OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction » Ordinary life - 2. kapitola

05.11.2011 (10:00) • Wikiss • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 8× • zobrazeno 901×

Tak a je tu konečně druhý díl. Nemám teď na psaní moc času, bohužel, takže nevím, kdy bude další díl.

Založila jsem si také účet na bez-hranic.cz a začala jsem tam zveřejňovat Back in time, takže ji nejspíš přestanu přidávat sem. Moc se mi totiž nechce zveřejňovat stejnou povídku na dvou stránkách :D.

Přeju vám příjemné počteníčko, omlouvám se za chyby a PROSÍM zkuste napsat nějaký komentář, ať vím, že to někdo čte :).

Tak jsem tady. Celé dopoledne jsem se rozhodovala, jestli mám za Elenou zajít, nebo doufat, že na sebe někde náhodou narazíme. Nakonec jsem překonala strach a teď jen čekám, až se otevřou dveře. Čekala jsem už docela dlouho a  tak jsem se rozhodla zaklepat znova. Tentokrát se dveře otevřely téměř okamžitě, ale čekalo mě zklamání. Místo Eleny v nich stála nějaká mladá žena. Jistě čekala někoho jiného, protože otevřela dveře s úsměvem a oslovila mě Ricku, což rozhodně není moje jméno. Potom jí nejspíš došlo, že nejsem Rick a úsměv jí zmrzl na tváři. No skvělé, toto pěkně začíná.

„Ahoj, já jsem Kate, Elenina kamarádka. Je Elena doma?“ snažila jsem se o co nejslušnější tón. Chvilku se na mě dívala a pak se zářivě usmála.
„Kate? Já jsem Jenna, pamatuješ si na mě? Jako malé jsem vás s Elenou někdy hlídala…“
„Jé, Jenno. Ráda tě zase vidím,“ řekla jsem a objaly jsme se. Mohlo mě napadnout, že tady bude Jenna, kdo jiný by se o Elenu a Jeremyho staral, když jim zemřeli rodiče?
„Elena teď zrovna není doma, je někde se Stefanem. Můžu jí zavolat a dát jí vědět, že jsi tu…“ navrhla mi.
„Ne, to je v pohodě. Stavím se třeba jindy,“ odmítla jsem a měla jsem se k odchodu, když mě zastavila s tím, že bude určitě v Grillu. Rozhodla jsem se, že se tam tedy zastavím. Když tam nenajdu Elenu, tak si alespoň popovídám s Mattem a třeba z něj vytáhnu zase nějaké šokující novinky.

Tentokrát jsem musela jít pěšky, takže jsem si alespoň měla možnost znova projít město. Vzpomínky na mě padaly ze všech stran. Bylo slunečné odpoledne, nebe bez mráčků… ještě bych mohla dodat, že ptáci zpívali a dovedla bych to k dokonalosti. Bohužel žádní ptáci nezpívali, což mi připadá docela divné, když nad tím tak přemýšlím. Vlastně ne. Co je divného na tom, že jsem nepotkala žádného ptáka. Nic. Spíš já jsem divná, když přemýšlím nad takovýma blbostma.

V Grillu jsem na Elenu nenarazila. Vlastně tady bylo úplně prázdno. Dokonce ani Matt tu nebyl. Místo něj tu obsluhovala nějaká žena. Řekla jsem si, že si dám aspoň něco k pití a chvilku počkám. Třeba budu mít štěstí a Elena dorazí. Sedla jsem si k jednomu stolu a objednala si minerálku, kterou jsem vypila skoro celou na ex, jelikož jsem byla z venku opravdu vyprahlá. Jde vidět, že se blíží léto, na tom sluníčku by se člověk upekl.

Z kabelky jsem si vytáhla malou knížku a rozhodla jsem se, že si zkrátím čekání čtením. Je to sbírka sonetů od Williama Shakespeara, kterou jsem dostala od táty k Vánocům. Bylo to zrovna v době, kdy jsem získala roli Julie ve školní hře. Ne že bych byla dobrá herečka, ale nikdo ze školy se do konkurzu přímo nehrnul. I když je pravda, že Caroline se chtěla zúčastnit, ale když byla obsazená do role chůvy, rychle z toho vycouvala. Tenkrát jsem se zamilovala do Shakespeara a během krátké doby jsem přečetla hodně jeho knížek. Tou knížkou mi udělal táta ohromnou radost, a když jsem se odstěhovala, četla jsem tu knížku stále dokola a vlastně to tak dělám do teď. Krátím si tak krátkou chvíli, nebo se tak uklidňuju. Většinu sonetů umím nazpaměť. Jsem divná, já vím.

Netrvalo to dlouho a do baru vstoupil ještě někdo. Zvědavě jsem se otočila ke vchodu a čelist mi spadla až na zem. Přísahám, že mi srdce dokonce vynechalo pár úderů. Do Grillu právě vstoupil ten nejvíc sexy, žhavej a nevím co všechno ještě, kluk. Nebo bych spíš měla říct muž? Určitě je o několik let starší než já. Mohlo by mu být tak něco málo přes dvacet, možná…
No na věku přece nezáleží, a většina holek se řídí pravidlem, že jsou lepší starší muži. Asi mezi ně začínám patřit. A ještě jedna věc, starší muži se už chtějí usadit a mít děti, takže existuje nějaká reálná možnost, že mi na nabídku k sňatku odpoví kladně? Panebože, chci mít s tím chlapem děti!

Začíná mi hrabat. Radši jsem od něj rychle odvrátila zrak a zavrtala ho hluboko do knížky. Cítila jsem horko po celém těle, takže je jasné, že jsem červená až na zadku. Není možné, aby si mého zírání nevšiml. Měla jsem pocit, že se pobaveně ušklíbl. Skvělé. Takový trapas. Rozhodla jsem se, že se na něj už nepodívám, ale nedalo mi to, a oči mi často směřovaly na tmavou postavu u baru. Samy od sebe samozřejmě. Tmavé jeany, černá košile a kožená bunda? Ten chlap má styl. Ale pak jsem si uvědomila, že je skoro léto a venku to pořádně praží, takže to nebyl zrovna chytrý výběr oblečení. Já jsem měla venku co dělat, a to mám na sobě tílko a jeany.

Přišla ke mně barmanka a vytrhla mě tak z nenápadného zírání. Doufám, že to zírání bylo nenápadné. Zeptala se mě, jestli si dám ještě něco. Měla jsem původně v plánu dopít minerálku a jít domu, ale rozhodla jsem se, že tu ještě chvíli budu. Takže jsem si objednala ještě jednu. A pak jsem se zase pustila do zírání, tedy do čtení Shakespeara.

Dobře, sledovala jsem toho chlápka u baru. Ale co tady taky jiného dělat, když Shakespeara mám už nejmíň sedmnáctkrát přečteného?  Vychutnávala jsem si ten božský výhled, když mi ho něco zastínilo. Zvedla jsem zrak a spatřila jsem Caroline. Poznala jsem jí okamžitě. Blond hříva, a každý pramínek vlasů měl přesně své místo. Perfektní make-up a do puntíku sladěné oblečení. Kdo jiný než Caroline, tráví v Mystic Falls před zrcadlem tolik času? Nikdo.

Překvapilo mě, že si mě pamatuje, a že mě poznala. A taky mě překvapilo, že se tváří přívětivě, téměř přátelsky. To mě docela vystrašilo. Hodně vystrašilo. Ale pak jsem si vzpomněla na to, co mi říkal Matt. Třeba je přece jen pravda, že se Caroline změnila. I když pořád tolik dbá na svůj vzhled a má ráda růžovou barvu.

„Caroline, ahoj! Nečekala bych, že si mě všimneš.“
„Abych řekla pravdu, tak bych tě nepoznala, kdyby se mi Matt nezmínil, že jsi zpátky. Vítej v Mystic Falls!“ vykřikla nadšeně a objala mě. Roztleskávačka, no… vyzařuje to z ní na míle daleko. Ale musím přiznat, že mě nakazila dobrou náladou a hlavně jsem se začala taky usmívat jak sluníčko, až mě z toho začala bolet pusa, ale nešlo to zastavit. Nabídla jsem jí, ať si přisedne a ona nadšeně souhlasila.
„Tak povídej, Kate. Chci slyšet všechno! Kde jsi byla, co jsi dělala. Jak ses měla? No povídej!“ zahltila mě otázkama, že jsem měla co dělat, abych se neztrácela.
„Nic zvláštního. Byla jsem pryč a teď jsem zase tady. Spíš mi řekni něco ty. Co je nového v Mystic Falls?“ pobídla jsem jí. Nenechala se dlouho přemlouvat a začala na mě chrlit jednu věc za druhou. Občas, když mluvím s někým takhle upovídaným, přistihnu se, že přestávám vnímat. Což se stalo i teď, takže když nastalo ticho, byla jsem si celkem stoprocentně jistá, že se mě na něco ptala.

„Eh promin,ale přeslechla jsem se,“
„Ptala jsem se, jestli ses už viděla s Elenou, určitě bys za ní měla zajít!“
„Ne, ještě ne. Vlastně jsem tam dneska byla, ale Jenna mi řekla, že je se Stefanem. Myslela jsem, že budou tady.“
„Bůhví, kde jsou ty hrdličky zalezlý,“ zachichotala se. Radši si nebudu představovat, kde jsou a co spolu dělají. Vlastně bych si to představit ani pořádně nemohla, jelikož nevím, jak vypadá Stefan a vlastně ani jak teď vypadá Elena.
„Ví Elena, že jsem tady?“ zeptala jsem se Caroline a doufala jsem v zápornou odpověď. Mrzelo by mě, kdyby se dozvěděla o mém příjezdu a nepokusila se mě navštívit.
„Pokud vím, tak ne. Já jsem s ní nemluvila a vážně pochybuju, že Matt jo. Teda aspoň doufám, že s ní nemluvil, protože se mi nezmínil, že by s ní mluvil, nebo že by jí vůbec viděl- Plácám blbosti, promiň,“
„Ne dobrý, slyšela jsem, že ty a Matt…“ rozzářili se jí oči a zasněně se zadívala někam do dálky.

Dokážu si živě představit, co se jí teď odehrává v hlavě. Vidí sebe a Matta jak proti sobě zpomaleně běží rozkvetlou loukou a s přiblblými úsměvy na tváři a když k sobě konečně doběhnou, tak se šťastně políbí. A celá scéna končí jak společně, ruku v ruce, míří do západu slunce, až je zakryje velké srdce, přes které se objeví nápis THE END. A rozhodně mě to nenapadlo, protože jsem si přesně tohle před okamžikem představovala při pohledu na toho sexy kluka u baru. Fakt ne.

„Jo, s Mattem jsme teprve v začátcích, ale klape nám to bezvadně!“ vyhrkla nadšeně. To je skvělé, vážně jim to přeju. I když je to pro mě pořád ještě trochu nepředstavitelné. Matt a Caroline? Vždycky jsem doufala v Matt a Elena. Ale co, časy se mění a třeba, když uvidím Matta s Caroline u sebe, tak uvidím, že jim to sluší a že se k sobě vlastně hodí.

Bohužel tahle teorie nefungovala, jak jsem si myslela. Jen co se mi ta myšlenka zformulovala v hlavě, vešel do Grillu Matt a okamžitě zamířil k nám a s Caroline se přivítali polibkem. Ne že by mi to přišlo nechutné nebo tak. Jen mi oba dva vedle sebe přišli jako pěst na oko. Matt je pěkný, milý a možná trochu stydlivý kluk a Caroline…no to je prostě Caroline. Holka, co musí být za každé situace perfektní a ve všem nejlepší. Ale očividně jsou zamilovaní, tak je v tom nechám a uvidíme, co se z toho vyvrbí. Jak se říká, protiklady se přitahují. Takže možná existuje nějaká reálná možnost, že já – stydlivá, nevýrazná a často nešikovná holka se dám dohromady s tím sexy, dokonalým chlápkem?

Já vím, ale nemůžu si pomoct. Co byste dělali vy na mém místě? Vejde si sem jak pán všeho tvorstva, ještě k tomu šel buď schválně jak šnek, nebo se čas zastavil, nevím jistě. Havraní vlasy mu vlály do všech stran a jeho úsměv by oslepil i supermana. Plus ten jeho zadek. Jo, podívala jsem se mu na zadek, když se blížil k baru, no a co? Jiní chlapy by za takový pevný a pěkně tvarovaný zadek zabíjeli…

Caroline si všimla, kam se dívám a okamžitě mě vytrhla z myšlenek na můj budoucí život po boku tohoto perfektního muže.
„Nechci ani vědět, na co myslíš!“ Přesně Caroline, to teda nechceš.

Matt šel k baru pro pití a Caroline se ke mně naklonila přes stůl, až se její nos téměř dotýkal mého. Přišlo mi to divný a trochu jsem se lekla, vidět jí takhle zblízka není to samé jako dívat se na ní z metru. Všimla jsem si pár nedostatků na její tváři a hned jsem se cítila líp. Tak přeci jen není dokonalá. Trochu jsem couvla, mám ráda svůj osobní prostor, ale ona mě následovala, takže jsem to nakonec vzdala.

„Poslouchej, Kate, na toho ani nekoukej, radím ti dobře. Je to Stefanův bratr a rozhodně není ani trochu jako Stefan! Damon je hajzl prvního stupně. Věř mi, vím, o čem mluvím, měla jsem tu čest. S holkama si jenom hraje, využije je a ublíží jim,“ Dořekla a spokojeně si sedla. Chvilku jsem se na ní nechápavě koukala.
„Bratr Elenina kluka? A jmenuje se Damon? Podle toho co si řekla, bych ho přejmenovala spíš na Démona,“ zasmála jsem se vlastnímu vtipu, ale Caroline asi tak vtipný nepřišel, protože se na mě jenom varovně podívala.
„Jasně, chápu. Ruce pryč. Zlobivý kluk,“ zasmála jsem se. „Přeci sis nemyslela, že bych ho snad zkusila uhnat, za koho mě máš? Akorát bych se ztrapnila. Chci říct, podívej se na něj,“ obě jsme se na něj podívaly, „A teď se podívej na mě,“ dodala jsem a Caroline stočila svou pozornost na mě a zatvářila se, že jí nic nedošlo.
„No ták,“ znova jsem ukázala na něj a pak na sebe. Zase nic. Tak jsem to vzdala. Stejně přišel Matt a položil před Caroline nějaký koktejl s deštníčkem a Caroline se tvářila tak, že nechce o Damonovi mluvit.

Vybavilo se mi, co mi o něm řekla. Že měla tu čest. Takže s ním Caroline něco měla. Proto o něm nechtěla mluvit před Mattem. A že si s holkami jen hraje? Tak to z něj vyzařuje na míle daleko. Hned jak jsem ho viděla, mi bylo jasné, že si je sám sebou jistý a takovýhle kluci si rádi užívají. A já na takové kluky samozřejmě nejsem zvědavá. A takovýhle kluci samozřejmě nejsou zvědaví na mě. Kdybych se na něj pokusila promluvit, uřízla bych si pořádnou ostudu. Holka jako já…nijak výrazná, v ničem výjimečná, a už vůbec ne krásná, takže tady jsou tři hlavní body, proč by si nikdy nezačal on semnou. Samozřejmě existují i důvody, kvůli kterým bych si nikdy nezačala já něco s ním. Tak zaprvé je až extrémně pěknej, takže bych si vedle něj připadala pokaždé jako šereda. Za druhé, měl něco s Caroline, takže…ehm. Třetí, a zároveň nejdůležitější důvod je ten, že je to očividně hajzl. Sice pěknej a žhavej hajzl, ale pořád hajzl. A takový kluci mi nic neříkají. I když mají tak pěkný zadek. Absolutně nic. Rozhodně si nepředstavuju, že bych ho povalila na ten bar a- Dost!

„No já už budu muset jít, tak si užijte rande, nebo co to vlastně máte…“ zvedala jsem se k odchodu.
„Vážně nemusíš chodit, nám tady nevadíš,“ řekla Caroline, ale její pohled říkal něco jiného. Ale byla milá, na což si budu muset teprve zvyknout.
„To je v pořádku, stejně už jsem byla na odchodu. Čekala jsem tady na Elenu, ale ta dneska nejspíš nedorazí takže… ahoj,“ Rozloučila jsem se s nimi a ještě jsem jim nezapomněla říct, ať se Eleně nezmiňují, že jsem ve městě. Chtěla jsem jí to říct sama. Zítra se u ní zase zastavím, a doufám, že tentokrát už jí zastihnu. Začala jsem se na ní těšit víc a víc. Hlavně jsem zvědavá na Stefana. Když je jeho bratr takový fešák, jak asi teprve bude vypadat on, když ulovil Elenu. Nebo Elena ulovila jeho? Nemůžu se dočkat, až mi to všechno bude vyprávět.

Ještě před tím, než se za mnou zavřely dveře, jsem vrhla jeden poslední pohled na Damona. Zdálo se mi to, nebo se na mě vážně díval? Asi už blouzním.

-o-

Vešel jsem do Grillu a zamířil na své oblíbené místo k baru. Napadlo mě, že by mi na něj mohli dát cedulku „reservé“, jelikož tady trávím většinu svého volného času. Život je někdy nudný jak svině, když ho žijete už víc jak jedno století. Ne, že bych si snad stěžoval.

Bylo teprve brzy odpoledne, takže až na novou barmanku (novou, protože se ta předešlá ztratila neznámo kam. Já samozřejmě vím kam. A můžu vás ujistit, že už se nenajde. Snad.) byl bar prázdný. Skoro. Ucítil jsem na sobě pár něčích očí. Ohlédl jsem se tím směrem a uviděl jsem mladou holku. Vypadala fascinovaně, když na mě tak koukala. Ale kdo by při pohledu na mě nebyl fascinován, že? Na malý okamžik jsem dostal chuť na drink, jestli víte, co tím myslím. Na poslední chvíli jsem si to však rozmyslel. Mám tu sraz s Rickem, na zábavu bude ještě času dost. A podle pohledu, který mi ta holka věnovala, to bude opravdu zábava.

Na světě jsou pouhé dva typy holek (věřte mi, jsem na světě už dlouho). Holky, co se na mě nestydatě dívají, provokují a snaží se mě „ulovit“. Nakonec to jsem ale já, kdo uloví je. A holky, co mě nenápadně pozorují a jen tak o mě sní. Sami nikdy nic nezkusí. Stydlivky. To pak musím zakročit já a lov je v tomto případě jednodušší. To ale neznamená, že není zábavný.

A pak jsem zapomněl ještě na třetí typ. Elena. Zatím jsem jí nedokázal zařadit nikam. V duchu doufám, že se z ní brzy vyklube dívka prvního typu…

Tahle holka je druhý typ. Došel jsem k tomu jednoduchou dedukcí. Když uviděla, že jí oplácím pohled, zrudla a odvrátila zrak. Nejspíš se snažila zmizet za malou knížkou. Samozřejmě bezvýsledně. Kdo si, sakra, bere do baru v dnešní době knížku?! Do očí mě uhodil její název. Shakespear. Tak tahle holka bude chutnat určitě sladce.

Posadil jsem se k baru, objednal si whiskey (kdo říká, že je odpoledne ještě moc brzo na pití?) a čekal na Ricka. V duchu jsem doufal, že to spolu vyřešíme rychle a budu mít čas dát si ještě jeden drink s tou slečnou u zadního stolu. Snad mi neuteče.

Do baru vešla Caroline. Bože, jak já tu holku nemám rád. V posteli nic moc, krev nic moc. Hlas příšernej. Ani boky žádný nemá. Ale jinak vypadá celkem k světu. A užil jsem si s ní srandu, ačkoli na mě byla kvůli tomu Elena docela naštvaná.

Nikdy si nic nezačínat s Eleninýma kamarádkama, ubírá mi to v jejích očích body. Třikrát podtrženo.

Takže mě docela dost naštvalo, když se ta čubka Caroline začala vesele vítat s mojí budoucí svačinkou. Protože jestli tuhle holku Caroline zná, je jasné, že jí zná i Elena. Což znamená, že od ní musím dát ruce pryč, jestli se chci někdy Eleně dostat do kalhotek… Sakra. To mi zkazilo plány.

Zaposlouchal jsem se do jejich rozhovoru, ale přeslechl jsem její jméno. Nijak mě to netrápí.

A je to tady, samozřejmě. Caroline ode mě musí prostě odradit každou sukni! Ta mrcha. Přiznávám, že mě trochu naštval fakt, že jsem přišel o tak šťavnatou svačinku, ale co. Svět je plný chodících svačinek, najdu si jinou.

Jejich rozhovor mě přestal zajímat, ale když jsem zaslechl Elenino jméno, zbystřil jsem. Takže ztracená kamarádka.

Nová holka ve městě. Myslel jsem si, že je nová, nikdy dřív jsem jí tady neviděl a takový holky bych si určitě všiml. Ne, že by byla nějak úžasná, ale… všiml bych si.

Mám takové tušení, že se spolu určitě ještě setkáme. A nijak mi to nevadí. Vyprovázel jsem jí pohledem, když odcházela z baru. Předtím, než se za ní zavřely dveře, mi věnovala jen letmý pohled. Stačil jsem si všimnout barvy jejich očí. Smaragdově zelené.

Kopl jsem do sebe zbytek whiskey a vychutnal jsem si její ostrou chuť. Opravdu mi nebude vadit, když se ještě setkáme.

Autor: Wikiss, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction

Sdílet

Diskuse pro článek Ordinary life - 2. kapitola: