Osudová vánice 2 • OurStories.cz ~ naše povídky

Sakura se probouzí v pokoji svého nálezce...

28.09.2013 (11:00) • Alalka • Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction • komentováno 0× • zobrazeno 529×

Probudila jsem se zimou.

Nebylo mi naposledy teplo? Nebyla jsem vlastně nadosah smrti? Přinutila jsem se otevřít oči, viděla jsem rozmazaně, přesto jsem dokázala rozeznat „cosi“ v mém zorném poli. Projela jsem očima prostor kolem, bylo to jako nějaký opilecký opar nebo mlha, stále jsem nebyla schopná zaostřit. Zamrkala jsem, ale nepomohlo to. Otočila jsem se k objektu, který byl přímo vedle mě, a ačkoli jsem neviděla jasně, rozpoznala jsem kštici rozježených blonďatých vlasů, známý odstín modré barvy a opálenou pokožku.

„N… Nar… uto?“ vydala jsem ze sebe chraptivě. Jakmile jsem promluvila, dalo se do mě neovladatelné chvění a bolestí jsem se svinula do klubíčka.

„Ano, Sakura-chan?“

V jeho hlase jsem zaslechla známku obav, nic znepokojujícího jsem však nezaznamenala. Co se to se mnou děje? Proč je mi taková zima? Znovu jsem se otřásla, náhlý příjem vzduchu už mi tolik nevadil. Chtěla jsem promluvit, ale můj rozum jako by se nacházel v nějaké páře. Chtěla jsem jen zase usnout a doufat, že to, co jsem si představovala, se uskuteční a já konečně dostanu další přikrývku.

Ale štěstí mi opět nepřálo. Připadala jsem si jako venku v té vánici, když mi začalo mrznout oblečení a do tváří mě šlehaly mokré vlasy. Čím víc jsem promrzala, tím méně jsem to pociťovala.

„Máš… máš nějakou peřinu?“ Hlas jsem měla slabý, zněl nevýrazně. Nelíbilo se mi to, ale nedalo se s tím nic dělat. Bolest v kloubech a svalech mě donutila se zneklidněně pohnout. Proudění tepla zároveň s ledovým třesem v mých končetinách mě přimělo více se schoulit. Nevím proč, asi jsem dočista ztratila schopnost jasně přemýšlet.

Šustění po mém boku zapříčinilo, že jsem pomalu otočila hlavu, stejně jsem Naruta neviděla moc ostře. Věděla jsem jenom, že kroutil hlavou.

„Promiň, Sakura-chan. Nemám žádné další přikrývky. Normálně mi taková zima nebývá, takže…“ Jeho věta zůstala nedokončená. Přikývla jsem (aspoň jsem si myslela, že jsem to udělala) a otočila se, jen abych se pohnula, aspoň stokrát za minutu. Slyšela jsem Naruta klít, ale nevěnovala jsem tomu žádnou velkou pozornost, dokud jsem neucítila, že mě něco odkrylo. Zakňučela jsem, když se mé kůže dotkl studený vzduch. Jak by se mohl studený vzduch dostat až sem?

Ucítila jsem… teplo. Tělo mě okamžitě zabolelo, jakmile jsem ucítila něco tak dlouho neznámého, avšak horečka mi zastřela vidění. Oční víčka byla těžká a nemohla jsem s nimi hnout. Opatrně jsem vztáhla ruku s účelem najít zdroj toho tepla, ale nepovedlo se mi to.

„Sakura-chan…. Sakuro, chyť se moji ruky,“ zamumlal jemný hlas. Neměla jsem na to sílu, takže to Naruto udělal za mě. Moje první reakce bylo ucouvnutí, neboť jeho kůže byla abnormálně horká. Ale cítila jsem, že každičký kousek toho tepla do mě prostupoval. Byla mi taková zima a ne a ne se zbavit toho klepání. S velkými obtížemi jsem mu umístila dlaň na hrudník, vzdychla jsem, jak mi teplo vplulo do konečků prstů. Ten pocit se mi líbil. Položila jsem mu na hruď i druhou ruku a pokusila se k němu slabě přisunout. Jeho tělesné teplo tak krásně hřálo, a já už jsem nechtěla, aby mi byla zima.

Znovu to udělal za mě. Přilehl si ke mně blíž, a jak moje ruce i zbytek obnažených částí těla přišly do styku s jeho pokožkou, zalapala jsem po dechu. Jeho kůže byla snad až moc žhavá. Trhla jsem sebou a jemně se odsunula od toho spalujícího tepla, jež mi proniklo do svalstva a do krevního systému, až jsem se roztřásla. Po čase jsem cítila jsem, jak se křeče zmenšují. Jenže přicházelo i něco jiného, něco podobného spánku. Chtěla jsem mu poděkovat, než usnu.

„Naruto….“ zašeptala jsem. „D-dě-děkuju t-ti.“ Drkotání zubů se ještě nezklidnilo, ale byla jsem šťastná, že jsem to ze sebe pořídila dostat. Položila jsem si čelo na jeho hrudník, což mi způsobilo menší horečku. Ustálil se mi dech, vyčerpání ustoupilo a končetiny si ulevily.

„Není zač, Sakura-chan,“ zašeptal. Tón jeho hlasu prozrazoval překvapení a zmatek. Usmála jsem se a víc se zabořila do té vřelé náruče, povzdechla jsem si blahem z takového množství tepla.

Všechno mě bolelo. Ruce mě bolely. Nohy mě bolely. Hlava mě bolela. Dokonce mě bolel i nos. Najednou, když jsem otevřela rozespalé oči, jsem zjistila proč. Zírala jsem do stěny opálené pokožky, která vydávala obrovské množství horka. Nos jsem měla zabořený do té kůže, jemně nakloněný doleva. Pohnula jsem hlavou, čímž nos okamžitě pocítil úlevu.

Zuřivě jsem zamrkala, vidění se mi brzy vrátilo do normálu. Uvolněně jsem vydechla a rychle se rozhlédla okolo. Byla jsem v malém pokoji s bíle vymalovanými stěnami. Nemocnice? Ne… postel vypadala jinak. Maličko jsem se nadzvedla a naskytl se mi pohled na dveře vedoucí do dřevem obložené chodby. Tělo mi náhle ztuhlo hrůzou. Byla jsem… Byla jsem v Narutově bytě?

„Sakuro?“ Jemný šepot potvrdil mé podezření, ale překvapila mě hromada obav a zájmu v jeho hlase, dokonce i v šepotu. Aspoň že on se o mě bál. Bylo to lepší, než abych vůbec nikoho nezajímala.

I když další poznání mě uzemnilo. Byla jsem s Narutem ve stejné posteli. Spala jsem s Narutem. Naruto mě držel. Popíchl mě vztek. Jak si jen dovolil mi tohle dělat! Ani jsem pořádně nevěděla, co se děje (pořád jsem byla docela dezorientovaná a neměla ani tušení, jak jsem se sem dostala), a měl mě ve své posteli! A objímal mě! Nebylo úplně jasné, kde byly jeho ruce umístěny, ale pořád mě držel a dotýkal se mě!

Jeho teplo proti mé kůži jen podnítilo plamen vzteku, ucukla jsem, když toho horka bylo příliš. Udělalo se mi zle. Obrátil se mi žaludek, ucítila jsem ho až v krku. Měla jsem vyschlo v puse a mozek do mého těla vyslal alarmující impuls. Lehce jsem se vymkla z Narutova objetí (lehce, protože mě nechal), odhodila jsem z nás peřinu, žlučové šťávy se mi nahrnuly do úst a já se přeplazila přes Naruta.

„Sakuro?“

Jeho zájem mi prošel jedním uchem tam a druhým ven. Když jsem se postavila na pevnou zem v Narutově bytě, tehdy jsem si uvědomila, jak slabé moje nohy jsou. Svaly pod mou vahou zaúpěly. Podlaha se se mnou zhoupla, ale silné, vřelé ruce se mi obemkly kolem pasu, podpíraje mě, kdyby bylo třeba.

Zalapala jsem z toho dávení po dechu. Zvuk, který se mi vydral z hrdla, drásal uši. Skvěle. Právě jsem se vyzvracela na Narutův čistý koberec, přímo vedle postele. Přiložila jsem si ruku na čelo, ucítila jsem vlhkou, horkem sálající kůži. Jak moc špatně mi je?

Má otázka byla brzy zodpovězena, protože se mi žaludek připravoval k opětovnému kotrmelci. Dokázala jsem zformovat jediné slovo: „Koupe... lna…“

Bez jediného slova mě Naruto nabral a pospíchal splnit mou žádost. Dorazili jsme tam právě včas, další vlna nevolnosti se jako tsunami převalila přes můj systém, žaludek reagoval okamžitě. Ucítila jsem ruku, která chytila vlasy a stáhla mi je z tváře, druhá ruka dopadla na záda a konejšivě mi přejížděla nahoru a dolů po páteři.

Nutkání zvracet konečně ustupovalo (po nesnesitelně dlouhých a trapných minutách), roztřeseně jsem se nadechla a vydechla vyčerpáním i únavou. Chtěla jsem spát, byla jsem tak unavená. Vyzpovídám Naruta později, momentálně je spánek ta jediná věc, na kterou dokážu myslet. Chytla jsem se blonďákova ramene, jeho váha pomáhala podpírat mé zrosolovatělé nohy. Nasměroval mě zpátky do ložnice, já jsem však okamžitě zastavila, jelikož se ozvala další vlna nevolnosti.

Opatrně, jako bych byla z jemného porcelánu, mě Naruto pevněji uchopil kolem ramen a druhou ruku umístil pod má kolena, dokud jsem nebyla rovnoběžně s podlahou. Zadržela jsem dech, paže mi vystřelila vzhůru, abych si zakryla ústa. Naruto se zastavil, s obavami ke mně otočil hlavu, nebylo se však čeho bát. Nechtělo se mi zase zvracet, ačkoli to bylo dost pravděpodobné. Byla jsem překvapená tím, co udělal. Naruto mě nikdy předtím nenesl, cítila jsem ten počáteční vztek vzrůstat. Před měsícem jsem se stala jouninem! Nepotřebovala jsem, aby mě Naruto nosil. Nebyla jsem slabá.

Nevolnost v žaludku mě přinutila si uvědomit, že zvracení se nějak spojilo s mým vztekem. Čím rozzlobenější jsem byla, tím víc narůstall flustrující pocit, který mi svíral útroby. Chtěla jsem, aby mě položil. V jeho rukách jsem se cítila jako malé dítě (od kdy je, krucinál, takhle velký?), měla jsem v úmyslu se o sebe postarat sama.

„Polož mě na zem,“ dokázala jsem procedit přes přitisknutý hřbet dlaně. Bouře v žaludku neustane, dokud se nezklidním. A pokud mě Naruto brzy nepostaví, nebudu se starat o to, jestli je mi špatně nebo ne… a krutě za to zaplatí.

Naruto zaváhal, zavrčela jsem, abych mu ukázala, že to myslím vážně. Jeho ruce se pohnuly rychleji, než jsem se pokusila zadržet žaludeční šťávy. Dobře, rychlé pohyby možná nebyly nejlepší nápad. Vztek se rozplynul, jakmile se má chodidla dotkla podlahy. Ale zdálo se, že nohy měly jiné plány. Svaly odmítly spolupracovat a já jsem sebou švihla na podlahu v okamžiku, kdy ze mě Naruto sundal ruku.

„Proč jsi mě nechytil?“ zaúpěla jsem bolestivě.

Autor: Alalka, v rubrice: Povídky » Na pokračování » Ostatní FanFiction