení.“ Sára zamyšleně přikývla a vzápětí se už prohrabovala nejmenší kupičkou složek, položenou úplně na kraji stolu.

„Zní to docela zajímavě. A když už jsme u toho, mohla bych s cvičeními začít dneska. Vybrala jsem pár lidí, co už jsou tu veteráni, ale taky tu mám jednoho poměrně nového. Říká ti něco jméno Carl Grogan?“ Chvíli mezi nimi viselo ticho, jak se Carterová prohrabávala vzpomínkami.

„Jo, pamatuju si ho. Před čtyřmi lety byl jedním z rekrutů, které jsme cvičili. Střelil mě v domnění, že jsem Goa´uld. Taky nám pomohl na Latoně. Tehdy už jsi byla v týmu. Ale ani na jedné z těch misí jsi s námi nebyla.“ Carterová se nad tím s údivem pozastavila. V té době už byla Sára několik měsíců členkou SG-1 a bylo velmi neobvyklé, aby někdo z týmu nešel na misi. Sára nad tím pokrčila rameny.

„Cvičení rekrutů jsem vynechala, protože mi začaly problémy se srdcem. Na to si pamatuju. A ta druhá mise… nepromovaly v té době dvojčata? Nevím, proč bych tam jinak nebyla. Ale zpátky k nadporučíkovi. Myslíš, že je to vhodný materiál?“

„Řekla bych, že by ti mohl vyhovovat. Je sice trochu netrpělivý, a když na to přijde, taky umí dát velmi dobře najevo svůj názor, ale myslím, že ty jsi přesně ten velící důstojník, kterého potřebuje. Rozhodně bych mu dala šanci.“ Sára na to jen přikývla a popadla jeho složku. Pak věnovala své kamarádce potěšený úsměv.

„Dobře. Tak jdeme. Snad to nebude nuda.“

P9J-333

O hodinu a půl později se Sára proklínala. Proč jen nebyla zticha? V duchu si slíbila, že už nikdy nebude o misi uvažovat jako o nudné.

Po příchodu na planetu se rozdělili. SG-3 se spolu s Teal´cem a Valou, která Sáru nepřestávala udivovat, vydali na průzkum hlouběji do lesa, zatímco ona a Grogan se společně s SG-25 rozmístili okolo brány. Po několika minutách se plukovník Reynolds ozval s tím, že zatím nic nemají a tak SG-25 povolila v ostražitosti, což byla chyba. Nedlouho poté slyšela Sára napravo od sebe krátký, o to však děsivější výkřik.

„Plukovníku Ludlowe, ohlaste se. Opakuji, ohlaste se.“ Navzdory obavám se její trénink okamžitě projevil a zaujala postavení. Nejprve pročesala nejbližší okolí a pak, aniž by přestala mířit zbraní, opět sáhla po vysílačce. „Plukovníku Ludlowe, tady podplukovník Rivasová. Ohlaste…“ přerušil ji další výkřik, tentokráte mnohem blíže. Nechala vysílačku a zamířila ke zdroji hluku. Jakmile slyšela pohyb, bez přemýšlení zamířila s prstem na spoušti, připravena vypálit. Pak se před ní objevil zakrvácený Grogan.

„Doprdele, Grogane, málem jsem vás zastřelila! Co se stalo?“ Kromě tržné rány na noze a pár škrábanců v obličeji vypadal v pořádku.

„Něco nás napadlo. Slyšeli jsme vrčení a pak nás to prostě napadlo. Nic jsme neviděli.“ Výstřely zaznívající ze směru, odkud přišel, jeho slova potvrdily.

„Je ta rána hluboká? Ne? Fajn, pojďte za mnou. A nestřílejte, dokud nedostanete pokyn.“ Pak se z vysílaček ozvalo zapraskání a vzápětí Ludlowův hlas.

„Tady velitel SG-25. Pošlete posily.“ Křik na pozadí se mísil s křikem vycházejícím z místa střetnutí, jen pár metrů od nich. V cestě jim stálo jen pár stromů.

„Tady podplukovník Rivasová. SG-3, jak jste daleko?“ dala znamení Groganovi, aby se připravil k palbě. Pak se propletla mezi stromy a naskytl se jí pohled na ne zrovna hezkou scenérii. Členové SG-25 leželi v okruhu deseti metrů jako poházené hadrové panenky, krvácející z ran připomínajících stopy medvědích drápů.

„Tady Reynolds. Za minutu jsme u vás.“ Sára automaticky přikývla, i když to velitel druhého týmu nemohl vědět.

„Podplukovníku!“ ve vteřině se otočila, zaklekla a mířila přímo za Grogana, odkud slyšela vrčení.

„K zemi, nadporučíku!“ Grogan ji okamžitě poslechl, a to už dorazila i SG-3. Zvedla zatnutou pěst a na toto znamení se všichni zastavili. Křoví za Groganem se roztřáslo, jako by jím někdo proběhl, ale nic neviděla. S prstem stále na spoušti se tedy pomalu přibližovala. Prošla kolem Grogana a ocitla se tak přímo u křoví. Puškou si odhrnovala větvičky, aby ji nesekly do obličeje, a pozorně sledovala okolí před sebou, hledajíc známky pohybu neznámého útočníka, zatímco za sebou slyšela naléhavé rozkazy plukovníka Reynoldse.

„Podplukovníku, nemůžete tam jít sama!“ ozval se, když už byla skoro z dohledu. Neodpověděla mu, neměla na to čas. Našla na zemi kapičky krve, stopu, která ji mohla dovést k útočníkovi. „Bosworthe, běžte s ní. Zbytek pomozte zastavit nejhorší krvácení zraněným a zabezpečte perimetr.“ Jen několik sekund poté Sára slyšela kroky druhého vojáka sotva metr za sebou.

„Madam, stopa směřuje k bráně. Tím směrem šel Teal´c.“ Ucítila nepříjemné mrazení na zádech. Pokud se jejich nepřítel dokáže zneviditelnit, hrozí Teal´covi vážné nebezpečí. Nechala stopu stopou a sprintem se vydala k bráně.

Chybělo jí ještě několik metrů, když se ozvala střelba a následně výbuch. „Teal´cu!“ Tentokrát nebrala na větvičky ohled a proletěla skrz stromoví. Tváře ji pálily z ran způsobených ostrými větvemi, ale bylo jí to jedno. A málem narazila do těla podivného stvoření, velkého jako dospělý grizzly, před kterým klečeli Teal´c se zklamaně se tvářící Valou.

„Verdammt, jste v pořádku?“ V rozčilení jí nevědomky uklouzl německý výraz. Překvapení v tváři desátníka, který dorazil jen o vteřinu později, si ale nevšimla. Místo toho si zkoumavě prohlížela Teal´ca a ujišťovala se, že mu nic není. Pak obrátila svou pozornost k neznámému stvoření. „Co je, do háje, tohle?“

VELITELSTVÍ HVĚZDNÉ BRÁNY, COLORADO SPRINGS

Poté, co se vrátili z mise, se musela okamžitě hlásit na ošetřovně, díky čemuž zmeškala pitvu zabitého stvoření. Ne, že by se na ni nějak zvlášť těšila, ale chtěla znát detaily z první ruky.

Místo toho už půl hodiny čekala na ošetřovně, až se doktorka Lamová vrátí s jejími testy. Dočkala se ve chvíli, kdy už se chystala k odchodu.

„Vaše krevní testy vypadají v pořádku. Co se mi moc nelíbí, je srdeční rytmus. Necítila jste v průběhu mise náhlou dechovou nedostatečnost nebo tupou bolest na hrudi?“ zeptala se doktorka s pohledem stále upřeným do papírů. Sára zavrtěla hlavou.

„Ne, nic. Jestli je všechno v pořádku, můžu jít? Pořád se ještě musím prohrabat tunou složek kandidátů.“ Další z věcí, na které se netěšila. Na druhou stranu, o svém novém týmu už měla docela dobrou představu. Vlastně, pokud ji žádný z následujících kandidátů nezaujme ničím extra, její úkol je splněn.

„Ano, můžete jít. A než se budete vracet na P9J, hlaste se u podplukovníka Carterové. Má pro vás nějaké papíry ohledně lékařských rozhodnutí, které musíte podepsat. Ještě dnes by měl kvůli tomu dorazit doktor Beckett, aby to s vámi prošel.“

*

„Tyhle jsou poslední, ale nejdůležitější. Generál O´Neill mě poprosil, ať vás upozorním na pár detailů.“ Doktor Beckett vytáhl několik dalších papírů z hromady, kterou sebou dotáhl. Sára už pomalu necítila ruku, jak neustále něco podepisovala. Některá prohlášení jí přišla absolutně nesmyslná, jako třeba prohlášení, že o svém stavu nezatajila žádné informace, jakkoliv nepodstatné. Jako kdyby na to stejně nepřišli při tom kolotoči prohlídek a testů, které musela absolvovat. „Podepsáním tohohle papíru se zříkáte svéprávnosti ve věci léčby vaší nemoci. Jakákoliv lékařská rozhodnutí, která se toho týkají, připadnou mně jakožto hlavnímu lékaři na Atlantidě. Je jedno, jestli budete plně při smyslech nebo v bezvědomí, pokud se nebudete řídit mým rozhodnutím, budu vás moci přinutit. Každá mise, každý návrat na Zemi, to všechno bude podléhat mému rozhodnutí.“ Se zamračením si od něj papír převzala a pečlivě si ho pročetla. Pak se otočila na doktora.

„Jsou takováhle opatření vážně nutná, doktore? Není to tak, že bych se nechtěla uzdravit.“ Beckett bezradně pokrčil rameny.

„Tohle jsem si nevymyslel já, podplukovníku. Celou tuhle věc si vymysleli lidi z IOA. Chtějí mít váš stav pod absolutní kontrolou. Představujete pro ně velice riskantní objekt.“ S povzdechem přikývla a podepsala to. Pak se vrátila k jednomu z lejster, které podepsala mezi prvními. Odsouhlasila v něm, že o svém zdravotním stavu nebude informovat ani nijak konzultovat neautorizované osoby.

„Takže pro upřesnění – kdo z velení Atlantidy je obeznámen s mým stavem?“ Zatímco doktor srovnával papíry, přehrávala si v hlavě seznam všech lidí, kteří už o jejím stavu věděli, ale s kterými o něm nemohla mluvit. To byli mimo jiné Carterová, Tyal´c a Daniel. Pak jí Beckett konečně věnoval pozornost.

„Prozatím já a doktorka Coleová, to je moje zástupkyně a šéfka druhé směny. Doktorku Weirovou o tom informuje generál osobně. Nečekám od ní moc kladnou reakci. A pokud se tak doktorka rozhodne, bude oprávněná sdělit to ještě podplukovníku Sheppardovi, vojenskému veliteli města. Nikdo další o tom neví ani vědět nebude.“

*

„Teal´cu,“ Sára s úsměvem pokynula svému jaffskému příteli a rychle shrábla na hromádku papíry rozložené po stole. Vzhledem k tomu, že bylo pozdní odpoledne, jídelna byla skoro prázdná, a tak se tam na chvilku zašila, aby mohla vytvořit plány pro cvičné mise. Svých deset kandidátů už vybrala a před necelou hodinkou dala seznam Carterové, která byla dočasnou velitelkou základny místo Landryho, ke schválení.

„Sáro, rád vidím, že jsi v pořádku.“ Tác s jídlem položil stranou, ruce složil před sebe na stůl a vyčkávavě se na ni zadíval.

„Ale no tak, už jsem přežila i horší věci. Navíc bych teď ráda mluvila o tobě, když máme volnou chvilku. Ještě jsi mi neřekl, jak se daří Rya´covi a Bra´tacovi?“ Při vzpomínce na svého syna se Teal´c pousmál.

„Oba se mají dobře. Rya´c se oženil několik měsíců poté, co jsi odešla…“ dál se nedostal, jelikož je přerušil Walter.

„Podplukovníku, máte se hlásit u podplukovníka Carterové. Vy také, Teal´cu.“ S povzdechem sebrala svoje věci, zatímco Teal´c odnesl své ještě netknuté jídlo.

SILVER CREEK, MINNESOTA

„Takže jde o malýho tvora z jiné dimenze, co se zavrtá do nějakého většího a udělá z něj krvelačný monstrum.“ Přes vážnost situace se Sára neubránila uchechtnutí. Mitchell v jedné větě shrnul pětiminutovou přednášku Sam. Ta se nadechla k dalšímu vysvětlování, ale nakonec si to rozmyslela.

„V podstatě,“ řekla jen.

„Bezva. Jak ho najdem?“ Reynolds mu také věnoval pobavený úsměv a Mitchell na ně spiklenecky mrknul. Sam to naštěstí nijak nekomentovala.

„Nastavili jsme několik přenosných senzorů na sledování jeho radioaktivní stopy. Měly by ho zachytit na vzdálenost asi tří set metrů. Také jsme sestrojili malé radioaktivní boxy, které vyzařují podobnou energetickou vlnu jako sodanská maskovací zařízení. Musíme je rozmístit kolem dokola celého parku. Takhle nám ta věc neuteče ven.“ Odmlčela se a s tázavým pohledem se k nim otočila. Reynolds udělal krok vpřed.

„Není to pro nás nebezpečné?“ Jeho obavu Sára chápala. Příliš dlouhé vystavení radiačnímu záření mohlo mít nepříjemné následky.

„Jen když se přiblížíte na méně než sto metrů. Izotopy se rozpadají, takže za šest hodin budou zase neškodné.“ Jen domluvila, Vala se postavila před tabuli s mapou okolí a začala cosi vysvětlovat. Sára jen protočila oči a obrátila se na dalšího kandidáta, kterého se rozhodla vyzkoušet mimo předepsané testy.

„Everette, půjdeme s SG-3. Budete se držet u mě a poslouchat moje rozkazy. Střílet budete jen při pozitivní identifikaci, rozumíte?“ Mladý poručík přikývl. Pak se oba věnovali generálovi, který si vzal slovo.

„Každý tým postupuje systematicky. Začněte tady,“ ukázal na nejjižněji položený box. „Rozestupy nanejvýše tři sta metrů. Hlásit se ostatním každých deset minut. Rozkazy máte, odchod!“

*

O několik hodin později stále ještě nic neobjevili a přicházející noc jim to zrovna neusnadňovala, viditelnost byla každou chvíli horší. Mezitím se přeskupili do čtyřčlenných týmů. Teal´c s Valou, Reynoldsem a jedním členem jeho týmu pročesávali jižní perimetr, Carterová si vzala tři důstojníky na západ a Mitchell, generál, major Warren a další major si vzali na starost sever, zatímco  Sára s Everettem, desátníkem Bosworthem a kapitánem, jehož jméno nedokázala vyslovit, dostali východ.

Po nekonečných minutách dlouhé ticho přerušilo zapraskání vysílačky a vzápětí Mitchellův hlas.

„Sam, vaše poloha?“ V duchu se Sára tiše pomodlila, aby už to zvíře konečně našli.

„Jsme na západ od vás,“ ozval se hlas Carterové.

„Severovýchodně od vás je nějakej bubák. Podíváte se tam?“

„Rozkaz, vyrážíme tam.“ Detektor, který držela Sára, začal taky pípat. Ale ukazoval kontakt na východ, což byl nesmysl.

„Tak jo, pánové, máme tu menší problém. Plukovník potvrdil kontakt na severozápadě, nám tahle věcička ukazuje východ. Takže se tu trochu porozhlédneme.“ Vzápětí se ozval Teal´c.

„Plukovníku, máme na detektoru kontakt.“ Sára se zastavila, aby zjistila, zda je to stejný jako jejich.

„Kde jste?“

„Na jih od vaší pozice.“ To nemohl být stejný jako jejich, na to byli Teal´c s Valou moc daleko. Dala svému týmu pokyn k zastavení.

„Plukovníku, tady podplukovník Rivasová. Detektor nám ukazuje kontakt na východ od nás. Teal´cu, potvrďte vaši pozici.“ Vzápětí vysílačku pustila, když k ní dolehlo vrčení vycházející zpoza stromů jen několik metrů od nich. Everett vystřelil.

„Nestřílejte, Everette, nestřílejte sakra!“ Mladík okamžitě sklopil zbraň. S tou svojí stále namířenou se Sára sehnula, aby zvedla detektor ze země a pak se natáhla pro vysílačku.

„Plukovníku, Teal´cu, potvrďte vaši pozici.“ Chvíli bylo ticho. Pak se opět ozvalo vrčení. Sára namířila tím směrem, ale ani s rozsvícenou baterkou nic neviděla. „Nestřílejte!“ okřikla ještě pro jistotu Everetta.

„Všem jednotkám, tady generál Landry, náš cíl byl právě zneškodněn. Opakuji, náš cíl byl právě zneškodněn.“ S úlevným výdechem sklonila zbraň. Detektor pravděpodobně zachytil nějakou zbytkovou radiaci a někde kolem se ochomýtal grizzly, kterého už ale výstřely pravděpodobně odstrašily.

„Pohov, pánové. Jde se domů.“ Křoví za ní zašustilo, a než se stihla otočit, něco velmi těžkého a ostrého ji povalilo na zem. Vydávalo to nelidský řev a Sára cítila, jak se ji to snaží roztrhat na kusy – pravděpodobně dráp, ostrý jako břitva, projel její vestou jako nic a zanechal po sobě krvavý šrám. Naštěstí její tým neotálel a začal po neznámém tvorovi střílet.

Po několika vteřinách, které jí přišly spíše jako hodiny, všechna ta váha, co ji držela přišpendlenou k zemi, zmizela a Sára se mohla volně nadechnout. Což bolelo jako čert – při dopadu si zřejmě zlomila žebro.

„Madam, jste v pořádku?“ Cítila cizí ruce, jak jí sundávají vestu a další, co jí vzaly zbraň. „Podplukovníku, slyšíte mě?“ S trochou námahy ze sebe vykuckala odpověď a nechala je, aby jí pomohli na nohy. Bolest z každého nádechu jí vháněla do očí slzy, přiživované bolestí z tržné rány způsobené drápy zmutovaného tvora.

„Desátníku, vysílačku.“ Bosworth, který ji duchaplně podpíral, jí podal malou krabičku.

„Generále, tady podplukovník Rivasová. Máme druhý kontakt. Bohužel jsme ho ztratili.“ Další zapraskání, než se ozval hlas generála.

„Podplukovníku, jste všichni v pořádku? Ohlaste nám vaši pozici.“ Sára klopýtla a nebýt Boswortha, už by ležela na zemi.

„Jsme na východ od vás. Náš kontakt míří přímo k vám, pane.“ Chvíli se nic neozývalo.

„Tady generál Landry, druhý kontakt byl zneškodněn. Zůstaňte na místě, podplukovníku, jdeme k vám.“

COLORADO SPRINGS, VELITELSTVÍ HVĚZDNÉ BRÁNY

Zatímco SG-1 zůstala v Silver Creeku, jak bylo původně v plánu, Sáru i přes její mírné protesty převezli na základnu, kde strávila několik dní na ošetřovně. Rána nakonec nebyla tak hluboká, jak se zdálo, zato měla zlomená tři žebra. Z toho vyplýval zákaz operací v terénu, takže musela posunout cvičné mise, dokud ji doktoři zase neuschopní. To znamenalo také pozdější odjezd na Atlantidu. Na druhou stranu to ale znamenalo také více času s přáteli.

Jack sice musel zůstat ve Washingtonu, ale Sam s Danielem měli dostatek volného času. Zatímco si s Danielem procházela jeho záznamy o Anticích, aby si oprášila nejen své znalosti o této rase, ale také jejich jazyk, se Sam si znova prošla vybrané kandidáty na Atlantidu. Protože její kamarádka už s většinou z nich byla na nějaké misi, mohla jí říct to podstatné, co ve složce nebylo.

„Beckera bych vzala na misi s Everettem a Sinclairem. Myslím, že Everett se uklidní, když kolem sebe bude mít známé tváře. Ty ho docela děsíš.“ Sára se po tomto prohlášení zakuckala, když jí zaskočila káva.

„Co prosím?“ dostala ze sebe po několika minutách kašlání.

„Mají z tebe nahnáno. Nemůžeš se jim divit. Jsi nejmladší podplukovník v programu. Vlastně jsi tu jedna z nejmladších obecně. Většina z těch kluků se nikdy nedostane výš než na hodnost majora, pokud neslouží mimo program. Nevědí, co od tebe mají čekat. Jak se k tobě chovat. Vem si takového Newmana. Když se dostal k tobě do týmu, byl v programu už skoro šest let. Byl jednou tak starý než ty, byl tu déle, navíc to byl chlap. A jak dlouho trvalo, než jsi ho vykopla z týmu? Tři měsíce?“ Při zmínce o členovi jejího bývalého týmu se Sára ušklíbla. Major Anthony Newman byl její noční můra od prvního dne. Úmyslně ji shazoval jen proto, že byla mladší a navíc žena. Ačkoliv se snažila, jak mohla, nakonec musela zažádat o jeho přeložení, což jí nezískalo zrovna dobrou pověst. Pak si něco uvědomila.

„Řekla jsi byl. Co se s ním stalo?“ Když si to tak procházela nazpátek, v žádném hlášení, které četla, se jeho jméno neobjevilo.

„Chvilku po tobě byl odvelen do oblasti 51. Tři měsíce na to spáchal sebevraždu.“ Sára zůstala na svou kamarádku nevěřícně zírat. Sebevražda? Nikdy by neřekla, že Newman by to udělal. Vypadalo to, že všemu z minulosti přeci jen neunikne, jakkoliv daleko bude.

Autor: EllieVanyarin (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek One Reason to Stay - 3. kapitola: